Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 2553/2017-389

28 Cdo 2553/2017-389

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobce: TELFIN, a.s., IČO 25793781, se sídlem v Praze 3, Havlíčkovo nám. 189/2, zastoupeného JUDr. Davidem Černým, advokátem se sídlem v Praze 8, Nad Šutkou 1811/12, proti žalovanému J. T., O., zastoupenému JUDr. Zdeňkou Doležílkovou, advokátkou se sídlem v Ostravě – Nové Bělé, Ovesná 356/7, o náhradě nákladů řízení, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. , o dovolání žalobce proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 20. prosince 2016, č. j. -373, takto:

Dovolání se odmítá.

Stručné odůvodnění ( ) :

Žalobce napadl dovoláním v záhlaví označené usnesení odvolacího soudu, kterým bylo potvrzeno usnesení Okresního soudu v Ostravě ze dne 2. 11. 2016, č. j. -367, jímž mu bylo uloženo, aby České republice – Okresnímu soudu v Ostravě nahradil náklady řízení před soudem prvního stupně 55.314,23 Kč a náklady odvolacího řízení 5.995,59 Kč, tvořené odměnou a náhradou hotových výdajů ustanovené zástupkyně žalovaného z řad advokátů.

Nejvyšší soud jako soud dovolací ( ) dovolání projednal podle , , ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále i jen „ “), které je – se zřetelem na data zahájení řízení a vydání dovoláním napadeného rozhodnutí (srov. čl. II bod 2 , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony) – rozhodné pro dovolací přezkum. Dovolání přitom, aniž nařizoval jednání ( věty první ), odmítl podle ustanovení věty první , neboť není přípustné.

Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež nepatří do okruhu rozhodnutí /usnesení/ vyjmenovaných v ) je totiž třeba poměřovat hledisky uvedenými v , z nichž však žádné naplněno není, neboť relevantní, dovolatelem vymezenou, otázku procesního práva, na jejímž vyřešení závisí napadené rozhodnutí, odvolací soud vyřešil v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, přičemž Nejvyšší soud neshledal důvody k jejímu jinému právnímu posouzení.

Z obsahu dovolání lze dovodit, že dovolatel prostřednictvím argumentace, že je mu povinnost k náhradě totožných nákladů řízení ukládána k úhradě dvakrát, a to vůči dvěma různým subjektům, předestírá k řešení otázku, zda povinnost k náhradě hotových výdajů a odměny za zastupování úspěšnějšího účastníka ustanoveným advokátem lze podlehnuvšímu účastníkovi uložit k zaplacení ve prospěch státu. Mínil, odkazuje na nález Ústavního soudu, sp. zn. , že se odvolací soud při řešení uvedené otázky procesního práva odchýlil od blíže neupřesněné ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, případně ohlašoval, že v daných souvislostech vymezená právní otázka nebyla dovolacím soudem dosud vyřešena.

Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi ovšem již dovodil, že v případech, kdy účastníka řízení zastupoval advokát, který mu byl ustanoven soudem podle ustanovení , přizná soud (má-li takto zastoupený účastník právo na náhradu nákladů řízení) náhradu nákladů řízení tomuto účastníku. Požadavek ustanovení o tom, že ten, jemuž byla uložena náhrada těchto nákladů, je povinen zaplatit státu náhradu hotových výdajů advokáta a odměnu za zastupování, se pak projeví v tom, že soud sice náhradu nákladů řízení (včetně náhrady hotových výdajů advokáta a odměny za zastupování) přizná zastupovanému účastníku, avšak povinnost k jejich zaplacení stanoví ve prospěch ("k rukám") státu; nezaplatí-li povinný náhradu nákladů řízení státu dobrovolně, může se stát domáhat (vlastním jménem) jejich zaplacení cestou výkonu rozhodnutí (exekuce); srov. shodně např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2009, sp. zn. , uveřejněného pod číslem 109/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či rozsudků téhož soudu ze dne 15. 12. 2009, sp. zn. , a ze dne 11. 7. 2012, sp. zn. .

Odvolací soud, jenž, vycházeje z pravomocného rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 10. 2. 2016, č. j. -338, jehož výroky II. a IV. bylo žalobci uloženo, aby v závislosti na výsledcích řízení ( ) nahradil žalovanému „k rukám“ České republiky – Okresního soudu v Ostravě ( ) náklady prvostupňového řízení v rozsahu 66 % a náklady odvolacího řízení v rozsahu 62 % s tím, že jejich výše bude určena samostatným usnesením, uzavřel, že žalobce je povinen nahradit citovaným rozhodnutím předvídané náklady řízení vynaložené na straně procesně úspěšnějšího žalovaného, spočívající v náhradě hotových výdajů a odměny jemu ustanovené advokátky, právě ve prospěch České republiky – Okresního soudu v Ostravě, se tedy od výše popsané rozhodovací praxe dovolacího soudu (od níž není důvodu se odklonit ani v projednávané věci) očividně neodchýlil. V situaci, kdy rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 10. 2. 2016, č. j. -338, ve svých výrocích II. a IV. v souladu s ustanovením určuje platební místo, do kterého má být žalobcem poukázána náhrada nákladů řízení, totožně s dovoláním napadeným usnesením odvolacího soudu (Česká republika – Okresní soud v Ostravě), přitom náhrada nákladů řízení ani není žalobci ukládána ve prospěch dvou různých subjektů, jak je v dovolání nepřiléhavě argumentováno. Nález Ústavního soudu ze dne 11. 2. 2004, sp. zn. , na který poukazuje dovolatel, pak na posuzovaný případ nedopadá, neboť v projednávané věci na rozdíl od situace řešené označeným nálezem bylo v souladu s ustanovením , části věty před středníkem, o povinnosti k náhradě nákladů řízení (co do základu) rozhodnuto, již rozsudkem, jímž se řízení končilo. Z uvedeného je tudíž zřejmé, že podané dovolání předpoklady přípustnosti ve smyslu ustanovení nenaplňuje.

Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu

www.nsoud.cz

,

rozhodnutí Ústavního soudu na stránkách

nalus.usoud.cz

.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 13. prosince 2017

JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.

předseda senátu