Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

33 Odo 791/2005

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Blanky Moudré a soudců JUDr. Václava Dudy a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobkyně České republiky – Ministerstva pro místní rozvoj České republiky, zastoupené advokátem, proti žalované R. G, spol. s r. o. v likvidaci, zastoupené advokátem, o vzájemném návrhu na zaplacení částky 1,358.752,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Teplicích pod sp. zn. , o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 20. ledna 2005, č. j. -178, takto:

I. Dovolání se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

V záhlaví označeným rozsudkem Krajský soud v Ústí nad Labem potvrdil rozsudek Okresního soudu v Teplicích (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 14. října 2003, č. j. -129, v části, ve které byla zamítnuta vzájemná žaloba žalované na zaplacení částky 1,358.752,- Kč s 3 % úrokem z prodlení od 1. 2. 1991 do 14. 7. 1994 a s 16 % úrokem z prodlení od 15. 7. 1994 do zaplacení.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná „v celém rozsahu“ dovolání, jehož přípustnost dovozuje z (dále jen „ “). Napadené rozhodnutí má podle ní ve věci samé po právní stránce zásadní význam, neboť v něm byla nesprávně řešena otázka promlčení vzájemného nároku. Není srozuměna se závěrem odvolacího soudu, že její nárok na vydání bezdůvodného obohacení je promlčen v důsledku uplynutí objektivní tříleté promlčecí doby dnem 30. 6. 1997; zpochybňuje zjištění, že nárok soudně uplatnila až dne 11. 1. 2001. Jestliže smlouva, o níž žalobkyně opírala nárok na zaplacení částky 430.550,- Kč, je neplatná, jsou povinni účastníci této smlouvy vzájemně si vrátit vše, co podle ní dostali. Plnění jednoho účastníka je tak podmíněno plněním druhého. Z toho vyplývá, že jak subjektivní, tak i objektivní lhůta začíná oběma účastníkům takové smlouvy běžet ve stejný den. V důsledku uplatnění nároku na vydání bezdůvodného obohacení jedním z nich u soudu, dochází ke stavení běhu promlčecí doby podle obč. zák. oběma účastníkům. Podle dovolatelky proto dnem 8. 3. 1996 (tj. od data podání žaloby) došlo ke stavení promlčecí doby nejen nároku žalobkyně, ale i žalované. Nemůže být proto správný závěr odvolacího soudu, že žalovaná svůj nárok uplatnila až 11. 1. 2001 a teprve tímto dnem mohlo dojít ke stavení promlčecí doby jejího nároku. Posouzení námitky promlčení odvolacím soudem odporuje obč. zák., protože v době podání žaloby, odůvodněné tvrzením o dlužném nájemném, nemohla žalovaná vznést námitku promlčení žalobou uplatněného nároku, neboť „žalobní návrh byl podán před uplynutím jak subjektivní tak též uplynutím objektivní promlčecí doby“. Z těchto důvodů neměl soud ke vznesené námitce promlčení přihlédnout a měl rozhodovat, jako by vznesena nebyla. Odvolací soud se dopustil rovněž procesního pochybení, když poté, co dospěl k závěru o neplatnosti smlouvy o nájmu nebytových prostor, žalobkyni nevyzval k odstranění vady žaloby spočívající v nutnosti její změny tak, aby odrážela vzájemnou restituční povinnost. S tímto odůvodněním navrhla, aby byl rozsudek odvolacího soudu zrušen.

Žalobkyně navrhla odmítnutí dovolání pro nepřípustnost.

Podle článku II bodu 3. , obsahujícího přechodná ustanovení k novele provedené tímto zákonem, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (t. j. před 1. dubnem 2005) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. S ohledem na den, kdy bylo napadené rozhodnutí vydáno, bylo tedy v řízení o dovolání postupováno podle ve znění před novelou provedenou (dále opět jen „ “).

Podle lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Proto se Nejvyšší soud ČR jako soud dovolací ( ) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas k tomu oprávněnou osobou, zabýval nejprve jeho přípustností.

Přípustnost dovolání proti potvrzujícím rozhodnutím odvolacího soudu ve věci samé je upravena v a c) Podle písm. b) tohoto ustanovení nemůže být přípustnost dovolání žalované založena, jelikož napadeným rozsudkem byl potvrzen v pořadí prvý rozsudek, který soud prvního stupně v této věci vydal.

Zbývá tedy posoudit přípustnost dovolání podle , podle kterého je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Podle má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

Přípustnost dovolání podle není založena již tím, že dovolatelka tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam; nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v , dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.

Ze znění těchto ustanovení vyplývá, že dovolání podle je přípustné pouze k řešení právních otázek, což znamená, že v něm lze samostatně namítat jen to, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [ ]. Úspěšné uplatnění dovolacího důvodu podle , jímž lze namítnout, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, pak přichází v takovém dovolání v úvahu jen za situace, kdy dovolací soud dospěje k závěru, že je dán zásadní právní význam napadeného rozhodnutí, tedy že je dovolání přípustné. Sám o sobě však tento dovolací důvod přípustnost dovolání podle založit nemůže. Bez významu z hlediska přípustnosti dovolání podle je proto výhrada žalované k procesnímu postupu odvolacího soudu.

Žalovaná opírá své přesvědčení o přípustnosti dovolání o názor, že otázka stavení promlčecí doby jejího vzájemného nároku na vydání plnění z neplatné smlouvy byla vyřešena v rozporu s hmotným právem. V rámci dovolacího důvodu podle tak předestřela k dovolacímu přezkumu kontrolu správnosti právního závěru odvolacího soudu, že podáním žaloby žalobkyní dne 8. 3. 1996 nedošlo ke stavení běhu promlčecí doby i nároku žalované a že podala-li žalovaná vzájemnou žalobu až dne 11. 1. 2001, je její nárok promlčen.

Žalovanou nastolené právní otázky nemají zásadní právní význam ve smyslu , neboť se jedná o otázky triviální, jejichž výklad v soudní praxi žádné těžkosti nečiní, a odvolací soud je konformním způsobem vyřešil.

Podle § 112 obč. zák. nastává stavení promlčecí doby, je-li v promlčecí době (t.j. nejpozději v její poslední den) uplatněno právo u soudu anebo u jiného příslušného orgánu. K uplatnění práva u soudu přitom dochází většinou žalobou na plnění podle a , popř. vzájemnou žalobou podle či projevem žalovaného směřujícím k uplatnění pohledávky k započtení vůči žalobci ve smyslu Protože vzájemná žaloba je rovněž žalobou, platí pro ni vše, co spojuje s tímto procesním úkonem (zejména v až ). S podáním vzájemné žaloby jsou proto spojeny také hmotněprávní účinky zahájení řízení, včetně stavení běhu promlčecích dob, ledaže zákon stanoví jinak. V občanskoprávních vztazích ke stavení promlčecí doby dochází zásadně dnem podání vzájemné žaloby u soudu, na rozdíl od obchodních věcí, kde platí speciální úprava obsažená v obch. zák. (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. června 2007, sp. zn. ). Podle obč. zák. je-li smlouva neplatná nebo byla-li zrušena, je každý z účastníků povinen vrátit druhému vše, co podle ní dostal. Ze zákona tak vzniká synallagmatický závazek, v němž je povinnost obou stran k plnění na sebe vzájemně vázána. Každému z účastníků zrušené nebo neplatné smlouvy se tak zakládá právo na vydání toho, co druhé smluvní straně poskytl a povinnost vrátit plnění, které sám podle takové smlouvy obdržel. pro tento případ nemá samostatnou úpravu otázky promlčení ani stavení promlčecí doby tohoto synallagmatického závazku; proto se použijí ustanovení obč. zák. a obč. zák. Jelikož dovolatelkou vymezené otázky odvolací soud vyřešil v souladu s konformní soudní praxí (srovnej usnesení Nejvyššího soudu České republiky z 29. 10. 1996 sp. zn. , uveřejněné v sešitě č. 3 z roku 1997 časopisu “Právní rozhledy”, příp. usnesení téhož soudu z 24. 9. 1997 sp. zn. , uveřejněné v sešitě č. 13 z roku 1997 časopisu “Soudní judikatura”), nemohou mít zásadní právní význam a dovolání pro jejich řešení nelze přiznat přípustnost podle

Právní posouzení věci odvolacím soudem Nejvyšší soud neshledává v rozporu ani s ustanovením § 107 odst. 3 obč. zák.

Podle § 107 odst. 3 obč. zák. platí, že jsou-li účastníci neplatné nebo zrušené smlouvy povinni vzájemně si vrátit vše, co podle ní dostali, přihlédne soud k námitce promlčení jen tehdy, jestliže by i druhý účastník mohl promlčení namítat. Toto ustanovení tak míří pouze na ty případy synallagmatických závazků, kdy na jedné straně stojí právo, které se promlčuje, a na druhé straně právo nepromlčitelné, tedy případy, kdy oproti sobě stojí právo na vydání peněžitého plnění vůči vlastnickému právu, tedy jedinému majetkovému právu, které se podle nepromlčuje (s výjimkou práv z vkladů na vkladních knížkách po dobu trvání vkladového vztahu - obč. zák.). Na základě neplatné smlouvy o nájmu nebytových prostor ze dne 21. 1. 1991 se žalobkyni dostalo finančního plnění a žalovaná získala možnost užívat její nemovitost. Nebylo však namístě aplikovat obč. zák., jelikož v dané věci stojí proti sobě dvě práva na peněžité plnění, tedy dvě promlčitelná práva. Na straně žalované je to právo na vydání plnění z bezdůvodného obohacení ve výši finanční částky poskytnuté žalobkyni žalovanou na nájemné, na straně žalobkyně právo na vydání plnění z bezdůvodného obohacení spočívající v náhradě za užívání nemovitosti žalovanou (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 22. ledna 2003, sp. zn. a usnesení ze dne 13. prosince 2005, sp. zn. ).

Protože dovoláním je napadán výslovně i rozsudečný výrok, jímž odvolací soud rozhodl o nákladech odvolacího řízení, nezbylo, než zvažovat jeho přípustnost rovněž z hlediska ustanovení upravujících přípustnost dovolání proti usnesení. Rozhodnutí o nákladech řízení má, jde-li o jeho formu, vždy povahu usnesení ( ve spojení s ), byť je začleněno do rozsudku soudu a stává se proto formálně jeho součástí. Přípustnost dovolání proti usnesení upravují ustanovení až 239 Přípustnost dovolání podle nepřichází v úvahu, neboť usnesení o nákladech řízení není rozhodnutím ve věci samé (srov. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. , uveřejněné pod R 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Ustanoveními , 238a a není přípustnost dovolání rovněž založena, neboť rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech řízení nelze podřadit žádnému z tam taxativně vyjmenovaných případů.

Lze tedy uzavřít, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti kterému není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Dovolací soud je proto podle věty prvé a jako nepřípustné odmítl.

Podle věty prvé, , a je žalovaná, jejíž dovolání bylo odmítnuto, povinna nahradit žalobkyni náklady dovolacího řízení. Tyto náklady představuje odměna za vyjádření k dovolání sepsané advokátem [ , ve znění platném do 31. 8. 2006], stanovená podle , bodu 6., , a ,ve znění platném do 31. 8. 2006, částkou 7.500,- Kč, a paušální částka náhrady výdajů podle a 3 , v citovaném znění, ve výši 75,- Kč. Platební místo a lhůta ke splnění uložené povinnosti vyplývají z a

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.

V Brně dne 23. srpna 2007

JUDr. Blanka M o u d r á

předsedkyně senátu