Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

32 Cdo 2864/2017-285

32 Cdo 2864/2017-285

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Miroslava Galluse v právní věci žalobkyně ESSOX s. r. o.,se sídlem v Českých Budějovicích, F. A. Gerstnera 52, identifikační číslo osoby 26764652, zastoupené JUDr. Luďkem Chvostou, advokátem se sídlem v Praze 1, Na příkopě 854/14, proti žalovanému M. S., zastoupenému JUDr. Christianem Choděrou, advokátem se sídlem v Praze 2, Jugoslávská 481/12, o nahrazení rozhodnutí Finančního arbitra, vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. , o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 7. 2. 2017, č. j. -244, takto:I. Dovolání se odmítá.II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 4 114 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám jejího zástupce.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 15. 7. 2016, č. j. -182, nahradil rozhodnutí Finančního arbitra ze dne 31. 3. 2015, ev. č. FA/3490/2015, ve věci spisové značky FA/SU/127/2014, potvrzené rozhodnutím Finančního arbitra o námitkách ev. č. FA/8997/2015 ze dne 27. 8. 2015, tak, že návrh navrhovatele M. S. ze dne 15. 4. 2014, jímž se domáhal vrácení poplatku za uzavření smlouvy a úročení úvěru ve výši diskontní sazby platné v den uzavření smlouvy o úvěru, se zamítá (výrok I.), a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.).

Krajský soud v Českých Budějovicích v záhlaví označeným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně v tom smyslu, že výše citované rozhodnutí Finančního arbitra se nahrazuje tak, že řízení o návrhu navrhovatele M. S. se zastavuje, a že žalobkyni se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně (první výrok), dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení ve vztahu mezi žalobkyní a žalovaným (druhý výrok) a o náhradě nákladů vynaložených státem (třetí výrok).

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání (výslovně v plném rozsahu), maje za to, že „napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a jedná se částečně též o otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena“. Navrhuje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Žalobkyně považuje dovolání za nepřípustné a nedůvodné a navrhuje, aby je Nejvyšší soud odmítl.

Se zřetelem k době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu a době zahájení řízení Nejvyšší soud projednal dovolání a rozhodl o něm - v souladu s bodem 2. čl. II přechodných ustanovení části první , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony a s bodem 2. čl. II přechodných ustanovení části první , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, , o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů a některé další zákony - podle , , ve znění účinném od 1. 1. 2014 do 29. 9. 2017 (dále jen „ “).

Podle ustanovení není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Z ustanovení vyplývá, že v dovolání musí být vedle obecných náležitostí ( ) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ( až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).

Dovolatel co do přípustnosti dovolání uvádí, že „napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a jedná se částečně též o otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena“. Takové vymezení přípustnosti dovolání se však navzájem vylučuje, a proto není způsobilým vymezením přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení Z povahy věci vyplývá, že v konkrétním případě může být splněno vždy pouze jedno ze zákonem stanovených kritérií přípustnosti dovolání - splnění jednoho kritéria přípustnosti dovolání vylučuje, aby současně pro řešení téže otázky bylo naplněno kritérium jiné (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. , které je veřejnosti k dispozici, stejně jako dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu, na jeho webových stránkách, ústavní stížnost proti němu Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 30. 6. 2015, sp. zn. , in www.usoud.cz).

Dovolatel odvolacímu soudu vytýká, že „nesprávně vyložil právní úpravu při posuzování pojmu spotřebitele“, a má za to, že „toto tvrzení nemůže obstát, jelikož to nereflektuje právo platné v době uzavření smlouvy, ani ustálenou soudní judikaturu“. Tato námitka přípustnost dovolání nezakládá, ani pokud by bylo možno dovodit, že dovolatel jejím prostřednictvím zamýšlel uplatnit předpoklad přípustnosti dovolání, podle něhož se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Jestliže dovolatel odkazuje na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2012, sp. zn. , a ze dne 22. 6. 2014, sp. zn. 1196/2003, patrně přehlédl, že dovolací soud se v těchto rozhodnutích zabýval vymezením pojmu „relativní obchod“ ve smyslu ustanovení , obchodní zákoník. V projednávané věci se však odvolací soud zabýval otázkou, zda žalovaný vystupoval v postavení spotřebitele ve smyslu , o spotřebitelském úvěru. Jde tedy o odlišnou právní úpravu a závěry dovolatelem citovaných rozhodnutí na projednávanou věc nedopadají.

Správný není ani dovolatelův odkaz na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. , neboť v tomto rozhodnutí dovolací soud uzavřel, že pouhá skutečnost, že předmět plnění je hodnotný a že osoba má i určité podnikatelské zkušenosti a znalosti, neznamená, že nejedná jako spotřebitel. Citované rozhodnutí tak vychází z odlišného skutkového stavu. V projednávané věci odvolací soud závěr o tom, že žalovaný smlouvu o úvěru neuzavíral v postavení spotřebitele, nýbrž podnikatele, opřel o zjištění, že žalovaný vozidlo kupoval za účelem provozování taxislužby. Dovolatel pomíjí, že při úvaze, zda je právní posouzení věci odvolacím soudem - v mezích právních otázek vytyčených dovolatelem - správné, Nejvyšší soud vychází (musí vycházet) ze skutkových závěrů odvolacího soudu a nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů nejprve zformuluje sám dovolatel (srov. např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2004, sp. zn. , uveřejněného pod číslem 19/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo jeho usnesení ze dne 22. 6.2006, sp. zn. , či ze dne 10. 10. 2013, sp. zn. ).

Vytýká-li dovolatel odvolacímu soudu, že „absolutně nerespektoval dispoziční zásadu“ a že „nerespektoval skutečnost, že se zásadním způsobem změnil skutkový stav a žalobcem uplatňovaný návrh neměl oporu v jeho uvedeném skutkovém stavu“, aniž by však formuloval jakoukoliv otázku procesního práva, není tato námitka případné vady řízení relevantní, neboť podle ustanovení dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Dovolání výslovně směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu v celém rozsahu. Dovolání proti výrokům o nákladech řízení není přípustné vzhledem k ustanovení , poněvadž výše nákladů řízení, k jejichž úhradě byl žalovaný zavázán za odvolací řízení žalobkyni (10 001 Kč) a k jejichž úhradě byl zavázán státu (12 050 Kč), nepřevyšuje částku 50 000 Kč (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2013, sen. zn. , a ze dne 26. 11. 2013, sp. zn. ).

Nejvyšší soud proto dovolání podle ustanovení odmítl jako nepřípustné.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje ( věta druhá ).

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.

V Brně 23. 1. 2018

JUDr. Hana Gajdzioková

předsedkyně senátu