Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

30 Cdo 855/2017

30 Cdo 855/2017-162

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka a JUDr. Pavla Simona ve věci žalobkyň a) Three P section s. r. o., identifikační číslo osoby 280 50 304, se sídlem v Plané, Tylova 164, b) KPS energie s. r. o., identifikační číslo osoby 280 31 512, se sídlem v Újezdě u Svatého Kříže č. p. 22, c) ABALANZAR s. r. o., identifikační číslo osoby 276 36 402, se sídlem v Praze 9, Zubrnická 843/4, d) TM-SOLAR s. r. o., identifikační číslo osoby 246 69 121, se sídlem v Praze 1, Vězeňská 912/6, e) CHS Solar Sourse a.s., identifikační číslo osoby 278 02 795, se sídlem v Olomouci, Železniční 512/7, všechny zastoupeny JUDr. Martinem Dančišinem, advokátem se sídlem v Praze 1, Husova 5, proti žalované České republice – Ministerstvu financí, se sídlem v Praze 1, Letenská 525/15, za kterou před soudem jedná Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o zaplacení 22 048 749 Kč s příslušenstvím, 6 822 015 Kč s příslušenstvím, 14 624 280 Kč s příslušenstvím, 38 733 216 Kč s příslušenstvím a 7 801 514 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. , o dovolání žalobkyň proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. 10. 2016, č. j. -134, t a k t o :

Odůvodnění:

Žalobkyně a) se domáhala zaplacení částky ve výši 22 048 749 Kč s příslušenstvím, žalobkyně b) částky 6 822 015 Kč s příslušenstvím, žalobkyně c) částky 14 624 280 Kč s příslušenstvím, žalobkyně d) částky 38 733 216 Kč s příslušenstvím a žalobkyně e) částky ve výši 7 801 514 Kč s příslušenstvím jako náhrady škody, který jim měla být způsobena v příčinné souvislosti s porušením práva Evropské unie (dále jen „EU“) nesprávným postupem žalované.

Žalobkyně konkrétně tvrdily, že právní úprava, kterou byl zaveden povinný odvod ze státní podpory na elektrickou energii vyrobenou ze slunečního záření (dále jen „solární odvod“) porušuje základní zásady uznávané právem EU, zejména zásady ochrany legitimního očekávání, právní jistoty, zákazu diskriminace či zákazu omezování volného pohybu kapitálu podle čl. 63 Smlouvy o fungování Evropské unie (dále jen „SFEU“), jakož i povinnost řádné implementace směrnic, které specifikovaly. Zároveň žalobkyně navrhovaly, aby soud předložil k Soudnímu dvoru Evropské unie (dále jen „SDEU“) předběžné otázky, kterými mělo být objasněno: 1) zda lze základní principy práva EU (např. princip legitimního očekávání, zákaz právní jistoty), vykládat tak, že zakazují členským státům přijmout právní úpravu, která retroaktivně mění garantovaná pravidla podpory obnovitelných zdrojů energie (dále jen „OZE“) v neprospěch účastníků systému, 2) zda je příslušné směrnice třeba vykládat tak, že nastaví-li členský stát cíle konkrétní státní podpory OZE, není oprávněn takto nastavený systém, v jehož rámci již jednotlivé subjekty investovaly, v průběhu stanoveného období podpory retroaktivně měnit, 3) zda přijatá retroaktivní opatření mohou být v rozporu s článkem 63 odst. 1 SFEU a 4) za jakých okolností mohou být státní zásahy do OZE omluvitelné újmou hrozící veřejnému zájmu.

Obvodní soud pro Prahu 1 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 6. 11. 2016, č. j. -77, zamítl návrh jednotlivých žalobkyň (výrok I – V) a každé z žalobkyň uložil povinnost uhradit žalované částku ve výši 360 Kč na náhradě nákladů řízení (výroky VI – X).

K odvolání žalobkyň Městský soud v Praze jako soud odvolací potvrdil napadený rozsudek nalézacího soudu (výrok I) a rozhodl, že žalobkyně jsou povinny zaplatit žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení 600 Kč (výrok II).

Rozsudek odvolacího soudu napadly žalobkyně v plném rozsahu včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle , , ve znění účinném od 1. 1. 2014 (viz čl. II a čl. VII ), dále jen „ “, odmítl. V návaznosti na rozhodnutí nalézacího soudu konstatoval soud odvolací, že zavedením solárního odvodu nebylo porušeno právo, resp. právo EU a tudíž není dán základní předpoklad odpovědnosti za škodu. Ani odvolací soud neshledal důvodným návrh žalobkyň k položení předběžné otázky SDEU.

Dovolání směřující proti výroku II napadeného rozsudku (náklady odvolacího řízení) neobsahuje náležitosti vyžadované a 3 , a proto je Nejvyšší soud v tomto rozsahu odmítl podle

K námitkám proti rozhodnutí odvolacího soudu o meritu věci uvádí Nejvyšší soud následující. Otázka, zda lze ztotožnit principy primárního práva EU (konkrétně princip právní jistoty, ochrany legitimního očekávání a zákazu diskriminace) s obdobnými principy upravenými právem České republiky, přípustnost dovolání ve smyslu nezakládá, neboť na jejím vyřešení rozhodnutí odvolacího soudu výlučně nestojí. V situaci, kdy odvolací soud dovodil nemožnost založení odpovědnosti žalované v režimu , mohla žalovaná odpovídat žalobkyním za tvrzenou škodu jen z titulu porušení práva EU, pro jehož výklad není obsah určitých právních zásad nebo institutů v českém právu určující, jelikož se uplatní princip autonomního výkladu unijního práva. Právě jeho se pak výslovně týkají další dovolací námitky žalobkyň.

Otázka, zda směrnice Evropského parlamentu a Rady 2001/77/ES ze dne 27. 9. 2001 o podpoře elektřiny vyrobené z obnovitelných zdrojů energie na vnitřním trhu s elektřinou, směrnice Evropského parlamentu a Rady 2009/28/ES ze dne 23. 4. 2009 o podpoře využívání energie z obnovitelných zdrojů a o změně a následném zrušení směrnic 2001/77/ES a 2003/30/ES a směrnice Evropského parlamentu a Rady 2005/89/ES ze dne 18. 1. 2006 o opatřeních pro zabezpečení dodávek elektřiny a investic do infrastruktury (dále jen „směrnice 2005/89/ES“) zakládají individuální práva žalobkyň, přípustnost dovolání ve smyslu nezakládá, neboť řešení odvolacího soudu ohledně této otázky se neodchyluje od řešení přijatého v judikatuře dovolacího soudu, neboť odvolací soud dospěl k závěru, že z uvedených směrnic neplynou jednotlivcům žádná konkrétní práva (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2018, sp. zn. ).

Shodně pak odvolací soud rozhodl v souladu s judikaturou dovolacího soudu, pokud uzavřel, že zavedení solárního odvodu nebylo pro opatrný a obezřetný subjekt nepředvídatelné (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2018, sp. zn. , a rovněž nález pléna Ústavního soudu ze dne 15. 5. 2012, sp. zn. , zejména body 71 a 72 odůvodnění nálezu), tudíž zavedení solárního odvodu nebylo v rozporu se zásadou právní jistoty a legitimního očekávání. Přípustnost dovolání ve smyslu proto nemohla být založena.

Přípustnost dovolání nezakládá ani otázka, zda zavedení solárního odvodu je v rozporu se zásadou diskriminace, jak tato zásada byla konstituována judikaturou SDEU, neboť při řešení této otázky se odvolací soud rovněž neodchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu, jestliže dovodil, že zavedení solárního odvodu nebylo diskriminační. Skupina výrobců solární energie, pro které byl solární odvod zaveden, totiž byla vybrána na základě relevantní odlišnosti, tj. nižší míry investičních nákladů potřebných na zřízení zdrojů pro výrobu elektřiny ze slunečního záření (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2018, sp. zn. , body 50 až 54 odůvodnění, a nález pléna Ústavního soudu ze dne 15. 5. 2012, sp. zn. , body 73 až 76 odůvodnění).

Nejvyšší soud rovněž nevyhověl návrhům žalobkyň na přerušení řízení k předložení předběžných otázek SDEU, jehož se žalobkyně domáhaly již po soudu prvního stupně. Otázka č. 3 týkající se čl. 63 odst. 1 SFEU nebyla žalobkyněmi učiněna předmětem dovolacího řízení, a jde tedy o otázku, která nebyla pro posouzení dovolání významná. Odpověď na otázky č. 1, 2 a 4 je zjevná z ustálené judikatury SDEU, tedy jde o tzv. acte éclairé, s výjimkou otázky, zda směrnice 2005/89/ES zakládá konkrétní práva jednotlivcům. Odpověď na ni je však jasná do té míry, že nezůstává prostor pro jakoukoli rozumnou pochybnost, jde tedy o tzv. acte clair (v podrobnostech srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2018, sp. zn. , bod 55 odůvodnění rozsudku). Z uvedeného je zřejmé, že Nejvyššímu soudu nevznikla podle čl. 267 SFEU povinnost předběžné otázky SDEU položit (srov. rozsudek SDEU ze dne 6. 10. 1982, ve věci C-283/81, Srl CILFIT a Lanificio di Gavardo SpA proti Ministero della sanità [1982], ECR 03415).

Namítají-li žalobkyně, že rozsudek odvolacího soudu je nepřezkoumatelný, nemůže jejich námitka založit přípustnost dovolání podle , neboť z judikatury dovolacího soudu vyplývá, že i když rozhodnutí odvolacího soudu případně nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu dovolání – na újmu uplatnění práv dovolatele (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. , uveřejněný pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. ). Nejvyšší soud v uvedené věci neshledal, že by napadené rozhodnutí trpělo takovou vadou odůvodnění, která by žalobkyním bránila v uplatnění opravného prostředku, a neztotožnil se proto s jejich názorem o nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku.

Podáním datovaným 25. 5. 2017 vzala žalobkyně d) své dovolání v plném rozsahu zpět. Dle věta druhá platí, že vezme-li dovolatel dovolání zcela zpět, dovolací soud řízení zastaví. Nejvyšší soud proto dovolací řízení ve vztahu k žalobkyni d) zastavil.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§ 243f odst. 3 o. s. ř).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 1. 8. 2018

JUDr. František Ištvánek předseda senátu