Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

20 Cdo 1367/2018

20 Cdo 1367/2018-98

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Kůrky a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a JUDr. Zbyňka Poledny v exekuční věci oprávněné České spořitelny, a. s., identifikační číslo osoby 45244782, sídlem Olbrachtova 1929/62, 140 00 Praha 4, adresa pro doručování U Černé věže 1, 370 26 České Budějovice, proti povinné T. S., roz. Ch., V., zastoupené Mgr. et Mgr. Zuzanou Frantíkovou, advokátkou, sídlem nám. Přemysla Otakara II. 79/21, 370 01 České Budějovice, pro 205 204,02 Kč s příslušenstvím, vedené u soudního exekutora JUDr. Milana Suchánka, Exekutorský úřad Praha 9, pod sp. zn. 085 Ex 8287/13, o dovolání povinné proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 26. 10. 2017, č. j. -49, takto:

Dovolání se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

Městský soud v Praze potvrdil napadeným rozhodnutím usnesení Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 21. 7. 2017, č. j. -30, který zamítl návrh povinné na zastavení exekuce; oba soudy dospěly ke shodnému závěru, že nebylo prokázáno, že by vydání exekučního titulu oprávněná dosáhla trestným činem, za který by byla odsouzena; skutečnost, že povinná podala trestní oznámení, neznamená, že by exekuční titul zanikl nebo že by byl zrušen a vedení exekuce proto nelze mít za nepřípustné; nadto nebyl shledán ani jiný důvod podle ustanovení , pro který by bylo třeba exekuci zastavit. Námitky povinné směřují jen vůči věcné správnosti exekučního titulu, jehož obsahem je však exekuční soud vázán a je povinen z něj vycházet, neboť případné vady nalézacího řízení se do vykonávacího řízení nepřenášejí.

Ve včasném dovolání povinná namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení, neboť odvolací soud nedostatečně zhodnotil trestněprávní pozadí věci a rozhodl zcela formalisticky, upřednostnil-li kriterium vázanosti exekučního soudu exekučním titulem před ústavněprávní kautelou interpretace procesních předpisů z pohledu účelu a smyslu ochrany ústavně garantovaných základních práv a svobod. Postup oprávněné je v rozporu s dobrými mravy, jestliže poté, co Policie ČR věc odložila se závěrem, že povinná úvěrovou smlouvu nepodepsala, neboť se toho času nacházela na Ukrajině, navrhuje exekuci na její majetek, neboť exekuční titul je jako podklad pro vedení exekuce nepřípustný.

Naplnění předpokladu přípustnosti dovolání podle ustanovení shledává dovolatelka v tom, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu, jmenovitě od nálezu ze dne 20. 11. 2007, sp. zn. a nálezu ze dne 6. 2. 2008, sp. zn. , jakož i od rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, konkrétněji od usnesení ze dne 1. 6. 2016, sp. zn. , a zvláště pak od usnesení ze dne 28. 3. 2012, sp. zn. , z něhož se podává povinnost exekučního soudu zastavit exekuci vedenou na základě exekučního titulu, jehož vydání bylo dosaženo trestným činem i tehdy, jestliže nebyla zjištěna osoba konkrétního pachatele; obdobné nastalo i v dané věci, jen s jistými rozdíly spočívajícími v různosti důkazů, jakož i ve skutečnosti, že v nyní vedené věci nebylo zahájeno trestní stíhání. Exekuční soudy tak za určitých okolností mají povinnost zkoumat i věcnou správnost vykonávaného exekučního titulu, a není možné, aby skutečnost, že Policie ČR neodhalila pachatele trestné činnosti, šla k její tíži.

Dovolatelkanavrhla, aby dovolací soud napadené rozhodnutí zrušil a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu jednání ve věci; jelikož se rovněž domnívá, že by jí provedením exekuce hrozila závažná újma, navrhla též, aby vykonatelnost napadeného usnesení byla odložena.

Oprávněná ve svém vyjádření uvádí, že dovolání považuje za nepřípustné, jelikož neobsahuje údaj o tom, při řešení které otázky se odvolací soud měl odchýlit, a ani příslušná judikatura Nejvyššího soudu, od které se tak mělo stát, není dostatečně zaznamenána, neboť dovolatelkou citovaná rozhodnutí na předmětnou věc nedopadají, resp. týkají se zcela jiných skutkových případů, totiž situací, ve kterých bylo dosaženo vydání exekučního titulu trestným činem, za který byl oprávněný odsouzen. Oprávněná se žádného trestného činu nedopustila a nebylo ani prokázáno, že by vydání exekučního titulu trestná činnost doprovázela, neboť Policie ČR věc odložila. Rozhodnutí odvolacího soudu považuje oprávněnáv jím vyslovených závěrech za správné, jestliže odmítl k námitkám povinné, které směřují jen proti věcné správnosti exekučního titulu, přihlížet; exekuční řízení nemá podle jejího názoru nahrazovat řízení nalézací. Navrhla, aby dovolací soud dovolání odmítl, případně je zamítl.

Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle , , ve znění (čl. II. bod 1, a contr. bod 7., čl. II bod 2 ), dále jen „ “, jestliže směřuje proti usnesení odvolacího soudu vydanému dne 26. 10. 2017 a exekuční řízení bylo zahájeno dne 30. 5. 2013.

Dovolání bylo podáno včas a osobou k tomu oprávněnou ( ) řádně zastoupenou advokátem ( ), odpovídá i požadavku náležitého uvedení, v čem je spatřováno splnění předpokladů přípustnosti dovolání ( , ), a obsahuje též srozumitelně formulované dovolací důvody ( , odst. 3 ), které tyto předpoklady přípustnosti dovolání obsahově (věcně) vystihují.

Dovolání je tak podáním formálně bezvadným.

Je tedy posléze nezbytné vyřešit otázku, zda dovolatelkou ohlašované splnění podmínky přípustnosti dovolání reálně obstojí, tedy zda skutečně napadené rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe – konkrétně od výše označených rozhodnutí Nejvyššího či Ústavního soudu – na která dovolatelka výslovně odkazuje (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2017, sp. zn. ).

V tomto ohledu jest předznamenat, že ačkoli dovolatelka v dovolání uvádí hned několik rozhodnutí, s nimiž má být napadené usnesení odvolacího soudu v rozporu, nelze takový rozpor shledat – a to očividně – ve všech jí prosazovaných případech; ostatně sama v dovolání připouští, že kupř. jí označené usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 6. 2016, sp. zn. , na danou věc skutkově nedopadá, neboť tehdy bylo vydání exekučního titulu dosaženo spácháním trestného činu, za nějž byl oprávněný odsouzen, a že skutečný rozpor lze identifikovat právě až vzhledem k usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2012, sp. zn. . Ani ohledně obou označených rozhodnutí Ústavního soudu nelze vzhledem k jejich přílišné obecnosti konstatovat jakýkoli nesoulad ve vztahu k napadenému rozhodnutí, pakliže nadto nepojednávají o poměrech exekučních.

Za (potencionálně) relevantní lze tudíž označit toliko dovolatelčino tvrzení, že se odvolací soud při svém rozhodování odchýlil od závěrů vyslovených v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2012, sp. zn. , z něhož se podávají následující závěry:

1/ exekuční soud po provedení důkazu čtením y – znaleckého posudku z oboru písmoznalectví, vypracovaného (opatřeného) pro účely trestního řízení vedeného Policií ČR – zjistil, že lze jednoznačně vyloučit, že by se na směnce mohlo jednat o pravý spontánní či bezděčně komolený podpis jejího výstavce, který tedy byl zfalšován, a vydání směnečného platebního rozkazu tak bylo dosaženo protiprávním a zřejmě i trestným jednáním dosud nezjištěné osoby.

2/ tuto okolnost Nejvyšší soud zhodnotil tak, že povinnému je namístě poskytnout ochranu, spočívající v zastavení exekuce podle ustanovení , neboťje v rozporu s procesními principy, jež ovládají občanské soudní řízení ( a 3 ) a řízení o výkon ( ), a i v rozporu s účelem exekuce samé, jelikož soud zákonem ustanoveným způsobem poskytuje ochranu právům ( y), a nikoliv protiprávnímu jednání.

3/ uzavřel tudíž posléze, že byl-li na základě takového (společensky nebezpečného) jednání dosud nezjištěné osoby vydán exekuční titul, ačkoliv soudu předložená směnka nebyla pravá (podpis výstavce na ní není jeho pravým podpisem), bylo by v rozporu s ustanovením , kdyby takový exekuční titul (směnečný platební rozkaz) nebyl kvalifikován jako vadný, způsobující nepřípustnost jehovýkonu, neboť na základě nepravé směnky a jejího udání u soudu povinnému žádná platební povinnost z hlediska hmotného práva nemohla vzniknout.

Dovolací soud však reálný, resp. relevantní rozpor mezi napadeným rozhodnutím odvolacího soudu a zaznamenanou rozhodovací praxí neshledává.

Již na první pohled je totiž zřejmé, že závěr přijatý v citovaném rozhodnutí na skutkovou základnu této věci nemůže dopadat, jelikož dovolatelka nedisponuje takovým důkazem či rozhodnutím orgánu činného v trestním řízení, z něhož by se zjevněpodávalo, že vydání exekučního titulu bylo dosaženo protiprávním jednáním; exekučnímu soudu předkládá toliko úřední záznam s podaným vysvětlením ze dne 22. 3. 2011, na jehož základě však bylo usnesením Policie ČR ze dne 31. 5. 2012, č. j. ORI-3011-113/TČ-2011-001193-6-KF, podezření ze spáchání zvlášť závažného zločinu úvěrového podvodu proti její osobě odloženo.

V dané věci tedy platí, co platí obecně; jen na základě nepodloženého a v rámci trestního řízení dosud neprokázaného (subjektivního) tvrzení povinné, že plnění, které je jí ukládáno exekučním titulem, nemohlo podle hmotného práva vzniknout, neboť úvěrovou smlouvu nepodepsala, nelze prohlásit vedení exekuce za nepřípustné podle ustanovení Může se tak stát právě až tehdy, pakliže je protiprávnost či trestnost činu vedoucího k vydání exekučního titulu buď přímo zjištěna výrokem trestního soudu (k tomu srov. právě usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 6. 2016, sp. zn. ) nebo alespoň prokázána k tomu účelu provedeným důkazem (k totožnému závěru dospěl Nejvyšší soud i v usnesení ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. , na které lze v podrobnostech odkázat). Není přípustné– a účelu a smyslu exekuce by takový důsledek zjevně neodpovídal – aby pouhé tvrzení povinné, že úvěrovou smlouvu nepodepsala, resp. že se neznámá osoba dopustila spáchání trestného činu (úvěrového) podvodu na její osobě, mělo bez dalšího vést k zastavení exekuce.Na tom ničeho nemění ani skutečnost, že povinná podala dne 28. 3. 2017 oznámení pro podezření ze spáchání trestného činu úvěrového podvodu (č. l. 58), kterého se mohl dopustit neznámý pachatel tím, že zneužil její doklady k uzavření úvěrové smlouvy s oprávněnou, neboť ani to protiprávnost činu směřujícího k vydání exekučního titulu neosvědčuje.

Jelikož označené rozhodnutí – jak vysvětleno výše – na poměry této věci nedopadá, a současně je namístě se přiklonit k předestřené ustálené (obecné) rozhodovací praxi Nejvyššího soudu co do závaznosti exekučních titulů a o nepřípustnosti jejich přezkumu v exekučním řízení, jakož i z toho plynoucímu závěru o neexistenci důvodu k zastavení exekuce podle , na niž se oba soudy ve svých rozhodnutích přiléhavě odvolaly, je logickým důsledkem, že neplatí, jak se dovolatelka domnívala, že se odvolací soud od této judikaturní praxe odchýlil.

Dovolací soud z tohoto důvodu dovolání povinné jako nepřípustné odmítl podle ustanovení věta první

Se zřetelem k tomuto výsledku dovolacího řízení nelze vyhovět ani návrhu na odklad vykonatelnosti napadeného usnesení odvolacího soudu [ ], a zvláštního rozhodnutí zde ani netřeba (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2005, sp. zn. ), jestliže k odmítnutí dovolání došlo v době přiměřené.

O náhradě nákladů dovolacího řízení se rozhoduje ve zvláštním režimu (§ 87 a násl. exekučního řádu).

Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 20. 7. 2018

JUDr. Vladimír Kůrka

předseda senátu