Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

29 NSČR 39/2017-A-146

MSPH 94 INS XY29 NSČR 39/2017-A-146

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Milana Poláška a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Petra Gemmela v insolvenční věci dlužnice J. D., narozené XY, bytem XY, zastoupené JUDr. Jiřím Císařem, advokátem, se sídlem v Ústí nad Labem, Revoluční 551/6, PSČ 400 01, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. , o insolvenčním návrhu věřitele ATTIC - N Reality s. r. o., se sídlem v Praze 5, Radlická 832/38, PSČ 150 00, identifikační číslo osoby 25689703, o dovolání dlužnice proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 10. listopadu 2016, č. j. , 1 VSPH XY, takto:Dovolání se odmítá.

Odůvodnění:

Šlo přitom již o druhé rozhodnutí insolvenčního soudu o insolvenčním návrhu věřitele, když usnesení ze dne 28. prosince 2015, č. j. (jímž insolvenční soud mimo zjistil úpadek dlužnice a prohlásil konkurs na její majetek), Vrchní soud v Praze k odvolání dlužnice zrušil usnesením ze dne 9. března 2016, č. j. , 2 VSPH XY, a věc vrátil insolvenčnímu soudu k dalšímu řízení.

Insolvenční soud zamítl insolvenční návrh pro neosvědčení úpadku dlužnice, když neměl za prokázané, že dlužnice má více věřitelů (mnohost věřitelů), neboť pohledávky věřitelů uplatňované za dlužnicí byly v průběhu insolvenčního řízení uhrazeny nebo je věřitelé přestali v řízení nadále uplatňovat (přihlášky pohledávky vzali zpět bez uvedení důvodu) a za jediného věřitele se splatnou pohledávkou lze považovat insolvenčního navrhovatele.

K odvolání insolvenčního navrhovatele (proti bodu I. výroku) i dlužnice (proti bodům II. až IV. výroku) Vrchní soud v Praze rozhodnutí insolvenčního soudu v záhlaví označeným usnesením zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Odvolací soud provedl dokazování přihláškou pohledávky č. P6 L. P. (dále jen „věřitelka P“), jež byla u insolvenčního soudu, po předchozím zpětvzetí přihlášky pohledávky ze dne 10. března 2016, opětovně přihlášena dne 20. října 2016. Z přihlášky pohledávky odvolací soud zjistil, že věřitelka vzala pohledávku dříve zpět na základě příslibu osob spojených s dlužnicí, že pohledávka bude uhrazena. Pohledávka však uspokojena nebyla.

Odvolací soud uzavřel, že opakované přihlášení pohledávky L. P. není nově nastalou či vzniklou skutečností, k níž se ve smyslu , o úpadku a způsobech jeho řešení ( ), nepřihlíží, neboť insolvenční navrhovatel tento závazek dlužnice uváděl již před rozhodováním insolvenčního soudu, přičemž přihlášení pohledávky do řízení je toliko procesním úkonem věřitele, nicméně mnohost věřitelů je třeba zkoumat ve vztahu ke všem označeným věřitelům. Dále odvolací soud insolvenčnímu soudu vytkl, že se nezabýval tím, z jakého důvodu vzal věřitel AB 4 B. V. pohledávku zpět, ani insolvenčním navrhovatelem namítaným vstupem M. G. do práv věřitele AB 4 B.V., případně vzniklou povinností dlužnice uhradit daň příslušnému finančnímu úřadu, představovala-li platba M. G. za dlužnici finanční dar.

Odvolací soud – poukazuje na , a – považoval závěr insolvenčního soudu o absenci mnohosti věřitelů, jakožto pojmového znaku úpadku, za předčasný a nedostatečně zdůvodněný; proto rozhodnutí insolvenčního soudu podle , (dále též jen „ “), zrušil a vrátil insolvenčnímu soudu k dalšímu řízení.

Proti rozhodnutí odvolacího soudu podala dlužnice dovolání, jehož přípustnost dovozuje z toho, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky procesního práva, která v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, jakož i otázky procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a navrhuje, aby Nejvyšší soud usnesení odvolacího soudu změnil tak, že rozhodnutí insolvenčního soudu potvrdí v bodu I. a III. výroku.

Podstatou dovolací argumentace je námitka, že opakované přihlášení pohledávky v průběhu odvolacího řízení je nově nastalou skutečností, k níž odvolací soud ve smyslu nepřihlíží. Kromě toho dovolatelka považuje opětovně podanou přihlášku pohledávky za opožděnou.

Podle dovolatelky se odvolací soud odchýlil od závěrů Nejvyššího soudu uvedených v usnesení ze dne 29. dubna 2010, sen. zn. (uveřejněném pod číslem 14/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále jen „R 14/2011“), podle nichž povinnost provést jiné než účastníky navržené důkazy potřebné k osvědčení dlužníkova úpadku ve smyslu se pojí se situací, kdy potřeba provedení takových důkazů vyšla v insolvenčním řízení najevo, a tímto ustanovením se nenahrazuje povinnost tvrzení, daná procesní aktivitou účastníků insolvenčního řízení.

Dovolatelka dále poukazuje na to, že podle může věřitel vzít svoji přihlášenou pohledávku zpět. V takovém případě insolvenční soud vezme zpětvzetí přihlášky na vědomí a právní mocí tohoto rozhodnutí končí účast věřitele v insolvenčním řízení se všemi důsledky z toho vyplývajícími, tedy včetně nemožnosti znovu podat přihlášku. Má za nepřípustné, aby v takové situaci insolvenční soud (odvolací soud) domýšlel, jakou vůli chtěl věřitel vlastně projevit; k tomu poukazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. června 2003, sp. zn. .

Nejvyšší soud dovolání, jež může být přípustné jen podle , odmítl podle a 2

1/ K nově nastalým skutečnostem.

V R 14/2011, na něž dovolatelka poukazuje, Nejvyšší soud popsal procesní rámec, v němž insolvenční soud rozhoduje v první fázi insolvenčního řízení (která začíná podáním insolvenčního návrhu a končí rozhodnutím o něm způsoby popsanými v a ), včetně toho, že vyloučil možnost byť přiměřeného uplatnění ustanovení o koncentraci řízení a uzavřel, že dokazování skutečností potřebných k osvědčení dlužníkova úpadku se v takovém případě řídí vyšetřovací zásadou. Tamtéž doplnil, že povinnost insolvenčního soudu provést (jde-li o insolvenční návrh věřitele) i jiné (než účastníky navržené) důkazy potřebné k osvědčení dlužníkova úpadku ( ), se samozřejmě pojí jen se situací, kdy potřeba provedení takových důkazů vyšla v insolvenčním řízení najevo (tímto ustanovením se nicméně nenahrazuje povinnost tvrzení, daná procesní aktivitou účastníků insolvenčního řízení, když není povinností insolvenčního soudu pátrat po skutečnostech, které mají /mohou/ být dokazovány).

Ke skutečnostem, které nastaly nebo vznikly po vydání rozhodnutí soudu prvního stupně (tzv. nově nastalé skutečnosti), se Nejvyšší soud vyjádřil při výkladu .

Z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. listopadu 2011, sen. zn. , uveřejněného pod číslem 43/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 43/2012“), vyplývá, že novou skutečností, která ve smyslu ustanovení poslední věty není způsobilá ovlivnit (je-li uplatněna až v odvolacím řízení) správnost rozhodnutí o úpadku, je obecně vzato každá skutečnost, která nastala po vydání rozhodnutí o úpadku, včetně takové skutečnosti, která přivodila zánik pohledávky insolvenčního navrhovatele nebo některého z dalších (nebo i všech) věřitelů (splnění dluhu, započtení, prekluze).

V usnesení ze dne 31. srpna 2017, sen. zn. , pak Nejvyšší soud (poukazuje na R 43/2012) vysvětlil, že skutečností, která nastala po vydání rozhodnutí o úpadku, je přezkumné jednání, které se konalo poté, co insolvenční soud rozhodl o úpadku dlužníka. K těm účinkům, jež ve vztahu k pohledávkám věřitelů nastaly (vznikly) jen na základě přezkumného jednání (jehož průběh zachycuje protokol) nebo jen podle upraveného seznamu přihlášených pohledávek, tedy v odvolacím řízení nelze přihlížet. Právně bezcenná by tedy pro odvolací soud měla být všechna zjištění o tom, kdo, případně jak, (ne)popřel tu či onu přihlášenou pohledávku. Není ovšem vyloučeno zabývat se v odvolacím řízení pro účely posouzení dlužníkova úpadku nově (rozuměj nově ve vztahu ke skutečnostem nebo důkazům, z nichž vyšel v rozhodnutí o úpadku insolvenční soud) těmi pohledávkami, jež vznikly před rozhodnutím o úpadku dlužníka (případně i před zahájením insolvenčního řízení vedeného na majetek dlužníka) a jež se před rozhodnutím o úpadku dlužníka staly též splatnými [ať již šlo ke dni rozhodnutí o úpadku dlužníka o dlužníkovy peněžité závazky (dluhy) po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti ( ) nebo dokonce o dlužníkovy peněžité závazky (dluhy) po dobu delší 3 měsíců po lhůtě splatnosti ( )]. K takovým „novým“ skutečnostem nebo důkazům je ovšem i v insolvenčních věcech (v nichž se v odvolacím řízení uplatňuje systém úplné apelace v režimu plynoucím z R 43/2012, a v nichž se osvědčení dlužníkova úpadku řídí pravidlem vyjádřeným v ) možné přihlédnout, jen když byly v odvolacím řízení uplatněny některým z účastníků řízení.

, kterým se mění , o úpadku a způsobech jeho řešení ( ), ve znění pozdějších předpisů, a , , ve znění pozdějších předpisů, byl s účinností od 1. listopadu 2012 do ustanovení vložen nový odstavec 2, dle kterého se (také) v řízení o odvolání proti rozhodnutí podle (mezi něž patří i rozhodnutí o zamítnutí insolvenčního návrhu) nepřihlíží ke skutečnostem, které nastaly nebo vznikly po vydání rozhodnutí soudu prvního stupně (insolvenčního soudu). K nemožnosti uplatnit nové skutečnosti v řízení o odvolání proti rozhodnutí podle srovnej například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. října 2014, sen. zn. a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. ledna 2018, sen. zn. .

2/ K pluralitě věřitelů.

Již v usnesení ze dne 20. května 2010, sen. zn. , uveřejněném pod číslem 26/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jakož i v usnesení ze dne 21. prosince 2011, sen. zn. , uveřejněném pod číslem 44/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, Nejvyšší soud dovodil, že v případě úpadku ve formě platební neschopnosti ( ) je požadavek, aby měl dlužník více věřitelů [ ], splněn, má-li nejméně dva věřitele, z nichž každý má vůči němu pohledávku po dobu delší třiceti dnů po lhůtě splatnosti [ ] (srov. dále též důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2012, sen. zn. ).

V usnesení ze dne 28. března 2013, sen. zn. , uveřejněném pod číslem 76/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 76/2013“), Nejvyšší soud s poukazem na účel insolvenčního řízení a zásadu, podle níž insolvenční řízení musí být vedeno tak, aby žádný z účastníků nebyl nespravedlivě poškozen nebo nedovoleně zvýhodněn a aby se dosáhlo rychlého, hospodárného a co nejvyššího uspokojení věřitelů, uzavřel, že podmínka plurality věřitelů dlužníka není (materiálně) zásadně splněna, dal-li (insolvenčním navrhovatelem tvrzený) druhý věřitel v insolvenčním řízení najevo, že nechce vůči dlužníku uplatňovat rozsahem zanedbatelné příslušenství pohledávky, kterou dlužník zaplatil.

Výše shrnuté a Nejvyšším soudem konstantně zastávané judikatorní závěry se v poměrech projednávané věci projeví následovně.

Dovolání není přípustné již proto, že judikatuře Nejvyššího soudu neodporuje závěr odvolacího soudu, na němž též spočívá napadené rozhodnutí, podle kterého pouhé zpětvzetí (první) přihlášky pohledávky bez uvedení důvodu zpětvzetí a za situace, kdy insolvenční soud nezkoumal, zda původně přihlášená pohledávka zanikla (např. splněním), nebránilo tomu, aby se touto pohledávkou mohl zabývat i odvolací soud.

V posuzované věci totiž pohledávka věřitelky P vyšla najevo již v řízení před insolvenčním soudem a v době po rozhodnutí insolvenčního soudu podle věřitelka P sdělila, že důvodem, pro který vzala přihlášku pohledávky zpět, byl „příslib“ zaplacení, který nebyl naplněn. Samotná „existence“ pohledávky tak nepředstavuje novou skutečnost, k níž je odvolacímu soudu zapovězeno přihlížet podle .

Za této situace nečiní dovolání přípustným dílčí nesprávný závěr odvolacího soudu, že též opětovná přihláška pohledávky (podaná po rozhodnutí o zamítnutí insolvenčního návrhu) není novou skutečností ve smyslu .

Přípustnost dovolání zjevně nemůže založit ani námitka dovolatelky, že opětovně podaná přihláška věřitelky P je opožděná. Na zodpovězení této otázky totiž napadené rozhodnutí nespočívá. Jak plyne již ze shora uvedeného, podstatné je pouze to, zda pohledávka věřitelky P, jež vyšla najevo před rozhodnutím insolvenčního soudu o zamítnutí insolvenčního návrhu, existuje. Dovolatelka pomíjí, že při posuzování mnohosti věřitelů lze přihlédnout i k pohledávce, která není přihlášena do insolvenčního řízení.

K uvedenému lze pro úplnost dodat, že zákonná úprava nezapovídá věřiteli po zpětvzetí přihlášky její opětovné přihlášení, učiní-li tak ve lhůtě pro přihlašování pohledávek. Tvrdí-li dovolatelka, že opětovné přihlášení pohledávky je opožděné, neboť původní lhůta k přihlášení pohledávky uplynula dnem 28. února 2016, pak přehlíží, že usnesení insolvenčního soudu o úpadku ze dne 28. prosince 2015, č. j. , bylo zrušeno usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 9. března 2016, č. j. , 2 VSPH XY.

Absence výroku o nákladech dovolacího řízení je odůvodněna tím, že napadené usnesení není rozhodnutím, jímž se řízení končí (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. července 2002, sp. zn. , uveřejněné pod číslem 48/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Poučení: Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; dlužníku a insolvenčnímu navrhovateli se však doručuje i zvláštním způsobem.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 31. 5. 2018

Mgr. Milan Polášek

předseda senátu