Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

33 Cdo 4463/2016

-391

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobce Unicampus, spolek se sídlem v Praze, Kubelíkova 1224/42, identifikační číslo osoby 227 65 921, proti žalované SVUS Pharma a. s., se sídlem v Hradci Králové, Smetanovo nábřeží 1238/20a , identifikační číslo osoby 465 04 877, zastoupené Mgr. Liborem Štajerem, advokátem se sídlem v Praze, Hellichova 458/1, o zdržení se protiprávního jednání, vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. , o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 1. 3. 2016, č. j. -323, takto:

I. Dovolání se odmítá.

Odůvodnění:

Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 1. 3. 2016, č. j. -323, potvrdil rozsudek ze dne 24. 6. 2015, č. j. -226, jímž Okresní soud v Hradci Králové zamítl žalobu požadující,

1) aby bylo žalované uloženo zdržet se protiprávního jednání vůči spotřebiteli, kterého se dopustila tím, že komplexu látek ProteQuine® a ProteQuine® + laktoferrin v doplňcích stravy produktové řady Preventan přisuzovala ve vztahu k lidskému organismu:

a) ve smyslu , o léčivech, tam specifikované účinky léčby u již přítomných lidských onemocnění a léčby jejich již vyjádřených příznaků;

b) ve smyslu čl. 15 odst. 1 písm. a/ nařízení ES č. 1924/2006, tam specifikované účinky prevence a možného snížení rizika vzniku lidských onemocnění, aniž by uvedená tvrzení byla předtím schválena v řízení podle čl. 15, 16, 17 nebo 19 tohoto nařízení a zahrnuta do seznamu tvrzení schválených dle čl. 14 odst. 1 písm. a/ příslušným prováděcím nařízením Evropské komise;

c) ve smyslu čl. 13 odst. 1 písm. a/ nařízení ES č. 1924/2006, tam specifikované účinky popisující pozitivní význam pro fyziologické funkce lidského organismu, aniž o schválení těchto zdravotních tvrzení bylo v režimu čl. 13 tohoto nařízení v EU někým řádně žádáno (výrok I.)

2) aby žalovaná na své náklady specifikovaným způsobem zveřejnila výrok I. tohoto rozsudku, a rozhodl o nákladech řízení; odvolací soud současně rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, které není podle , , ve znění účinném do 31. 12. 2013 (srov. čl. II bod 2 , čl. II bod 2 – dále jen „ “), přípustné.

Žalovaná navrhla, aby dovolací soud dovolání žalobce jako nepřípustné odmítl, případně jako nedůvodné zamítl. Má za to, že žalobce v dovolání nevylíčil, v čem spatřuje splnění předpokladů jeho přípustnosti, ani neuvedl nic, co by nasvědčovalo tomu, že odvolací soud věc nesprávně právně posoudil.

Podle platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud ( ).

Podle lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Podle v dovolání musí být vedle obecných náležitostí ( ) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ( až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).

Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je (podle ) obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení či jeho části (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. , a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. ). Má-li být dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena, nebo proto, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z jeho obsahu patrno, kterou otázku hmotného nebo procesního práva má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem, popř. od kterých rozhodnutí dovolacího soudu se řešení takové otázky odchyluje (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. , uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4/2014). Stejně tak spatřuje-li dovolatel přípustnost dovolání v tom, že „dovolacím soudem (již dříve) vyřešená právní otázka má být posouzena jinak“, musí současně uvést, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má dovolací soud odchýlit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. ).

Další ze základních podmínek, jíž dovolatel ve smyslu identifikuje důvod přípustnosti dovolání, je vymezení otázky hmotného nebo procesního práva, na níž je rozhodnutí odvolacího soudu založeno; tuto otázku je povinen vymezit pouze dovolatel a dovolací soud je tímto vymezením vázán. Závisí-li rozhodnutí odvolacího soudu na řešení více právních otázek, zkoumá dovolací soud přípustnost dovolání ve vztahu ke každé z nich zvlášť.

Žalobce usuzuje na přípustnost svého dovolání z toho, že odvolací soud „podal v několika významných procesních i hmotněprávních otázkách ústavně nekonformní i euronekonformní výklad práva…“ a v „úhrnném celku se jedná o otázky, které dosud nelze mít za rozhodnuté v judikatuře Nejvyššího soudu“. I když zmiňované otázky výslovně nespecifikuje, z obsahu dovolání ( ) se podává polemika s jedinou právní otázkou, konkrétně s výkladem ; na jejím řešení je pak rozhodnutí odvolacího soudu založeno. V této souvislosti se sluší připomenout, že je-li přípustnost dovolání spojována s tím, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného a procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo kterou odvolací soud řešil v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, musí jít o takovou otázku, na níž byl výrok rozhodnutí odvolacího soudu z hlediska právního posouzení skutečně založen; není-li tomu tak, dovolání pro její řešení nemůže být podle přípustné (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2017, sp. zn. ). Žalobce se mýlí, dovozuje-li, že dovolací soud otázku výkladu a aplikace ve své rozhodovací praxi dosud neřešil.

Podle je pro rozsudek rozhodující stav v době jeho vyhlášení.

Nejvyšší soud v řadě svých rozhodnutí přijal a odůvodnil závěr, který konvenuje rovněž výkladové literatuře, že zásada uvedená v znamená, že soud je při rozhodování věci povinen přihlédnout nejen ke skutkovým okolnostem, které tu byly v době zahájení řízení, ale také k okolnostem, které nastaly za řízení až do vyhlášení rozhodnutí (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2007, sp. zn. ), a že nesmí vzít v úvahu to, co má (může) nastat až po vyhlášení rozsudku (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 11. 2008, sp. zn. , nebo ze dne 23. 8. 2012, sp. zn. ), stejně jako nemůže zohlednit skutkové okolnosti, k nimž došlo v minulosti, které však v době vyhlášení rozsudku již nemají význam (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2005, sp. zn. ). Je na soudu, aby své rozhodnutí založil na aktuálním skutkovém stavu, tj. skutkovém stavu zjištěném k okamžiku vyhlášení rozsudku, přičemž tato zásada platí i pro odvolací řízení. Pro rozsudek je tedy rozhodným stavem ve smyslustavu skutkového (tj. tak, jak má být řádně zjištěn podle ) ten v době jeho vyhlášení ( ), nikoli tedy například ten, který je zde v době zahájení řízení (srov. rovněž Svoboda K., Smolík P., Levý J., Šínová R. a kol.: . Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2017, s. 655 - 659 a Drápal, L., Bureš, J. a kol.: I, II Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 1058 - 1060).

Promítnuto do poměrů projednávané věci, nelze nic vytknout odvolacímu soudu - jestliže na základě zjištění, že žalovaná ke dni rozhodnutí soudu prvního stupně, resp. již od 15. 12. 2012, na výrobcích řady Preventan neuváděla zdravotní tvrzení uvedená v čl. 13 a 14 nařízení ES č. 1924/2006, ani taková tvrzení, která by mohla být posouzena jako prezentace léčivého přípravku - uzavřel, že žalovaná se ke dni rozhodnutí soudu prvního stupně nedopouštěla žádného protiprávního jednání, a že tudíž nelze (logicky vzato) vyhovět žalobnímu požadavku, aby se takového protiprávního jednání zdržela. Zjištění, z nichž odvolací soud při právním posouzení věci vycházel, nelze v dovolacím řízení úspěšně zpochybnit, jsou pro dovolací soud závazná; žalobce je ostatně v dovolání ani nezpochybňoval.

S ohledem na shora citované závěry Nejvyššího soudu a komentářové literatury nelze akceptovat názor, že odvolací soud měl věc - s přihlédnutím k osobě žalobce - posoudit podle skutkového stavu ke dni podání žaloby a že měl rozhodnout o zdržení se protiprávního jednání pro futuro. Zásada uvedená v platí bez pochyb pro všechny účastníky řízení; skutečnost, že žalobce je spotřebitelskou organizací (a jako taková se „musí rozhodovat a provést své investice do návrhů ke dni podání žaloby s ohledem na obsah jednání žalovaného subjektu zjištěný ke dni podání žaloby“ – a legitimně tak očekává, že protiprávnost jím napadeného jednání obchodníků bude posuzována ke dni podání žaloby), není s to prosadit odlišný výklad Mělo by to nepříznivé důsledky na právní jistotu a legitimní očekávání účastníků řízení. Jak již přesvědčivě a úplně v napadeném rozhodnutí zdůvodnil odvolací soud, účastník řízení nemůže být zavázán k plnění přesto, že již v mezidobí povinnost splnil, a stejně tak mu nemůže být soudem uloženo, aby se zdržel (protiprávního) jednání, jestliže od něho již sám upustil. Na tom nemůže nic změnit ani žalobcem akcentovaný aspekt nákladů řízení. Je-li totiž pro chování žalovaného vzata zpět žaloba, která byla podána důvodně, je povinen hradit náklady řízení žalovaný (srov. ). V posuzovaném případě nadto nelze přehlížet, že žalovaná zjevně upravila (odstranila) u svých výrobků řady Preventan tvrzení o lékařských účincích v reakci na změnu legislativy a bez vědomosti o podané žalobě (v řádu několika dní po jejím podání).

Komentářová literatura sice připouští, že „jistou výjimku lze spatřovat vezdržovacích nárocích, kdy například uplatňovaný zdržovací nárok nelze bez dalšího vyloučit jen proto, že žalobce se již na trhu neangažuje, resp. pokud opakované jednání hrozí do budoucna (byť momentálně netrvá), není namístě zdržovací nárok nepřiznat“ (srov. Svoboda K., Smolík P., Levý J., Šínová R. a kol.: . Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2017, s. 657), avšak v posuzovaném případě nejsou podmínky pro její použití naplněny. Žalovaná totiž již k 15. 12. 2012 sama uvedla informace u výrobků řady Preventan do souladu s novelizovanou evropskou právní úpravou a nic nenaznačuje (nelze důvodně očekávat), že by u uvedené řady výrobků v budoucnu přistoupila k uvádění údajů jako před 15. 12. 2012.

Úkolem Nejvyššího soudu není „přezkoumávat konformitu zákonného ustanovení s ústavněprávními předpisy“ nebo s předpisy evropského práva, jak požaduje dovolatel (požadavek přezkumu konformity zákonného ustanovení resp. jeho výkladu soudem s českým právem je nonsens). Nadto jestliže v dovolání ve vztahu k tvrzenému porušení základních práv a svobod absentuje údaj vymezující přípustnost dovolání (jak je tomu v dané věci), pak argumentace odůvodňující přesvědčení dovolatele, že soudy porušily jeho u zaručená práva není sama o sobě způsobilá založit přípustnost dovolání. Dovolací řízení nemá být bezbřehým přezkumem, v němž procesní aktivitu stran nahrazuje soud (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2008, sp. zn. , nebo ze dne 22. 10. 2008, sp. zn. ). I z judikatury Ústavního soudu vyplývá, že se nejedná o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup, pokud Nejvyšší soud požaduje po dovolateli dodržení zákonem stanovených formálních náležitostí dovolání (např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. ). Z tvrzení dovolatele, že odvolací soud svévolně v rozporu s judikaturou Ústavního soudu a s jeho ústavně zaručenými právy zasáhl ex post do obsahu jeho povinností tvrdit a prokazovat protiprávní jednání žalované po 15. 12. 2012 (změně právní úpravy), nelze žádnou právní otázku určenou k dovolacímu přezkumu dovodit.

Výtka, že odvolací soud se „pro nevýznamnost“ nevypořádal se všemi odvolacími námitkami, nepředstavuje uplatnění způsobilého dovolacího důvodu nesprávného právního posouzení věci, nýbrž námitku případné vady, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, k níž dovolací soud přihlíží jen - za zde nenaplněného- předpokladu, že je dovolání přípustné ( ).

Předpoklad dovolatele, že pro nákladové výroky neplatí omezení přípustnosti dovolání podle , je mylný. Dovolání podle není přípustné proti rozsudkům a usnesením, v nichž dovoláním napadeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50.000 Kč, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv, o pracovněprávní vztahy nebo o věci uvedené v ; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží. Dovolání proti výrokům, jimiž odvolací soud rozhodl o nákladech řízení (tj. potvrdil výrok soudu prvního stupně o nákladech řízení před soudem prvního stupně a rozhodl o nákladech odvolacího řízení), není přípustné, protože jimi bylo rozhodnuto o plnění nepřevyšujícím 50.000 Kč.

Lze uzavřít, že dovolání směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný; Nejvyšší soud je proto podle věty první odmítl.

Výrok o nákladech dovolacího řízení nemusí být v posuzovaném případě zdůvodněn ( věta druhá ).

Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).

V Brně dne 25. dubna 2018

JUDr. Ivana Zlatohlávková předsedkyně senátu