Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

26 Cdo 4262/2017

26 Cdo 4262/2017-395

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a JUDr. Jitky Dýškové ve věci žalobkyně EnvironGroup s.r.o.,se sídlem v Plzni – Jižním Předměstí, náměstí Míru 1077/3, IČO: 29096600, zastoupené Mgr. Davidem Vaníčkem, Ph.D., advokátem se sídlem v Brně, Hlinky 505/118, proti žalovanému Výrobně-obchodnímu družstvu Nová Cerekev, se sídlem v Nové Cerekvi 148, IČO: 60066067, zastoupenému JUDr. Vítem Pošvářem, advokátem se sídlem v Jindřichově Hradci, Masarykovo náměstí 1, o vyklizení nemovitostí, vedené u Okresního soudu v Pelhřimově pod sp. zn. , o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře ze dne 3. května 2017, č. j. -340, takto:

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud v Pelhřimově (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 6. prosince 2016, č. j. -283, výrokem I. uložil žalovanému povinnost vyklidit do jednoho měsíce od právní moci rozsudku „pozemky parc. v obci N. C., katastrální území S. u N. C., zapsané u Katastrálního úřadu pro V., Katastrální pracoviště P., na LV“ (dále jen „předmětné pozemky“, resp. „pozemky“), zamítl žalobu na vyklizení dalšího tam specifikovaného pozemku (výrok II.) a rozhodl o nákladech řízení účastníků a státu (výroky III. a IV.).

K odvolání obou účastníků Krajský soud v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře jako soud odvolací rozsudkem ze dne 3. května 2017, č. j. -340, citovaný rozsudek soudu prvního stupně změnil ve výroku I. tak, že žalobu na vyklizení předmětných pozemků zamítl (výrok I. – dále jen „měnící výrok I.“); současně rozhodl o nákladech řízení účastníků před soudy obou stupňů a o nákladech řízení státu (výroky II. a III. – dále jen „nákladové výroky II. a III.“).

Proti rozsudku odvolacího soudu (jeho měnícímu výroku I. a nákladovým výrokům II. a III.) podala žalobkyně (dovolatelka) dovolání, k němuž se žalovaný prostřednictvím svého advokáta písemně vyjádřil.

Dovolání proti měnícímu výroku I. rozsudku odvolacího soudu není přípustné podle ( , , ve znění účinném od 1. ledna 2014 do 29. září 2017 /viz čl. II bod 2. ve spojení s čl. XII / – dále opět jen „ “), neboť otázky nastolené k dovolacímu přezkumu byly již v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešeny a rozhodnutí odvolacího soudu je s ustáleným řešením těchto otázek v souladu.

Vzhledem k použitým dovolacím námitkám však především nelze ztratit ze zřetele, že vedle způsobilého dovolacího důvodu nesprávného právního posouzení věci ( a 3 ) uplatnila dovolatelka rovněž nezpůsobilý důvod, jehož prostřednictvím se pokusila zpochybnit správnost (úplnost) zjištěného skutkového stavu, resp. způsobu hodnocení důkazů, z nichž odvolací soud čerpal svá skutková zjištění rozhodná pro závěr, že smlouvy o nájmu předmětných (zemědělských) pozemků, jež uzavřeli její právní předchůdci s žalovaným a s AGROSPOL ÚTĚCHOVICE spol. s r.o. (dále jen „nájemní smlouvy“), jsou platnými právními úkony (tj. nejsou neplatné mimo jiné pro počáteční nemožnost plnění ve smyslu , , ve znění účinném do 31. prosince 2013 – dále jen „obč. zák.“). V této souvislosti totiž nelze přehlédnout, že zjišťuje-li soud obsah smlouvy, a to i pomocí výkladu projevů vůle, jde o skutkové zjištění (srov. např. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. října 1999, sp. zn. , uveřejněného pod č. 73/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Přitom skutková zjištění, k nimž odvolací soud dospěl, nejsou – vzhledem ke znění zejména čl. I nájemních smluv (ale i k celkovému jejich obsahu) a s přihlédnutím k vůli smluvních stran tam vyjádřené – natolik vadná, že by ve svém důsledku představovala porušení práv garantovaných d; nešlo zde tedy o tzv. extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními, neboť i takovýto výklad je zde možný (viz stanovisko pléna Ústavního soudu z 28. listopadu 2017, sp. zn. , uveřejněné pod č. 460/2017 Sbírky zákonů). Zpochybnila-li proto dovolatelka správnost právního názoru týkajícího se platnosti uzavřených nájemních smluv poukazem na to, jak měl být při úvaze o tom, co bylo předmětem nájmu (zda předmětné pozemky jako celek nebo ideální spoluvlastnické podíly na nich), interpretován jejich obsah, napadla správnost skutkového (nikoli právního) závěru odvolacího soudu. Výtka nesprávného právního posouzení věci je tak ve skutečnosti založena primárně na kritice správnosti (úplnosti) skutkových zjištění. V souzené věci pak nešlo o případ, kdy by odvolací soud nedostál výkladovému pravidlu, podle něhož lze obsah právního úkonu vykládat podle vůle toho, kdo ho učinil, jen za předpokladu, že tvrzená vůle není v rozporu s jazykovým projevem, učiněným v písemné formě (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu z 18. prosince 2002, sp. zn. , uveřejněný pod č. C 1627 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu).

Nezpůsobilý dovolací důvod (v podobě vady řízení) uplatnila dovolatelka rovněž námitkou, že shora zmíněná úvaha odvolacího soudu o tom, co bylo předmětem nájmu podle nájemních smluv, je – z důvodů rozvedených v dovolání – nepřezkoumatelná. K uvedené dovolací námitce dovolací soud přesto výjimečně dodává, že napadené rozhodnutí je pochopitelné a srozumitelné a nelze ho považovat za nepřezkoumatelné, což platí tím spíše, že případné nedostatky jeho odůvodnění nebyly – podle obsahu dovolání – na újmu uplatnění dovolatelčiných práv (srov. rozsudek Nejvyššího soudu z 25. června 2013, sp. zn. , uveřejněný pod č. 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Dovolací výtky podřaditelné pod způsobilý dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle a 3 dovolací soud posuzoval podle dosavadních právních předpisů ( věta druhá v souvislosti s větou první a ve spojení s ustanovením , , ve znění pozdějších předpisů).

V otázce výkladu ustanovení § 28 obč. zák. je judikatura Nejvyššího soudu (srov. např. rozsudky z 23. února 2011, sp. zn. , uveřejněný pod C 9597 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, a z 25. června 2014, sp. zn. ) ustálena v názoru, že běžné majetkové záležitosti vyřizují zákonní zástupci za zastoupeného (nezletilé dítě) sami. Nikoliv běžné majetkové záležitosti vyžadují k perfekci právního úkonu schválení soudu. Soud právní úkon, který se neběžné majetkové záležitosti týká, schválí jen tehdy, je-li v zájmu zastupovaného nezletilého dítěte. Otázku, zda jde o běžnou či neběžnou majetkovou záležitost při správě majetku, je třeba posoudit vždy na základě jednotlivých okolností a celkové povahy každého konkrétního případu. Rozhodujícími hledisky pro posouzení toho, zda jde o běžnou záležitost, je nejen absolutní hodnota majetku, jehož se právní úkon týká, ale i majetkové poměry nezletilého a jeho rodiny, jakož i složitost právního úkonu. Zásadní pro rozhodnutí, zda je ke konkrétnímu úkonu třeba schválení opatrovnickým soudem, je pak zejména okolnost (nebo i pouhá možnost), že se právní úkon učiněný zákonným zástupcem nezletilého projeví negativně v majetkové sféře nezletilého (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu z 15. prosince 2011, sp. zn. , z 25. června 2014, sp. zn. , a z 29. dubna 2015, sp. zn. /ústavní stížnost podanou proti posledně uvedenému rozhodnutí odmítl Ústavní soud České republiky usnesením z 27. října 2015, sp. zn. ). V právní teorii i soudní praxi jsou za neběžné majetkové záležitosti, které schválení soudu vyžadují, dlouhodobě považovány uzavření dědické dohody, odmítnutí dědictví, nedovolání se neplatnosti závěti za nezletilého, nabytí či převod motorového vozidla (nikoli běžného jednostopého), nabytí či převod nemovité věci, popř. jejího podílu nezletilým, uznání dluhu a postoupení pohledávky učiněná za nezletilého, prodej akcií v majetku nezletilého a nakládání se stavebním spořením nezletilého (srov. v právní teorii např. Švestka, J., Spáčil, J., Škárová, M. a kol. I. -459. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, str. 296 a násl., a v soudní praxi rozhodnutí uveřejněná ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 59/1966, 67/1970, 46/1977 a 31/1990, stanovisko bývalého Nejvyššího soudu ČSR ze dne 10. května 1981, sp. zn. , uveřejněné na str. 371 Sborníku IV. Nejvyššího soudu, SEVT, Praha 1986, či rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 4. června 2008, sp. zn. , uveřejněné pod č. C 6357 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu /tj. rozhodnutí, na něž odkázaly již soudy nižších stupňů/, a ze dne 24. ledna 2012, sp. zn. ). Zbývá dodat, že právní úkon přesahující rámec běžné záležitosti při nakládání s majetkem nezletilého dítěte, který za něho učinil zákonný zástupce, aniž byl schválen soudem ve smyslu obč. zák., není perfektní a nemůže vyvolat zamýšlené právní následky (srov. rozsudek Nejvyššího soudu z 24. listopadu 2011, sp. zn. ).

Od citované judikatury se odvolací soud neodchýlil, jestliže na základě zjištěného skutkového stavu dovodil, že nájemní smlouva (označená jako „Smlouva o nájmu půdy“ a datovaná dnem 11. ledna 2008), uzavřená mezi žalovaným jako nájemcem a tehdy nezletilou (dále jen „nezletilá“), zastoupenou její matkou A. V. (zákonnou zástupkyní) jako pronajímatelkou (dále jen „Nájemní smlouva“), je právním úkonem, který nepřesáhl rámec běžné záležitosti při nakládání s majetkem zastoupené (nezletilé) a který tak nevyžadoval schválení soudem (podle § 28 obč. zák.). Předně je zapotřebí zdůraznit, že uzavření smlouvy o nájmu zemědělských pozemků (půdy) nepatří mezi typové záležitosti, jež lze na základě zkušeností a poznatků právní praxe bez dalšího pokládat za neběžné majetkové záležitosti (viz výklad podaný v předchozím odstavci). Proto je zapotřebí zkoumat, zda jde o takovou záležitost se zřetelem k rozhodným okolnostem tohoto konkrétního případu. V tomto směru lze sice přisvědčit dovolatelce v tom, že Nájemní smlouvou se zakládal relativně dlouhodobý právní poměr (nájem na dobu neurčitou, který mohl být jednostranně ukončen v podstatě jen výpovědí s desetiletou výpovědní dobou počínající běžet od 1. října roku následujícího po doručení výpovědi). Uvedenou okolnost však přesto nelze přeceňovat a vytrhávat z kontextu a ve skutečnosti opomenout, že z pohledu peněžitého vyjádření hodnoty vzájemných práv a povinností smluvních stran (tj. s ohledem na výši sjednaného nájemného) šlo o právní vztah, jehož předmětem bylo – i s přihlédnutím ke zdejším socioekonomickým poměrům – v zásadě bagatelní (zanedbatelné) plnění (plnění v hodnotě cca 1.000,- Kč ročně); ze zjištěného skutkového stavu přitom nevyplývá (a dovolatelka to v průběhu řízení ani netvrdila), že by takto sjednané nájemné bylo nepřiměřeně nízké nebo že by i přes tuto relativně nízkou částku šlo v tomto konkrétním případě o záležitost přesahující běžný rámec majetkových poměrů nezletilé a její rodiny. To, že by šlo o takovou záležitost, pak nevyplývá ani z celkové povahy dotčeného právního vztahu. Byly-li totiž předmětem nájmu zemědělské pozemky, jež měl žalovaný užívat k zemědělské výrobě obvyklým způsobem (viz čl. II Nájemní smlouvy), je namístě vycházet z úvahy, že Nájemní smlouva, uzavřená zákonnou zástupkyní, nebyla způsobilá se negativně projevit v majetkové sféře nezletilé.

K otázce, zda lze v poměrech nájmu zemědělských pozemků na dobu neurčitou pokládat za rozporné s dobrými mravy ujednání o desetileté výpovědní době, lze uvést následující.

Za „dobré mravy“ ve smyslu § 3 odst. 1 obč. zák. je třeba podle ustálené judikatury (srov. rozsudky Nejvyššího soudu z 26. června 1997, sp. zn. , uveřejněný pod č. 62/1997 časopisu Soudní judikatura, a dále např. z 18. února 2003, sp. zn. , z 20. července 2011, sp. zn. , a z 15. března 2016, sp. zn. ) pokládat souhrn společenských, kulturních a mravních norem, jež v historickém vývoji osvědčují jistou neměnnost, vystihují podstatné historické tendence, jsou sdíleny rozhodující částí společnosti a mají povahu norem základních. V řadě svých rozhodnutí (srov. např. rozhodnutí z 23. ledna 2001, sp. zn. , z 25. října 2004, sp. zn. , či ze 7. prosince 2004, sp. zn. ) Nejvyšší soud vyložil, že východiskem úvah, zda je výkon práva v rozporu s dobrými mravy, je okolnost, že ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Pro použití korektivu „dobré mravy“ zákon nestanoví, z jakých hledisek má soud vycházet; vymezení hypotézy právní normy tedy závisí v každém konkrétním případě na úvaze soudu s přihlédnutím k okolnostem toho kterého případu. Soudní praxe (srov. např. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu z 29. května 2013, sp. zn. , uveřejněného pod č. 7/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) se však ustálila v názoru, že zejména v dovolacím řízení lze úvahu (odvolacího) soudu o tom, zda v konkrétním případě jde o výkon práva v rozporu s dobrými mravy, zpochybnit jen tehdy, je-li tato úvaha z pohledu zjištěných skutečností zjevně nepřiměřená. Uvedené lze bez dalšího vztáhnout i na případy, kdy se podle konkrétních (zjištěných) okolností posuzuje otázka neplatnosti právního úkonu pro rozpor s dobrými mravy podle § 39 obč. zák. Konečně – vzhledem k uplatněným dovolacím námitkám – nelze ani opomenout, že v soudní praxi (srov. např. odůvodnění rozsudku velkého senátu občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 20. ledna 2004, sp. zn. , uveřejněného pod č. 7/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a pod č. 68/2004 časopisu Soudní judikatura) není žádných pochyb o tom, že dovolenost předmětu právního úkonu, tj. požadavek, aby právní úkon neodporoval zákonu, zákon neobcházel a nepříčil se dobrým mravům, je nutno posuzovat podle právního stavu, jaký zde byl v době, kdy byl právní úkon učiněn.

Se zřetelem k řečenému lze konstatovat, že zaujal-li odvolací soud v poměrech souzené věci (nájmu zemědělských pozemků na dobu neurčitou) rovněž názor, že ujednání o desetileté výpovědní době, obsažené v nájemních smlouvách uzavřených mezi právními předchůdci dovolatelky a žalovaným, není – s ohledem na povahu pronajatých pozemků (zemědělská půda), účel nájmu (zemědělská výroba) a zvyklosti (zpravidla dlouhodobý charakter takového nájmu) – absolutně neplatné, vyřešil nastolenou otázku rozporu citovaného ujednání s dobrými mravy (ve smyslu § 39 obč. zák.) v intencích shora uvedené judikatury, neboť vzal v úvahu všechny rozhodné skutečnosti a jeho úvaha v tomto směru není zjevně nepřiměřená.

Vycházeje z předestřených závěrů, dovolací soud neshledal dovolání proti měnícímu výroku I. rozsudku odvolacího soudu přípustným podle , a proto je podle odmítl – se souhlasem všech členů senátu ( ) – pro nepřípustnost.

Zbývá dodat, že směřuje-li dovolání též proti nákladovým výrokům II. a III. napadeného rozsudku, není objektivně přípustné ( , ), neboť takto napadenými výroky bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50.000,- Kč (v součtu šlo o 31.794,- Kč z titulu náhrady nákladů řízení), přičemž nejde o žádný z případů vylučujících podle ustanovení tam nastavené omezení (srov. usnesení Nejvyššího soudu z 30. května 2013, sp. zn. , uveřejněné pod č. 80/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno (srov. větu druhou ).

Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na exekuci (soudní výkon rozhodnutí).

V Brně dne 18. 7. 2018

JUDr. Miroslav Ferák

předseda senátu