Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

30 Cdo 2197/2018

30 Cdo 2197/2018-280

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Víta Bičáka ve věci posuzovaného J. S., zastoupeného opatrovnicí pro řízení Mgr. Martinou Stínkovou, advokátkou se sídlem v Kladně, Průchodní 346, za účasti opatrovníka města Smečna, se sídlem ve Smečně, náměstí T. G. Masaryka 12, zastoupeného Mgr. Jaroslavem Dvořákem, advokátem se sídlem v Kladně, Gorkého 502, o svéprávnost a opatrovnictví, vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. , o dovolání opatrovníka proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 5. dubna 2018, č. j. - 272, t a k t o :

Dovolání opatrovníka se odmítá.

Stručné odůvodnění( ):

Okresní soud v Kladně (dále též „soud prvního stupně“) usnesením ze dne 16. února 2018, č. j. -253, jmenoval pro řízení o svéprávnosti a opatrovnictví v souladu s ustanovením , o zvláštních řízeních soudních (dále jen „ “), posuzovanému opatrovníka advokátku Mgr. Martinu Stínkovou, se sídlem v Kladně, Průchodní 346.

Krajský soud v Praze (dále též „odvolací soud“) k odvolání opatrovníka usnesením ze dne 5. dubna 2018, č. j. -272, usnesení soudu prvního stupně potvrdil, neboť dospěl k závěru, že v řízení o svéprávnost je vždy dána potencialita střetu zájmu hmotněprávního opatrovníka a posuzované osoby a jmenování procesního opatrovníka posuzované osobě je tak i v souladu s ustanovením , (dále jen „ “).

Proti usnesení odvolacího soudu podal opatrovník město Smečno (dále též „dovolatel“) dne 3. května 2018 včasné dovolání, jehož přípustnost spatřuje v tom, že podle jeho mínění „napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky procesního práva (potřeba ustanovení kolizního opatrovníka v řízení za situace, kdy již byl dříve ustanoven hmotněprávní opatrovník a nebyl zjištěn střet zájmů posuzované a opatrovníka), při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, popř. je dovolacím soudem řešena rozdílně a současně s tím, že uvedená právní otázka má být podle dovolatele řešena jinak, než jak ji řeší odkazované rozhodnutí sp. zn. a odvolací soud,“. Dovolatel navrhuje, aby usnesení odvolacího soudu bylo zrušeno a věc byla vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení.

Posuzovaný ani jeho procesní opatrovnice se k podanému dovolání nevyjádřili.

Nejvyšší soud jako soud dovolací ( ) přihlédl k čl. II bodu 2 , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a vyšel tak ze znění tohoto procesního předpisu účinného od 30. září 2017.

Podle ustanovení lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Aby dovolání v projednávané věci mohlo být kvalifikováno jako přípustné, muselo by být ve smyslu ustanovení ve vztahu k dovoláním napadenému rozhodnutí odvolacího soudu shledáno, že nastala jedna z těchto okolností, tj., že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,

- při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (v takovém případě je zapotřebí alespoň stručně uvést, od kterého rozhodnutí, respektive od kterých rozhodnutí se konkrétně měl odvolací soud odchýlit, a v jakém smyslu), nebo

- která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena (zde je třeba vymezit, která právní otázka, na níž závisí rozhodnutí odvolacího soudu, v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena), nebo

- je dovolacím soudem rozhodována rozdílně (zde je třeba vymezit rozhodnutí dovolacího soudu, která takový rozpor v judikatuře dovolacího soudu mají podle názoru dovolatele zakládat a je tak třeba tyto rozpory odstranit), anebo

- má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (zde je zapotřebí vymezit příslušnou právní otázku, její dosavadní řešení v rozhodovací praxi dovolacího soudu a alespoň stručně uvést, pro jaké důvody by měla být dovolacím soudem posouzena jinak).

Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladu přípustnosti dovolání, je podle je tedy obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle , je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje (ani např. jen) pouhá citace textu ustanovení (či jeho části), srovnej shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2013, sp. zn. .

Lze současně připomenout též např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. května 2015, sp. zn. , v němž dovolací soud vyložil, že úkolem Nejvyššího soudu není z moci úřední přezkoumávat správnost (věcného) rozhodnutí odvolacího soudu při sebemenší pochybnosti dovolatele o správnosti takového závěru, nýbrž je vždy povinností dovolatele, aby způsobem předvídaným v ve vazbě na vymezil předpoklady přípustnosti dovolání z hlediska konkrétně odvolacím soudem vyřešené právní otázky ať již z oblasti hmotného či procesního práva (k tomu srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 29. června 2014, sp. zn. ). Ústavní soud pak např. v usnesení ze dne 28. dubna 2015, sp. zn. , „naznal, že pokud Nejvyšší soud požaduje po dovolateli dodržení zákonem stanovených formálních náležitosti dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup.“

Ústavní soud se dále k otázce náležitostí dovolání vyjádřil např. v usnesení ze dne 26. června 2014, sp. zn. , kde vysvětlil účel povinnosti dovolatele uvést, v čem konkrétně spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Účelem zavedení této povinnosti je podle Ústavního soudu „regulace vysokého počtu problematicky formulovaných dovolání a preventivní působení na advokáty potenciálních dovolatelů, aby se otázkou přípustnosti dovolání odpovídajícím způsobem zabývali. To mělo vést k tomu, že dovolání nakonec podáno nebude, neboť advokát při reflexi dosavadní judikatury Nejvyššího soudu sám zjistí, že dovolání rozumný smysl podávat nemá.“

Uvedeným požadavkům ovšem dovolání nevyhovuje. Je zřejmé, že naprosto zcela neurčitě formulované zdůvodnění dovozované přípustnosti dovolání v dané věci nemůže – s ohledem na již výše vyložené zásady – obstát.

Judikáty Nejvyššího soudu výslovně zmiňované dovolatelem při tom nedopadají na specifika řízení o svéprávnosti a na aplikaci ustanovení , o zvláštních řízeních soudních.

Pokud by snad dovolatel byl měl na mysli případ přípustnosti dovolání vycházející z eventuální úvahy, že daná právní otázka dosud nebyla dovolacím soudem řešena, pak je třeba připomenout skutečnost, že ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek bylo pod č.1/2016 zveřejněno rozhodnutí Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 27. 11. 2014, sp. zn. , které bylo projednáno a k uveřejnění schváleno kolegiem občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu dne 11. listopadu 2015 s právní větou: „V řízení o svéprávnosti soud jmenuje posuzovanému opatrovníka podle ustanovení § 37 odst. 1 z. ř. s., i když má stálého („hmotněprávního“) opatrovníka.“. Od uvedené zásady se dovolací soud přitom nemá důvod se odchylovat.

Je třeba zdůraznit, že pouhá polemika dovolatele s právním posouzením věci odvolacím soudem přípustnost dovolání ve smyslu nezakládá. Rovněž nesprávná skutková zjištění či jakákoli v dovolání vyložená skutková polemika dovolatele se skutkovým závěrem, z nějž odvolací soud v napadeném rozhodnutí vycházel při meritorním rozhodování, nepředstavuje a ani v poměrech stávající platné procesní úpravy dovolacího řízení představovat nemůže způsobilý dovolací důvod (k tomu srov. a contrario).

Dovolací soud tak dospěl k závěru, že přípustnost dovolání v označené věci naplněna nebyla. Za tohoto stavu nebylo možno přihlédnout ani k případným jiným vadám řízení ( ). Nejvyšší soud jako soud dovolací proto toto dovolání, aniž nařizoval jednání ( věta první ), odmítl ( věta první ).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 20. 6. 2018

JUDr. Pavel Pavlík předseda senátu