Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

23 Cdo 5499/2017

ROZSUDEK

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., ve věci žalobkyně BARC spol. s r. o. se sídlem v Kněževsi, Pražská č. 335, PSČ 270 01, IČO 25144626, proti žalovanému A. P., podnikateli smístem podnikání v R., zastoupenému JUDr. Michalem Špirkem, advokátem se sídlem v Rakovníku, Vysoká č. 92, PSČ 269 01, o zrušení rozhodčího nálezu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. , o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. 11. 2011, č. j. – 66, takto:

O d ů v o d n ě n í :

Městský soud v Praze (dále jen“odvolací soud“) rozsudkem ze dne 29. 11. 2011, č. j. – 66, potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 1. 11. 2010, č. j. - 43, kterým byla zamítnuta žaloba na zrušení rozhodčího nálezu vydaného rozhodcem JUDr. Luďkem Lisse, Ph.D., LL.M, dne 10. 9. 2009 pod sp. zn. – 06, jímž byla žalobkyni uložena povinnost zaplatit žalovanému částku 70 000 Kč s příslušenstvím, a kterým bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení; odvolací soud zároveň rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení , ve znění do 31. 12. 2012 (dále jen „ “), neboť se domnívá, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Důvodnost podaného dovolání spatřuje v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci ve smyslu

Podle dovolatelky je právní názor soudů ohledně platnosti rozhodčích doložek nesprávný a především je v rozporu s rozhodnutím velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 11. 5. 2011, sp. zn. , podle něhož, neobsahuje-li rozhodčí smlouva přímé určení rozhodce ad hoc, resp. konkrétní způsob jeho určení, a odkazuje-li na ,,rozhodčí řád" vydaný právnickou osobou, která není stálým rozhodčím soudem zřízeným na základě zákona, je taková rozhodčí smlouva neplatná podle , platného do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“). Podle dovolatelky se v posuzované věci přesně o takový případ jedná, jestliže bylo v řízení zjištěno, že si účastníci ve smlouvách o půjčce ze dne 12. 7. 2007 a 31. 7. 2007 v dohodli rozhodčí doložky, podle kterých veškeré spory, které vzniknou z uvedených smluv nebo v souvislosti s nimi, budou rozhodnuty v rozhodčím řízení před jediným rozhodcem zapsaným v seznamu rozhodců Rozhodčího soudu České republiky, k. s., IČ: 27606694, se sídlem v Praze, a jmenovaným v souladu s Jednacím řádem, Poplatkovým řádem a dalšími pravidly rozhodců zapsaných v seznamu rozhodců Rozhodčího soudu České republiky, k. s.

Řízení je podle dovolatelky postiženo i vadou, jestliže soudy nepřihlédly k námitce žalobkyně ohledně neplatnosti rozhodčích doložek, byť k absolutní neplatnosti soud přihlíží ex oficio. Navrhla proto, aby rozsudek odvolacího soudu i soudu prvního stupně byl zrušen a věc byla soudu prvního stupně vrácena k dalšímu řízení.

K dovolání žalobkyně podal žalovaný vyjádření, v němž navrhl zamítnutí dovolání, neboť se domnívá, že oba soudy ve věci rozhodly správně. Má za to, že danou věc nelze posuzovat podle závěrů přijatých Nejvyšším soudem v rozhodnutí velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 11. 5. 2011, sp. zn. , neboť napadené rozhodnutí bylo vydáno odvolacím soudem ještě v době, kdy na předmětnou právní otázku platnosti rozhodčích smluv existoval odlišný ustálený právní názor (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. , nebo ).

Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) se zřetelem k bodu 7. článku II. , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání projednal a rozhodl o něm podle ve znění účinném před 1. 1. 2013, tj. před novelou učiněnou (dále opět jen „ “).

Nejvyšší soud, jako soud dovolací ( ), po zjištění, že dovolání žalobkyně bylo podáno včas ( ) a v době podání dovolání byla řádně zastoupena advokátem ( ), nejprve zkoumal, zda je dovolání přípustné.

Podle lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání je přípustné podle , neboť napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam, jestliže se soudy v dané věci odchýlily od sjednocující judikatury Nejvyššího soudu.

Základním předpisem, který upravuje náležitosti rozhodčí doložky k rozhodnému datu jejího sjednání dne 12. 7. 2007 a 31. 7. 2007, je , o rozhodčím řízení a výkonu rozhodčích nálezů, ve znění účinném před novelou tohoto zákona , kterým se změnil , o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů (dále jen „ “).

Ustanovení stanoví, že strany si mohou dohodnout, že o majetkových sporech mezi nimi, k jejichž projednání a rozhodnutí by jinak byla dána pravomoc soudu, má rozhodovat jeden nebo více rozhodců anebo stálý rozhodčí soud.

V ustanovení je stanoveno, že rozhodčí smlouva má zpravidla určit počet i osoby rozhodců anebo stanovit způsob, jak počet i osoby rozhodců mají být určeny. Konečný počet rozhodců musí být vždy lichý. V uvedený zákon stanoví, že pokud rozhodčí smlouva nemá ustanovení podle odstavce 1, jmenuje každá ze stran jednoho rozhodce a tito rozhodci volí předsedajícího rozhodce.

Podle ustanovení stálé rozhodčí soudy mohou být zřízeny pouze na základě zákona (odst. 1). Stálé rozhodčí soudy mohou vydávat své statuty a řády, které musí být uveřejněny v Obchodním věstníku; tyto statuty a řády mohou určit způsob jmenování rozhodců, jejich počet, a mohou výběr rozhodců vázat na seznam vedený u stálého rozhodčího soudu. Statuty a řády mohou též určit způsob řízení a rozhodování i jiné otázky související s činností stálého rozhodčího soudu a rozhodců včetně pravidel o nákladech řízení a odměňování rozhodců (odst. 2). Jestliže se strany dohodly na příslušnosti konkrétního stálého rozhodčího soudu a neujednaly v rozhodčí smlouvě jinak, platí, že se podrobily předpisům uvedeným v odstavci 2, platným v době zahájení řízení před stálým rozhodčím soudem (odst. 3).

V daném případě si účastníci nedohodli, že jejich vzájemné spory bude řešit stálý rozhodčí soud a nedohodli si ani osobu konkrétního rozhodce, nýbrž pouze umožnili třetí právnické osobě – Rozhodčímu soud České republiky, k.s., aby jmenovala rozhodce výběrem ze seznamu rozhodců vedeném touto společností.

Jestliže v posuzované věci oba soudy dospěly k závěru, že mezi účastníky sjednaná rozhodčí doložka je platná a není tak dán důvod pro zrušení rozhodčího nálezu podle , je takový závěr v rozporu se sjednocující judikaturou, která byla přijata k otázce platnosti rozhodčích doložek v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 5. 2011, sp. zn. publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod označením 121/2011. V tomto rozhodnutí Nejvyšší soud učinil právní závěr, že pokud rozhodčí smlouva neobsahuje přímé určení rozhodce ad hoc, resp. konkrétní způsob jeho určení, ale pouze odkazuje „na rozhodčí řád“ vydaný právnickou osobou, která není stálým rozhodčím soudem zřízeným na základě zákona, je taková rozhodčí doložka neplatná podle obč. zák. Nejvyšší soud dále dovodil, že pokud subjekt, který není stálým rozhodčím soudem, zřízeným na základě zvláštního zákona, vykonává takové činnosti, které spadají podle zákona o rozhodčím řízení výlučně do působnosti stálých rozhodčích soudů, jedná se o zcela zřejmý a logicky odvoditelný úmysl odporující zákonu a vzbuzující důvodné pochybnosti o perspektivě nezávislého a nestranného řešení sporu. V rámci své sjednocovací rozhodovací činnosti se Nejvyšší soud přiklonil k názoru, že není možno pomocí zásady smluvní autonomie negovat zákonu odporující ujednání rozhodčí doložky. Demokratický a právní stát totiž nemůže rezignovat na ochranu práv a oprávněných zájmů, které by mohly být ohroženy v řízení alternativním k řízení soudnímu. Závěry tohoto rozhodnutí velkého senátu Nejvyššího soudu plně dopadají na přezkoumávanou věc, neboť i v přezkoumávané věci měla právnická osoba, která není stálým rozhodčím soudem zřízeným na základě zákona, vykonávat takové činnosti, které spadají podle výlučně do působnosti stálých rozhodčích soudů ve smyslu , tj. např. vést seznam rozhodců a vydávat statuty a řády určující způsob jmenování rozhodců. Oba soudy tedy rozhodly v rozporu se sjednocující judikaturou Nejvyššího soudu, jestliže nepovažovaly za obcházení zákona skutečnost, kdy rozhodce měla jmenovat ze seznamu rozhodců soukromá společnost, která není stálým rozhodčím soudem.

Nejvyšší soud se otázkou neplatnosti rozhodčí doložky odkazující na pravidla vedení rozhodčího řízení vedená nikoli stálým rozhodčím soudem zabýval i po uvedeném rozhodnutí velkého senátu, a to i ve vztahu mezi podnikateli (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2012, sp. zn. , veřejnosti dostupném na www.nsoud.cz). Mechanismus výběru rozhodce byl v uvedeném rozhodnutí Nejvyššího soudu a i ve zde řešené věci sjednán obdobně – rozhodce bude vybrán soukromou společností, resp. oprávněnou osobou za tuto společnost, podle jednacího řádu této společnosti. Podle tohoto jednacího řádu bude probíhat i rozhodčí řízení. Nejvyšší soud ve věci sp. zn. však dospěl k závěru, že takový způsob určení rozhodce není v souladu s požadavky . Ke stejnému závěru je proto nutné dospět i v nyní projednávané věci při posuzování platnosti rozhodčích doložek sjednaných ve smlouvách o půjčce.

Z uvedeného vyplývá, že napadený rozsudek odvolacího soudu není z uplatněného dovolacího důvodu správný. Nejvyšší soud proto, aniž ve věci nařizoval jednání ( věta první ), napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil ( ); protože důvody, pro které nemohlo obstát rozhodnutí odvolacího soudu, dopadají i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení ( ).

Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud (soud prvního stupně) závazný ( část první věty za středníkem ).

V novém rozhodnutí bude znovu rozhodnuto o nákladech řízení, včetně řízení dovolacího ( věta druhá ).

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 22. února 2018

JUDr. Kateřina Hornochová

předsedkyně senátu