Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
BA9EB00206A6D7D4C1258272003C1551.html
HTML · 23.45 KB
No categories available
25 Cdo 1052/2017
25 Cdo 1052/2017-551
U S N E S E N Í
Z. M.
Nemocnice Na Homolce
, IČO: 00023884, se sídlem Praha 5, Roentgenova 2, zastoupena Mgr. Jakubem Kotrbou, advokátem se sídlem Praha 1, Těšnov 1/1059, za účasti vedlejších účastníků na straně žalované: 1) UNIQA pojišťovna, a. s., IČO: 49240480, se sídlem Praha 6, Evropská 810/136, a 2) J. P., zastoupen JUDr. Robertem Falbrem, advokátem se sídlem Praha 1, Na Příkopě 22, o náhradu škody na zdraví, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 21 C 523/2007 , o dovolání žalobkyně a žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. 11. 2016, č. j. 12 Co 153/2016 -516, takto:
I. Dovolání žalobkyně i žalované
se odmítají
.
II. Žádný z účastníků
nemá právo
na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem ze dne 3. 12. 2015, č. j. 21 C 523/2007 -453, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni 124.200 Kč s příslušenstvím a 54.000 Kč, ohledně částky 9.900 Kč s příslušenstvím řízení zastavil a ve zbývající části co do 346.800 Kč s příslušenstvím žalobu zamítl, žalované a oběma vedlejším účastníkům uložil solidární povinnost zaplatit na náhradě nákladů řízení žalobkyni 165.721,60 Kč a státu 21.898 Kč a dále soudní poplatek 8.910 Kč. Soud po provedeném dokazování včetně znaleckého dospěl k závěru, že škoda na zdraví žalobkyně byla způsobena okolnostmi majícími původ v povaze a charakteristických vlastnostech nástroje, použitého při její operaci dne 14. 4. 2006 ve zdravotnickém zařízení žalované. Vycházel ze zjištění, že porucha lícního nervu lehkého stupně vznikla pravděpodobně jeho zhmožděním při operaci v důsledku působení tlaku mikrochirurgického nástroje, tzv. raspatoria na nerv při jeho odtahování. Nerv bylo nutno odtáhnout více, než je obvyklé, neboť v místě byla granulace, kterou bylo potřeba vyčistit, anatomické poměry žalobkyně byly komplikované, protože nerv byl uložen mimo kostěný kanálek. Soud dovodil, že odpovědnost žalované za poškození zdraví žalobkyně dle § 420 obč. zák. je vyloučena vzhledem k tomu, že žalovaný při lékařském zákroku neporušil žádnou právní povinnost a jeho postup byl lege artis, avšak odpovědnost dle § 421a obč. zák. má objektivní charakter a žalovaný je odpovědný i za situace, že jeho postup byl zcela lege artis.
K odvolání žalobkyně, žalované a vedlejšího účastníka 2) Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 1. 11. 2016, č. j. 12 Co 153/2016 -516, rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku potvrdil a ve vyhovujícím výroku o věci samé jej změnil tak, že žalobu zamítl; žalovanému, vedlejším účastníkům a České republice nepřiznal náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů s odkazem na § 150 o. s. ř. o. s. ř. Dovodil, že skutková zjištění soudu prvního stupně jsou dostatečná pro rozhodnutí, avšak nesouhlasil s jeho právním hodnocením odpovědnosti podle § 421a obč. zák., o níž se nejedná, pokud byla škoda způsobena okolností, jež má jiný původ, než jsou samotné účinky věci použité při zákroku. V dané věci nemá škoda původ ve vlastnosti raspatoria, sloužícího k odtažení lícního nervu; k zhmoždění nervu došlo v důsledku tlaku působícího na lícní nerv při jeho odtažení, a ani způsob vedení zákroku není okolností, která by měla původ v povaze přístroje nebo jiné použité věci, a třeba je zohlednit i tu skutečnost, že v průběhu operace byla zjištěna anatomická anomálie, kdy lícní nerv byl zcela odhalen. Protože ze znaleckých posudků a vyjádření odborníků vyplynulo, že postup žalovaného při operaci v dubnu 2006 byl lege artis, žalovaná neodpovídá ani podle § 420 obč. zák. O náhradě nákladů řízení odvolací soud rozhodl podle § 142 odst. 1 a § 150 o. s. ř. o. s. ř. , když přihlédl k osobním poměrům žalobkyně, k jejímu věku, k tomu, že došlo k poškození jejího zdraví a částečnému omezení pracovní schopnosti a taktéž k tomu, že se jednalo o opětovnou operaci, která byla ovlivněna anatomickou anomálií žalobkyně, a že podkladem pro podání žaloby byl operační protokol z její další operace ve FN Motol, který obsahoval nesrovnalosti spočívající v informaci, že došlo k přetětí nervu, ačkoliv v řízení byl následně prokázán opak a tvrzení o přetětí nervu bylo vyvráceno na základě složitějšího dokazování.
Proti výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé podala žalobkyně dovolání s tím, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a to: 1) zda musí být odůvodnění rozhodnutí dostatečné a srozumitelné tak, aby závěry byly přezkoumatelné, a 2), zda je soud povinen vypořádat se se vším, co v řízení vyšlo najevo. Namítá, že v odůvodnění napadeného rozhodnutí chybí vysvětlení, v jakém smyslu byl pojem „lege artis“ soudem použit. Uvádí, že v judikatuře je tento pojem vyložen jako postup souladný s příslušnými profesními povinnostmi a standarty, a dovozuje, že takovým souladným postupem není poškození nervu jeho zhmožděním. V řadě rozhodnutí, na něž poukazuje, dovolací soud vyslovil, že odůvodnění rozhodnutí musí být dostatečné a srozumitelné a že postupu podle § 132 o. s. ř. o. s. ř. neodpovídá, pominul-li soud rozhodné skutečnosti, jež byly prokázány nebo vyšly za řízení najevo. Soudům obou stupňů vytýká, že se nevypořádaly s tím, že zástupce znaleckého ústav u ve své výpovědi před soudem prvního stupně uvedl, že nejsou profesní standardy, které by ukládaly, že se při operaci má poškodit lícní nerv. Navrhla, aby dovolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaná podala dovolání proti výroku rozsudku odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení s tím, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu při aplikaci § 150 o. s. ř. o. s. ř. a neposoudil komplexně řadu hledisek v souladu s judikaturou dovolacího soudu, na kterou konkrétně odkázala. Namítá, že žádná ze soudem uvedených skutečností není důvodem hodným zvláštního zřetele pro aplikaci § 150 o. s. ř. o. s. ř. , odvolací soud neprovedl potřebné dokazování, nezjišťoval majetkové a sociální poměry žalobkyně, poukázal pouze na snížení jejích pracovních schopností a na její věk; pokud byla žalobkyně uvedena v omyl údajem v operačním protokolu Fakultní nemocnicí v Motole, nemůže být za to penalizována žalovaná, a ani délka soudního řízení nemůže jí jít k tíži. Navrhla, aby dovolací soud napadený rozsudek změnil, nebo zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení.
K dovolání žalobkyně se vyjádřila žalovaná s tím, že nijak neporušila svoje povinnosti, a navrhla, aby dovolání bylo odmítnuto či zamítnuto.
Žalobkyně ve vyjádření k dovolání žalované uvedla, že žalovaná neformulovala žádnou právní otázku, na jejímž vyřešení by mělo napadené rozhodnutí záviset a při jejímž řešení by se měl odvolací soud odchýlit od ustálené judikatury; navrhla, aby dovolací soud dovolání žalované odmítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř. o. s. ř. ) po zjištění, že obě dovolání byla podána včas, účastníky řízení, zastoupenými advokátem (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř. o. s. ř. ), dospěl k závěru, že dovolání nejsou přípustná.
Nehledě na obecnou formulaci otázek předložených v dovolání, týkající se náležitostí odůvodnění soudního rozhodnutí, podstatou dovolání žalobkyně je námitka, že odvolací soud zatížil řízení vadou, když v odůvodnění svého rozhodnutí nevyložil obsah pojmu „lege artis“ a dopodrobna se nevypořádal s obsahem výpovědi jednoho ze znalců slyšených v řízení před soudem prvního stupně. Právní posouzení odpovědnosti žalované podle § 420 obč. zák. v rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkových závěrů soudu prvního stupně, učiněných na podkladě zevrubného znaleckého dokazování, že žalovaná při provádění lékařského zákroku neporušila žádnou právní povinnost a její postup při operaci žalobkyně byl zcela lege artis. Odůvodnění rozsudku odvolacího soudu je adekvátní právnímu názoru, na kterém stojí jeho rozhodnutí ve věci samé a proti němuž nebyly vzneseny výhrady ani v dovolání, a tento právní názor byl v odůvodnění rozsudku odvolacího soudu srozumitelně vyjádřen. Pokud dovolatelka namítá, že postupem lege artis není poškození nervu, mylně směšuje vzniklou škodu (poškození nervu) a profesní postup lékařů (lege artis – non lege artis), tedy ztotožňuje škodný následek s tvrzenou příčinou.
O namítané porušení povinnosti soudu přihlížet pečlivě ke všemu, co vyšlo za řízení najevo ve smyslu § 132 o. s. ř. o. s. ř. , by se jednalo v případě, že by soud pominul skutečnosti, jež jsou rozhodné pro posouzení důvodnosti uplatněného nároku, nikoliv povinnost v odůvodnění rozhodnutí podrobně rozebírat veškerá sdělení a informace, co vyšly za řízení najevo. Námitky v dovolání včetně námitky týkající se srozumitelnosti odůvodnění písemného vyhotovení rozsudku odvolacího soudu nesměřují proti právnímu posouzení věci, nýbrž představují námitky vady řízení, což není způsobilým dovolacím důvodem (srov. § 241a odst. 1 o. s. ř. o. s. ř. ). K vadám řízení ve smyslu § 242 odst. 3 o. s. ř. o. s. ř. může dovolací soud přihlédnout pouze, je-li dovolání přípustné, což není tento případ, a přípustnost dovolání nelze založit ani námitkami, jež se týkají skutkových zjištění nebo vedení řízení.
Protože rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé neznamená odklon od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu v procesněprávní otázce, na jejímž vyřešení by napadené rozhodnutí záviselo, není dovolací důvod nesprávného právního posouzení naplněn.
Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně podle § 243c odst. 1 o. s. ř. o. s. ř. odmítl.
Žalovaná v dovolání napadá nákladový výrok a namítá odklon rozhodnutí odvolacího soudu od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu s poukazem na právní názory v rozhodnutích Nejvyššího soudu, které ovšem odvolací soud v obecné rovině respektoval, když vycházel z názoru, že aplikace § 150 o. s. ř. o. s. ř. je výjimkou ze základních zásad, jimiž se řídí rozhodování o náhradě nákladů řízení, a při úvaze o důvodech hodných zvláštního zřetele ve smyslu tohoto ustanovení vymezil konkrétní okolnosti, specifické v tomto případě, jež shledal jako relevantní. V tomto směru právní názor odvolacího soudu na předpoklady aplikace § 150 o. s. ř. o. s. ř. nevybočuje z dosavadní judikatury. Není sice pravidlem, že by pacient byl v soudním řízení zproštěn povinnosti k náhradě nákladů řízení, které vyvolal neúspěšnou žalobou, avšak v dané věci závěr odvolacího soudu o výjimečnosti případu a důvodech hodných zvláštního zřetele vychází z konkrétních okolností případu, soud vzal v úvahu též situaci, jež vedla žalobkyni k uplatnění nároku, i její sociální poměry v souvislosti s jejím věkem a zdravotním stavem, a uvedl důvody, pro které lze spravedlivě požadovat na žalované, aby své náklady řízení nesla ze svého, a pro něž by bylo v daném případě nepřiměřenou tvrdostí uložit náhradu nákladů řízení žalobkyni.
V rozhodnutích, na něž dovolatelka poukazuje, i v řadě dalších dovolací soud vyložil, jaké konkrétní okolnosti byly považovány za důvody hodné zvláštního zřetele v jednotlivých případech (např. usnesení ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2438/2013 , uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 2/2014, usnesení ze dne 6. 11. 2013, sp. zn. 30 Cdo 2880/2013 , ze dne 20. 2. 2014, sp. zn. 23 Cdo 2389/2013 , ze dne 31. 3. 2014, sp. zn. 23 Cdo 2944/2013 , a ze dne 16. 12. 2014, sp. zn. 33 Cdo 4520/2014 ). Avšak skutkový stav, na jehož základě byl aplikován § 150 o. s. ř. o. s. ř. v uvedených rozhodnutích, je rozmanitý a zcela odlišný, takže konkrétní závěry uvedené v těchto rozhodnutích nelze bez dalšího aplikovat v nyní posuzované věci.
Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích (např. ze dne 29. 10. 2015, sp. zn. 33 Cdo 2728/2015 , ze dne 20. 5. 2009, sp. zn. 22 Cdo 1618/2007 , ze dne 21. 10. 2008, sp. zn. 21 Cdo 4059/2007 ) zdůraznil, že § 150 o. s. ř. o. s. ř. je právní normou s relativně neurčitou hypotézou, tj. právní normou, která přenechává soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy z předem neomezeného okruhu okolností. Úvahu odvolacího soudu ohledně existence či neexistence důvodů zvláštního zřetele hodných ve smyslu § 150 o. s. ř. o. s. ř. by v rámci dovolacího řízení bylo možno revidovat, jen pokud by byla zjevně nepřiměřená. O takový případ se v dané věci nejedná. Odvolací soud při svém rozhodnutí vycházel z dosavadní judikatury a jeho právní názor na předpoklady aplikace § 150 o. s. ř. o. s. ř. z ní nevybočuje.
Protože napadené rozhodnutí neznamená odklon od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu při řešení otázky aplikace § 150 o. s. ř. o. s. ř. při rozhodování o náhradě nákladů řízení, není dovolací důvod nesprávného právního posouzení naplněn.
Dovolání žalované tak směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není přípustné. Nejvyšší soud proto podle § 243c odst. 1 o. s. ř. o. s. ř. dovolání žalované odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř. o. s. ř. ).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně 30. ledna 2018
JUDr. Marta Škárová
předseda senátu