Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 3503/18

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Davida Uhlíře, soudců JUDr. Tomáše Lichovníka a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti obchodních společností 1) Three P Section s.r.o., se sídlem Tylova 164, Planá, 2) KPS energie s.r.o., se sídlem Újezd u Svatého Kříže č. p. 22, 3) CHS Solar Source a.s., se sídlem Železniční 512/7, Chválkovice, všech zastoupených JUDr. Martinem Dančišinem, advokátem se sídlem Husova 5, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 8. 2018 č. j. -162 a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. 10. 2016 č. j. -134, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I

Stěžovatelky se s odvoláním na porušení svých ústavně zaručených práv ve smyslu a d (dále jen " ") domáhají zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí.

II

Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 6. 11. 2016 č. j. -77 zamítl návrh jednotlivých žalobkyň (dále jen "stěžovatelky") na zaplacení v něm uvedených částek s příslušenstvím jako náhrady škody, která jim měla být způsobena v příčinné souvislosti s porušením práva Evropské unie nesprávným postupem žalované České republiky - Ministerstva financí (dále jen "žalovaná"). Uzavřel s tím, že nedošlo k jakémukoli omezení pohybu volného kapitálu, zavedení solárního odvodu nebylo diskriminační, nebyl porušen princip legitimního očekávání a položení předběžných otázek Soudnímu dvoru Evropské unie (dále jen "SDEU") by bylo nadbytečné. Městský soud v Praze napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, když se ztotožnil s jeho právními závěry a přejal je za své.

Nejvyšší soud napadeným usnesením dovolání stěžovatelek odmítl, když k námitkám proti rozhodnutí odvolacího soudu o meritu věci zdůraznil, že odpověď na otázku, zda lze ztotožnit principy primárního práva EU s obdobnými principy upravenými právem České republiky, přípustnost dovolání ve smyslu nezakládá, neboť na jejím vyřešení rozhodnutí odvolacího soudu výlučně nestojí. V situaci, kdy odvolací soud dovodil nemožnost založení odpovědnosti žalované v režimu , o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci, mohla žalovaná stěžovatelkám odpovídat za tvrzenou škodu jen z titulu porušení práva EU, pro jehož výklad se uplatní princip autonomního výkladu unijního práva. K odpovědi na otázku, zda směrnice Evropského parlamentu a Rady 2001/77/ES ze dne 27. 9. 2001 o podpoře elektřiny vyrobené z obnovitelných zdrojů energie na vnitřním trhu s elektřinou, směrnice Evropského parlamentu a Rady 2009/28/ES ze dne 23. 4. 2009 o podpoře využívání energie z obnovitelných zdrojů a o změně a následném zrušení směrnic 2001/77/ES a 2003/30/ES a směrnice Evropského parlamentu a Rady 2005/89/ES ze dne 18. 1. 2006 o opatřeních pro zabezpečení dodávek elektřiny a investic do infrastruktury (dále jen "směrnice 2005/89/ES") zakládají individuální práva stěžovatelek uvedl, že přípustnost dovolání ve smyslu nezakládají. Řešení odvolacího soudu ohledně této otázky se neodchyluje od řešení přijatého v judikatuře dovolacího soudu (srov. rozsudek sp. zn. ). Dovolací soud připomněl závěr odvolacího soudu týkající se skutečnosti, že zavedení solárního odvodu nebylo pro opatrný a obezřetný subjekt nepředvídatelné (srov. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. a rovněž nález pléna Ústavního soudu

sp. zn.

, zejména body 71 a 72 jeho odůvodnění), tudíž zavedení solárního odvodu nebylo v rozporu se zásadou právní jistoty a legitimního očekávání. Nejvyšší soud dále poukázal na to, že odvolací soud se neodchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu, jestliže dovodil, že zavedení solárního odvodu nebylo diskriminační; v této souvislosti připomněl dostatečně známou judikaturu Nejvyššího soudu (rozsudek sp. zn. , body 50 až 54 odůvodnění) a Ústavního soudu (nález pléna

sp. zn.

, body 73 až 76 odůvodnění).

K návrhu stěžovatelek na přerušení řízení a předložení předběžných otázek SDEU Nejvyšší soud uvedl, že odpověď na otázky č. 1, 2 a 4 je zjevná z ustálené judikatury SDEU, tedy jde o tzv. acte éclairé, s výjimkou otázky, zda směrnice 2005/89/ES zakládá konkrétní práva jednotlivcům. Odpověď na ni je však jasná do té míry, že nezůstává prostor pro jakoukoli rozumnou pochybnost, jde tedy o tzv. acte éclairé (rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. , bod 55 jeho odůvodnění). Dovolací soud otázku č. 3 týkající se čl. 63 odst. 1 SFEU neshledal pro posouzení dovolání významnou, neboť nebyla stěžovatelkami učiněna předmětem dovolacího řízení, a jde tedy o otázku, která nebyla pro posouzení dovolání významná. Nejvyššímu soudu tak nevznikla podle čl. 267 SFEU povinnost předběžné otázky SDEU položit (srov. rozsudek SDEU ve věci C-283/81, Srl CILFIT a Lanificio di Gavardo SpA proti Ministero della sanita [1982], ECR 03415).

Dovolací soud konečně uzavřel, že přípustnost dovolání podle , nemůže založit ani námitka stěžovatelek týkající se nepřezkoumatelnosti rozsudku odvolacího soudu, neboť z judikatury dovolacího soudu vyplývá, že i když rozhodnutí odvolacího soudu případně nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly - podle obsahu dovolání - na újmu uplatnění práv dovolatele (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. a ).

III

Stěžovatelky v obsáhlé ústavní stížnosti poukazují především na skutečnost, že Nejvyšší soud řádně nezdůvodnil, proč nevyhověl jejich návrhu na předložení předběžných otázek SDEU, čímž porušil jejich právo na spravedlivý proces podle y a právo na zákonného soudce podle y. Stěžovatelky shrnuly skutkový stav, připomněly argumentaci k návrhu na položení předběžných otázek. Opětovně tvrdí, že Nejvyšší soud v napadeném usnesení dostatečně neodůvodnil rozhodnutí nepředložit předběžné otázky SDEU a široce polemizují s jeho argumentací, jež se týká především posouzení jednotlivých navržených předběžných otázek č. 1 až č. 4, a to zejména z hlediska zda jde o tzv. acte éclairé.

IV

Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatelek i obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.

Podle ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.

Ústavní soud především konstatuje, jak již dlouhodobě ve své judikatuře zdůrazňuje, že není další instancí v systému obecného soudnictví, na níž by bylo možno se obracet s návrhem na přezkoumání procesu, interpretace a aplikace zákonných ustanovení provedených ostatními soudy. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti. Výkon jeho pravomoci přichází v úvahu pouze v případě, kdy by napadeným rozhodnutím orgánu veřejné moci došlo k porušení základních práv a svobod zaručených normami ústavního pořádku; taková porušení z hlediska spravedlivého (řádného) procesu v rovině právního posouzení věci představují nikoli event. "běžné" nesprávnosti, nýbrž až stav flagrantního ignorování příslušné kogentní normy nebo zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů v soudní praxi ustáleného výkladu, resp. použití výkladu, jemuž chybí smysluplné odůvodnění, jelikož tím zatěžuje vydané rozhodnutí ústavněprávně relevantní svévolí a interpretační libovůlí (srov. např. nález

sp. zn.

).

Ústavní soud dále uvádí, že obdobnými ústavními stížnostmi - směřujícími proti obdobným soudním rozhodnutím a sepsanými stejným advokátem - se již zabýval v řízeních o ústavních stížnostech vedených pod

sp. zn.

,

a

, které byly odmítnuty jako zjevně neopodstatněné. Souzené věci se týkaly obdobné problematiky a téměř totožné ústavněprávní argumentace. Jelikož I. senát Ústavního soudu neshledal důvody, aby se v právě souzené věci od vyslovených závěrů odchýlil, postačí na tyto závěry odkázat a stručněji zopakovat jejich podstatné body, když rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz.

Podstatu ústavní stížnosti představuje tvrzení stěžovatelek, že odvolací i dovolací soud svá rozhodnutí o nevyhovění jejich návrhu na předložení předběžných otázek SDEU řádně nezdůvodnily, čímž porušily právo na spravedlivý proces podle y a právo na zákonného soudce podle y.

Ústavní soud musí připomenout, že k porušení práv zaručených v citovaných článcích y dojde v případě nepoložení předběžné otázky SDEU pouze tehdy, nevysvětlí-li civilní soudy v situaci, kdy to účastník požaduje, nebo je-li spornost vkladu unijního práva z posuzovaného případu prima facie zřejmá, proč otázku nepoložily. Na úrovni českého ústavního pořídku přitom obstojí takové odůvodnění, které je udržitelné (obhájitelné a přesvědčivě vyargumentované) a které není zcela zjevně v rozporu se základními zásadami práva Evropské unie. Jak již konstatoval Ústavní soud v nálezu

sp. zn.

, standardy ústavního přezkumu nepoložení předběžné otázky nejsou totožné se standardy, jež na soudy posledního stupně klade unijní právo. Zatímco unijní právo ukládá soudům posledního stupně povinnost obrátit se na SDEU vždy, když mají o správném výkladu unijního práva důvodnou pochybnost, Ústavní soud respektuje uvážení civilních soudů při výkladu unijního práva a klade na ně pouze požadavky plynoucí z ústavního pořádku, tedy zejména respektování práv účastníků řízení na soudní ochranu podle y a na zákonného soudce podle y. V posuzované věci je Ústavní soud toho názoru, že odvolací i dovolací soud svoje závěry, že nebylo nutno postupovat podle SFEU, a tudíž nebyl jakýkoliv důvod předkládat předběžnou otázku SDEU, ve svých rozhodnutích dostatečně odůvodnily (srov. usnesení

sp. zn.

a

).

Ústavní soud dodává, že stěžovatelky spíše licitují s tím, co by při takovém či jiném postupu mohlo být pro ně a především z jejich úhlu pohledu vhodné. Ústavní soud nicméně připomíná, že právo na spravedlivý (řádný) proces není možno vykládat tak, že by garantovalo úspěch v řízení či zaručovalo právo na rozhodnutí odpovídající představám stěžovatelů. Pouhý nesouhlas se závěry civilních soudů při aplikaci podústavního práva důvodnost ústavní stížnosti nezakládá.

Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 26. listopadu 2019

JUDr. David Uhlíř, v. r.

předseda senátu