Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 3020/2016-522

28 Cdo 3020/2016-522

U S N E S E N Í

M. J.

Zemědělskému družstvu Mlázovice „v likvidaci“,

IČ 001 25 741,

se sídlem v Mlázovicích, Nádražní 101, a 2.

České republice – Státnímu pozemkovému úřadu,

IČ 013 12 774,

se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a,

o nahrazení rozhodnutí správního orgánu

, vedené u Okresního soudu v Jičíně pod sp. zn. , o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 8. února 2016, č. j. -473, takto:

I. Dovolání se

odmítá

.

II. Žádný z účastníků

nemá

právo

na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud v Jičíně rozsudkem ze dne 19. 10. 2015, č. j. -438, zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal nahrazení rozhodnutí Ministerstva zemědělství, Pozemkového úřadu v Jičíně ze dne 3. 10. 2005, č. j. PÚ-01/834/46/92/2005/Ko-A/15, tak, že bude určeno, že je vlastníkem v rozsudku blíže specifikovaných nemovitostí (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.). Přitakal názoru žalobce, že kupní smlouva ze dne 29. 3. 1940, jíž měli nabýt jeho rodiče od J. M. předmětné nemovitosti, byla uzavřena platně (nikoliv nesvobodně pod tlakem probíhající německé okupace), pročež se stali jejich vlastníky. To samo o sobě ovšem nepostačovalo k závěru o vlastnickém právu žalobce. Okresní soud přihlédl ke konečnému výsledku u něj vedeného řízení pod sp. zn. , ve kterém bylo určeno, že žalobce není ve smyslu ustanovení a , o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen „ ”), oprávněn k uplatnění nároku na vydání budov a pozemků (se všemi součástmi a příslušenstvím) u Pozemkového úřadu v Jičíně. Uzavřel, že nebyl-li žalobce shledán osobou oprávněnou podle zákona o půdě, nelze rozhodnout kladně o jeho vlastnictví k uvedeným nemovitým věcem, které již ostatně byly v restituci vydány právním nástupcům Václavy Zuckersteinové.

K odvolání žalobce Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 8. 2. 2016, č. j. -473, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Odvolací soud uvedl, že okresní soud nepochybil, vycházel-li ze závěrů rozhodnutí vydaných v řízení vedeném pod sp. zn. , neboť podle ustanovení (v rozhodném znění odst. 5) je povinností soudů respektovat dřívější rozsudky, což vyplývá i z judikatury Ústavního soudu, například nálezu ze dne 27. 8. 2004, sp. zn. . Odmítl přitom provést důkazy navrhované žalobcem, jelikož tyto byly posuzovány již v řízení vedeném pod sp. zn. , a z nich dovozená skutková zjištění vedla k závěru, že žalobce není oprávněnou osobou k uplatnění restitučního nároku.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jež považuje za přípustné ve smyslu Namítá předně, že se soudy řídily právním názorem vyplývajícím ze sporu vedeného pod sp. zn. , a převzaly tak vadné skutkové závěry přijaté na podkladě neúplného a neuceleného důkazního řízení. Dovolatel je přesvědčen, že jeho právní předchůdci oprávněně nabyli vlastnictví k předmětným nemovitostem, které až do 25. 2. 1948 nepozbyli, a proto řešení vlastnického práva spočívá na zodpovězení skutkových a právních problémů, které spadají do období před tímto okamžikem a nelze je v restitučním řízení hodnotit. Předběžná otázka, zda žalobce je či není osobou oprávněnou k uplatnění restitučního nároku, byla zodpovězena v jiném řízení, tedy ve věci zcela kvalitativně odlišné. Dovolatel má za to, že podáním určovací žaloby neobchází restituční předpisy, neboť právo přezkumu vlastnictví, které je nepromlčitelné, mu není možné upřít. Na posuzovanou věc tudíž nedopadají závěry vyplývající z judikatury Ústavního soudu, především nálezu sp. zn. . Z toho důvodu navrhl zrušení rozhodnutí soudů obou stupňů a vrácení věci okresnímu soudu k dalšímu řízení.

V řízení o dovolání bylo postupováno podle ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013, které je podle čl. II bodu 7 , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a dle čl. II bodu 2 , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum.

Nejvyšší soud se jako soud dovolací ( ) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a zastoupenou podle , zabýval jeho přípustností.

Dle není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Dovolání ovšem přípustné není.

Z konstantní judikatury Nejvyššího soudu vyplývá, že základním pravidlem vztahu tzv. restitučního zákonodárství a obecných prostředků ochrany vlastnického práva je, že restituční zákonodárství má před obecnými prostředky přednost; oprávněná osoba se proto musí ochrany svého nároku domáhat restituční cestou. Nečinnost spočívající v neuplatnění restitučního nároku, případně negativní výsledek řízení o restituční žádosti pak v zásadě nelze obcházet pomocí obecných prostředků ochrany vlastnického práva (zejména obecné určovací žaloby, žaloby na vydání věci či vyklizení pozemku). Judikatura tak zdůraznila, že není možné uplatnit příslušnou právní obranu za situace, že by tato právní obrana ve své podstatě měla vést k obcházení restitučního zákonodárství (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2016, sp. zn. , nebo rozsudek velkého senátu občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 11. 9. 2003, sp. zn. ).

Domáhal-li se žalobce žalobou změny rozhodnutí Ministerstva zemědělství, Pozemkového úřadu v J., kterým bylo určeno, že není vlastníkem předmětných pozemků, pak soud prvního stupně i soud odvolací dospěly ke správnému závěru, že nebyl-li žalobce shledán osobou oprávněnou dle zákona o půdě, nelze s ohledem na výše uvedené rozhodnout kladně o jeho vlastnictví v případě shodného nemovitého majetku. Nesplnění předpokladů statusu oprávněné osoby dle zákona o půdě na straně žalobce bylo přitom autoritativně deklarováno výrokem soudu v řízení vedeném u Okresního soudu v Jičíně pod sp. zn. ; zmíněný úsudek pak obstál jak v dovolacím (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2010, sp. zn. ), tak v ústavněprávním přezkumu (srovnej usnesení Ústavního soudu ze dne 20. 3. 2012, sp. zn. ).

Za dané situace není pochyb, že otázka, zda je žalobce oprávněnou osobou, byla ve vztahu mezi účastníky nynějšího sporu již dříve pravomocně (ve výroku rozsudku) zodpovězena s negativním výsledkem a toto řešení jsou i v aktuální při soudy povinny respektovat, jinými slovy nemohou řečený problém znovu posuzovat, či dokonce o něm učinit závěr opačný (viz např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2006, sp. zn. , a ze dne 20. 9. 2016, sp. zn. , nebo jeho usnesení ze dne 1. 12. 2016, sp. zn. , dále srovnej též Lavický, P. In: Lavický, P. a kol.

. Řízení sporné. Praktický komentář

. Praha: Wolters Kluwer, 2016. s. 666). Ustanovení totiž soud v občanském soudním řízení omezuje ve volném hodnocení důkazů potud, že otázku, již by jinak byl oprávněn řešit jako předběžnou na základě skutečností, jež měl za prokázány na základě jím zjišťovaného skutkového stavu, je při pravomocném rozsudku povinen posoudit ve shodě s jeho výrokem (viz kupř. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2010, sp. zn. , či jeho usnesení ze dne 18. 4. 2017, sp. zn. ). Soudy nižších stupňů proto zcela přiléhavě vzaly za své východisko tezi, že žalobce oprávněnou osobou není (z čehož rovněž plyne, že mu ani nesvědčí nárok na vydání sporných nemovitostí), aniž by prováděly dovolatelem navrhované důkazy, jež směřovaly toliko k procesně nepřípustné revizi dané otázky. Také poukaz na nosné důvody nálezu Ústavního soudu ze dne 27. 8. 2004, sp. zn. , akcentující povinnost zohlednění výstupů jiného soudního řízení, se pak ze strany odvolacího soudu jeví plně přiléhavým.

K podání ze dne 13. 10. 2016, v němž žalobce zrekapituloval průběh daného řízení i řízení vedeného pod sp. zn. , dovolací soud s ohledem na uplynutí lhůty pro podání dovolání nepřihlížel ( ), přičemž nelze přehlédnout, že námitky vtělené do tohoto podání směřují výhradně proti rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci vedené u Okresního soudu v Jičíně pod sp. zn. a proto nejsou pro posouzení přípustnosti daného dovolání relevantní.

Vzhledem ke shora uvedenému je tedy zřejmé, že žalobce ve svém dovolání nepoukázal na žádnou otázku, pro niž by na ně bylo možné pohlížet jako na přípustné ve smyslu , a Nejvyššímu soudu proto nezbylo než dovolání podle odmítnout.

O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle , věty první, , , části věty před středníkem, a s tím, že na straně žalovaných, již by na jejich náhradu měli v zásadě právo, žádné účelně vynaložené náklady nevznikly.

Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 6. února 2018

JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.

předseda senátu