Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

33 Cdo 2832/2017-156

33 Cdo 2832/2017-156

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Krbka a soudců JUDr. Václava Dudy a JUDr. Blanky Moudré ve věci žalobkyně CHRYSBERON a.s., se sídlem v Praze 1, Ovocný trh 572/11 (identifikační číslo 28442971), zastoupené Mgr. Markem Vojáčkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Na Florenci 2116/15, proti žalovanému A. Š., zastoupenému Mgr. Tomášem Šmucrem, advokátem se sídlem v Plzni, V Malé Doubravce 1242/27, o 1.400.000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. , o dovolání žalobkyně proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 12. 12. 2016, č.j. -64, takto:

Dovolání se odmítá.

O d ů v o d n ě n í

V záhlaví označeném rozhodnutí městský soud potvrdil usnesení ze dne 3. 10. 2016, č.j. -49, kterým Obvodní soud pro Prahu 4 vyslovil svoji místní nepříslušnost s tím, že po právní moci usnesení bude věc postoupena Okresnímu soudu v Berouně. Jelikož žalovaný bydlel spolu s manželkou a dvěma nezletilými dětmi v době zahájení řízení v B., soudy obou stupňů dovodily, že místně příslušným je Okresní soud v Berouně ( , ); okolnost, že žalovaný projevil úmysl zdržovat se i na jiných místech, aniž by tam bydlel, není z hlediska určení místní příslušnosti významná.

Dovolání, kterým rozhodnutí odvolacího soudu napadla žalobkyně, není přípustné.

Nejvyšší soud věc projednal podle , , ve znění účinném do 29. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 , čl. II bod 2 , dále jen „ “).

Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak ( ).

Podle lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (srov. ).

Z obsahu spisu se podává, že v době zahájení řízení (7. 4. 2016) žalovaný spolu s rodinou bydlel v B., zatímco v P., (stejně jako v B.) jen výjimečně několikrát v roce přespává, i když má potencionální možnost se tam zdržovat.

Názor prosazovaný žalobkyní v dovolání, podle něhož – za situace shora vylíčené – mohla volit mezi dvěma místně příslušnými soudy, protože žalovaný v době zahájení řízení v jejich obvodu bydlel s úmyslem trvale se tam zdržovat ( , , věta druhá, ), je v rozporu s rozhodovací praxí Nejvyššího soudu i odbornou komentářovou literaturou (srov. usnesení ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. , ze dne 26. 7. 2011, sp. zn. , ze dne 25. 9. 2017, sp. zn. , obdobně usnesení Ústavního soudu ze dne 5. 1. 2011, sp. zn. , jakož i Drápal, L., Bureš, J. a kol. I. až 200za. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 557 a násl.). Pojem „bydliště“ ve smyslu jako místa, v němž fyzická osoba bydlí s úmyslem se tam zdržovat trvale, je totiž definován oběma znaky – bydlením a úmyslem trvale se zdržovat –, které musí být splněny kumulativně; má-li fyzická osoba úmysl v daném místě se trvale zdržovat, ale nebydlí tam, nejde o bydliště pro účely určení místně příslušného soudu.

Z toho, co je řečeno výše, vyplývá, že žalobkyní předestřenou otázku procesního práva vyřešil odvolací soud souladně s rozhodovací praxí Nejvyššího soudu; proto bylo její dovolání odmítnuto ( ).

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn ( , věta druhá ).

Vzhledem k tomu, že tímto rozhodnutím se řízení ve věci nekončí, bude i o náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodnuto v konečném rozhodnutí soudu prvního stupně, popřípadě soudu odvolacího.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně 14. února 2018

JUDr. Pavel Krbek

předseda senátu