Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

22 Cdo 4077/2017-306

22 Cdo 4077/2017-306

U S N E S E N Í

L. R.

1) J. M.

,

2) T. M.,

zastoupeným JUDr. Martinem Purkytem, advokátem se sídlem v Praze 5, nám. 14. října 496/13, za účasti vedlejšího účastníka řízení na straně žalovaných

hlavního města Prahy

, IČO 00064581, se sídlem v Praze 1, Mariánské náměstí 2, zastoupeného JUDr. Jiří Brožem, CSc., advokátem se sídlem Praze 10, Dykova 17, o určení vlastnického práva, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. , o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. 1. 2017, č. j. -266, takto:

I. Dovolání

se odmítá.

II. Žádný z účastníků ani vedlejší účastník

nemají právo

na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í:

Obvodní soud pro Prahu 10 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 9. 6. 2016, č. j. -223, zamítl žalobu na určení, že žalobce je vlastníkem pozemků parc. č. v k. ú. N. u Ř. (výrok I.) a současně určil, že předmětné pozemky tvoří společné jmění žalovaných (výrok II.). Výrokem III. rozhodl o nákladech řízení.

K odvolání žalobce Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 11. 1. 2017, č. j. -266 (ve znění opravného usnesení ze dne 28. 2. 2017, č. j. -271), rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I., II. a III. ve vztahu mezi žalobcem a vedlejším účastníkem na straně žalovaných potvrdil (výrok I.). Výrokem II. rozsudek soudu prvního stupně ve výroku III. o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi žalobcem a žalovanými změnil tak, že se žalovaným náhrada nákladů řízení nepřiznává. Výroky III. a IV. rozhodl o nákladech odvolacího řízení.

Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobce dovolání. Namítá nesprávnost skutkových závěrů o tom, že „odsouhlasil dělení historicky rodových pozemků, patřících jeho rodině, na které uplatnil restituční nárok“. V extrémním nesouladu s provedenými důkazy je zjištění soudu, že „měl ve stavebním řízení podepsat souhlas s výstavbou rodinných domů na děleném pozemku, na který předtím uplatnil restituční nárok“. Dále uvádí, že „rozhodnutí odvolacího soudu je (krom namítaného extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy) též v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, neboť napadený rozsudek v zásadě přisvědčuje rozhodovací praxi dovolacího soudu, z níž vyplývá pouze, že pokud v době před rozhodnutím pozemkového úřadu o vydání nemovitosti nabyla k ní vlastnické právo fyzická osoba, nelze tuto nemovitost v restituci vydat, resp. její případné vydání nemá vliv na vlastnické právo fyzické osoby, která nebyla účastníkem restitučního řízení.“ Odkazuje přitom na „mimořádné okolnosti případu“, které je „nutné podrobně zkoumat“. Navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Žalovaní se k dovolání nevyjádřili.

Vedlejší účastník na straně žalovaných má za to, že dovolání není přípustné, jelikož v něm není vymezena právní otázka, při jejímž řešení se měl odvolací soud odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Uvádí, že odvolací soud věc správně posoudil jak po stránce skutkové, tak i právní, když při poměřování dvou v kolizi se nacházejících práv upřednostnil vlastnické právo žalovaných a spolu s ním princip ochrany dobré víry. Navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl.

Jelikož rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno před 30. 9. 2017, projednal Nejvyšší soud dovolání a rozhodl o něm podle , , ve znění účinném do 29. 9. 2017 (dále jen „ “; srov. čl. II odst. 2 , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, , o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony).

Dovolání není přípustné.

Podle není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podle – 3 dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí ( ) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ( až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.

Podstata věci je v tomto:

Žalobce uplatnil restituční nárok na sporné pozemky dne 23. 12. 1992 u pozemkového úřadu. Přesto hlavní město Praha pozemky prodalo žalovaným, kteří na nich postavili rodinný dům. Sporné pozemky byly žalobci vydány v restituci až v roce 2010 a poté byli v katastru nemovitostí uvedeni jako vlastníci duplicitně žalobce i žalovaní.

Není pochybnost o tom, že kupní smlouva, kterou žalovaní pozemky nabyli, je neplatná pro rozpor s tzv. blokačním ustanovením ( , o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku – zákon o půdě); spor byl o to, zda žalovaní byli oprávněnými a dobrověrnými držiteli pozemků.

Držby pozemků se žalovaní ujali v roce 1998 a o duplicitním zápisu vlastnického práva se dozvěděli v roce 2010. Soudy obou stupňů proto uzavřely, že žalovaní byli se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že jsou vlastníky pozemků, a vlastnické právo k nim vydrželi.

Tyto pro věc rozhodující závěry dovolatel nenapadá. Především nikterak neformuluje (v souvislosti s provedeným dokazováním) otázku procesního práva, na níž by bylo rozhodnutí odvolacího soudu založeno a pouze namítá nesprávnost skutkových zjištění (srov. IV. článek dovolání). Neuvádí tak, v čem spatřuje (vzhledem k otázce dokazování) splnění předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu

Pouhá polemika se správností určitých skutkových zjištění, aniž by dovolatel uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu , nepředstavuje řádné vymezení předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu ve spojení s (srov. odst. 24 – 27 nálezu Ústavního soudu ze dne 15. 3. 2017, sp. zn. ). V takovém případě je ovšem dovolací soud skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů vázán a není oprávněn je v rámci dovolacího řízení přezkoumávat (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. , ve spojení s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2017, sp. zn. , nálezem Ústavního soudu ze dne 15. 3. 2017, sp. zn. , a nálezem Ústavního soudu ze dne 3. 5. 2017, sp. zn. ).

Z uvedeného se podává, že dovolatel řádně nevymezil předpoklad přípustnosti dovolání ( ), ani neuvedl řádný dovolací důvod ( ). Nejvyšší soud proto dovolání podle odmítl.

Nad rámec výše uvedeného Nejvyšší soud poznamenává, že citovanou pasáž rozhodnutí dovolacího soudu (srov. V. článek dovolání) „pokud v době před rozhodnutím pozemkového úřadu o vydání nemovitosti nabyla k ní vlastnické právo fyzická osoba, nelze tuto nemovitost v restituci vydat, resp. její případné vydání nemá vliv na vlastnické právo fyzické osoby, která nebyla účastníkem restitučního řízení“ [srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 4. 2003, sp. zn. , uveřejněném v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck (dále jen „Soubor“) pod označením C 1837, ale například i v rozsudku ze dne 5. 9. 2006, sp. zn. , uveřejněném v Souboru pod označením C 4464, a v usneseních ze dne 14. 2. 2008, sp. zn. , a ze dne 22. 9. 2008, sp. zn. ], shledal ústavně konformním i Ústavní soud (srov. usnesení ze dne 27. 4. 2009, sp. zn. , jímž byla odmítnuta ústavní stížnost směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 2. 2008, sp. zn. ).

Námitka dovolatele, že rozhodnutí odvolacího soudu je v rozporu s výše uvedenou ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, neboť napadený rozsudek „v zásadě přisvědčuje rozhodovací praxi dovolacího soudu“, činí dovolání v této části nesrozumitelným. Dovolatel závěry odvolacího soudu nikterak nesporuje, dokonce sám uvádí, že je napadené rozhodnutí v souladu s judikaturou dovolacího soudu.

V souladu s věty druhé rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení neobsahuje odůvodnění.

Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 27. února 2018

Mgr. David Havlík

předseda senátu