Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 1833/2018

28 Cdo 1833/2018-148

USNESENÍ

T. S.

V. B.

, Š., zastoupenému JUDr. Josefem Vrabcem, advokátem se sídlem v Dobřichovicích, Jiráskova 378, pobočka v Praze 7, Milady Horákové 68, o zaplacení částky 80.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. , o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 14. prosince 2017, č. j. -126, t a k t o :

I. Dovolání

se odmítá

.

II. Žalovaný

je povinen

zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 5.566,- Kč do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Vladimíra Fučíka, advokáta se sídlem v Praze 6-Dejvicích, Dejvická 9/306.

Stručné odůvodnění ( ) :

Krajský soud v Praze k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 14. 12. 2017, č. j. -126, změnil rozsudek ze dne 12. 4. 2017, č. j. -75, jímž Okresní soud Praha-západ zamítl žalobu o zaplacení částky 80.000,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně od 27. 10. 2016 do zaplacení, a kterým rozhodl o náhradě nákladů řízení, tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci 80.000,- Kč s 8,05 % úrokem z prodlení od 27. 10. 2016 do zaplacení; dále žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně částku 36.596,- Kč a na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 28.866,- Kč k rukám jeho zástupce. Odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně shledal důvodným nárok žalobce na vydání bezdůvodného obohacení, které žalovanému vzniklo tím, že žalobci nevrátil částku 80.000,- Kč zaplacenou žalobcem jako zálohu na kupní cenu nemovitých věcí na základě smlouvy o budoucí kupní smlouvě o převodu nemovitých věcí uzavřené dne 23. 12. 2015 mezi žalobcem a Johanou Malířovou na straně jedné jako budoucími kupujícími a žalovaným jako budoucím prodávajícím na straně druhé (jejíž součástí je plné znění budoucí kupní smlouvy o převodu nemovitých věcí). Podle závěru odvolacího soudu došlo v daném případě k dohodnutému datu 30. 4. 2016 k zániku vzájemného závazku účastníků označené smlouvy uzavřít v budoucnu kupní smlouvu o prodeji nemovitých věcí za podmínek v této smlouvě uvedených, a to z důvodu, že žádný z nich nevyzval druhou smluvní stranu do sjednané lhůty (do 30. 4. 2016) k uzavření kupní smlouvy o převodu nemovitých věcí. Vyšel přitom z právní úpravy smlouvy o smlouvě budoucí zakotvené v a násl. , (dále jen „o. z.“), jmenovitě z (dle kterého zavázané straně vzniká povinnost uzavřít smlouvu bez zbytečného odkladu poté, co ji k tomu vyzve oprávněná strana v souladu se smlouvou o smlouvě budoucí) a z (který stanoví, že nevyzve-li oprávněná strana zavázanou stranu k uzavření smlouvy včas, povinnost uzavřít budoucí smlouvu zaniká). Odvolací soud uzavřel, že nevyzval-li žalovaný žalobce k uzavření kupní smlouvy ve sjednané lhůtě do 30. 4. 2016 a neučinili-li tak ve vztahu k žalovanému ani žalobce a J. M., pak povinnost všech účastníků smlouvy o smlouvě budoucí uzavřít kupní smlouvu zanikla v souladu s o. z. Za této situace se stala žalobcem uhrazená záloha na kupní cenu ve výši 80.000,- Kč plněním z právního důvodu, který odpadl, tedy bezdůvodným obohacením podle o. z. Žalovaného tak stíhá povinnost vydat žalobci to, oč se na jeho úkor obohatil ( o. z.), tj. částku 80.000,- Kč, a to i s příslušenstvím ( a o. z., ), tedy s 8,05 % úrokem z prodlení od 27. 10. 2016, když dle předžalobní výzvy mu uplynula lhůta k plnění dne 26. 10. 2017.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost dovozuje z pro řešení otázky hmotného práva, „zda strany závazku budoucí smlouvy po uplynutí sjednané lhůty pro její uzavření, za situace, kdy spolu nadále aktivně jednají o podmínkách budoucí smlouvy, mají následně povinnost po výzvě jedné ze stran tuto uzavřít“, tedy k „výkladu ustanovení a z. č. “, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud řešena. Dovolatel nesporuje tu skutečnost, že do 30. 4. 2016 nebyla předmětná kupní smlouva uzavřena, podle jeho názoru je však podstatné, že mezi stranami nejenom v březnu a v dubnu 2016, ale i poté (tj. po 30. 4. 2016) dále probíhala jednání, což bylo zjištěno v rámci dokazování. Z toho dovozuje, že lhůta pro uzavření smlouvy sjednaná do 30. 4. 2016 byla konkludentním způsobem prodloužena, neboť obě strany nadále jednaly o podmínkách uzavření kupní smlouvy. Pokud tedy žalovaný v návaznosti na tato jednání vyzval žalobce k uzavření kupní smlouvy přípisem ze dne 18. 4. 2017, bylo povinností žalobce následně kupní smlouvu uzavřít. Tím, že strany pokračovaly v jednání i po dni 30. 4. 2016, projevily vůli nadále být budoucí smlouvou vázány, avšak odvolací soud se „právním posouzením této skutečnosti vůbec nezabýval“, a to ani v návaznosti na výzvu žalovaného adresovanou žalobci. Dále dovolatel poukázal na to, že povinnost k uzavření smlouvy nebyla formulována jako povinnost přijmout návrh strany oprávněné, stejně tak ani jako oboustranná povinnosti k uzavření smlouvy po oprávnění kterékoliv strany na základě této výzvy smlouvu uzavřít, a stejně tak nebyla sjednána ani výslovná povinnost jedné strany učinit výzvu k uzavření smlouvy a povinnost druhé strany na základě takové výzvy smlouvu uzavřít. Navrhl, aby dovolací soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Ve vyjádření k dovolání se žalobce ztotožnil s právními závěry obsaženými v rozsudku odvolacího soudu a dále uvedl, že žalovaný v rozporu s v dovolání vůbec nevymezil dovolací důvod, neboť nevyložil, jaké konkrétní právní posouzení věci odvolacím soudem pokládá za nesprávné, a ani nevyložil, v čem konkrétně by měla podle jeho názoru tato nesprávnost právního posouzení spočívat. Navrhl, aby dovolací soud dovolání žalovaného odmítl.

Nejvyšší soud jako soud dovolací ( ) v řízení o dovolání postupoval podle , , ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. článek II, bod 1., části první , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, , o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony – dále jen „ “). Po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, účastníkem řízení, zastoupeným advokátem, dospěl k závěru, že dovolání není přípustné.

Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak ( ).

V posuzované věci žalovaný (dovolatel) nezpochybnil závěr odvolacího soudu, že nevyzval-li on žalobce k uzavření kupní smlouvy na základě ujednání obsažených v budoucí kupní smlouvě o převodu nemovitých věcí uzavřené dne 23. 12. 2015 mezi žalobcem a J. M. na straně jedné jako budoucími kupujícími a žalovaným jako budoucím prodávajícím na straně druhé ve sjednané lhůtě do 30. 4. 2016 a neučinili-li tak ve vztahu k žalovanému ani žalobce a J. M., pak povinnost všech jejích účastníků uzavřít kupní smlouvu zanikla v souladu s § 1788 odst. 1 o. z., a odvolacímu soudu pouze vytýká, že se nezabýval tím, že mezi stranami i po 30. 4. 2016 „dále“ probíhala jednání, z čehož dovozuje, že „lhůta pro uzavření smlouvy“ (kupní) „sjednaná do 30. 4. 2016 byla konkludentním způsobem prodloužena“. Spatřuje-li tedy dovolatel v souvislosti s těmito námitkami přípustnost dovolání v otázce hmotného práva „zda strany závazku budoucí smlouvy po uplynutí sjednané lhůty pro její uzavření, za situace, kdy spolu nadále aktivně jednají o podmínkách budoucí smlouvy, mají následně povinnost po výzvě jedné ze stran tuto uzavřít“, je jednoznačné, že odvolací soud tuto otázku neřešil, a její řešení ani nebylo zapotřebí, když povinnost všech účastníků smlouvy o smlouvě budoucí uzavřít kupní smlouvu o převodu nemovitých věcí zanikla již dne 30. 4. 2016; bez právního významu je tudíž dovolatelem namítaná okolnost, že přípisem ze dne 18. 4. 2017, tedy již po vydání rozsudku soudu prvního stupně, vyzval žalobce k uzavření kupní smlouvy o převodu nemovitých věcí. Otázka formulovaná dovolatelem tudíž přípustnost dovolání podle nezakládá. K tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. , v němž bylo zdůrazněno, že dovolání není přípustné podle , jestliže dovolatel jako důvod jeho přípustnosti předestírá dovolacímu soudu k řešení otázku hmotného nebo procesního práva, na níž rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí (dále srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2013, sp. zn. ). Jen pro úplnost je možno v daných souvislostech uvést, že původně zavázaným účastníkům smlouvy o smlouvě budoucí (kupní) - vzhledem k obecnému principu smluvní volnosti – nic nebrání předvídanou kupní smlouvu dobrovolně uzavřít, byť jejich povinnost tak učinit již zanikla. Jestliže tedy účastníci, resp. žalobce s žalovaným, jednali o uzavření kupní smlouvy i po datu 30. 4. 2016 (tedy poté, co povinnost všech účastníků smlouvy o smlouvě budoucí uzavřít kupní smlouvu o převodu nemovitých věcí již zanikla), a to až do okamžiku, kdy nebyl schválen návrh na změnu územního plánu, jak v řízení bylo zjištěno, činili tak na základě principu smluvní volnosti.

Podle dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odst. 1). V dovolání musí být vedle obecných náležitostí ( ) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ( až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh) - (odst. 2). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení (odst. 3).

Poukázal-li dovolatel dále na to, že „povinnost k uzavření smlouvy nebyla formulována jako povinnost přijmout návrh strany oprávněné, stejně tak ani jako oboustranná povinnosti k uzavření smlouvy po oprávnění kterékoliv strany na základě této výzvy smlouvu uzavřít“, a že „stejně tak nebyla sjednána ani výslovná povinnost jedné strany učinit výzvu k uzavření smlouvy a povinnost druhé strany na základě takové výzvy smlouvu uzavřít“, pak ve vztahu k těmto jeho úvahám řádně nevymezil dovolací důvod, jelikož neuvedl právní posouzení věci odvolacím soudem, které pokládá za nesprávné, a nevyložil, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení (viz ).

Nejvyšší soud z uvedených důvodů dovolání žalovaného podle věty první odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle , , části věty před středníkem a , neboť žalovaný s ohledem na výsledek tohoto řízení na jejich náhradu nemá právo, a žalobci v tomto řízení vznikly náklady za podání vyjádření k dovolání žalovaného, sepsaného advokátem. Podle bodu 5. činí sazba odměny za jeden úkon právní služby 4.300,- Kč; společně s paušální náhradou výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300,- Kč podle , má tedy žalobce právo na náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 4.600,- Kč. Vzhledem k tomu, že zástupce žalobce osvědčil, že je plátcem daně z přidané hodnoty, náleží žalobci vedle odměny za zastupování advokátem a paušální částky náhrad hotových výdajů rovněž částka odpovídající dani z přidané hodnoty, kterou je advokát povinen z odměny za zastupování a z náhrad odvést podle zvláštního právního předpisu, tedy částka 966,- Kč. Celkovou náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 5.566,- Kč je žalovaný povinen zaplatit k rukám advokáta, který žalobce v tomto řízení zastupoval ( ).

P o u č e n í: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 26. 6. 2018

JUDr. Olga Puškinová

předsedkyně senátu