Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

32 Cdo 3781/2017

-125

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Příhody a soudců JUDr. Miroslava Galluse a Mgr. Jiřího Němce ve věci žalobkyně E.I.C.I., spol. s r. o., se sídlem v Praze 1 – Novém Městě, Spálená 95/25, PSČ 110 00, identifikační číslo osoby 60462655, zastoupené Mgr. Tomášem Biemem, advokátem, se sídlem v Praze 8, V Holešovičkách 94/41, proti žalované Fortnes s. r. o., se sídlem v Praze 5 – Hlubočepích, Werichova 952/13, PSČ 152 00, identifikační číslo osoby 27580121, zastoupené Mgr. Tomášem Kocourkem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Maiselova 38/15, o určení neexistence pohledávky, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. , o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. 1. 2017, č. j. -89, takto: I. Dovolání se odmítá.II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 2 800 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejího advokáta.

Odůvodnění:

V souzené věci se žalobkyně domáhala určení, že pohledávka žalované ve výši 17 200 000 Kč s příslušenstvím, vzniklá na základě smlouvy o úvěru uzavřené mezi účastníky dne 12. 3. 2010, zanikla ke dni 31. 12. 2012. K výzvě soudu prvního stupně, aby tvrdila a prokázala naléhavý právní zájem na požadovaném určení, uvedla, že tato žaloba je její jedinou možnou obranou „z pohledu existence pohledávky“; je přesvědčena, že došlo k řádnému započtení, a má za to, že tímto se vyjasní, zda je nebo není dlužníkem. V rámci odvolacího řízení upřesnila, že naléhavý právní zájem shledává v hrozbě uplatnění předmětné pohledávky na základě notářského zápisu se svolením k vykonatelnosti ze dne 12. 3. 2010, k čemuž ještě nedošlo, ale může kdykoliv dojít.

Městský soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek ze dne 25. 8. 2016, č. j. -63, jímž Okresní soud pro Prahu 5 žalobu zamítl.

Se zřetelem k době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení - v souladu s bodem 2 článku II, části první, přechodných ustanovení , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, , o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - ve znění účinném od 1. 1. 2014 do 29. 9. 2017 (dále též jen „ “).

Podle není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podle v dovolání musí být vedle obecných náležitostí ( ) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ( až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).

Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi soustavně zdůrazňuje, že v dovolání, které může být přípustné jen podle , je dovolatel povinen vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhý odkaz na nebo citace textu tohoto ustanovení či jeho části. Má-li pak být dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které "ustálené rozhodovací praxe" se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje (srov. např. již usnesení ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. , uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Dovolatelka spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání předně v tom, že “odvolací soud se při svém rozhodování odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, příp. je vhodné, aby dovolací soud posoudil věc jinak ohledně posouzení otázky naléhavého právního zájmu žalobce včetně preventivní funkce rozhodnutí věci pro případné další spory a otázky vázanosti soudů při posouzení předběžné otázky překážkou věci rozhodnuté“.

Judikaturu dovolacího soudu, od níž se měl odvolací soud odchýlit, dovolatelka výslovně neoznačila a tento údaj nevyplývá zřetelně ani z obsahu její dovolací argumentace.

Dovolatelka argumentuje, že rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2000, sp. zn. (jde o rozhodnutí uveřejněné v časopise Soudní judikatura, sešit č. 1, ročník 2001, pod číslem 15), na jehož závěry odkazuje odvolací soud, byl vydán v době, kdy „ještě nebyla ustálená upřesňující judikatura Nejvyššího soudu, která rozšiřuje případy, kdy lze podat žalobu na určení i přes možnost žaloby na plnění“, z níž příkladmo uvádí rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 5. 2014, sp. zn. (který je, stejně jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu zde citovaná, dostupný na http://www.nsoud.cz). Má-li tím dovolatelka na mysli, že odvolací soud se při řešení otázky naléhavého právního zájmu na požadovaném určení odchýlil od posledně zmíněného rozhodnutí Nejvyššího soudu, pak jí nelze přisvědčit.

Ty závěry, které dovolatelka cituje z rozhodnutí sp. zn. , nepřinášejí oproti dosavadní rozhodovací praxi nic nového; Nejvyšší soud tu v úvodu svých úvah cituje výklad přijatý v jeho předchozí judikatuře (srov. např. již rozsudky ze dne 14. 3. 2003, sp. zn. , ze dne 21. 6. 2005, sp. zn. , ze dne 31. 3. 2008, sp. zn. , a ze dne 24. 5. 2011, sp. zn. ), vztažený k předpokladům naléhavého právního zájmu na určení v obecné poloze. Dovolatelka zřejmě přehlédla, že na základě těchto závěrů se Nejvyšší soud v rozhodnutí sp. zn. vyjádřil speciálně k situaci, o niž jde též v souzené věci, totiž k přípustnosti žaloby na určení neexistence žalobcova dluhu vůči žalovanému založené na tvrzení, že žalovaný po žalobci vymáhá splnění dluhu cestou výkonu rozhodnutí nařízeného podle notářského zápisu se svolením k vykonatelnosti, ačkoliv ve skutečnosti vůči němu takovou pohledávku nemá. Nejvyšší soud tu vysvětlil - právě s odkazem na závěry rozhodnutí sp. zn. že po nařízení soudního výkonu rozhodnutí (po pověření a nařízení exekuce) na podkladě titulu, jímž je notářský zápis se svolením k vykonatelnosti, se otázka, zda oprávněná osoba má či nemá podle hmotného práva nárok na vymáhané plnění, řeší ve zvláštním „sporném“ řízení o zastavení soudního výkonu (exekuce), jinak řečeno, řešení otázky, zda pohledávka nebo jiný nárok, jichž se „dohoda“ v zápise týká, vychází ze závazku, který nikdy nevznikl, případně již zanikl, který je neplatný nebo se promlčel, pro účely vykonávacího (exekučního) řízení pomocí určovací žaloby je nepřípustné, neboť vede jen ke zbytečnému rozmnožování sporů.

Dovolatelka se tedy mýlí, naznačuje-li, že řešení přijaté v rozhodnutí sp. zn. bylo Nejvyšším soudem v jeho následující rozhodovací praxi překonáno. Právě naopak, Nejvyšší soud ze závěrů tohoto rozhodnutí i nadále důsledně vychází, jak je zřejmé nejen z rozhodnutí sp. zn. , ale též např. z rozsudků ze dne 23. 7. 2009, sp. zn. , ze dne 21. 5. 2014, sp. zn. , a ze dne 20. 10. 2015, sp. zn. . Přisvědčit nelze ani jejímu argumentu, že odkaz na závěry rozhodnutí sp. zn. je nepřiléhavý; je tomu právě naopak.

Dovolatelkou kritizovaný názor, že pravomocným rozsudkem soudu o určení neexistence pohledávky by exekuční soud nebyl vázán a otázku existence závazku by znovu posuzoval pro účely rozhodnutí o zastavení výkonu rozhodnutí (exekuce) jako otázku předběžnou a z rozsudku by vyšel jen při nezměněných skutkových okolnostech, odvolací soud převzal doslova právě z rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. .

K odklonu od shora citovaných judikatorních závěrů Nejvyšší soud v argumentaci dovolatelky důvody nehledává.

Dovolatelka má dovolání za přípustné též proto, že odvolací soud se podle jejího názoru „zčásti odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (i Ústavního soudu) ohledně posouzení otázky dokazování a odůvodnění rozhodnutí a rovněž by měl Nejvyšší soud rozhodnout ohledně právního názoru o správném procesním postupu v případě právního zájmu“.

Dovolatelka v té souvislosti odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2002, sp. zn. , a jeho závěry týkající se důkazního břemene a předpokladů, za nichž lze dospět k závěru o jeho neunesení, na řešení těchto otázek však napadené rozhodnutí nezávisí, neboť není založeno na závěru, že dovolatelka neunesla důkazní břemeno. Soudy obou nižších stupňů vyšly z názoru, dovoláním nezpochybněného, že usoudí-li soud již ze samotných žalobních tvrzení, že tu není naléhavý právní zájem na požadovaném určení, je procesně neekonomické, aby prováděl dokazování, nadto důkazy, které mají objasnit existenci či neexistenci právního vztahu mezi účastníky. Nejvyšší soud zdůraznil již v usnesení ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. , že dovolání není přípustné podle , jestliže dovolatel jako důvod jeho přípustnosti předestírá dovolacímu soudu k řešení otázku hmotného nebo procesního práva, na níž rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí.

Rozhodovací praxe soudů je ostatně ustálena v názoru, že v řízení, v němž by i v případě prokázání žalobních tvrzení nebylo možno vyhovět uplatněnému žalobnímu návrhu, není potřeba provádět dokazování (srov. rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 28. 4. 1998, sp. zn. ; , uveřejněný pod číslem 62/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a z rozhodnutí Nejvyššího soudu např. unesení ze dne 7. 12. 2006, sp. zn. , rozsudek ze dne 20. 5. 2008, sp. zn. , usnesení ze dne 16. 8. 2016, sp. zn. , rozsudek ze dne 4. 10. 2017, sp. zn. , a usnesení ze dne 14. 3. 2018, sp. zn. ).

Nebylo-li třeba pro účely posouzení přípustnosti žaloby na určení neexistence dluhu provádět dokazování, pak se ovšem nemůže jednat o tzv. opomenuté důkazy ve smyslu dovolatelkou citovaných rozhodnutí Ústavního soudu, usnesení ze dne 14. 11. 2002, sp. zn. , a nálezu ze dne 16. 2. 1995, sp. zn. .

Dovolatelka napadla rozsudek odvolacího soudu výslovně ve všech jeho výrocích, avšak v části, v níž směřuje proti rozsudku odvolacího soudu ve výrocích o nákladech řízení, dovolání postrádá jakoukoliv argumentaci a nemá tedy žádnou z náležitostí vyžadovaných ustanovením Tento nedostatek již nelze odstranit, neboť lhůta pro podání dovolání, během níž tak bylo možno učinit (srov. větu první ), již uplynula. Jde přitom o takovou vadu, jež v tomto rozsahu brání pokračování v dovolacím řízení, neboť v důsledku absence uvedených náležitostí nelze posoudit přípustnost dovolání v této jeho části (srov. větu první ).

Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání ( věta první ), dovolání podle dílem jako nepřípustné, dílem jako vadné odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje ( věta druhá ).

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.

V Brně dne 20. 3. 2018

JUDr. Pavel Příhoda

předseda senátu