Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

26 Cdo 4451/2017

-283

USNESENÍ

Stavebního bytového družstva ROZVOJ

, se sídlem v Ústí nad Labem – Neštěmicích,

Seifertova 465, IČO: 00043796, zastoupeného JUDr. Zdeňkem Grusem, advokátem se sídlem v Ústí nad Labem

, Resslova 1754/3, proti žalované

J. F.

, zastoupené JUDr. Janem Hájkem, advokátem se sídlem v Ústí nad Labem,

Masarykova 1120/43, o vyklizení bytu, vedené u Okresního soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. , o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 8. června 2017, č. j. -251

, takto:

I. Dovolání

se odmítá

.

II. Žádný z účastníků

nemá právo

na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Okresní soud v Ústí nad Labem (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 7. ledna 2016, č. j. -189, ve spojení s usneseními ze dne 21. dubna 2016, č. j. -224, a ze dne 27. května 2016, č. j. , zamítl žalobu, aby žalovaná byla povinna – po zajištění náhradního ubytování – vyklidit

„bytovou jednotku č. 358/2, umístěnou v 1. nadzemním podlaží budovy stojící na pozemku v obci Ú. n. L., části obce N., kat. území N.“

(dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“); současně rozhodl o nákladech řízení účastníků a státu.

K odvolání žalobce Krajský soud v Ústí nad Labem jako soud odvolací rozsudkem ze dne

8. června 2017, č. j. -251

, citovaný rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalované uložil povinnost předmětný byt vyklidit do tří měsíců od zajištění náhradního ubytování; zároveň rozhodl o nákladech účastníků řízení před soudy obou stupňů a o nákladech státu.

Dovolací soud dospěl k závěru, že dovolání žalované (dovolatelky) proti rozsudku odvolacího soudu není z posléze uvedených příčin přípustné podle , , ve znění účinném do 31. prosince 2013 – dále jen „“ (viz čl. II bod 2. ve spojení s čl. XII a čl. II bod 2. ve spojení s čl. VII ).

S ohledem na charakter některých uplatněných dovolacích námitek dovolací soud dodává, že skutkové námitky a vady řízení nejsou podle současné právní úpravy způsobilým dovolacím důvodem (viz

a contrario

).

Při posuzování dovolacích námitek podřaditelných pod způsobilý dovolací důvod podle a 3 dovolací soud vycházel z dosavadních právních předpisů ( věta za středníkem , , ve znění pozdějších předpisů).

Dovolání není přípustné podle pro řešení právní otázky, že v daném případě jde o natolik výrazný výkon práva v rozporu s dobrými mravy ve smyslu obč. zák. (, , ve znění účinném do 31. prosince 2013 – dále opět jen „obč. zák.“), že by bylo namístě žalobu zamítnout. Uvedenou otázku totiž odvolací soud vyřešil v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu (srov. stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 14. října 2009, sp. zn. , uveřejněné pod č. 6/2010 /ve znění redakční opravy uveřejněné v sešitě č. 5-6/ Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), od níž není důvod se odchýlit. V citovaném stanovisku zaujal Nejvyšší soud názor, podle něhož skutečnost, že výkon vlastnického práva realizovaný žalobou na vyklizení bytu (nebo nemovitosti sloužící k bydlení) je uplatňován v rozporu s dobrými mravy, se podle okolností daného případu projeví buď určením delší než zákonné lhůty k vyklizení ( ), vázáním vyklizení na poskytnutí přístřeší či jiného druhu bytové náhrady, nebo i zamítnutím žaloby (pro tentokrát). Při zvažování, která z uvedených možností bude užita, je třeba brát do úvahy i situaci žalobce a újmu, která mu v důsledku zvoleného řešení nastane.

Byť odvolací soud konstatoval, že žalobcův požadavek na vyklizení žalované z bytu není v rozporu s dobrými mravy ve smyslu ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák., ve skutečnosti – vzhledem k závěrům, které učinil ve vztahu k přisouzené bytové náhradě a lhůtě k vyklizení – uzavřel, že požadavek žalobce na vyklizení žalované v rozporu s dobrými mravy je, avšak současně dovodil, že okolnosti případu odůvodňují nikoli zamítnutí žaloby, nýbrž „pouhé“ přisouzení bytové náhrady, navíc s určením delší než zákonné lhůty k vyklizení. Vzal přitom v úvahu nejen zjištěné právně významné okolnosti na straně dovolatelky, nýbrž i na straně žalobce, jeho úvaha odpovídá takto zjištěným okolnostem (nelze mu úspěšně vytýkat, že rozhodující význam přisoudil okolnostem na straně žalobce) a není v tomto směru zjevně nepřiměřená. Nelze totiž přehlédnout, že zamítnutí žaloby na vyklizení bytu (nemovitosti sloužící k bydlení) na základě aplikace § 3 odst. 1 obč. zák. má být až poslední možností (ultima ratio), jak ve zcela mimořádných případech odstranit přílišnou tvrdost zákona v situaci, kdy by se odložené či podmíněné vyklizení bytu jevilo krajně nespravedlivým (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. června 2013, sp. zn. ).

Dovolací soud nepřehlédl dovolatelčino sdělení, že dovolání podává proti rozsudku odvolacího soudu v celém jeho rozsahu, tj. jakoby i proti nákladovým výrokům. S přihlédnutím k obsahu dovolání však zastává názor, že proti těmto výrokům dovolání ve skutečnosti nesměřuje. Ve vztahu k nim totiž v dovolání absentuje nejen vylíčení, v čem dovolatelka spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ( ), nýbrž i jakékoli vymezení dovolacího důvodu ( ). Kromě toho však nelze ani opomenout, že těmito výroky odvolací soud nerozhodl o peněžitém plnění převyšujícím 50.000,- Kč, takže přípustnost dovolání proti nim nelze opřít o ustanovení , neboť to výslovně vylučuje ustanovení

S přihlédnutím k závěrům vyplývajícím z nálezu Ústavního soudu ze dne 23. srpna 2017, sp. zn. , Nejvyšší soud již samostatně nerozhodoval o návrhu dovolatelky na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí za situace, kdy přikročil k rozhodnutí o samotném dovolání v (Ústavním soudem zdůrazněné) přiměřené lhůtě. Nejsou-li splněny předpoklady k meritornímu projednání dovolání, není dán ani prostor pro úvahy o odkladu vykonatelnosti dovoláním napadeného rozsudku ( ) – srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze 14. září 2017, sp. zn. , či z 3. října 2017, sp. zn. .

Bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno (srov. větu druhou ).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 18. 4. 2018

JUDr. Miroslav Ferák

předseda senátu