Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

33 Cdo 1098/2018

33 Cdo 1098/2018-140

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobce J. Š. zastoupeného JUDr. Hanou Bernatovou, advokátkou se sídlem v Praze 5, Plzeňská 232/4, proti žalovanému J. M., zastoupenému opatrovnicí JUDr. Vladimírou Kolaříkovou, advokátkou se sídlem v Děčíně, Masarykovo náměstí 3/3, o 93.609 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Děčíně pod sp. zn. , o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 27. 2. 2017, č. j. -95, takto:

I. Dovolání se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud v Děčíně rozsudkem ze dne 19. 1. 2016, č. j. -62, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci 93.609 Kč se specifikovaným příslušenstvím (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení účastníků (výrok II.) a státu (výrok III.).

Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 27. 2. 2017, č. j. -95, rozsudek soudu prvního stupně změnil ve výroku III. tak, že se žalovanému povinnost nahradit České republice – Okresnímu soudu v Děčíně náklady řízení neukládá; ve výrocích I. a II. tento rozsudek potvrdil. Současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, které není podle , , ve znění účinném do 29. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 , čl. II bod 2 – dále jen „ “) přípustné.

Žalobce navrhl, aby dovolací soud dovolání žalovaného jako nepřípustné odmítl, neboť v něm nejsou dostatečně vymezeny důvody jeho přípustnosti. Se závěry odvolacího soudu se plně ztotožnil.

Podle platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud ( ).

Podle lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Podle v dovolání musí být vedle obecných náležitostí ( ) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ( až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).

Může-li být dovolání přípustné jen podle , musí dovolatel vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné. Požadavek, aby dovolatel vymezil, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolaní, znamená, že je povinen uvést, při řešení jaké otázky hmotného nebo procesního práva se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která taková otázka v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která otázka hmotného nebo procesního práva je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, popř. která taková dovolacím soudem (již v minulosti) vyřešená právní otázka má být (nyní) posouzena jinak.

V posuzovaném případě dovolatel v dovolání uvedl, že„přípustnost dovolání spatřuje v ustanovení , když se jedná o rozhodnutí, jímž se řízení v předmětné záležitosti končí a jedná se o otázku hmotného práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena“. I když zmiňovanou právní otázku řádně nespecifikoval, z obsahu dovolání ( ) se jednoznačně podává, že jde o otázku odměny advokáta za zastupování v případě, že ve smlouvě o poskytování právní pomoci byla sjednána podílová odměna, přičemž právní zastoupení bylo ukončeno před skončením řízení; na řešení této právní otázky je také rozhodnutí odvolacího soudu založeno. Dovolatel prosazuje, že „za stavu, kdy pro případ neúspěchu ve věci či ukončení právního zastoupení před pravomocným rozhodnutím ve věci nebylo účastníky nic sjednáno a nebyl žalobcem poučen, že by v takovém případě žalobce mohl uplatňovat nárok na odměnu podle advokátního tarifu, ani to nebylo sjednáno, nemá žalobce na požadovanou odměnu nárok“.

Dovolatel se mýlí, dovozuje-li, že otázka předčasného ukončení smlouvy o poskytování právní pomoci a důsledek této právní skutečnosti pro určení odměny advokáta nebyla dosud v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešena. Nejvyšší soud ji řešil například již v rozsudku ze dne 17. 5. 2006, sp. zn. , nebo v usnesení ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. , přičemž odvolací soud se od zde přijatých závěrů neodchýlil.

Namítá-li dovolatel, že odvolací soud pochybil, jestliže nevyhověl jeho žádosti o odročení jednání, nenapadá žádný právní závěr odvolacího soudu vyplývající z hmotného nebo procesního práva (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 2. 2014, sp. zn. , ze dne 28. 8. 2014, sp. zn. a ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. ), nýbrž mu vytýká, že řízení zatížil vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Pomíjí, že k případným vadám řízení, pokud by skutečně jimi řízení bylo postiženo, dovolací soud přihlíží pouze v případě, jedná-li se o dovolání přípustné ( věta druhá ); tento předpoklad však v dané věci splněn není.

Lze uzavřít, že dovolání směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný; Nejvyšší soud nepřípustné dovolání podle odmítl.

Přestože výrok o nákladech dovolacího řízení nemusí být zdůvodněn ( ), považuje dovolací soud za vhodné uvést, že náklady, které žalobce vynaložil na své právní zastoupení v dovolacím řízení (za sepis vyjádření k dovolání advokátem), neshledal účelně vynaloženými.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 28. března 2018

JUDr. Ivana Zlatohlávková

předsedkyně senátu