Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

22 Cdo 1600/2018

-138

USNESENÍ

J. Č.

TSS, spol. s r. o.

, se sídlem v Třebechovicích pod Orebem, Za tratí 496, IČO 474 51 467, zastoupené JUDr. Věrou Dubcovou, advokátkou se sídlem v Hradci Králové, Nerudova 37/32, o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. , o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 8. 1. 2018, č. j. -122, takto:

I. Dovolání

se odmítá.

II. Žádná z účastnic

nemá právo

na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Stručné odůvodnění ( ):

Okresní soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 16. 5. 2017, č. j. -93, zamítl žalobu na určení, že žalobkyně je výlučnou vlastnicí části pozemku označeného jako pozemková parcela č., který se nachází v katastrálním území T. p. O. a obci T. p. O., a je zapsán na listu vlastnictví č., vedeném Katastrálním úřadem pro Královéhradecký kraj, Katastrální pracoviště H. K., vyznačeném na neautorizovaném snímku katastrální mapy, a rozhodl o náhradě nákladů řízení.

K odvolání žalobkyně Krajský soud v Hradci Králové (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 8. 1. 2018, č. j. -122, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.

Proti rozsudku odvolacího podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opírá o , a uvádí, že uplatňuje dovolací důvod uvedený v Tvrdí, že dovolání je přípustné, neboť posouzení ztráty její dobré víry, že je vlastnicí předmětné části pozemku žalovaného, je nepřiměřené a je v rozporu s dosavadní rozhodovací praxí dovolacího soudu, zejména s rozhodnutím Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2012, sp. zn. . Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud změnil rozsudek odvolacího soudu tak, že žalobě vyhoví, nebo jej zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Obsah rozsudků soudů obou stupňů a obsah dovolání jsou účastníkům známy, a proto na ně dovolací soud pro stručnost odkazuje.Dovolání není přípustné.

Od 1. 1. 2013 nelze v dovolání úspěšně zpochybnit skutková zjištění odvolacího soudu; dovolací soud tak musí vycházet ze skutkových zjištění, učiněných v nalézacím řízení (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. ). Protože k tvrzenému vydržení mělo dojít před 1. 1. 2014, postupoval dovolací soud podle , 2 , , při posouzení vydržení podle příslušných ustanovení , , ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“).

Žalobkyně byla oprávněnou držitelkou části pozemku evidovaného v katastru nemovitostí jako vlastnictví žalované společnosti; v době, kdy ještě vydržecí doba neuplynula, v souvislosti s kolaudačním řízením a zápisem nové stavby do katastru předložila dokumenty včetně geometrického plánu, ze kterého byl jasně poznatelný rozdíl v držbě a vlastnictví pozemků. Podle soudů obou stupňů tato skutečnost vedla objektivně k zániku oprávněné držby žalobkyně; to žalobkyně v dovolání popírá a odkazuje na řadu judikátů, týkajících se držby a vydržení.Odvolací soud se při posouzení zániku dobré víry žalobkyně jako držitelky části pozemku žalované neodchýlil od judikatury dovolacího soudu.Při hodnocení dobré víry je vždy třeba brát v úvahu, zda držitel při běžné (normální) opatrnosti, kterou lze s ohledem na okolnosti a povahu daného případu po každém požadovat, neměl, resp. nemohl mít, po celou dobu vydržení důvodné pochybnosti o tom, že mu věc nebo právo patří. Dobrá víra zaniká v okamžiku, kdy se držitel seznámil se skutečnostmi, které objektivně musely vyvolat pochybnost o tom, že mu věc po právu patří anebo že je subjektem práva, jehož obsah vykonává (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 5. 2002, sp. zn. , podobně např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2003, sp. zn. , rozsudek ze dne 16. 10. 2007, sp. zn. ).

Hodnocení dobré víry držitele záleží vždy na konkrétních okolnostech dané věci a záleží na úvaze soudu v nalézacím řízení; tu může dovolací soud zpochybnit jen, je-li zjevně nepřiměřená.

V dané věci soudy neměly pochybnost o tom, že žalobkyně se ujala nejprve oprávněné držby; žalobkyně ztratila objektivně posuzovanou dobrou víru teprve později, až poté, co se – podle skutkových zjištění, kterými je dovolací soud vázán – mohla a měla seznámit s geometrickým plánem, předkládaným v souvislosti s kolaudačním řízením ohledně jejich stavby, přičemž z tohoto plánu rozdíl mezi skutečnými a tam zakreslenými hranicemi pozemků jasně vyplýval (str. 12 rozsudku soudu prvního stupně, str. 6 rozsudku odvolacího soudu).

Za tohoto stavu je poukaz dovolatelky na judikaturu týkající se poměru plochy nabytého a skutečně drženého pozemku, resp. na pasívní chování žalovaného ke spornému pozemku, zcela nevýznamný. Soudy přece nezpochybnily, že se žalobkyně oprávněné držby (§ 130 odst. 1 obč. zák.) ujala; pokud však nahlédnutím do materiálů, které předkládala ke kolaudaci, včetně geometrického plánu, mohla a měla zjistit, že hranice vede jinak, dobrou víru ztratila. S tvrzením, že se s geometrickým plánem nemohla seznámit, se odvolací soud vyrovnal (str. 6 rozsudku odvolacího soudu) s tím, že žádost podepisovala a na prvním místě připojeného výčtu příloh bylo uvedeno, že obsahují geometrický plán; při obvyklé obezřetnosti by do něj nahlédla, a pokud tak neučinila, jde jí to k tíži. Jestliže se tedy při běžné (normální) opatrnosti, kterou lze s ohledem na okolnosti a povahu daného případu po každém požadovat, měla a mohla seznámit s obsahem příloh včetně geometrického plánu, pak její dobrá víra musela nutně (bez ohledu na pasivitu žalovaného, resp. výměru drženého pozemku) zaniknout, stejně jako oprávněná držba.

Dovolací soud ještě připomíná, že žalobkyně v řízení před soudem prvního stupně výslovně neuvedla, že geometrický plán neviděla (viz č. l. 72 versa a č. l. 80 versa), a teprve až v odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně uvedla, že se s obsahem geometrického plánu nikdy neseznámila; šlo tak o nové tvrzení, v odvolacím řízení, až na výjimky nepřípustné ( ).

Odvolací soud správně také uvedl, že v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2012, sp. zn. , Nejvyšší soud vycházel z odlišné skutkové situace; tam byl omyl vyvolán mj. realitní kanceláří a nebylo zjištěno, že by držitel měl k dispozici geometrický plán. Také – oproti nyní projednávané věci - soudy neučinily na základě důkazuu jednoznačný závěr, že z obsahu tétoy rozdíl mezi držební a vlastnickou hranicí jasně vyplýval. Šlo o řešení konkrétní věci, rozhodnutí ohledně hodnocení obsahuy neobsahuje žádné obecné závěry („právní věty“), které by bylo možno vztáhnout k jiným věcem.

Lze uzavřít, že podle skutkového zjištění soudů v nalézacím řízení, vycházejícího z provedeného dokazování, kterým je dovolací soud vázán a který odpovídá obsahu geometrického plánu, bylo z tohoto plánu zřejmé, kudy hranice mezi parcelami vede. Přitom posouzení obsahu geometrického plánu (stejně jako dobré víry držitele) je vždy individuální a nelze je v dovolacím řízení učinit obsahem přezkumu prostřednictvím tvrzení, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Jelikož Nejvyšší soud neshledal dovolání žalobkyně přípustným, podle jej odmítl.

V souladu s věta druhá neobsahuje rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 30. 5. 2018

JUDr. Jiří Spáčil, CSc. předseda senátu