Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

33 Cdo 4109/2017

33 Cdo 4109/2017-202

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEKJMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobkyně Baupartner s. r. o., se sídlem v Olomouci, Přerovská 688/62a (identifikační číslo osoby 285 71 410), proti žalovanému P. B., zastoupenému Mgr. Martinem Zvoníčkem, advokátem se sídlem ve Zlíně, Lešetín VI/671, o zaplacení 364.000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Vsetíně pod sp. zn. , o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 1. března 2017, č. j. -181, takto:

O d ů v o d n ě n í:

Žalobkyně se po žalovaném domáhala zaplacení 364.000 Kč (s příslušenstvím) z titulu vrácení plnění z neplatné smlouvy.

Okresní soud ve Vsetíně rozsudkem ze dne 20. července 2016, č. j. -156, zamítl žalobu požadující, aby žalovaný byl uznán povinným zaplatit žalobkyni 364.000 Kč s ročním úrokem z prodlení ve výši 7,75% od 1. 10. 2011 do zaplacení (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.).

Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 1. března 2017, č. j. -181, zrušil rozsudek soudu prvního stupně v části výroku I. ohledně úroků z prodlení za dobu od 1. 10. 2011 do 15. 10. 2011 a v tomto rozsahu řízení zastavil, ve zbylé části tento výrok změnil tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni 364.000 Kč s ročním zákonným úrokem z prodlení ve výši, která v každém jednotlivém kalendářním pololetí trvání prodlení odpovídá výši repo sazby stanovené ČNB a platné pro první den kalendářního pololetí a zvýšené o 7 procentních bodů za dobu od 16. 10. 2011 do zaplacení; současně rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení , , ve znění účinném do 29. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 , čl. II bod 2 – dále jen „ “). Je přesvědčen, že závěr, na němž je napadené rozhodnutí založeno, že „kupní smlouva uzavřená mezi účastníky je absolutně neplatná pro počáteční nemožnost předmětu plnění“, nekoresponduje s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu. Oproti odvolacímu soudu prosazuje, že v kupní smlouvě byl předmět plnění (převáděný osobní automobil) dostatečně identifikován a nehrozila jeho záměna s jinou věcí. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Žalobkyně se ztotožnila se skutkovými i právními závěry odvolacího soudu a navrhla, aby dovolací soud dovolání žalovaného jako nedůvodné zamítl.

Dovolání bylo podáno včas, subjektem k tomu oprávněným (žalovaným) za splnění podmínky jeho advokátního zastoupení ( ) a je přípustné podle , neboť právní otázku platnosti kupní smlouvy odvolací soud vyřešil v rozporu s rozhodovací praxí dovolacího soudu.

Prostřednictvím dovolacího důvodu podle , jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, žalovaný zpochybnil závěr odvolacího soudu, že kupní smlouva, kterou účastníci uzavřeli dne 22. 10. 2010, je podle § 37 odst. 2 zákona č. 40/1961 Sb., , ve znění účinném do 31. 12. 2013 (srov. ; dále jen „obč. zák.“), neplatná, neboť jejím předmětem je plnění nemožné.

Soudy obou stupňů vycházely ze zjištění, že účastníci uzavřeli dne 22. 10. 2010 kupní smlouvu, jíž žalovaný prodal žalobkyni osobní automobil za sjednanou kupní cenu 364.000 Kč. Zástupce žalobkyně provedl zkušební jízdu a prohlásil, že je mu znám celkový stav vozidla. Dne 28. 2. 2011 žalobkyně prodala tento automobil společnosti be Free s.r.o. se sídlem ve Slovenské republice, která dohodou ze dne 14. 3. 2011 od kupní smlouvy odstoupila a dohodla se na vrácení kupní ceny; vlastníkem automobilu se opětovně stala žalobkyně. Ta poté odstoupila od kupní smlouvy uzavřené s žalovaným; odstoupení mu bylo doručeno 8. 10. 2011. Ze znaleckého posudku vypracovaného Kriminalistickým a expertíznym ústavom Policajného zboru ve Slovenské Lupči, který byl vypracován z důvodu podezření spáchání přečinu falšování a pozměňování identifikačních údajů motorového vozidla, se podává, že byly zjištěny cizí zásahy do povrchu karosérie v místě, kde se nachází VIN kód karosérie; původní VIN kód byl z povrchu karosérie odstraněn mechanickým způsobem (zbroušením) a na takto upravený povrch byl dodatečně vyhotoven VIN (metalografickým zkoumáním byl zjištěn původní VIN kód). Zkoumané vozidlo bylo vyrobeno v roce 2002, nikoliv v roce 2004. Zatímco soud prvního stupně posoudil kupní smlouvu jako platný právní úkon a konstatoval, že pokud měl její předmět právní vady, které byly důvodem pro odstoupení od smlouvy, nebyly vytknuty včas (lhůta k jejich vytknutí skončila uplynutím šestiměsíční prekluzivní lhůty dne 22. 4. 2011), odvolací soud dospěl k závěru, že kupní smlouva uzavřená mezi účastníky je podle § 37 odst. 2 obč. zák. absolutně neplatná pro počáteční nemožnost předmětu plnění a žalobkyni vzniklo právo na vrácení kupní ceny; automobil, který byl předmětem kupní smlouvy, není tím, jehož (pravý) VIN kód je uveden v kupní smlouvě a v jeho dokladech.

Podle ustanovení § 37 odst. 2 obč. zák. právní úkon, jehož předmětem je plnění nemožné, je neplatný.

Právní úkon, jehož předmět plnění je v době vzniku tohoto právního úkonu (konkrétně např. v době uzavření smlouvy) nemožný, je neplatný („impossibilium nulla obligatio est“). Ustanovení § 37 odst. 2 obč. zák. upravuje tzv. počáteční nemožnost předmětu plnění, která činí právní úkon absolutně neplatným; to zda o počáteční nemožnosti plnění subjekty právního úkonu věděly či nikoliv, je právně nevýznamné. Počáteční nemožnost předmětu plnění může být buď právní, nebo fyzická. Počáteční právní nemožnost předmětu plnění přichází v úvahu tam, kde předmět plnění je neuskutečnitelný v důsledku určité právní překážky existující v době učinění právního úkonu (aniž by šlo o nedovolenost právního úkonu). Počáteční fyzická nemožnost předmětu plnění spočívá v tom, že předmět plnění je – objektivně posuzováno – fakticky neuskutečnitelný (nestačí proto nemožnost poskytnutí předmětu plnění pouze na straně dlužníka vzhledem k jeho osobním poměrům – např. pro jeho finanční neschopnost). Fyzická nemožnost předmětu plnění může být úplná; v takovém případě je právní úkon neplatný v plném rozsahu. Při částečné fyzické nemožnosti předmětu plnění se neplatnost právního úkonu týká jen postižené části.

V rozsudku ze dne 26. 11. 2003, sp. zn. , Nejvyšší soud uvedl, že ke vzniku kupní smlouvy je zapotřebí, aby se její účastníci dohodli na předmětu koupě a na kupní ceně, jiné podstatné náležitosti vyžadovány nejsou; dostatečné určení předmětu kupní smlouvy je podmínkou její platnosti ve smyslu (dále srov. např. Štenglová, I., Plíva, S., Tomsa, M. a kol.: Obchodní zákoník. Komentář. 13. vydání. C. H. Beck: Praha 2010, str. 1071). V rozsudku ze dne 31. 8. 2011, sp. zn. , Nejvyšší soud při posuzování určitosti zajišťovacího závazku dovodil, že požadavek „určitosti“ je splněn tam, kde je závazek identifikován takovým způsobem, že není zaměnitelný s jiným. Tyto závěry jsou aplikovatelné i v případě nyní posuzované kupní smlouvy z hlediska její určitosti.

Odvolací soud dovodil neplatnost kupní smlouvy z počáteční nemožnosti předmětu plnění s tím, že smlouvou převáděný automobil byl identifikován mimo jiné údajem čísla karoserie (tzv. VIN kódem), které ve skutečnosti patří zcela jinému vozidlu; předáno kupujícímu (žalobkyni) tak bylo jiné vozidlo, než je uvedeno v kupní smlouvě, a to, které je ve smlouvě uvedeno, předáno být nemůže. Z toho, že zcela konkrétní automobil, který na základě kupní smlouvy uzavřené dne 22. 10. 2010 žalobkyně od žalovaného převzala, je opatřen nesprávným VIN kódem, však nelze počáteční nemožnost předmětu plnění ve smyslu ustanovení § 37 odst. 2 obč. zák. dovodit. Podle skutkových zjištění soudů bylo kupní smlouvou převáděné vozidlo identifikováno nejen VIN kódem, ale i dalšími znaky (výrobce, registrační značka, datum první registrace, barva, typ motoru), zástupce žalobkyně si je před uzavřením kupní smlouvy a před předáním osobně prohlédl a vyzkoušel. Nešlo tudíž ani o faktickou, ani o právní nemožnost předmětu plnění ve smyslu ustanovení § 37 odst. 2 obč. zák., nýbrž o to, že předmět plnění měl právní vadu (jak ostatně správně dovodil soud prvního stupně). Za situace, kdy nehrozila záměna věci, jež měla být předmětem smlouvy, s jinou věcí, není ani možné shledat vymezení předmětu kupní smlouvy natolik neurčitým, aby zakládalo neplatnost kupní smlouvy (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 1. 2010, sp. zn. , a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2012, sp. zn. ).

Ve své judikatuře, např. rozsudku ze dne 31. 8. 2011, sp. zn. , Nejvyšší soud konstatoval, že projev vůle je neurčitý, je-li nejistý jeho obsah, když se jednajícímu nepodařilo obsah vůle jednoznačným způsobem stanovit. Závěr o neurčitosti právního úkonu předpokládá, že ani jeho výkladem nelze dospět k nepochybnému poznání, co chtěl účastník projevit. Ze skutkových zjištění v posuzovaném případě nevyplývá, že by bylo vůlí účastníků smlouvy (viz § 35 odst. 2 obč. zák.) učinit předmětem smlouvy jinou věc než konkrétní osobní automobil, který žalobkyně od žalovaného převzala a ve vztahu k němuž se nyní domáhá nároku podle § 457 obč. zák. Jakýkoli jiný výklad projevu vůle účastníků smlouvy by byl podle Nejvyššího soudu v dané věci přinejmenším nelogický a v krajním případě by mohl vést i k zásahu do ústavně zaručených práv smluvních stran (srov. nález Ústavního soudu ze dne 10. 4. 2012, sp. zn. , a další početnou judikaturu Ústavního soudu k principu autonomie vůle smluvních stran).

Závěr odvolacího soudu, že kupní smlouva uzavřená mezi účastníky dne 22. 10. 2010, je (absolutně) neplatná pro počáteční nemožnost předmětu plnění, neobstojí a nekoresponduje s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu reprezentovanou shora citovanými rozhodnutími. Dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle byl tudíž uplatněn právem a Nejvyšší soud proto napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení ( ).

Soudy nižších stupňů jsou vázány právním názorem dovolacího soudu ( , věta první, ).

O nákladech dovolacího řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí ( věta druhá ).

Poučení:Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 24. 5. 2018

JUDr. Ivana Zlatohlávková

předsedkyně senátu