Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

26 Cdo 6035/2017

-289

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Jitky Dýškové a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Pavlíny Brzobohaté v právní věci žalobce hlavního města Prahy, se sídlem v Praze 1, Mariánské náměstí 2/2, IČO 064581, zastoupeného JUDr. Janem Olejníčkem, advokátem se sídlem v Praze 2, Helénská 1799/4, proti žalovanému S. J., P., zastoupenému Mgr. Petrem Vodehnalem, advokátem se sídlem v Praze 5, Viktora Huga 377/4, o zaplacení smluvní pokuty ve výši 1.230.000 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. , o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. června 2017, č. j. -226, takto:

Žalobou podanou dne 30. 12. 2013 se žalobce domáhal, aby mu žalovaný zaplatil částku 1.230.000 Kč jako smluvní pokutu. Žalobu odůvodnil zejména tím, že nájemní smlouvou ze dne 20. 12. 2000 č. NAP/58/02/000455/2000 ve znění dodatků 1 – 6 pronajal žalovanému část tam specifikovaného pozemku o výměře 13 m2 v P. (před objektem) za účelem umístění dočasné stavby pevného prodejního stánku s občerstvením včetně obslužného pultu a odpadkového koše a že v této smlouvě si účastníci sjednali smluvní pokutu ve výši 10.000 Kč denně pro případ nevyklizení pozemku po skončení nájmu. Nájem skončil výpovědí ze strany pronajímatele ke dni 1. 1. 2013, žalovaný předmětný pozemek dosud nevyklidil, proto žalobce po něm žádá zaplacení smluvní pokuty za období od 1. 5. 2013 do 31. 8. 2013, tedy za 123 dní.

Obvodní soud pro Prahu 1 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 26. 4. 2016, č. j. -102, žalobě vyhověl a uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci částku ve výši 1.230.000 Kč (výrok I.), současně rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.).

K odvolání žalovaného Městský soud v Praze (soud odvolací) rozsudkem ze dne 8. 6. 2017, č. j. -226, rozsudek soudu prvního potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Odvolací soud dospěl (shodně se soudem prvního stupně) k závěru, že smluvní pokuta má preventivní, sankční a uhrazovací funkci, že její výše je věcí dohody stran a že nesmí být sjednána v rozporu s dobrými mravy, přičemž při posuzování přiměřenosti pokuty je třeba přihlédnout k celkovým okolnostem případu. Ujednání o smluvní pokutě považoval za platné a výši smluvní pokuty shledal přiměřenou, jelikož sledovala zajištění důležité smluvní povinnosti (vyklizení exponovaného pozemku centrálního pražského náměstí), žalovaný výši dobrovolně akceptoval a sám svým vědomým chováním zapříčinil, že žalobci vzniklo právo na něm tuto smluvní pokutu požadovat. Chování žalovaného po skončení nájmu pak odůvodňuje závěr, že žaloba na zaplacení smluvní pokuty není výkonem práva v rozporu s dobrými mravy.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný včasné dovolání, které není přípustné podle , , , ve znění účinném do 31. 12. 2013 – dále jen „ “ (srov. čl. II bod 2. ), neboť odvolací soud posoudil dovoláním zpochybněnou otázku neplatnosti ujednání o smluvní pokutě z hlediska korektivu dobrých mravů ( , , ve znění účinném do 31. 12. 2013 – dále jen „obč. zák.“), resp. posouzení přiměřenosti smluvní pokuty, v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu jak v obecné rovině, tak s přihlédnutím k okolnostem případu, a není důvod, aby rozhodná právní otázka byla posouzena jinak.

Při posuzování dovolacích námitek podřaditelných pod způsobilý dovolací důvod podle a 3 dovolací soud vycházel z dosavadních právních předpisů ( , ).

Judikatura Nejvyššího soudu (srov. např. rozsudky z 31. 3. 1998, sp. zn. , z 21. 1. 2002, sp. zn. , z 30. 11. 2004, sp. zn. , z 30. 10. 2008, sp. zn. , a z 31. 8. 2011, sp. zn. ) je ustálena v názoru, že institut smluvní pokuty zakotvený v ustanovení § 544 a § 545 obč. zák. je jedním z právních prostředků zajištění závazků, jehož účelem je donutit dlužníka pohrůžkou majetkové sankce k řádnému splnění závazku. Smluvní pokuta je tedy peněžitá částka, kterou je dlužník povinen zaplatit věřiteli v případě, že nesplní svou smluvní povinnost, a to bez ohledu na to, zda porušením povinnosti vznikla věřiteli škoda. Pokutu lze dohodnout jak pro případ nesplnění vůbec, tak pro případ porušení jakékoliv jiné smluvní povinnosti. Smluvní pokuta plní funkci preventivní, uhrazovací nebo sankční. Při posouzení přiměřenosti smluvní pokuty soud přihlíží zejména k jejímu účelu, k okolnostem, za nichž byla sjednána, k charakteru, příp. hodnotě zajištěného závazku, ke vzájemnému poměru hodnoty hlavního závazku a smluvní pokuty apod. Přiměřenost výše smluvní pokuty je třeba posuzovat i z pohledu zajištěné povinnosti (srov. rozsudky Nejvyššího soudu z 27. 11. 2003, sp. zn. , z 11. 8. 2005, sp. zn. , a z 28. 4. 2011, sp. zn. ).

V usnesení ze dne 28. 6. 2017, sp. zn. , pak ve sporu, který se týká týchž účastníků a vyplývá ze stejné, resp. obdobné smlouvy (žalovaný měl od žalobce pronajaty dvě části pozemku na základě dvou nájemních smluv), pouze v jiném časovém období, Nejvyšší soud uzavřel, že ujednání o smluvní pokutě není v daném případě neplatné pro rozpor s dobrými mravy ve smyslu § 39 obč. zák. Poukázal zejména na to, že způsob zajištění splnění povinnosti vyklidit ve veřejném zájmu prostory v P. (centrálního pražského náměstí) se vyznačuje jedinečností a nelze ho poměřovat přiměřeností zajištění vyklizení komerčních nebytových prostor, že oblast soukromého závazkového práva je ovládána zásadou pacta sunt servanda a jestliže nájemní vztah žalovaného skončil, vznikla mu povinnost vyklidit předmět nájmu, a že sjednaná smluvní pokuta nebyla pro žalovaného očividně dostatečnou pobídkou k vyklizení pozemku. Ke shodným závěrům dospěl dovolací i v usneseních ze dne 19. 10. 2017, sp. zn. , a ze dne 24. 10. 2017, sp. zn. , která se týkají týchž účastníků v obdobných věcech.

K dovolací námitce (vyplývající z obsahu dovolání), že z hlediska posouzení platnosti smluvní pokuty podle § 39 obč. zák. „mohou být významné i skutečnosti, jež nastaly až následně, tj. po sjednání smluvní pokuty“, lze jen dodat, že v tomto případě dovolatel nerozlišuje mezi posouzením platnosti ujednání o smluvní pokutě podle § 39 obč. zák. a posouzením, zda již uplatněný nárok na zaplacení smluvní pokuty je či není výkonem práva v rozporu s dobrými mravy ve smyslu u § 3 odst. 1 obč. zák., kde tyto okolnosti mohou být právně významné (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu z 23. 9. 2014, sp. zn. , a z 27. 5. 2015, sp. zn. , na něž dovolatel rovněž odkázal).

Jestliže dále dovolatel namítá, že odvolací soud při rozhodování pominul, že žalobkyni porušením povinnosti vyklidit předmětnou část pozemku nevznikla žádná významnější škoda, neboť záměr revitalizovat V. n. nenaplnila, resp. odložila ho na neurčito, a že i po ukončení nájemního vztahu hradil žalobkyni „přiměřenou náhradu“, ačkoli zde již neprovozoval podnikatelskou činnost, jedná se o námitky skutkového charakteru. Skutkový základ sporu ovšem nelze v dovolacím řízení s úspěchem zpochybnit (nesprávná skutková zjištění nejsou způsobilým dovolacím důvodem) a je pro dovolací soud závazný ( a contrario).

Pro úplnost lze dodat, že vedle způsobilého dovolacího důvodu nesprávného právního posouzení věci ( a 3 ) žalovaný uplatnil rovněž nezpůsobilý dovolací důvod (námitkami, že řízení je zatíženo vadami). Vady řízení nejsou samostatným dovolacím důvodem a lze k nim přihlédnout toliko za splnění podmínek

Za této situace Nejvyšší soud dovolání žalovaného proti rozhodnutí odvolacího soudu jako nepřípustné podle ustanovení věta první odmítl.

Bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno (srov. větu druhou ).

S přihlédnutím k závěrům vyplývajícím z nálezu Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. , Nejvyšší soud již samostatně nerozhodoval o návrhu žalovaného na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí za situace, kdy přikročil k rozhodnutí o samotném dovolání v (Ústavním soudem zdůrazněné) přiměřené lhůtě. Nejsou-li splněny předpoklady k meritornímu projednání dovolání, není dán ani prostor pro úvahy o odkladu vykonatelnosti dovoláním napadeného rozsudku [ ] - srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 9. 2017, sp. zn. , nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 10. 2017, sp. zn. .

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na exekuci (soudní výkon rozhodnutí).

V Brně dne 12. dubna 2018

JUDr. Jitka Dýšková

předsedkyně senátu