Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 5302/2017-682

28 Cdo 5302/2017-682

U S N E S E N Í

P. D.

statutárnímu městu Ústí nad Labem

, se sídlem v Ústí nad Labem, Velká Hradební 2336/8A, zastoupenému JUDr. Miloslavou Coufalovou, advokátkou se sídlem v Ústí nad Labem, Neštěmická 779/4,

o zaplacení částky 650 000 Kč

, vedené u Okresního soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. , o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 21. června 2017, č. j. -643, takto:

I. Dovolání seodmítá.

II. Žalobce

je povinen

zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 13 552 Kč k rukám JUDr. Miloslavy Coufalové, advokátky se sídlem v Ústí nad Labem, Neštěmická 779/4, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.

O d ů v o d n ě n í :(dle )

V záhlaví označeným rozsudkem odvolacího soudu byl změněn rozsudek Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 7. prosince 2015, č. j. -592, tak, že se zamítá žaloba, jíž žalobce požadoval, aby žalovanému byla uložena povinnost zaplatit žalobci částku 650.000 Kč (výrok I), a současně bylo rozhodnuto o nákladech řízení vzniklých jeho účastníkům u soudů obou stupňů, jakož i o nákladech státu (výroky II a III).

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, které Nejvyšší soud odmítl [dle věty první , , ve znění účinném do 29. 9. 2017; k tomu srov. bod 2. čl. II. přechodných ustanovení části první , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, , o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony – dále jen „ “], neboť není přípustné.

Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu, jímž se končí odvolací řízení, tu jest třeba poměřovat hledisky uvedenými v ustanovení , z nichž ovšem žádné naplněno není (napadené rozhodnutí nezávisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně a nejde ani o případ, kdy má být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak).

Závěr odvolacího soudu o vzniku závazku z bezdůvodného obohacení ( a násl. , , ve znění platném a účinném do 31. 12. 2013 – dále jen „obč. zák.“; k tomu srov. též , ), v důsledku investice do nemovitosti ve vlastnictví jiného (mající za následek její zhodnocení) na základě neplatné smlouvy, je bezesporu souladný se závěry ustálené judikatury (z ní lze odkázat např. již na rozsudek Nejvyššího soudu ČSR ze dne 31. 10. 1984, sp. zn. , uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, pod č. 29, ročník 1989, sv. 9-10; dále přiměřeně srov. např. i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 20103, sp. zn. , jež je spolu s ostatními rozhodnutími Nejvyššího soudu, vydanými po 1. lednu 2001, dostupné i na internetových stránkách Nejvyššího soudu

www.nsoud.cz

.).

Ani při řešení otázek, jež jsou pak určující pro samotný závěr o promlčení žalobcem uplatněného práva na vydání bezdůvodného obohacení, se odvolací soud napadeným rozsudkem nikterak nezpronevěřil závěrům ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a Ústavního soudu (srov. např. již rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 1997, sp. zn. , uveřejněný v časopise Právní rozhledy, ročník 1997, č. 11, s. 589; mutatis mutandis rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2001, sp. zn. ; nebo nález Ústavního soudu ze dne 11. 5. 2000, sp. zn. , uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 18, ročník 2000, pod č. 68), podle níž pro počátek tříleté objektivní promlčecí doby (§ 107 odst. 2 obč. zák.) je rozhodný den, kdy k získání bezdůvodného obohacení skutečně (fakticky) došlo, přičemž v případně plnění poskytnutého na základě absolutně neplatného právního úkonu vzniká bezdůvodné obohacení již samotným přijetím plnění; tehdy začne běžet objektivní promlčecí doba pro jeho vydání (z literatury srov. Švestka, J., Spáčil, J., Škárová, M., Hulmák, M. a kol. I., II. Komentář. 2. vydání. Praha : C. H. Beck, 2009, s. 610).

K argumentaci dovolatele (v otázce počátku běhu promlčecí doby dle § 107 obč. zák.) závěry z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2009, sp. zn. , nelze než uvést, že ty se v dané věci – skutkově a právně odlišné – neprosadí (reaguje-li dovolatelem odkazované rozhodnutí na situaci, kdy do cizí nemovitosti bylo investováno na základě prokázaného příslibu převodu nemovitosti do vlastnictví investujícího účastníka a kdy o takový případ v nyní souzené věci nejde). Ovšem, i pokud by snad i bylo v tomto bodě možno přisvědčit konstrukci žalobce, byl by i v takovém případě počátek subjektivní dvouleté promlčecí doby (§ 107 odst. 1 obč. zák.) spojen s okamžikem, kdy se žalobce dozvěděl o tom, že vlastník věci (žalovaný) odvolal svůj příslib budoucího převodu nebo vytvořil stav, kdy je zřejmé, že příslib nebude realizován, přičemž i tato promlčecí doba – se zřetelem k soudy učiněným skutkovým zjištěním – prokazatelně uplynula (je-li vědomost žalobce o postoji žalovaného patrna i z jeho předešlého jednání, kdy se svých domnělých nároků – ve vztahu k vlastnictví věci – domáhal u soudu již žalobou došlou dne 11. 7. 2001, přičemž právo na vydání bezdůvodného obohacení (formou změny žaloby) uplatnil až dne 1. 8. 2007 (tj. po marném uplynutí subjektivní promlčecí doby).

Uplatnitelné v dané věci nejsou ani závěry z dovolatelem současně odkazovaného rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2016, sp. zn. (a tedy ani o kontradikci s tímto rozhodnutí zde nejde), jenž vztahuje se k aplikaci ustanovení § 107 odst. 3 obč. zák., v situaci proti sobě stojících práv na převod vlastnictví a vrácení plnění představujícího zaplacenou kupní cenu na základě neplatné smlouvy o koupi nemovitosti, zatímco v souzené věci žalobce požaduje vydání bezdůvodného obohacení, jehož původ tkví v investici do cizí nemovitosti a kdy se ustanovení § 107 odst. 3 obč. zák. (jež míří na případy synalagmatických závazků, kdy na jedné straně stojí právo, které se promlčuje, a na druhé straně právo nepromlčitelné, tedy především na případy, kdy oproti sobě stojí právo na vydání peněžitého plnění vůči vlastnickému právu; srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 8. 2007, sp. zn. , spolu s další judikaturou citovanou v jeho odůvodnění) nepoužije (k tomu přiměřeně srovnej např. i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2002, sp. zn. , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2007, sp. zn. , nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2010, sp. zn. ).

Přípustnost dovolání pak nezakládají ani námitky dovolatele o tom, že odvolací soud neposoudil žalovaným vznesenou námitku promlčení jako výkon práva, jenž je v rozporu s dobrými mravy podle § 3 odst. 1 obč. zák. Co se týče úsudku odvolacího soudu o souladu vznesení námitky promlčení žalovaným s dobrými mravy, nemůže Nejvyšší soud než zopakovat své ustálené stanovisko, že dobrým mravům zásadně neodporuje, namítá-li někdo promlčení práva uplatňovaného vůči němu, neboť institut promlčení, přispívající k jistotě v právních vztazích, je institutem zákonným, a tedy použitelným ve vztahu k jakémukoliv právu, které se podle zákona promlčuje. Uplatnění námitky promlčení by se příčilo dobrým mravům jen v těch výjimečných případech, kdy by bylo výrazem zneužití tohoto práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil a vůči němuž by za takové situace zánik nároku na plnění v důsledku uplynutí promlčecí doby byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil (srovnej kupř. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2001, sp. zn. , nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2002, sp. zn. , uveřejněný pod číslem 59/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Tyto okolnosti by přitom musely být naplněny v natolik výjimečné intenzitě, aby byl odůvodněn tak významný zásah do principu právní jistoty, jakým je odepření práva namítat promlčení (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 2. 2012, sp. zn. ). Rozpor námitky promlčení s dobrými mravy lze přitom dovozovat toliko z okolností, za kterých byla námitka promlčení uplatněna, nikoli z okolností a důvodů, z nichž je dovozován vznik uplatněného nároku (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2004, sp. zn. , rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2007, sp. zn. , nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2010, sp. zn. ). Konečně je vhodné podotknout, že oprávnění učinit otázku aplikace ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. o zákazu výkonu práva v rozporu s dobrými mravy předmětem dovolacího přezkumu má dovolací soud jen v případě zjevné nepřiměřenosti relevantních úvah soudů nižších stupňů v nalézacím řízení (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 12. 2013, sp. zn. ), přičemž o takový případ v souzené věci nejde.

Domáhá-li se snad dovolatel v projednávané věci aplikace zásad uvedených v části první – obecná část – hlava I , (dále jen „ “) nelze než odkázat na závěry z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. 6. 2015, sp. zn. , uveřejněného pod číslem 4/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dle nějž ustanovení nelze vykládat tak, že by způsobovalo (umožňovalo) pravou zpětnou účinnost ustanovení až 14 na dříve (do 31. 12. 2013) vzniklé právní vztahy (poměry).

Napadá-li dovolatel rozsudek odvolacího soudu i ve výrocích o náhradě nákladů řízení (uvádí-li v dovolání, že je podává proti všem výrokům), ve vztahu k těmto výrokům (jenž tedy „napadá“ patrně toliko jako výroky akcesorické) žádnou argumentaci – natož tu, jež by se vázala k obligatorním náležitostem dovolání podle – neuplatňuje a neoznačuje žádnou právní otázku, pro kterou mohla by být případně založena přípustnost dovolání proti těmto výrokům rozhodnutí, nehledě na absenci vymezení předpokladů přípustnosti dovolání proti tomuto rozhodnutí.

V situaci, kdy Nejvyšší soud v přiměřené lhůtě přikročil přímo k rozhodnutí o samotném dovolání, nebylo již samostatně rozhodováno o dovolatelem současně podaném návrhu na odklad právní moci napadeného rozhodnutí, jenž tak sdílí osud (nepřípustného) dovolání (k ústavní konformitě takového postupu srov. také nález Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. ).

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle věty první, a v situaci, kdy dovolání žalobce bylo odmítnuto a kdy k nákladům (oprávněného) žalovaného, jenž se prostřednictvím své zástupkyně v této věci, skutkově a právně nikoliv triviální, kvalifikovaně vyjádřil k dovolání, patří odměna advokátky ve výši 10 900 Kč [srov. , , , , o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů], spolu s náhradou hotových výdajů advokátky stanovených paušální částkou 300 Kč ( advokátního tarifu) a náhradou za daň z přidané hodnoty ( ) ve výši 2 352 Kč.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 7. března 2018

Mgr. Petr Krauspředseda senátu