Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

29 ICdo 33/2016

KSCB 26 INS XY

29 ICm XY

29 ICdo 33/2016-97

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a Mgr. Milana Poláška v právní věci žalobce BP Integralis Limited, se sídlem Diagorou 4, Kermia Building, 6th Floor, Office 601, PC 1097, Nikósia, Kyperská republika, registrační číslo 255048, zastoupeného Mgr. Ivo Siegelem, advokátem, se sídlem v Praze, Školská 695/38, PSČ 110 00, proti žalovaným 1) JUDr. Filipu Pundovi, se sídlem v Jindřichově Hradci, Pražská 100/II, PSČ 377 01, jako insolvenčnímu správci dlužníků Ivany Palusové a Pavla Paluse, zastoupenému JUDr. Janou Kučeravou, advokátkou, se sídlem v Jindřichově Hradci, Pravdova 1113, PSČ 377 01, 2) I. P., narozené XY a 3) P. P., narozenému XY, oběma bytem XY, o určení pravosti a výše pohledávek, vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. XY, jako incidenční spor v insolvenční věci obou žalovaných, vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. XY, o dovolání prvního žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 13. listopadu 2015, č. j. 29 ICm XY, 102 VSPH XY ( XY), takto: I. Dovolání se odmítá.II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Krajský soud v Českých Budějovicích (dále jen „insolvenční soud“) rozsudkem ze dne 8. prosince 2014, č. j. 29 ICm XY, určil, že „dílčí pohledávka č. 2, 3, 4, 5, 6 pohledávky P-19 v celkové výši 803.987,25 Kč nejsou po právu“ (výrok I.), uložil žalobci zaplatit prvnímu žalovanému na náhradě nákladů řízení částku 7.544,- Kč (výrok II.) a rozhodl, že ve vztahu mezi žalobcem a druhou a třetím žalovanými nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.).

Vrchní soud v Praze k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 13. listopadu 2015, č. j. 29 ICm XY, 102 VSPH XY ( XY), změnil rozsudek insolvenčního soudu v bodě I. výroku tak, že „se určuje, že dílčí pohledávka žalobce č. 2 vůči dlužníkům z titulu kapitalizovaného úroku a zákonného úroku z prodlení činí 284.663,45 Kč, a že žalobce má vůči dlužníkům dílčí pohledávku č. 3 ve výši 493.839,- Kč z titulu smluvní pokuty za prodlení s vrácením celé zesplatněné půjčky a dílčí pohledávku č. 4 ve výši 26.000,- Kč z titulu smluvní pokuty za neoznámení exekuce ve sjednaném termínu; v části, jíž byla zamítnuta žaloba o určení pravosti dílčí pohledávky č. 5 ve výši 26.000,- Kč z titulu paušální náhrady nákladů z důvodu donucení domáhat se svého práva v rozhodčím řízení a pohledávky č. 6 ve výši 27.484,80 Kč z titulu náhrady nákladů rozhodčího řízení se potvrzuje“ (první výrok) a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (druhý výrok).

Odvolací soud (ve shodě se soudem insolvenčním) vyšel z toho, že:

1) Smlouvou o půjčce se původní věřitel (1. faktorská, s. r. o.) zavázal poskytnout dlužníkům půjčku ve výši 130.000,- Kč, kterou se tito zavázali vrátit ve 240 měsíčních splátkách po 1.890,- Kč, počínaje lednem 2010. Smluvní strany se dohodly na úroku v měsíční výši 1,37 % (článek IV. bod 1) a na možnosti tzv. kapitalizace úroků v budoucnu vzniklých v případě řádného nehrazení půjčky, když v tomto případě se úroky v budoucnu vzniklé slučují s dosavadní jistotou půjčky a stávají se i její součástí a zároveň sledují i veškeré ostatní podmínky náležející dosavadní jistině, např. úrok z prodlení či smluvní pokutu (článek IV. bod 2). Dále se dlužníci se zavázali zaplatit smluvní pokutu ve výši 3 % opožděné platby za každý započatý měsíc prodlení ode dne vzniku prodlení do zaplacení celé opožděné splatné částky (článek VII. bod 1), smluvní pokutu ve výši 20 % půjčené částky, pokud dlužníci neoznámí ve lhůtě 3 dnů skutečnost, že byla „uvalena exekuce“ na jejich majetek přesahující 10 % půjčené částky (článek VII. bod 9 ve spojení s článkem II. bodem 3 dodatku č. 1), a smluvní pokutu ve výši 20 % z půjčené částky jako „paušální náhradu nákladů rozhodčího či soudního řízení či jako paušální úhradu nákladů za podání návrhu na výkon rozhodnutí či exekuci“ (článek VII. bod 6).

2) Žalobce přihlásil do insolvenčního řízení dlužníků (I. P. a P. P.), vedeného u insolvenčního soudu pod sp. zn. XY, (mimo jiné) pohledávky z titulu smlouvy o půjčce č. 1F 101037/2009 ze dne 16. prosince 2009, ve znění dodatku č. 1 ze dne 28. března 2011 (dále jen „smlouva“), a to dílčí pohledávku č. 2 ve výši 387.838,- Kč (sestávající mimo jiné z částky 284.663,45 Kč z titulu kapitalizovaných úroků a úroků z prodlení), dílčí pohledávku č. 3 ve výši 493.839,- Kč (z titulu smluvní pokuty ve výši 3 % „ze zesplatněné a nevrácené“ půjčky za každý započatý měsíc prodlení), dílčí pohledávku č. 4 ve výši 26.000,- Kč (z titulu smluvní pokuty za porušení povinnosti oznámit zahájení exekučního řízení ve sjednaném termínu), dílčí pohledávku č. 5 ve výši 26.000,- Kč (z titulu smluvní paušální náhrady z důvodu donucení domáhat se svého práva v rozhodčím řízení) a dílčí pohledávku č. 6 ve výši 27.484,80 Kč (z titulu náhrady nákladů rozhodčího řízení.). Zmíněné pohledávky nabyl smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 14. října 2011.

3) Žalovaní popřeli dílčí pohledávku č. 2 v rozsahu částky 284.663,45 Kč a dílčí pohledávky č. 3 až 6 zcela, majíce uplatnění těchto pohledávek za rozporné s dobrými mravy a zásadami na ochranu spotřebitele.

Na tomto základě odvolací soud (na rozdíl od soudu insolvenčního) uzavřel, že dílčí pohledávky č. 2, č. 3 a č. 4 (z titulu kapitalizovaných úroků a úroků z prodlení ve výši 284.663,45 Kč, z titulu smluvní pokuty za prodlení s vrácením „zesplatněné“ půjčky ve výši 493.839,- Kč a z titulu smluvní pokuty za neoznámení exekuce ve sjednaném termínu ve výši 26.000,- Kč) jsou po právu.

Přitom zdůraznil, že:

1) V situaci, kdy se smluvní strany v souladu se závěry formulovanými v rozsudku velkého senátu obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 24. března 2004, sp. zn. , uveřejněném pod číslem 5/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 5/2006“), ve smlouvě dohodly, že „se sjednané úroky stanou součástí jistiny, nemůže být nárok na zaplacení smluvního úroku závislý na platební morálce dlužníků, respektive žalobce (věřitel) se nemohl v důsledku porušování povinnosti ze strany dlužníků ocitnout v horším postavení, než v jakém by byl v případě, kdy by dlužníci své závazky plnili řádně. Dohoda o předčasném zaplacení úroků z půjčky (nejen jistiny) tak není ničím jiným, než dohodou o ceně peněz“. Úrok se přitom stejně jako dlužná jistina půjčky stal splatným před rozhodnutím o úpadku, takže nepřirostl k jistině až v době po rozhodnutí o úpadku, ani se nestal splatným po tomto rozhodnutí [ a b) , o úpadku a způsobech jeho řešení ( )].

2) Ujednání o smluvní pokutě pro případ prodlení dlužníků „ve výši 3 % opožděné platby za každý započatý měsíc prodlení ode dne vzniku prodlení do zaplacení celé opožděné splatné částky, což odpovídá výši cca 0,1 % z dlužné částky za každý den prodlení,“ není vzhledem k okolnostem daného případu rozporné s dobrými mravy (ani z důvodu „značné nerovnováhy“ v právech a povinnostech stran dle ustanovení § 56 odst. 1 obč. zák.) a smluvní pokuta není ani nepřiměřeně vysoká. Její celková výše je důsledkem „dlouhodobého prodlení a s tím spojeným navyšováním o jinak přiměřenou denní sazbu smluvní pokuty“. Samotné ujednání o smluvní pokutě ve spotřebitelské smlouvě přitom nezakládá (ani) nerovnováhu v právech a povinnostech stran k újmě spotřebitele. K tomu odvolací soud poukázal na judikaturu Nejvyššího soudu – rozsudek ze dne 28. února 2008, sp. zn. , rozsudek ze dne 25. října 2007, sp. zn. a usnesení ze dne 26. června (správně „července“) 2000, sp. zn. .

3) Neplatné (pro rozpor s dobrými mravy či „nerovnosti v právech v neprospěch dlužníků“) není ani ujednání o smluvní pokutě, jíž bylo zajištěno splnění povinnosti dlužníků oznámit věřiteli ve stanovené lhůtě skutečnost, která by mohla mít za následek ohrožení řádného splácení půjčky, jako je např. zahájení exekučního řízení. Vzhledem k významu zajišťované povinnosti není nepřiměřená ani výše smluvní pokuty.

Ve zbývající části, tj. ohledně pohledávek č. 5 ve výši 26.000,- Kč a č. 6 ve výši 27.484,80 Kč, odvolací soud ve shodě se soudem insolvenčním dovodil, že za stavu, kdy je rozhodčí doložka sjednaná mezi původním věřitelem a dlužníky neplatná, nemohlo žalobci (jeho předchůdci) vzniknout právo na paušální náhradu nákladů rozhodčího řízení, ani právo na zaplacení smluvní pokuty z důvodu „nutnosti“ domáhat se práva v rozhodčím řízení.

Proti rozsudku odvolacího soudu − v rozsahu jeho měnícího výroku ve věci samé − podal první žalovaný dovolání, které má za přípustné podle ustanovení , (dále jen „ “), když podle jeho názoru v rozhodovací činnosti Nejvyššího soudu dosud nebyla řešena otázka, zda kapitalizovaný úrok je možno žádat pouze za dobu do zjištění úpadku nebo za celou dobu, po kterou měl trvat původní závazkový vztah (potud současně akcentuje, že zmíněná otázka je řešena odvolacími soudy rozdílně); závěr odvolacího soudu o (ne)přiměřenosti smluvní pokuty a (ne)platnosti ujednání o smluvní pokutě pro nesoulad s dobrými mravy shledává rozporným s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu (konkrétně s rozsudkem ze dne 25. listopadu 2009, sp. zn. ).

Dovolatel považuje ujednání o tom, že „věřitel je oprávněn žádat úrok za celou dobu, po kterou by měl závazkový vztah trvat, bez ohledu na to, že v průběhu této doby byl zjištěn úpadek dlužníků“, za rozporné s dobrými mravy a ustanovením .

Ve vztahu k pohledávce z titulu smluvní pokuty ve výši 493.839,- Kč, poukazuje na skutkové okolnosti věci (smlouva o půjčce „byla sjednána“ 16. prosince 2009, půjčka se stala splatnou počínaje měsícem lednem 2010, dlužníci na půjčku zaplatili 8.700,- Kč a půjčka byla „zesplatněna“ ke dni 1. dubna 2011 a úpadek dlužníka byl zjištěn 18. června 2012), včetně toho, že vedle smluvní pokuty je z půjčky žádán i „smluvní úrok, sankční úrok a půjčka je zajištěna zástavním právem k nemovitosti rodinných příslušníků dlužníků“. Za tohoto stavu považuje ujednání o smluvní pokutě za neplatné pro rozpor s dobrými mravy.

Konečně dovolatel shledává nemravným a šikanózním i ujednání o smluvní pokutě za porušení povinností dlužníků oznámit, že na jejich majetek je vedena exekuce, když porušení takovéto povinnosti nic nemění na postavení věřitele a jeho oprávnění domáhat se uspokojení své pohledávky.

Proto dovolatel požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení.

Rozhodné znění pro dovolací řízení (do 29. září 2017) se podává z bodu 2., článku II, části první , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, , o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony).

Dovolání prvního žalovaného, které mohlo být přípustné jen podle ustanovení , Nejvyšší soud odmítl jako nepřípustné podle ustanovení a 2

Učinil tak proto, že výkladem ustanovení se zabýval a dovolatelem položenou otázku vyřešil v rozsudku ze dne 22. prosince 2016, sen. zn. (schváleném dne 14. září 2017 občanskoprávním a obchodním kolegiem Nejvyššího soudu k uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek), k jehož závěrům se následně přihlásil v rozsudcích ze dne 28. února 2017, sen. zn. a ze dne 31. července 2017, sen. zn. a v usnesení ze dne 28. února 2017, sen. zn. .

V označených rozhodnutích přitom formuloval a odůvodnil závěr, který lze shrnout tak, že v případech, kdy se před rozhodnutím o úpadku dlužníka stala [podle dohody účastníků smlouvy o půjčce (nebo smlouvy o úvěru)] pro prodlení dlužníka s hrazením dohodnutých splátek půjčky (splátek úvěru) splatnou celá dosud neuhrazená část půjčky (úvěru) i s dohodnutými úvěry z půjčky (z úvěru) za celou dobu, po kterou měla být půjčka (úvěr) splácena a takto kapitalizovaný úrok se stal součástí nesplacené jistiny, není na místě aplikace ustanovení . Ke dni rozhodnutí o úpadku zde již totiž nejsou žádné „úroky“, jež po tomto rozhodnutí ještě mohly přirůst k jistině pohledávky jako její příslušenství. Závěr, podle něhož se účastníci smlouvy mohli dohodnout (že nic nebrání tomu, aby se dohodli), že smluvené úroky se stanou součástí jistiny [že k ní podle dohody účastníků budou přičítány coby civilní plody peněz (fructus civiles)], takže věřitel bude mít následně právo požadovat, aby dlužník pro případ prodlení s placením takto zvýšené jistiny platil sjednanou nebo zákonem stanovenou sazbu úroku z prodlení, přitom Nejvyšší soud přijal již v R 5/2006.

Právní posouzení věci odvolacím soudem ve vztahu k pohledávkám z titulu smluvních pokut (v obecné poloze) odpovídá judikaturním závěrům, které Nejvyšší soud shrnul např. v důvodech rozsudku ze dne 30. června 2016, sp. zn. , v rozsudku ze dne 30. listopadu 2010, sp. zn. , jakož i v důvodech usnesení ze dne 26. listopadu 2015, sp. zn. a ze dne 27. června 2017, sen. zn. (ve věci stejného věřitele a stejně určené výše smluvní pokuty).

Pochybnosti nelze mít ani o tom, že při posouzení, zda se účastníky sjednaná smluvní pokuta příčí dobrým mravům ve smyslu § 39 obč. zák., nelze bez zvážení všech rozhodných okolností konkrétního případu vyjít pouze ze závěrů jiného rozhodnutí soudu v obdobné věci (viz např. obdobně rozsudek velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 16. května 2012, sp. zn. , uveřejněný pod číslem 104/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Přitom v poměrech dané věci neshledal Nejvyšší soud závěr o platnosti ujednání o smluvních pokutách (a pravosti dílčích pohledávek č. 3 a 4) ani zjevně nepřiměřeným.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením .

Toto rozhodnutí se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i zvláštním způsobem.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně 21. února 2018

JUDr. Petr G e m m e l

předseda senátu