Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

22 Cdo 4776/2017

22 Cdo 4776/2017-726

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEKJMÉNEM REPUBLIKY

R. H.

J. H.

, zastoupenému Alexandrem Petričkem, advokátem se sídlem v Liberci, Chrastavská 188/27, o vypořádání společného jmění manželů, vedené u Okresního soudu v České Lípě pod sp. zn. , o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 26. května 2017, č. j. -698, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 26. května 2017, č. j. -698,

se ruší

a věc

se

vrací

tomuto soudu k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Okresní soud v České Lípě (dále jen „soud prvního stupně“) ve věci poprvé rozhodl rozsudkem ze dne 21. 6. 2012, č. j. -390. Toto rozhodnutí bylo změněno rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci (dále jen „odvolací soud“) ze dne 7. 2. 2014, č. j. -463. Obě rozhodnutí byla zrušena rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2014, č. j. -490, ve znění opravného usnesení ze dne 25. 2. 2015, č. j. -497, neboť bylo shledáno pochybení soudů obou stupňů při stanovení rozsahu společného jmění manželů (dále též „SJM“), zejména při posouzení, zda podnik žalovaného náleží do jeho výlučného vlastnictví nebo zda se stal součástí SJM.

Soud prvního stupně následným rozsudkem ze dne 29. 7. 2016, č. j. -658, výroky I. až IV. přikázal ze zaniklého SJM do výlučného vlastnictví účastníků řízení tam specifikované movité a nemovité věci, výrokem V. uložil žalovanému povinnost uhradit GE Money Bank, a. s., podle úvěrové smlouvy č. 173007665 částku 159 696,46 Kč, podle úvěrové smlouvy 177089995 částku 4 098,53 Kč a podle úvěrové smlouvy č. 179483638 částku 28 192,05 Kč. Ve výroku VI. uložil žalovanému povinnost vyplatit žalobkyni na vyrovnání podílů částku 1 018 182,98 Kč, a to 500 000 Kč od 1 měsíce od právní moci rozsudku a 518 182,98 Kč do 5 měsíců od právní moci rozsudku, ve výroku VII. žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení, ve výroku VIII. uložil žalovanému povinnost zaplatit soudu prvního stupně na náhradě nákladů vynaložených státem částku 16 819 Kč a ve výroku IX. uložil žalobkyni povinnost zaplatit soudu prvního stupně na náhradě nákladů vynaložených státem částku 5 665 Kč.

Soud prvního stupně považoval za prokázané, že podnik provozovaný žalovaným mu náleží výlučně jako podnikateli. Má tedy povinnost nahradit do SJM to, co bylo ze společného majetku vynaloženo na jeho výlučný podnik, přičemž do SJM patří i výnosy z takového podnikání. Podnikající manžel je tedy povinen nahradit do SJM částku rovnající se kladnému rozdílu mezi aktivy a pasivy podnikání ke dni zániku SJM, což je cena jeho podniku. S námitkou žalovaného, že soud nemůže provést vypořádání podniku, protože žalobkyně toto navrhla až po uplynutí zákonné tříleté lhůty, se soud prvního stupně neztotožnil, protože v průběhu řízení žalobkyně uplatnila nárok na oddělené vypořádání jednotlivých částí podniku žalovaného. Nelze tedy dovodit, že navrhla vypořádání až po uplynutí uvedené tříleté lhůty, když v žalobě navrhla vypořádání nemovitostí, některých movitých věcí a dalších aktiv a pasiv samostatně a pouze je třeba posoudit, jak bude tento majetek vypořádán z právního hlediska. Soud se původně zabýval jednotlivými položkami samostatně, ovšem s ohledem na závazný právní názor Nejvyššího soudu zhodnotil tento majetek jako součást podniku a přikázal žalovanému nahradit do SJM částku rovnající se kladnému rozdílu mezi aktivy a pasivy podnikání ke dni zániku SJM.

Odvolací soud k odvolání žalovaného rozsudkem ze dne 26. 5. 2017, č. j. -698, rozhodl, že rozsudek soudu prvního stupně zůstává ve výrocích I., II., III., IV. a V. nedotčen (výrok I.), ve výroku VI. rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že uložil žalobkyni povinnost vyplatit žalovanému 176 517 Kč do 2 měsíců od právní moci rozsudku a že vyloučil nárok žalobkyně na vypořádání vnosu ve výši 800 000 Kč z jejího výlučného vlastnictví za trvání manželství do výlučného vlastnictví žalovaného k samostatnému projednání a rozhodnutí (výrok II.). Uložil žalobkyni povinnost nahradit žalovanému na nákladech dovolacího řízení 9 420,80 Kč a na nákladech řízení před soudem prvního stupně 14 170,20 Kč (výrok III.), výrok VIII. soudu prvního stupně změnil tak, že žalovanému uložil povinnost zaplatit soudu prvního stupně na náhradu nákladů vynaložených státem částku 6 295,20 Kč (výrok IV.), výrok IX. soudu prvního stupně změnil tak, že žalobkyni uložil povinnost zaplatit soudu prvního stupně na náhradu nákladů vynaložených státem částku 9 713 Kč (výrok V.) a uložil žalobkyni povinnost nahradit žalovanému na nákladech odvolacího řízení 14 170,20 Kč (výrok VI.).

Podle názoru odvolacího soudu soud prvního stupně věc nesprávně právně posoudil, když „hodnotu podniku“ žalovaného zahrnul do vypořádání SJM. Jak totiž vyplývá z rozhodnutí Nejvyššího soudu, předmětem vypořádání SJM mohly být toliko finanční prostředky, které byly vynaloženy ze SJM (investice ze společného majetku do majetku výlučného), a to při zohlednění výdajů a závazků podnikajícího manžela, které mu v souvislosti s jeho podnikáním vznikly. Navíc podle dlouhodobé judikatury Nejvyššího soudu může soud v řízení o vypořádání SJM vypořádat jen ten majetek či hodnoty tvořící SJM, které účastníci navrhli k vypořádání do tří let od jeho zániku. Vnosy se pak mohou stát předmětem soudního vypořádání pouze tehdy, když je účastníci učinili předmětem sporu v uvedené tříleté lhůtě, a to i v případě, že jinak společný majetek, na který byly vnosy vynaloženy, byl v této lhůtě navržen k vypořádání. I kdyby v posuzovaném případě odvolací soud připustil, že žalobkyně v tříleté lhůtě učinila předmětem vypořádání podnik žalovaného, nenavrhla ve lhůtě zápočet (vnos) toho, co bylo ze společných prostředků vynaloženo na podnik žalovaného. Vypořádání investice (vnosu) ze společného majetku do výlučného totiž předpokládá tvrzení, že společné prostředky byly použity ve prospěch odděleného majetku. Z uvedených důvodů proto odvolací soud nemohl částku, která se rovná hodnotě podniku žalovaného (kladný rozdíl mezi aktivy a pasivy podnikání) vypořádat.

Proti výrokům II. – VI. rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, které považuje za přípustné podle Napadený rozsudek spatřuje překvapivým a rozporným s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2014, č. j. -490, neboť nerespektuje závazný právní názor dovolacího soudu. Odmítá závěr odvolacího soudu o tom, že hodnotu podniku žalovaného nelze zahrnout do vypořádání SJM. Dále rozporuje závěr o nutnosti navrhnout vnosy ze společných prostředků na podnik žalovaného ve tříleté lhůtě explicitně. V žádném rozhodnutí se neuvádí nezbytnost výslovného vyjádření návrhu na vypořádání vnosů. Žalobkyně se domnívá, že závěr odvolacího soudu je znakem přehnaného formalismu, nesprávného pochopení judikatury Nejvyššího soudu a neaplikování principu bezformálnosti, tedy posouzení právního jednání podle obsahu, nikoliv podle formy. Po celou dobu řízení uplatňovala nárok na vypořádání jednotlivých částí podniku žalovaného. Za použití teleologického výkladu, který by měl být při vykládání právních norem primární, nutně každý dojde k závěru, že žalobkyně nárok na vypořádání vnosů uplatňovala již od počátku řízení. V souladu s rozhodnutím Nejvyššího soudu ve věci , byl rozsudek soudu prvního stupně. Pokud odvolací soud toto rozhodnutí změnil a rozhodl diametrálně rozdílně, pak lze takové rozhodnutí označit za překvapivé a v rozporu se zásadou zákazu překvapivých rozhodnutí. Odvolací soud účastníky se svým odlišným právním názorem neseznámil, nedal jim možnost se k němu vyjádřit, a žalobkyně tak neměla možnost přizpůsobit své skutkové a právní námitky. Uvedeným postupem tak odvolací soud porušil zákaz překvapivosti rozhodnutí a tím zasáhl do práva žalobkyně na spravedlivý proces. Dále rozporuje, že by se v důsledku toho, že nepodala ve věci odvolání, odvolací soud nemohl zabývat otázkou, zda lze či nelze spoluvlastnický podíl na stavbě domu č. p. na st. parc. č. a č. p. na st. parc. č. zařadit do režimu SJM. Nepovažuje posouzení charakteru stavby jako součásti podniku žalovaného za správný. Připomíná, že nenese žádnou vinu na tom, že závazný právní názor Nejvyššího soudu o tom, že podnik sám o sobě není předmětem SJM, byl vysloven až po uplynutí tříleté lhůty k označení věcí k vypořádání zaniklého SJM. Podává návrh na odklad vykonatelnosti rozsudku odvolacího soudu a navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu ve výrocích II. – VI. zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Žalovaný se k dovolání nevyjádřil.

Nejvyšší soud jako soud dovolací věc projednal podle , , ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „ “), neboť řízení v projednávané věci bylo zahájeno před 1. 1. 2014 a rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno do 29. 9. 2017 (srovnej článek II bod 2 a článek II bod 2 části první ).

Jelikož k zániku SJM došlo před 1. 1. 2014, projednal dovolací soud dovolání a rozhodl o něm podle příslušných ustanovení , (dále jen „obč. zák.“) – [k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2015, sp. zn. (uveřejněný pod č. 103/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozh. obč.)].

Podle – 3 dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí ( ) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ( až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.

V posuzovaném případě žalobkyně rozporuje závěry odvolacího soudu ohledně toho, že „hodnotu podniku“ žalovaného nelze zahrnout do vypořádání SJM, neboť předmětem vypořádání mohly být toliko finanční prostředky, které byly vynaloženy ze společného majetku do výlučného majetku žalovaného, při zohlednění jeho výdajů a závazků, a že vnosy, které byly ze společných prostředků vynaloženy na podnik žalovaného, nenavrhla ve lhůtě tří let, když explicitně nenavrhovala vypořádání vnosů ze společného majetku do výlučného.

Dovolání je částečně přípustné, neboť odvolací soud se zčásti odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu; proto je i důvodné.

Nejvyšší soud ve svém předchozím rozhodnutí v této věci ze dne 21. 10. 2014, č. j. -490, uvedl, že „zásoby zboží a materiálu tvoří společně s dalšími věcmi podnik jakožto věc hromadnou a jsou ve výlučném vlastnictví žalovaného. Zásoby zboží a materiálu tak předmětem vypořádání společného jmění manželů být nemohou. Předmětem vypořádání mohly být toliko finanční prostředky, které byly vynaloženy ze společného majetku na podnikání žalovaného (investice ze společného majetku do majetku výlučného), a to při zohlednění výdajů a závazků podnikajícího manžela, které mu v souvislosti s jeho podnikáním vznikly“.

Uvedený závěr o nutnosti vypořádávat investice (tj. finanční prostředky vynaložené ze společného majetku na podnikání žalovaného), a nikoliv jednotlivé movité věci učiněný ve vztahu k zásobám zboží a materiálu, však žádným způsobem nekoliduje s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu ohledně způsobu zohlednění příjmů, které podnik generuje, ve vazbě na SJM a ohledně promítnutí těchto příjmů do následného vypořádání, podle níž nelze ze sporu o vypořádání SJM činit vyúčtovací spor, v němž by se dohledávaly jednotlivé výnosy a výdaje s jejich účelovým určením zpravidla bez možnosti dospět ke spolehlivým závěrům. Proto dovolací soud zaujal již dříve názor, že podnikající manžel je povinen nahradit do SJM takovou částku, jež se rovná pozitivnímu (kladnému) rozdílu mezi aktivy a pasivy jeho podnikání ke dni zániku SJM, což je zpravidla cena jeho podniku (pokud nebyl vytvořen i vynaložením oddělených prostředků podnikajícího manžela) – [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 4. 2005, sp. zn. (uveřejněný pod č. C 3 381 a 3 382 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck – dále jen „Soubor“), či ze dne 26. 4. 2016, sp. zn. (uveřejněný pod č. C 15 744 v Souboru)].

Lze tedy uzavřít, že při zániku SJM, s ohledem na § 149 odst. 2 obč. zák., je žalovaný povinen vrátit to, co bylo ze společného majetku vynaloženo na jeho výlučný majetek. Součást SJM tvoří rovněž výnosy z podnikání, obdobně jako mzda ze závislé činnosti. V souhrnu je tedy povinen nahradit do SJM takovou částku, která se rovná kladnému rozdílu mezi aktivy a pasivy jeho podnikání ke dni zániku SJM, což představuje zpravidla cenu podniku.

Co se týče otázky včasnosti uplatnění vnosů, dovolací soud vychází z ustálené judikatury, že soud může vypořádat pouze ty hodnoty a investice (vnosy) tvořící součást zákonného majetkového společenství manželů, které účastníci učiní předmětem řízení ve lhůtě tří let od zániku majetkového společenství [k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2007, sp. zn. , rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2009, sp. zn. , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2010, sp. zn. , rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2012, sp. zn. , nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 11. 2012, sp. zn. (všechny dostupné na www.nsoud.cz)].

V rozsudku ze dne 23. 2. 2016, sp. zn. (uveřejněném pod č. C 15 513 v Souboru), Nejvyšší soud uvedl, že tzv. pravidlo tří let, formulované judikaturou dovolacího soudu, brání tomu, aby se po uplynutí této lhůty účastníci domáhali vypořádání věcí, hodnot či závazků, které do té doby nebyly předmětem řízení, ohledně nichž nebyly tvrzeny ani žádné skutečnosti a prováděno žádné dokazování, tj. procesnímu postupu, kdy se po uplynutí tří let objeví v řízení zcela nová tvrzení a nové důkazy k věcem, které se do té doby nestaly předmětem řízení, nebyly ohledně nich uplatněny ani žádná tvrzení či skutečnosti a ve vztahu k nim nastaly účinky nevyvratitelné domněnky vypořádání. Dále poznamenal, že jde o věc právního posouzení, co po právní stránce bude předmětem vypořádání. K tomuto právnímu posouzení je povolán soud, vychází přitom z žalobních tvrzení a ze všeho, co v řízení vyšlo najevo.

Při posouzení toho, zda hodnota navržená k vypořádání, byla učiněna předmětem řízení ve lhůtě tří let od zániku společného jmění manželů, je nutno zohledňovat také individuální okolnosti každého případu.

V projednávané věci je nutné přihlédnout ke skutečnosti, že žalobkyně již v žalobě ze dne 30. 4. 2009 navrhla k vypořádání část aktiv vztahujících se k podniku žalovaného. Také žalovaný ve vyjádření k žalobě ze dne 13. 7. 2009 zmiňuje hodnoty spadající do podniku. Ty byly rovněž probírány na jednání soudu konaném dne 20. 10. 2009 i na jednáních následujících a postupně byly dokládány listinami. S přihlédnutím k uvedeným okolnostem nemá dovolací soud pochybnost o tom, že žalobkyně se v žalobě i v dalších podáních učiněných v průběhu řízení zjevně domáhá toho, aby se do vypořádání společného jmění manželů promítly výsledky spojené s podnikatelskou činností žalovaného.

Z výše uvedeného se podává, že žalobkyně navrhla k vypořádání podstatnou část aktiv vážících se k podniku žalovaného a následně byla tato tvrzení ze strany žalobkyně i žalovaného doplňována a uváděny další důkazy ohledně aktiv a pasiv podnikání. Pokud soud prvního stupně uzavřel, že jako předmět vypořádání byla žalobkyní řádně „navržena hodnota podniku žalovaného“ a vypořádal částku rovnající se kladnému rozdílu mezi aktivy a pasivy podnikání ke dni zániku SJM, nepovažuje dovolací soud jeho úvahu a závěr za zjevně nepřiměřené, neboť úvaha o tom, že předmětem vypořádání bude právě rozdíl aktiv a pasiv, jenž je vyčíslen podle judikatury jako hodnota podniku, a nikoliv podnik jako věc v právním slova smyslu, protože je ve výlučném vlastnictví žalovaného, je právním posouzením vymezených skutkových tvrzení. Takový závěr pak také zjevně koresponduje i obsahu předchozího kasačního rozhodnutí dovolacího soudu vydanému v této věci pod sp. zn. .

Odkazy odvolacího soudu na judikaturu Nejvyššího soudu ve věcech sp. zn. a o nutnosti rozlišování společného majetku a vynaložených vnosů při jejich uplatnění jako předmětu vypořádání nejsou v řešené věci přiléhavé. V prvním z uvedených případů se vůbec nejednalo o vypořádání výsledků podnikatelské činnosti některého z manželů, ale o vypořádání nemovité věci, resp. vnosů do této věci; ani v druhém případě nešlo o vypořádání podniku jako věci tvořící zákonné majetkové společenství, resp. „hodnoty podniku“ ve smyslu výše vyložené.

V uvedených věcech, na které odkazoval odvolací soud, se tak nejednalo o vypořádání výsledků podnikatelského činnosti jednoho z manželů, ale o nároky jiné. Ve věcech vypořádání SJM týkajících se podniku jde o odlišnou situaci. Rozdíl mezi uplatněním podniku, resp. jeho jednotlivých částí a uplatněním oceněné sumy opakovaně reinvestovaných peněz, která ani nemusí být pro objektivní obtíže se zjišťování jednotlivých přesunů hodnot mezi SJM a podnikem konkretizována (vychází se z kladného rozdílu mezi aktivy a pasivy podnikání), se při vypořádání do značné míry stírá, protože je vždy spojen s žalobním tvrzením, jež vychází z požadavku účastníka na vypořádání „podnikatelské činnosti manžela“ s pravidelným popisem (více či méně konkrétním), jakým způsobem byla tato činnost vykonávána. Ústřední je zde projevená vůle účastníka promítnout do vypořádání výsledky podnikatelské činnosti manžela, na soudu pak zůstává, jak věc po právní stránce posoudí, přičemž je nutno také obvykle přihlédnout k informačnímu deficitu ohledně přesného popisu podnikání druhého manžela ze strany manžela, který takový požadavek na vypořádání uplatnil. Dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci v této části byl proto uplatněn právem.

Žalobkyně dále vytýká odvolacímu soudu vadu řízení, která měla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, když ji odvolací soud neseznámil s odlišným právním názorem, nedal jí možnost se k němu vyjádřit a neumožnil jí uplatnit své skutkové a právní námitky. V důsledku toho odvolací soud podle žalobkyně vydal překvapivé rozhodnutí a zasáhl do práva žalobkyně na spravedlivý proces.

Ve vztahu k těmto námitkám dovolání důvodné není.

Poučení účastníků řízení podle (ve vazbě na ) přichází v úvahu jen tehdy, kdy je pro uplatnění odlišného právního názoru soudu zapotřebí dát účastníkům prostor k doplnění skutkového vylíčení tak, aby o věci mohlo být rozhodnuto. Jinými slovy, soud účastníky řízení podle poučí tehdy, jestliže jimi uvedená tvrzení a navržené (případně nenavržené, ale provedené) důkazy nepostačují k tomu, aby byl objasněn skutkový stav věci z pohledu jiného právního názoru uvažovaného soudem; postačují-li v řízení uskutečněná tvrzení a navržené (či nenavržené, ale provedené) důkazy pro objasnění skutkové stránky věci i při případném jiném právním názoru soudu, není třeba k poučení podle přistupovat [srov. usnesení Nejvyššího soudu z 27. 6. 2003, sp. zn. , či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 6. 2013, sp. zn. (oba dostupné na www.nsoud.cz)]. Protože v projednávané věci uplatnění odlišného právního názoru odvolacího soudu ohledně zahrnutí ceny podniku žalovaného do vypořádání nebylo spjato s potřebou doplnit vylíčení rozhodujících skutečností (a navrhnout důkazy je prokazující), nebylo tedy na místě ani poučení podle Lze dodat, že odlišné posouzení určité právní otázky odvolacím soudem oproti závěrům vysloveným soudem prvního stupně není ani porušením zásady dvojinstančnosti řízení a nepředstavuje překvapivé rozhodnutí odvolacího soudu [srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 1. 2009, sp. zn. (uveřejněný pod č. C 7 020 Souboru)].

Názor o nutnosti seznámit v obdobných případech stranu s odlišným právním názorem nesdílí ani Ústavní soud, který dovodil: „Není totiž v rozporu s procesními pravidly a tedy v rozporu s právem na spravedlivý proces, pokud si odvolací soud udělá na základě skutkových zjištění, ať již převzatých od soudu prvního stupně nebo získaných na základě důkazů zopakovaných nebo nově provedených, vlastní právní názor. Takový postup vysloveně umožňuje Takový postup není porušením zásady dvojinstančnosti řízení a není ani projevem libovůle v rozhodování, pokud právní závěry vycházejí z odpovídajících skutkových zjištění. A pokud změněný právní názor nevyžaduje změnu nebo doplnění skutkových zjištění, není třeba, aby byli účastníci řízení o odlišném nazírání na věc informováni“ [srovnej usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 4. 2009, sp. zn. (dostupné na http://nalus.usoud.cz/)].

K překvapivosti rozhodnutí Nejvyšší soud v usnesení ze dne 13. 8. 2014, sp. zn. (dostupném na www.nsoud.cz), s přihlédnutím k judikatuře Ústavního soudu vyložil: „Zaprvé soudní rozhodnutí musí být výsledkem předvídatelného postupu soudu, kdy účastníci nemohou být s ohledem na dosavadní průběh řízení překvapeni rozhodnutím soudu. Zadruhé, vycházejí-li účastníci při právním hodnocení věci ze stávající ustálené judikatury, nemůže rozhodnutí v jejich věci vykazovat známky svévolného odchýlení se od ní, ale případné odlišné rozhodnutí musí soud založit na relevantních důvodech a argumentech, jež musejí být účastníkům vysvětleny v odůvodnění tohoto rozhodnutí. A zatřetí předpokladem předvídatelnosti soudního rozhodování je existence právní úpravy, jejíž vlastností je srozumitelnost a určitost jako obecný předpoklad předvídatelnosti její aplikace soudy“ [k tomu srovnej usnesení Ústavního soudu ze dne 5. 2. 2013, sp. zn. (http://nalus.usoud.cz). Jelikož Nejvyšší soud výše neshledal, že by se rozhodnutí odvolacího soudu odchýlilo od rozhodovací praxe dovolacího soudu (viz výše), je zjevné, že by rozhodnutí mohlo být překvapivé pouze z toho důvodu, že by byl překvapivý postup odvolacího soudu.“

Překvapivým je takové rozhodnutí, které nebylo možno na základě zjištěného skutkového stavu věci, postupu odvolacího soudu a dosud přednesených tvrzení účastníků předvídat. Tak je tomu tehdy, když odvolací soud (oproti soudu prvního stupně) posuzoval skutečnost, kterou žádný z účastníků řízení nikdy netvrdil či nepopíral, popř. která nebyla předmětem posuzování soudu prvního stupně [k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. března 2010, sp. zn. (uveřejněný v časopise Soudní rozhledy, 2010, č. 9, str. 324)]. Překvapivými rozhodnutími jsou taková rozhodnutí, jejichž přijetím je účastník řízení zbaven možnost skutkově a právně argumentovat; jedná se o rozhodnutí, jež z pohledu předcházejícího řízení originálním způsobem posuzují rozhodovanou věc [k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 7. 2008, sp. zn. (dostupný na www.nsoud.cz)]. K uvedeným závěrům se souhrnně přihlásil Nejvyšší soud aktuálně např. v rozsudku ze dne 23. 7. 2012, sp. zn. (dostupném na www.nsoud.cz); proti němuž byla podána ústavní stížnost, kterou Ústavní soud odmítl pro zjevnou neopodstatněnost usnesením ze dne 5. 3. 2013, sp. zn. (dostupným na http://nalus.usoud.cz).

Jestliže předmětem řízení je již od samotného počátku požadavek žalobkyně na vypořádání výsledků podnikatelské činnosti žalovaného a odvolací soud oproti závěru soudu prvního stupně dospěl na základě nezměněných skutkových zjištění toliko k odlišnému právnímu závěru ohledně včasnosti této části žalobkyní uplatněného nároku, není jeho rozhodnutí překvapivé, neboť s odlišným právním názorem odvolacího soudu musí účastník ve vztahu k právnímu názoru soudu prvního stupně počítat. Z výše uvedených důvodů se však jedná o právní posouzení nesprávné. Vzhledem ke kasačnímu rozhodnutí a vázanosti odvolacího soudu závazným právním názorem dovolacího soudu je ostatně otázka překvapivosti postupu odvolacího soudu ostatně bezpředmětná.

Dovolatelka dále namítá, že „v rámci odvolacího řízení bylo konstatováno, že sama nepodala ve věci odvolání, a tedy krajský soud se v odvolacím řízení již nemůže zabývat otázkou, zda spoluvlastnický podíl o velikosti jedné ideální poloviny na stavbě domu čp. na st. p. č. a na stavbě domu čp. na st. p. č. lze či nelze částečně zařadit do režimu společného jmění manželů“, což však dovolatelka nepovažuje za správné. Ve vztahu k této námitce není dovolání přípustné, neboť žalobkyně s touto námitkou vůbec nevymezila otázku přípustnosti dovolání.

Tato námitka ostatně není důvodná, nicméně dovolací soud považuje za nutné v daném ohledu poukázat na to, že odvolací soud samotný režim společného jmění manželů ve vztahu k uvedenému spoluvlastnickému podílu nezpochybnil. V odůvodnění svého rozhodnutí totiž uvedl, že „v posuzovaném případě i kdyby odvolací soud připustil, že žalobkyně v tříleté lhůtě učinila předmětem vypořádání podnik žalovaného (tím, že uplatnila k vypořádání zásady a ideální polovinu nemovitostí č. p. a č. p. v M. – tyto v režimu SJM – které jak okresní soud uzavřel a žalobkyně tento závěr akcentuje, jsou součástí podniku žalovaného)“. Z dalšího závěru odvolacího soudu, že „žalobkyně od počátku tvrdí, že její výlučné prostředky ve výši 800 000 Kč byly investovány do ideální poloviny domu č. p. a č. p. v M., tedy do nemovitostí, které jsou součástí podniku, jenž je v jeho výlučném vlastnictví,“ je zřejmé, že odvolací soud původní režim SJM nezpochybnil, naznačil však, že jelikož se uvedené nemovitosti staly součástí podniku žalovaného, nahlížel na ně zřejmě jako na součást majetku ve výlučném vlastnictví žalovaného. Žalobkyně však v dovolání s poukazem na konkrétní argumentaci („z toho důvodu nepovažuje žalobkyně posouzení charakteru stavby jako součásti podniku žalovaného, a to jako celku, za správný“) dovozuje, že závěr odvolacího soudu o zařazení celých nemovitostí do podniku žalovaného nepovažuje za správný.

Tato námitka pak může mít pro další řízení zásadní význam a odvolací soud se jí bude muset zabývat. Při stanovení hodnoty rozdílu mezi aktivy a pasivy podnikání žalovaného se bude muset odvolací soud v dalším řízení vypořádat s naznačenou otázkou, zda spoluvlastnický podíl na stavbě domu č. p. na st. parc. ř. a č. p. na st. parc. č. náleží do podniku žalovaného či zda zčásti patří do SJM. Je sice zřejmé, že pokud by spoluvlastnický podíl součástí podniku nebyl, zřejmě by došlo ke snížení hodnoty aktiv podniku žalovaného, na druhou stranu je však zjevné, že touto argumentací žalobkyně směřuje k možnosti zohlednění tvrzeného vnosu ve výši 800 000 Kč, které měly být investovány z jejích výlučných prostředků do spoluvlastnického podílu na uvedených nemovitostech ve společném jmění manželů. Odvolací soud tento vnos v rámci vypořádání SJM nezohlednil výslovně s poukazem, že jej považoval za investici z výlučného majetku žalobkyně do výlučného majetku žalovaného, a proto v této části vyloučil nárok žalobkyně na vypořádání částky 800 000 Kč k samostatnému projednání a rozhodnutí. Protože však dovolatelka naznačuje, že se má jednat o investici z výlučného majetku do majetku společného, je zřejmé, že v této fázi řízení nemůže vyloučení věci ohledně částky 800 000 Kč obstát.

Jelikož rozsudek odvolacího soudu ve smyslu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, dovolací soud podle napadený rozsudek v celém rozsahu zrušil a věc mu vrátil podle věty první k dalšímu řízení.

Propojení zkoumané části výroku rozhodnutí odvolacího soudu s částí výroku, která přezkoumání nepodléhá, se při rozhodnutí o dovolání projevuje v tom, že shledá-li dovolací soud důvody pro zrušení přezkoumávaného výroku, zruší současně i výrok, který přezkoumávat nelze [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 2. 2008, sp. zn. , uveřejněný pod č. C 5 768 v Souboru)].

Odvolací soud je vysloveným právním názorem dovolacího soudu vázán ( věta první, část věty za středníkem ve spojení s ).

O návrhu žalobkyně na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí odvolacího soudu dovolací soud samostatným rozhodnutím nerozhodoval, neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo tímto rozhodnutím zcela zrušeno, čímž byl požadavek žalobkyně v přiměřené lhůtě fakticky zcela uspokojen.

O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne odvolací soud v novém rozhodnutí o věci ( in fine ).

Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 18. ledna 2018Mgr. Michal Králík, Ph.D.předseda senátu