Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

30 Cdo 4004/2017

-255

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., LL.M., v právní věci žalobkyně E. B., zastoupené Mgr. Ivanem Rámešem, advokátem se sídlem v Brně, Skácelova 2792/34, proti žalované Fakultní nemocnici u sv. Anny v Brně, se sídlem v Brně, Pekařská 53,IČO 00159816, za účasti Kooperativypojišťovny, a.s., Vienna Insurance Group, se sídlem v Praze 8, Pobřežní 665/21, IČO 47116617, jako vedlejší účastnice na straně žalované, o ochranu osobnosti, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp.zn. , o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 18. ledna 2017, č.j. -208, takto:

I. Dovolání žalobkyně se odmítá.

Stručné odůvodnění( ):

Žalobkyně se domáhala proti žalované zaplacení náhrady nemajetkové újmy v částce 4.500.000 Kč v souvislosti s následky operačního zákroku, operace strumy, který u žalované podstoupila dne 23. března 2000.

Krajský soud v Brně (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 17. února 2016, č.j. -168, žalobu zamítl a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení.

Soud prvního stupně věc posoudil podle ustanovení , (dále jen „obč. zák.“). Dospěl k závěru, že žalobě nelze vyhovět, protože žalobkyně žalobou na ochranu osobnosti nahrazuje žalobu, kterou měla podat z titulu náhrady škody na zdraví v souvislosti s předmětnou operací podle ustanovení a 2 obč. zák. Dovodil také, že nedošlo k neoprávněnému zásahu do osobnostních práv žalobkyně. Vyšel při tom ze znaleckých posudků, podle nichž operační i pooperační péče byla žalobkyni poskytnuta lege artis. Konečně uvedl, že žalobkyně byla žalovanou řádně poučena o rizicích léčebného výkonu.

Vrchní soud v Olomouci (dále jen „odvolací soud“) rozsudek soudu prvního stupně podle ustanovení (dále jen „ “) potvrdil a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a plně se ztotožnil i s jeho právními závěry. Poukázal na to, že rozsudek soudu prvního stupně je v souladu s judikaturou odvolacího soudu, zejména s rozsudkem ze dne 5. května 2010, sp. zn. .

Proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu podala sama žalobkyně dne 4. dubna 2017 dovolání doplněné podáním jejího soudem ustanoveného zástupce ze dne 23. července 2017. Přípustnost dovolání dovozuje z ustanovení , neboť se domnívá, že právní otázka, na níž je napadené rozhodnutí zejména postaveno, má být dovolacím soudem posouzena jinak než k jakému závěru dospěly soudy, které ve věci rozhodovaly a že daná právní otázka je či byla dovolacím soudem rozhodována rozdílně, když z rozhodovací praxe dovolacího soudu je patrné, že v průběhu let došlo u tohoto soudu k jistému posunu a změně postoje ohledně vztahu škody a nemajetkové újmy na zdraví a s tím souvisejícími možnostmi požadovat náhradu nemajetkové újmy při poškození zdraví prostřednictvím žaloby na ochranu osobnosti. V tomto směru poukazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. . Domnívá se také, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Tato vada spočívá zejména v neprovedení navrhovaných důkazů, zejména revizním znaleckým posudkem a výslechem navrhovaných svědků. Činí spornými závěry znaleckých posudků, z nichž vyšel soud prvního stupně, stejně jako zjištění, že žalobkyně byla řádně poučena (o rizicích zákroku). Dovolatelka zdůrazňuje, že je výlučným právem poškozeného, jakým způsobem uplatní svá práva a který druh žaloby si k tomu zvolí. Navrhuje proto, aby Nejvyšší soud napadený výrok rozsudku odvolacího soudu, event. i rozsudek soudu prvního stupně, zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

K podanému dovolání se vyjádřila žalovaná, která je považuje za nepřípustné a navrhuje, aby je Nejvyšší soud z tohoto důvodu odmítl, případně jako nedůvodné zamítl.

Nejvyšší soud jako soud dovolací ( ) přihlédl k čl. II bodu 2. , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a vyšel tak ze znění tohoto procesního předpisu účinného od 1. ledna 2014. Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti tohoto dovolání.

Podle ustanovení lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak ( ).

Podle ustanovení musí být v dovolání vedle obecných náležitostí ( ) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ( až 238a ) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).

Podle ustanovení věty první dovolání, které neobsahuje údaje o tom, v jakém rozsahu se rozhodnutí odvolacího soudu napadá, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ( až 238a) nebo které neobsahuje vymezení důvodu dovolání, může být o tyto náležitosti doplněno jen po dobu trvání lhůty k dovolání.

Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání ( věta první ).

Aby mohlo být dovolání v projednávané věci kvalifikováno jako přípustné, muselo by být ve smyslu ustanovení ve vztahu k dovoláním napadenému rozhodnutí odvolacího soudu shledáno, že nastala jedna z těchto okolností, tj., že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,

- při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (v takovém případě je zapotřebí alespoň stručně uvést, od kterého rozhodnutí, respektive od kterých rozhodnutí se konkrétně měl odvolací soud odchýlit), nebo

- která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena (zde je třeba vymezit, která právní otázka, na níž závisí rozhodnutí odvolacího soudu v rozhodování dovolacího soudu, dosud nebyla vyřešena), nebo

- je dovolacím soudem rozhodována rozdílně (zde je třeba vymezit rozhodnutí dovolacího soudu, která takový rozpor v judikatuře dovolacího soudu mají podle názoru dovolatele zakládat a je tak třeba tyto rozpory odstranit), anebo

- má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (zde je zapotřebí vymezit příslušnou právní otázku, její dosavadní řešení v rozhodovací praxi dovolacího soudu a alespoň stručně uvést, pro jaké důvody by měla být dovolacím soudem posouzena jinak).

Právní úprava institutu dovolání obecně vychází ze zásady vázanosti dovolacího soudu podaným dovoláním. Dovolací soud je vázán nejen rozsahem dovolacího návrhu, ale i uplatněným dovolacím důvodem. V případech, je-li dovolání přípustné, je soud povinen přihlédnout i k vadám uvedeným v ustanovení , a b) a , jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a to i tehdy, když nebyly uplatněny v dovolání.

Žalobkyně dovozuje přípustnost dovolání z ustanovení V prvé řadě co do přípustnosti dovolání uvádí, že otázka posuzovaná odvolacím soudem určitým způsobem má být posouzena jinak. Takovéto vymezení přípustnosti dovolání naznačuje nepochopení jednotlivých předpokladů přípustnosti dovolání, neboť předpoklad přípustnosti dovolání spočívající v tom, že dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak, míří pouze na případ právní otázky vyřešené dovolacím soudem v jeho dosavadní rozhodovací praxi, od jejíhož řešení by se měl odklonit (posoudit tuto otázku jinak), a to postupem podle , o soudech a soudcích. Má-li být dovolání přípustné proto, že dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak, jde o způsobilé vymezení přípustnosti dovolání ve smyslu , jen je-li z dovolání zřejmé, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. března 2015, sp. zn. , nebo ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. , proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. ledna 2014, sp. zn. , popř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. května 2016, sp. zn. ). Dovolatelka žádnou příslušnou judikaturu Nejvyššího soudu neuvedla. Její požadavek, aby dovolací soud předloženou otázku posoudil jinak než soud odvolací, uvedenému předpokladu přípustnosti dovolání podle významově neodpovídá. Pokud tvrdí, že dovolací soud otázku vztahu náhrady škody na zdraví podle ustanovení obč. zák. a nemajetkové újmy podle ustanovení a 3 obč. zák. rozhoduje nejednotně s poukazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. června 2013, sp. zn. , neuvádí žádnou další judikaturu, od citovaného rozhodnutí odlišnou judikaturu. K tomu dovolací soud dodává, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu je plně v souladu s jeho ustálenou judikaturou, totiž že právo na náhradu nemajetkové újmy v penězích podle ustanovení a 3 obč. zák. a nárok na náhradu škody na zdraví za bolest a ztížení společenského uplatnění podle ustanovení a 2 obč. zák. nebo podle ustanovení , v platném znění (dále jen ) jsou samostatné právní prostředky ochrany fyzické osoby, a proto je nelze uplatnit na základě totožných skutkových tvrzení (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. září 2012, sp. zn. , rozsudek ze dne 6. listopadu 2013, sp. zn. , usnesení ze dne 23. listopadu 2016, sp. zn. , popř. rozsudek ze dne 28. února 2018, sp. zn. ).

Pokud dovolatelka předkládá zejména vlastní skutkové závěry (když nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že postup žalované byl lege artis a že byla žalovanou řádně poučena), na nichž buduje své vlastní od odvolacího soudu odlišné právní posouzení, uplatňuje jiný než přípustný dovolací důvod podle ustanovení , podle něhož lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. K námitkám, kterými zpochybňuje hodnocení důkazů odvolacím soudem, Nejvyšší soud připomíná, že samotné hodnocení důkazů opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem. Nejvyšší soud např. ve svém rozhodnutí ze dne 25. září 2013, sp. zn. , podotkl, že uplatněním způsobilého dovolacího důvodu podle není zpochybnění právního posouzení věci, pokud vychází z jiného skutkového stavu, než ze kterého vycházel odvolací soud, a že samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení ) nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem.

Podle druhé věty, dovolací soud přihlíží k vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, jen je-li dovolání přípustné. Tak tomu ovšem v nyní posuzované věci není.

Je tak zřejmé, že dovolání žalobkyně nenaplňuje předpoklady stanovené pro ně procesním předpisem. Nejvyšší soud proto předmětné dovolání, aniž nařizoval jednání ( věta první ), odmítl podle ustanovení věta první

U výroku o náhradě nákladů dovolacího řízení se odkazuje na ustanovení věta druhá

Poučení:Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 18. dubna 2018

JUDr. Pavel Pavlík předseda senátu