Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

32 Cdo 5777/2017-366

32 Cdo 5777/2017-366

U S N E S E N Í

ProInterier s.r.o.

Sonotech SG s.r.o.

, se sídlem v Ostravě, Hasičská 551/52, PSČ 700 30, identifikační číslo osoby 25900021, zastoupené JUDr. Vladimírem Ježkem, advokátem se sídlem v Ostravě, Dvořákova 937/26, o zaplacení 114 067,45 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. , o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 25. 5. 2017, č. j. -341, ve znění opravného usnesení ze dne 23. 8. 2017, č. j. -350, takto:

I. Dovolání

se

odmítá

.

II. Žalobkyně

je povinna

zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 7 260 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejího zástupce JUDr. Vladimíra Ježka.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobkyně se domáhala zaplacení žalované částky z titulu ceny za dílo – dodávku a instalaci zdvojené podlahy v budově Českého rozhlasu, k níž mělo dojít v červnu roku 2006. Tvrdila, že předmětné dílo zhotovila na výzvu žalované, která byla zhotovitelem společnosti Intersono SG a.s. (dále jen „Intersono“), jež následně předala dílo Českému rozhlasu.

Rozsudkem (v pořadí druhým ve věci) ze dne 18. 6. 2015, č. j. -239, soud prvního stupně žalobu zamítl (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II. a III.).

Soud prvního stupně dospěl k závěru, že předmětná podlaha byla v budově Českého rozhlasu žalobkyní skutečně provedena, aniž by však mezi účastnicemi řízení byla platně uzavřena ústní či písemná smlouva. Práce, jež žalobkyně v budově Českého rozhlasu provedla, je proto nutno posoudit jako bezdůvodné obohacení podle a násl. (dále jen „obč. zák.“).

Soud prvního stupně dále konstatoval, že bezdůvodným obohacením na straně žalované nemůže být hodnota či cena díla provedeného žalobkyní pro třetí subjekt, ale jen to, co žalovaná získala. V řízení však nebylo tvrzeno ani prokázáno, jakou částku za provedené podlahy získala Intersono od Českého rozhlasu, ani zda a případně jakou částku Intersono za provedení předmětných podlah zaplatila žalované.

Žalobkyně podala proti rozsudku soudu prvního stupně odvolání.

Vrchní soud v Olomouci v záhlaví označeným rozsudkem (v pořadí druhým ve věci) ve znění opravného usnesení ze dne 23. 8. 2017, č. j. -350, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II.).

Odvolací soud, vycházeje ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, dospěl k závěru, že žalované schází v souzené věci pasivní legitimace, neboť není osobou, která od žalobkyně přijala plnění bez právního důvodu a bezdůvodně se tak obohatila. V řízení sice bylo prokázáno, že žalobkyně předmětné podlahy skutečně zhotovila, nebylo však prokázáno, že by žalovaná jejich zhotovením získala nějaké bezdůvodné obohacení.

Žalobkyně napadla rozsudek odvolacího soudu dovoláním, jehož přípustnost opírá o (dále též jen „ “), majíc za to, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci ve smyslu

Podle dovolatelky odvolací soud nesprávně aplikoval , neboť nezopakoval důkazy provedené soudem prvního stupně, ač z nich dovodil jiný skutkový stav věci. Odvolací soud pochybil, pokud své rozhodnutí založil na názoru, že otázka, zda žalovaná od žalobkyně přijala předmětné dílo, je otázkou právní, na niž nedopadají požadavky vyplývající z Stran této otázky dovolatelka odkázala na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2010, sp. zn. .

Dovolatelka dále namítá, že pro provedení díla postačuje podle § 555 odst. 1 obchodního zákoníku (dále též jen „obch. zák.“) umožnění nakládání s dílem řádně dokončeným v místě, kde mělo být prováděno. Podle dovolatelky k provedení díla ve smyslu § 536 odst. 1 obch. zák. není třeba, aby došlo k jeho předání, jak se podává z rozhodnutí odvolacího soudu.

Dovolatelka odvolacímu soudu s odkazem na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2011, sp. zn. , a ze dne 29. 1. 2014, sp. zn. , rovněž vytýká, že nesprávně vyložil a 2 a , pokud dovodil, že břemeno tvrzení a břemeno důkazní neomezeně zatěžují dovolatelku jako žalobkyni, ačkoli v nyní projednávané věci nastoupila tzv. vysvětlovací povinnost žalované. Soud měl vést žalovanou k tvrzení a dokazování a případným neunesením důkazního břemene měla být zatížena žalovaná, nikoli žalobkyně.

Nejvyšší soud projednal dovolání a rozhodl o něm – v souladu s bodem 7 čl. II přechodných ustanovení části první , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, s bodem 2 čl. II přechodných ustanovení části první , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony a s bodem 2 čl. II části první přechodných ustanovení , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, , o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony – podle ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013.

Podle není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podle lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Podle v dovolání musí být vedle obecných náležitostí ( ) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ( až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).

Podle důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.

Jak Nejvyšší soud zdůraznil např. již v usnesení ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. , podle dikce je jedním z předpokladů přípustnosti dovolání skutečnost, že na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva napadené rozhodnutí závisí, tedy že odvolacím soudem vyřešená právní otázka je pro jeho rozhodnutí určující. Předestírá-li dovolatel jako důvod přípustnosti dovolání k řešení otázku hmotného nebo procesního práva, na níž rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí, není dovolání podle přípustné (shodně srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2013, sp. zn. , jež je, stejně jako všechna citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu, veřejnosti dostupné na jeho webových stránkách). Tak tomu bylo i v nyní projednávané věci.

Ani jednu ze tří dovolatelkou formulovaných otázek však odvolací soud ve svém rozhodnutí neřešil a na jejím řešení své rozhodnutí nezaložil. Odvolací soud založil své rozhodnutí na tom, že žalobkyně provedla práce v budově ve vlastnictví Českého rozhlasu, přičemž v řízení nebylo prokázáno, že by žalovaná byla tím, kdo od žalobkyně přijal plnění bez právního důvodu a provedením předmětných prací získal nějaké bezdůvodné obohacení. Nezabýval se ani otázkou důkazního břemene, resp. vysvětlovací povinnosti, ani výkladem a aplikací Odvolací soud rovněž neřešil otázku výkladu a aplikace a obch. zák. a tuto otázku ani řešit nemohl, posuzoval-li žalobní nárok jako nárok z bezdůvodného obohacení a nikoli ze smlouvy o dílo.

Pro úplnost Nejvyšší soud uvádí, že námitky dovolatelky, týkající se dokazování stran předání díla a pokládající otázku pasivní věcné legitimace za otázku skutkovou, nejsou důvodné. Zmínil-li odvolací soud ve svém rozhodnutí, že předání žalobkyní provedených prací žalované nebylo prokázáno, pak pouze uvedl možný způsob vzniku bezdůvodného obohacení přijetím plnění bez právního důvodu. Dovolatelce v této souvislosti uniklo, že slovo „předal“ uvedl odvolací soud ve svém rozhodnutí v uvozovkách, neboť při bezesmluvním plnění nepřichází aplikace § 555 odst. 1 či § 536 odst. 1 obch. zák. v úvahu. Je-li posouzení věcné legitimace účastníka řízení posouzením, zda mu svědčí hmotné právo, jehož se domáhá (aktivní legitimace), či zda hmotné právo svědčí proti němu (pasivní legitimace), pak závěr o věcné legitimaci je vždy závěrem právním. Je přitom samozřejmé, že právní závěr vždy vychází z určitého soudem zjištěného skutkového stavu. Zda účastník řízení přijal bezdůvodné obohacení, je sice otázkou skutkových zjištění, ovšem závěr o jeho pasivní věcné legitimaci, tedy závěr, že je povinným ze vztahu z bezdůvodného obohacení, je závěrem právním. Otázku pasivní věcně legitimace odvolací soud řešil v souladu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2012, sp. zn. , na nějž ve svém rozhodnutí odkázal.

Nejvyšší soud dále doplňuje, že kritika postupu soudů při provádění a hodnocení důkazů nebyla způsobilá založit přípustnost dovolání. Dovolatelka pomíjí, že ani v režimu dovolacího řízení podle ve znění účinném od 1. 1. 2013 nelze hodnocení důkazů (se zřetelem k zásadě volného hodnocení důkazů zakotvené v ) úspěšně napadnout dovolacím důvodem (srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. , uveřejněného pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. ), že skutkové námitky přípustnost dovolání založit nemohou (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 6. 2016, sp. zn. ) a že námitka vad řízení nezahrnující odvolacím soudem řešenou otázku procesního práva neodpovídá kritériím stanoveným v (vzhledem k není ani způsobilým dovolacím důvodem), tudíž ani ona nemůže založit přípustnost dovolání, a to i kdyby se soud vytýkaných procesních pochybení dopustil (srov. shodně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2014, sp. zn. , a ze dne 2. 5. 2016, sp. zn. ). K vadám řízení (i kdyby byly dány) dovolací soud přihlíží jen v případě přípustného dovolání (srov. větu druhou ).

S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání ( věta první ) dovolání žalobkyně v části směřující proti rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé podle odmítl pro nepřípustnost.

Dovolatelka napadla rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu, tedy i jeho rozhodnutí o nákladech řízení. Přípustnost dovolání v této části z hlediska posoudil Nejvyšší soud v souladu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2016, sp. zn. .

Dovolání v části směřující proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně o nákladech za řízení před soudem prvního stupně, a proti rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech odvolacího řízení trpí vadou, neboť dovolatelka v něm oproti požadavkům vymezeným pro obsah dovolání v neuvedla, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (srov. ) a nesprávnost rozhodnutí. K výroku o nákladech řízení chybí v dovolání jakákoli argumentace. Tento nedostatek nelze odstranit, neboť lhůta, během níž tak bylo možno učinit (srov. větu první ) již uplynula. Jde přitom o vadu, jež brání pokračování v dovolacím řízení, neboť v důsledku absence uvedených náležitostí nelze v této části dovolání posoudit jeho přípustnost a důvodnost. Nejvyšší soud proto dovolání v této části podle odmítl pro vady.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (srov. větu druhou ).

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.

V Brně 14. 3. 2018

JUDr. Miroslav Gallus

předseda senátu