Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

30 Cdo 2947/2017

30 Cdo 2947/2017-127

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a Mgr. Víta Bičáka v právní věci žalobce P. V., zastoupeného JUDr. Josefem Doubkem, advokátem se sídlem v Pelhřimově, Tylova 242, proti žalované Suhox, s. r. o., se sídlem v Brně, Petrov 272/5, identifikační číslo osoby 292 47 764, zastoupené JUDr. Jiřím Matznerem, Ph.D., LL.M., advokátem se sídlem v Praze 2, Anny Letenské 34/7, o určení vlastnického práva k nemovitosti, vedené u Okresního soudu v Pelhřimově pod sp. zn. , o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře ze dne 17. března 2017, č. j. -96, takto: I. Dovolání žalované se odmítá.II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 4.114,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Josefa Doubka, advokáta se sídlem v Pelhřimově, Tylova 242.

O d ů v o d n ě n í :

2. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobce ohledně předmětného pozemku uzavřel dne 15. dubna 2008 se společností W REALITY, s. r. o. (tehdy se sídlem v Jihlavě, Lazebnická 617/15, identifikační číslo osoby 277 20 934) smlouvu o zajišťovacím převodu vlastnického práva, na základě které byla posléze uvedená společnost zapsána v katastru nemovitostí jako vlastník tohoto pozemku. Společnost W REALITY, s. r. o. posléze, dne 15. března 2011, uzavřela kupní smlouvu s žalovanou, jejímž předmětem byl prodej tohoto pozemku žalované, která byla následně zapsána v katastru nemovitostí jako vlastnice uvedeného pozemku.

3. Při rozhodování soud prvního stupně přihlédl k výsledkům soudních řízení vedených u Krajského soudu v Českých Budějovicích, a to jednak pod sp. zn. – insolvenční řízení, které skončilo splněním rozvrhového usnesení, v jehož průběhu byl předmětný pozemek zapsán do soupisu majetkové podstaty žalobce a následně bylo vedeno řízení o jeho vyloučení z majetkové podstaty, a dále pod sp. zn. , které skončilo vydáním rozsudku ze dne 23. března 2015, č. j. -106, jímž byla zamítnuta žaloba nynější žalované s odůvodněním, že společnost W REALITY, s. r. o. se nikdy nestala vlastnicí předmětného pozemku, a vlastnicí se nestala ani žalobkyně (nynější žalovaná).

4. K odvolání žalované Krajský soud v Českých Budějovicích, pobočka v Táboře („dále již „dovolací soud“), rozsudkem ze dne 17. března 2017, č. j. -96, rozsudek soudu prvního stupně (jako věcně správné rozhodnutí) podle potvrdil, a dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.

5. Rovněž odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku vyložil, že závěr o absolutní neplatnosti smlouvy ze dne 15. dubna 2008 byl konstatován ve shora již označených předchozích řízeních, přičemž správnost tohoto závěru ani žalovaná nezpochybňuje. Její obrana proti tvrzení o neplatnosti (následně uzavřené) kupní smlouvy ze dne 15. března 2011 spočívala v námitce, že nemohla vědět o důvodech, které činí smlouvu ze dne 15. dubna 2008 neplatnou, takže kupní smlouvu se společností W REALITY, s. r. o. uzavírala v dobré víře. Odvolací soud zdůraznil, že i tato otázka byla předmětem soudního řízení (sp. zn. ) u téhož krajského soudu, kdy v již shora označeném rozsudku krajský soud vyložil, že: „skutečnost, že tato smlouva (ze dne 15. března 2011) byla uzavírána těsně poté, co se společnost W Reality a žalobce pokusili zhojit neplatnost smlouvy z 15. 4. 2008 dohodou o narovnání z 3. 3. 2011, měla vést žalovanou k maximální obezřetnosti a k tomu, aby platnost smlouvy z 15. 4. 2008 náležitě prozkoumala (z rozsudku sp. zn. se mj. podává, že společnost Suhox, s. r. o., tj. nynější žalovaná, se s obsahem smlouvy o zajišťovacím převodu vlastnického práva, jakož i s obsahem dohody o narovnání před uzavřením předmětné kupní smlouvy seznámila). Jestliže tak neučinila, nemůže se nyní ani s odkazem na judikaturu Ústavního soudu dovolávat své dobré víry. Otázka dobré víry žalované byla tedy mezi účastníky již jednou pravomocně vyřešena. Je sice pravdou, že se tak stalo formou řešené otázky předběžné a že tímto řešením není soud v následujícím řízení přímo vázán, nicméně není rozumného důvodu k tomu, aby byl v tomto směru zaujat opačný názor, nedojde-li k podstatné změně skutkových zjištění, z nichž soud v předcházejícím řízení vycházel.“

6. Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná (dále též „dovolatelka“) prostřednictvím svého advokáta včasné dovolání „z důvodu, že uvedený soud věc nesprávně právně posoudil a tato právní otázka by měla být postupem podle ust. vyřešena dovolacím soudem jinak.“

7. V dalším textu dovolání ovšem dovolatelka činí skutkovou a právní polemiku s rozhodnutím odvolacího soudu, kdy upřednostňuje svou skutkovou verzi stran její dobré víry a svůj právní názor na věc, odkazuje na základní zásady civilního práva obsažené v zákoně č. , , ve znění pozdějších předpisů, vymezuje pojem dobré víry s odkazem na nález Ústavního soudu České republiky (dále již „Ústavní soud“) ve věci sp. zn. , a závěrem (kromě návrhu na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí) navrhuje, aby Nejvyšší soud České republiky (dále již „Nejvyšší soud“ nebo „dovolací soud“) zrušil rozsudek odvolacího soudu, jakož i rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

8. Žalobce ve svém vyjádření k dovolání žalované odmítl uplatněnou dovolací argumentaci, neboť (s odkazem na skutkové okolnosti případu a učiněné závěry v předchozích soudních řízeních stran absolutní neplatnosti předmětných smluv a absence dobré víry žalované) má za to, že odvolací soud rozhodl věcně správně, a proto by podle jeho názoru mělo být dovolání odmítnuto a žalované uložena povinnost nahradit žalobci náklady dovolacího řízení.

9. Rozhodné znění pro dovolací řízení (do 29. září 2017) se podává z bodu 2., článku II., části první , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, , ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.

10. Nejvyšší soud předesílá, že podle hlavy II. – ustanovení přechodných a závěrečných – dílu 1 – přechodných ustanovení – oddílu 1 – všeobecných ustanovení - , 2 , , tímto zákonem se řídí práva a povinnosti vzniklé ode dne nabytí jeho účinnosti. Není-li dále stanoveno jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona i právní poměry týkající se práv osobních, rodinných a věcných; jejich vznik, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se však posuzují podle dosavadních právních předpisů.

11. Protože podle zjištění soudů k uzavření předmětných (převodních) smluv došlo před 1. lednem 2014, postupoval dovolací soud v této věci podle příslušných ustanovení , (dále jen „obč. zák.“).

12. Podle lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Podle lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odst. 1). V dovolání musí být vedle obecných náležitostí ( ) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ( až 238a ) a čeho se dovolatel domáhá, tj. dovolací návrh (odst. 2). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení (odst. 3). V dovolání nelze poukazovat na podání, která dovolatel učinil za řízení před soudem prvního stupně nebo v odvolacím řízení (odst. 4). V dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy (odst. 6).

13. V dovolání musí dovolatel vymezit předpoklady přípustnosti dovolání ve smyslu , tj. uvést v něm okolnosti, z nichž by bylo možné usuzovat, že by v souzené věci šlo (mělo jít) o případ (některý ze čtyř v úvahu přicházejících), v němž napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva: 1) při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (v takovém případě je zapotřebí alespoň stručně uvést, od kterého rozhodnutí, respektive od kterých rozhodnutí se konkrétně měl odvolací soud odchýlit) nebo 2) která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena (zde je třeba vymezit, která právní otázka, na níž závisí rozhodnutí odvolacího soudu, v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena) nebo 3) která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně (zde je třeba vymezit rozhodnutí dovolacího soudu, která takový rozpor v judikatuře dovolacího soudu mají podle názoru dovolatele zakládat a je tak třeba tyto rozpory odstranit) anebo 4) má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (zde je zapotřebí vymezit příslušnou právní otázku, její dosavadní řešení v rozhodovací praxi dovolacího soudu a alespoň stručně uvést, pro jaké důvody by měla taková právní otázka být dovolacím soudem posouzena jinak).

14. Z úvodní části dovolání by bylo možné dovodit, že žalovaná předpoklady přípustnosti svého dovolání staví na naplnění v předchozím odstavci popsané varianty ad 4) podle , čemuž ovšem další text jejího dovolání již nesvědčí. Z dovolání totiž nevyplývá, že by žalovaná měla za to, že by odvolacím soudem řešená právní otázka nabytí vlastnického práva k nemovitosti zapsané v katastru nemovitostí na základě dobré víry nabyvatelem (tj. mimo právní institut vydržení), která již byla dovolacím soudem vyřešena, měla být právě dovolacím soudem (a proč) posouzena jinak. Ve skutečnosti dovolatelka brojí proti skutkovým a právním závěrům odvolacího soudu, a po dovolacím soudu vlastně požaduje, aby zmíněnou právní otázku řešenou odvolacím soudem posoudil (přezkoumal) znovu a (na rozdíl od odvolacího soudu) jinak (ve prospěch žalované). Taková argumentace ovšem nenaplňuje podmínky vymezení předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu

15. Nicméně z obsahu dovolání lze také (i v důsledku dovolatelkou provedeného odkazu na judikaturu Ústavního soudu v řešení otázky „nemo plus iuris“) dovodit, že je namítána nedostatečnost při posuzování právně relevantních skutečností z hlediska skutkové podstaty nabytí vlastnického práva k nemovitosti na základě dobré víry nabyvatele.

16. Z tohoto pohledu ovšem přípustnost dovolání dovodit nelze, jelikož otázkou dobré víry žalované se zabýval mj. týž krajský soud v již shora opakovaně zmiňované právní věci sp. zn. .

17. Podle otázky, o nichž přísluší rozhodnout jinému orgánu, může soud posoudit sám. Bylo-li však o takové otázce vydáno příslušným orgánem rozhodnutí, soud z něho vychází.

18. Podle nestanoví-li zákon jinak, je výrok pravomocného rozsudku závazný jen pro účastníky řízení.

19. Podle v rozsahu, v jakém je výrok pravomocného rozsudku závazný pro účastníky řízení a popřípadě jiné osoby, je závazný též pro všechny orgány.

20. Ustanovení je potřeba vykládat v úzké souvislosti s a Z nich vyplývá, že pro soudy a jiné orgány je výrok pravomocného rozsudku v jiných než statusových věcech závazný potud, pokud posuzují (jako předběžnou otázku) mezi účastníky právní vztahy, které byly pravomocně vyřešeny soudním rozhodnutím. Předběžnou (prejudiciální) otázkou je přitom taková právní skutečnost (právo nebo právní poměr), jejíž existence nebo neexistence by měla vliv na rozhodnutí ve věci soudem projednávané a která sama může být předmětem řízení téhož nebo jiného soudu nebo jiného řízení; jde tedy o otázku, která se sice netýká předmětu řízení, avšak jejíž vyřešení za řízení je nezbytné pro rozhodnutí o předmětu řízení (o věci samé). Její řešení má ovšem platnost jen pro řízení, v níž ji bylo nutno k rozhodnutí věci řešit (k tomu srovnej např. rozhodnutí uveřejněné pod R 61/1965 Sbírky rozhodnutí a sdělení soudů, vydávané dříve Nejvyšším soudem).

21. Nejvyšší soud např. v rozsudku ze dne 12. prosince 2001, sp. zn. (publikovaném též v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek, svazek 13 pod č. C 909, C. H. Beck) zaujal právní názor, že řeší-li soud v řízení o ochranu vlastnického práva žalobce podstatnou otázku platnosti kupní smlouvy jako otázku předběžnou a bylo-li o platnosti téže kupní smlouvy již rozhodnuto v jiném řízení, je pro soud takové rozhodnutí závazné jen tehdy, pokud jako předběžnou otázku posuzuje právní vztahy pravomocným rozhodnutím již mezi účastníky řízení vyřešené.

22. V usnesení ze dne 30. srpna 2011, sp. zn. , dovolací soud vyložil, že byla-li žaloba na vyklizení nemovitosti zamítnuta s odůvodněním, že žalobce není vlastníkem této nemovitosti, nelze v následném řízení (ani v témže řízení v rámci rozhodování o vzájemné žalobě) mezi týmiž účastníky za nezměněné skutkové situace dospět k závěru, že žalobce vlastníkem této nemovitosti je (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2009, sp. zn. , usnesení téhož soudu ze dne 26. ledna 2007, sp. zn. , in http://nsoud.cz, nebo nálezy Ústavního soudu ze dne 27. srpna 2004, sp. zn. , a ze dne 29. srpna 2006, sp. zn. , in http://nalus.usoud.cz).

23. Lze rovněž odkázat na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. června 2011, sp. zn. , v němž bylo vyloženo, že jestliže otázka platnosti smlouvy (o převodu nemovitosti) byla v předchozím řízení o plnění z této smlouvy závazně vyřešena, nelze připustit, aby v jiném řízení byla znovu otevřena a řešena popřípadě opačně. Proto v situaci, kdy mezi účastníky vznikne spor o určení vlastnického práva k nemovitostem při žalobním tvrzení, že převodní smlouva je (pro tvrzený důvod či důvody) absolutně neplatná, přičemž otázka platnosti této smlouvy byla již řešena v rámci předchozího a pravomocně skončeného sporu o plnění podle této smlouvy, je nezbytné, aby se soud zabýval otázkou případné aplikace , avšak nikoliv z pohledu překážky věci rozsouzené, nýbrž z hlediska závaznosti rozsudku v řešení předmětné právní otázky ( ). K tomu je třeba připomenout, že v je sice rozsah závaznosti zmíněných subjektů explicitně spojován s výrokem pravomocného rozsudku, ovšem v případě, že rozsudečný výrok pouze vyjadřuje, že se žaloba (v předmětném znění žalobního petitu) zamítá, je nezbytné tento výrok posuzovat v souvislosti s odůvodněním písemného vyhotovení rozsudku, jak zdůraznil Nejvyšší soud ve svém rozsudku ze dne 27. října 1999, sp. zn. (publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem č. 69/2000). Zmíněné posouzení výrokové a důvodové části rozsudku má totiž význam jednak z hlediska posouzení překážky věci pravomocně rozhodnuté, jednak z hlediska závěru, zda předběžná otázka ve sporu mezi účastníky byla již pravomocně rozhodnuta.

24. Jestliže podle zjištění odvolacího soudu (soud prvního stupně) byla otázka dobré víry řešena mezi týmiž účastníky, respektive mezi dovolatelkou a předmětným insolvenčním správcem žalobce v jiném řízení, odvolací soud v této právní věci nijak nepochybil, pokud z tohoto předmětného řízení – z hlediska řešení právní otázky (ne)platnosti předmětných smluv a dobré víry žalované – vycházel, neboť tato jím učiněná právně kvalifikační úvaha je plně souladná s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.

25. Nad rozsah odůvodnění dovolací soud uvádí, že i kdyby snad byla znovu řešena otázka dobré víry žalované, bylo by nezbytné (s ohledem na skutková zjištění, že žalovaná byla seznámena s obsahem předmětné smlouvy o zajišťovacím převodu vlastnického práva a dohody o narovnání) zohlednit i právní závěry plynoucí např. z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. května 2014, sp. zn. in http://nsoud.cz). V tomto rozhodnutí Nejvyšší soud (ve stručnosti shrnuto) vyložil a odůvodnil právní názor (zde z hlediska platné smlouvy o zajišťovacím převodu vlastnického práva), že jestliže smlouva o zajišťovacím převodu vlastnického práva k nemovitosti v době jejího uzavření představovala zajišťovací právní institut (pro lepší pozici věřitele stran zajištění a uspokojení takto zajištěné pohledávky), je z povahy věci vyloučeno, aby v případě, že předmětem tohoto zjištění byla nemovitost zapsaná v katastru nemovitostí, věřitel dovozoval svou dobrou víru z hlediska nabytí vlastnického práva k této nemovitosti vydržením od okamžiku uzavření takové smlouvy nebo od okamžiku, resp. právních účinků vkladu vlastnického práva ve prospěch věřitele tohoto nemovitého majetku v katastru nemovitostí podle této smlouvy.

26. Nejvyšší soud v tomto rozhodnutí tak vyloučil možnost, aby věřitel dovozoval postavení oprávněného držitele – coby obligatorní podmínky pro nabytí vlastnického práva vydržením – od okamžiku uzavření smlouvy o zajišťovacím převodu, respektive od povolení vkladu vlastnického práva do katastru nemovitostí podle této smlouvy. Argumentoval tím, že jestliže je zajišťovací převod vlastnického práva k nemovitosti zapsané v katastru nemovitostí zajišťovacím právním institutem (pro zajištění a uspokojení závazku), pak nemůže současně plnit roli nabytí vlastnického práva coby primárního účelu, proč účastníci k uzavření takové věcné smlouvy přistupovali.

27. Z toho by plynulo, že jestliže žalovaná byla seznámena s „nabývacím“ titulem W REALITY, s. r. o. k uvedenému pozemku, jakož i se zmíněnou dohodou o narovnání, nemohla být za daných okolností v dobré víře, že kupuje pozemek od vlastníka, který s ním může platně nakládat.

28. Žalované se tedy na základě uplatněné dovolací argumentace nepodařilo založit přípustnost jejího dovolání ve smyslu

29. Nejvyšší soud proto dovolání žalované podle odmítl.

30. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení netřeba odůvodňovat ( věta druhá ).

31. Tímto rozhodnutím byl současně konzumován návrh žalované na odložení vykonatelnosti dovoláním napadeného rozsudku.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně 27. března 2018

JUDr. Pavel Vrcha

předseda senátu