Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

22 Cdo 6063/2017-860

-860

U S N E S E N Í

A. W.

1)

J. K.

,

zastoupenému JUDr. Martinem Havelkou, advokátem se sídlem v Praze 5, Arbesovo náměstí 257/7,

a

2) G. B.

,

zastoupené JUDr. Hanou Riedlovou, advokátkou se sídlem v České Lípě, Jiráskova 638, o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví, vedené u Okresního soudu v České Lípě pod sp. zn. , o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 26. 1. 2017, č. j. -791, takto:

I. Dovolání

se odmítá

.

II. Návrh žalovaného 1) na odklad právní moci a vykonatelnosti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 26. 1. 2017, č. j. -791,

se zamítá

.

III. Žádný z účastníků

nemá právo

na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Stručné odůvodnění ( ):

Proti rozsudku odvolacího soudu, uvedenému výše, kterým bylo zrušeno a vypořádáno podílové spoluvlastnictví účastníků k nemovitosti tak, že byla přikázána za náhradu do výlučného vlastnictví žalobkyně, podává žalovaný 1) dovolání, jehož přípustnost opírá o („“), a uplatňuje dovolací důvod uvedený v Tvrdí, že rozhodnutí odvolacího soudu je v rozporu s rozhodnutími dovolacího soudu v dovolání uvedenými a že jde též o řešení otázky, která v judikatuře doposud nebyla vyřešena (aniž ji však konkretizoval).

Obsah rozsudků soudů obou stupňů i obsah dovolání jsou účastníkům známy, a proto na ně dovolací soud pro stručnost odkazuje. Dovolání není přípustné; napadené rozhodnutí není v rozporu s judikaturou dovolacího soudu.

Od 1. 1. 2013 nelze v dovolání úspěšně zpochybnit skutková zjištění odvolacího soudu; dovolací soud tak musí vycházet ze skutkových zjištění, učiněných v nalézacím řízení (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. ). Uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud; samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení ) nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem podle (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. , uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. ). Proto se dovolací soud nemohl zabývat námitkami skutkové povahy.

K možnosti rozdělení domu na jednotky:

Především žalovaný takové rozdělení nenavrhoval, přichází s ním až v dovolacím řízení; nešlo by tedy odvolacímu soudu vytýkat, kdyby se touto možností v řízení, ovládaném zásadou dispoziční a projednací, vůbec nezabýval (viz též níže citované usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 7. 2009, sp. zn. ). Nicméně odvolací soud uvedenou variantu sám posoudil; jeho závěry jsou v souladu s judikaturou dovolacího soudu.

Možnost vypořádání podílového spoluvlastnictví k bytovému domu rozdělením na jednotky soud posuzuje i z hlediska dalšího možného soužití účastníků v jednom domě. Soud přistoupí k takovému rozdělení jen v případě, kdy vztahy mezi účastníky při užívání domu jsou po delší dobu nekonfliktní (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 4. 2004, sp. zn. ).

K tomu Ústavní soud v usnesení ze dne 12. 4. 2006, sp. zn. , uvedl: „Vypořádání podílového spoluvlastnictví na tzv. bytové vlastnictví je nutno chápat jako způsob bezprostředně následující poté, kdy bude vyloučen první způsob vypořádání, tj. reálné rozdělení věci. Proto se soudy musí takovou možností zabývat před tím, než využijí případné přikázání za náhradu. Stěžovatelům lze dát za pravdu, že okresní soud o takové možnosti neuvažoval. Jeho pochybení však napravil krajský soud, když na stejném místě, jak výše označeno, uvedl, že „založení svého druhu spoluvlastnictví k nemovitostem (sc. Bytového vlastnictví) by neřešilo hlavní důvod zrušení spoluvlastnictví, tj. neshody spoluvlastníků.“ Takový přístup se projevuje též v judikatuře Nejvyššího soudu (viz usnesení, jímž bylo zamítnuto dovolání stěžovatelů a do něj zařazený odkaz na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 4. 2004, sp. zn. ). Zmíněný přístup lze považovat za ústavně konformní, a jestliže obecné soudy konstatovaly neshody mezi stěžovateli a vedlejší účastnicí, nebyl dán prostor pro aplikaci § 5 odst. 2 zákona o vlastnictví bytů“. Odvolací soud přesvědčivě vysvětlil, proč má vztahy účastníků za natolik špatné, že to vylučuje rozdělení nemovitosti na jednotky (str. 8 rozsudku); toto hodnocení rozhodně není zjevně nepřiměřené. Skutková zjištění pak nelze v dovolacím řízení zpochybňovat.

Dovolatelé odkazují na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2007, sp. zn. , který byl publikován v Souboru rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. C 5465 s právní větou: „Hypotetická možnost komplikací při správě a údržbě domu, ke kterým by mohlo v budoucnu dojít, nemůže sama o sobě vyloučit dělení domu na jednotky. Samotná okolnost, že účastníci vedou soudní spor o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví, je zpravidla důkazem toho, že vztahy mezi nimi nejsou optimální; to však nemůže vyloučit možnost rozdělení domu na jednotky“. Tento právní názor nelze na danou věc aplikovat. Nejvyšší soud – v návaznosti na odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu – tu polemizoval s tím, že dělení na jednotky lze vyloučit kvůli možným budoucím sporům (takovým, které ještě nevznikly, ale hypoteticky by mohly nastat), a uvedl, že „že samotná okolnost, že účastníci vedou soudní spor, je zpravidla důkazem toho, že vztahy mezi nimi nejsou optimální; kdyby to však mělo vyloučit možnost rozdělení domu na jednotky, nebylo by takové rozdělení možné prakticky v žádném soudním řízení, které již svou povahou je řešením konfliktu účastníků“. Šlo tu tedy o posouzení míry narušení vzájemných vztahů spoluvlastníků za situace, kdy vážné konflikty a spory nebyly tvrzeny ani zjištěny. V nyní projednávané věci je situace jiná. Rozhodnutí odvolacího soudu tak není v této části v rozporu s judikaturou dovolacího soudu.

Dovolatel napadá též skutkové zjištění soudu o reálné nedělitelnosti nemovitosti; jde o nepřípustnou skutkovou námitku a ostatně neuvádí v této souvislosti nic, co by mohlo založit přípustnost dovolání.

K účelnému využití nemovitosti:

Dovolací soud konstatoval, že i v poměrech č. soud musí i nadále přihlížet k účelnému využití společné věci a k výši podílů spoluvlastníků“ (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. ). Použití kritéria účelnosti využití nemovitosti nemusí spočívat jen v posuzování možností a míry využití její stávající užitné hodnoty, ale může záležet i na tom, kdo ze spoluvlastníků tuto hodnotu spíše zachová nebo uvede do potřebného stavu (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2011, sp. zn. ).

Dovolatel tvrdí, že v domě trvale bydlí; tuto skutečnost však odvolací soud, jehož skutkovými zjištěními je dovolací soud vázán, nepovažoval za prokázanou; ostatně v poměrech dané věci by tato tvrzená skutečnost nebyla důvodem pro označení rozsudku za nezákonný; je třeba totiž vyjít ze všech okolností dané věci. Dovolatel též namítá, že žalobkyně sama ji pro vysoký věk užívat nemůže, a užívá ji její rodina. Ani to není rozhodující. Nejvyšší soud – byť v poněkud jiné souvislosti – vyslovil: „Ovšem samotná skutečnost, že nezbytná cesta nemá sloužit žalobci, ale jeho synovi, který budovu užívá, ještě bez dalšího neznamená, že by nebylo možno ji zřídit. Podle § 123 obč. zák. vlastník je v mezích zákona oprávněn předmět svého vlastnictví držet, užívat, požívat jeho plody a užitky a nakládat s ním. Je tedy právem vlastníka umožnit užívání i jiným osobám, zejména rodinným příslušníkům (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2011, sp. zn. ). To platí i v poměrech nového (viz o. z.). Ani to, že spoluvlastník např. užívá věc tak, že umožňuje rekreaci svým potomkům, nelze považovat za využití neúčelné. Skutečnosti, nastalé po vyhlášení rozhodnutí odvolacího soudu (převod věci na dceru žalobkyně), pak nelze v dovolacím řízení zohlednit.

Dovolatel odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 11. 2010, sp. zn. , ve kterém se uvádí: „Velikost spoluvlastnických podílů není jediným a rozhodujícím kritériem pro přikázání věci některému ze spoluvlastníků; úvaha o tom, že dům bude účelněji využit, bude-li přikázán do výlučného vlastnictví toho spoluvlastníka, který v něm – na rozdíl od dalších spoluvlastníků – trvale bydlí, není zjevně nepřiměřená“. Tato právní věta je jen odrazem zdrženlivosti Nejvyššího soudu při přezkumu úvah odvolacího soudu o přikázání nemovitosti; k tomu opakovaně vyslovil, že v řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví jsou často dány skutečnosti, umožňující s jistou mírou přesvědčivosti zdůvodnit přikázání věci každé ze stran sporu. Rozhodnutí ve věci je tak v zásadě na úvaze soudu, která však musí být řádně odůvodněna a nesmí být zjevně nepřiměřená (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 6. 2010, sp. zn. , Soubor civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu č. C 8610).

O zjevně nepřiměřenou úvahu by šlo jen v případě, že soud by opřel převážnou část argumentace o skutečnosti jednoznačně nevýznamné, které nemohly a nesměly sloužit jako kritérium (např. národnost nebo pohlaví účastníka), anebo by naopak významné závažné okolnosti zcela pominul. O to v dané věci evidentně nešlo – lze odkázat na odůvodnění rozsudku na str. 9. K tomu je třeba vzít do úvahy i stanovisko žalované 2), svědčící žalobkyni.

K ocenění nemovitosti:

Dovolatel poukazuje na to, že podle odborné literatury platí: „V původních řízeních zahájených před 1. 1. 2014 byly stavba a pozemek vždy oddělené a soud zadával znalecký posudek z hlediska ocenění na dvě samostatné věci. V případě, že se superficiální zásada naplnila a stavba se stala součástí pozemku (ať již v řízení před soudem prvního stupně, nebo v řízení odvolacím), původní znalecký posudek nemůže být podkladem pro další rozhodnutí proto, že znalec ocenil samostatně pozemek, na kterém se nacházela stavba (byť i ve vlastnictví týchž spoluvlastníků), resp. stavbu jako samostatnou věc. Po naplnění předpokladů superficiální zásady je však pro rozhodnutí potřebné znalecké ocenění pozemku ve spoluvlastnictví, jehož součástí je stavba. Nevyžaduje to nezbytně revizní znalecký posudek proto, že původní znalecký posudek nebyl věcně nesprávný, ale jeho aktualizaci či doplnění právě z důvodu naplnění předpokladů superficiální zásady“ (Králík, M.: Podílové spoluvlastnictví: přechodná ustanovení a judikatura Nejvyššího soudu. Bulletin advokacie č. 4/2017).

Uvedený názor však nelze chápat tak, že by soud měl vždy v takových případech požadovat doplnění znaleckého posudku; není totiž ani skutečností obecně známou či známou soudu z jeho činnosti (viz ) a ani z právního předpisu nevyplývá, že by se v tomto případě musela cena vypořádávané nemovitosti relevantně změnit. Pokud účastníci mají za to, že v konkrétním případě se cena nemovitostí změnila, musí uvést důvod takové změny a doplnění znaleckého posudku navrhnout. Jde o stejný postup jako v případě jakékoliv změny v ceně nemovitosti.

Dále dovolatel upozorňuje, že dovolací soud v poměrech podílového spoluvlastnictví vychází z ustálené judikatury potud, že jestliže soud při zjištění ceny předmětu spoluvlastnictví vezme za základ znalecký posudek vypracovaný před více lety, pak nesprávně nevychází z ceny v době vypořádání; nejedná se o procesní vadu, ale o nesprávné právní posouzení věci (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 17. 8. 2010, sp. zn. , uveřejněný v časopise Právní rozhledy, 2011, č. 2, str. 71 nebo rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 26. 9. 2011, sp. zn. ). I s tímto tvrzením (stejně jako s názorem o nutnosti doplnění posudku kvůli superficiální zásadě) přichází až v dovolacím řízení, ačkoliv jej mohl namítat již v odvolání. K tomu dovolací soud opakovaně vyslovil: „I když v odvolacím řízení lze rozsudek soudu prvního stupně přezkoumat i z důvodů, které nebyly v odvolání uplatněny, samotná skutečnost, že odvolací soud se otázkou v odvolacím řízení konkrétně neuplatněnou nezabýval, nezakládá dovolací důvod spočívající v nesprávném právním posouzení věci“ (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 7. 2009, sp. zn. , rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 5. 2010, sp. zn. , a řadu dalších rozhodnutí). Nelze tak vytýkat odvolacímu soudu, že vyšel z ceny, kterou nikdo z účastníků nezpochybnil.

Vzhledem k tomu, že dovolání není podle přípustné, neboť odvolací soud se neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe, Nejvyšší soud je podle věty první odmítl.

Protože dovolání není přípustné, dovolací soud zamítl pro nedůvodnost návrh na odklad právní moci a vykonatelnosti napadeného rozhodnutí [srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2017, sp. zn. , či ze dne 4. 10. 2017, sp. zn. (dostupná na

www.nsoud.cz

)], a to v rozhodnutí, kterým bylo rovněž dovolací řízení skončeno [srovnej nález Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. (dostupný na

http://nalus.usoud.cz)

].

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje ( ).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 30. ledna 2018JUDr. Jiří Spáčil, CSc.

předseda senátu