Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

22 Cdo 5009/2017-265

22 Cdo 5009/2017-265

U S N E S E N Í

a) obce Prysk

, IČ 00525197, se sídlem v Prysku, Dolní Prysk 17,

b) J. H.

a

c) V. H.

, zastoupených JUDr. Janou Zejdovou, advokátkou se sídlem v České Lípě, Železničářská 2695, proti žalovaným

1) J. Š.

a

2) A. Š.

, zastoupeným JUDr. Zdenkou Jurákovou, advokátkou se sídlem v Teplicích, Karla Čapka 1793/16, o vyklizení nemovitostí, o zaplacení 2 640,- Kč a 16 000,- Kč, o vzájemné žalobě na určení vlastnického práva k nemovitostem, vedené u Okresního soudu v České Lípě pod sp. zn. , o dovolání žalovaných proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 23. 2. 2017, č. j. -219, takto:

Dovolání

se odmítá

.

O d ů v o d n ě n í:

Okresní soud v České Lípě („soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 9. 3. 2016, č. j. -178, zamítl žalobu na vyklizení pozemků a jejich následné předání žalobcům, a to žalobci a) pozemek v obci P., katastrálním území D. P., zapsaném na listu vlastnictví, a žalobcům b) a c) pozemek v obci P., katastrálním území D. P., zapsaném na listu vlastnictví, všech zapsaných u Katastrálního úřadu pro L. k., Katastrálního pracoviště Č. L. (výrok I.). Dále zamítl žalobu, kterou se žalobci domáhali, aby soud uložil žalovaným povinnost zaplatit společně a nerozdílně žalobci a) 2 640,- Kč a žalobcům b) a c) 16 000,- Kč (výrok II.). O vzájemné žalobě na určení vlastnického práva rozhodl tak, že žalovaní jsou v režimu společného jmění manželů vlastníky pozemků uvedených ve výroku I. (výrok III.). Rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky IV. a V.) a zaplacení soudního poplatku (výrok VI.).

Právní předchůdci žalovaných zdědili dům se stavební parcelou a pozemky v obci P., katastrálním území D. P. Sporné pozemky byly vyčleněny z původních pozemků geometrickým plánem Střediska geodézie v Č. L. ze dne 29. 5. 1980. Kupní smlouvou ze dne 16. 7. 1980 („kupní smlouva“) převedli právní předchůdci dům se stavební parcelou, a pozemky na žalované, kteří nemovitosti nabyli za trvání manželství. Nicméně k převáděným pozemkům byly připloceny rovněž sporné pozemky, a žalovaní se tak ujali spolu s převáděnými pozemky též držby pozemků.

Soud prvního stupně dospěl k závěru, že kupní smlouva představuje domnělý právní titul, o který žalovaní mohli opírat svoji dobrou víru, že na ně byly převedeny rovněž sporné pozemky, neboť je způsobilá v žalovaných vyvolat subjektivní přesvědčení, že takové vlastnické právo nabyli. Protože žalovaní drželi sporné pozemky nepřetržitě po dobu nejméně deseti let, přičemž po celou tuto dobu byli v dobré víře, že jim sporné pozemky patří (přinejmenším od 1. 10. 1980 do 1. 1. 1993), byly splněny podmínky , , ve znění pozdějších předpisů, pro vydržení vlastnického práva.

Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci, jako soud odvolací, usnesením ze dne 23. 2. 2017, č. j. -219, rozsudek soudu prvního stupně vyjma výroku VI. zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, neztotožnil se však s právním hodnocením věci. Na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl k závěru, že žalovaní nemohli být v dobré víře, že jim sporné pozemky patří, neboť kupní smlouva se sporných pozemků (ani pozemků, z kterých byly sporné pozemky vyčleněny) netýkala. Odkázal přitom na judikaturu dovolacího soudu, podle které je třeba dobrou víru hodnotit objektivně, se zřetelem ke všem okolnostem, nikoli podle subjektivního přesvědčení držitele. Protože žalovaní nemohli být v objektivní dobré víře, že existuje právní titul, na základě něhož nabyli sporné pozemky, nemohli nabýt vlastnické právo vydržením.

Proti rozhodnutí odvolacího soudu podali žalovaní – dále také „dovolatelé“ – dovolání, jehož přípustnost opírají o , , ve znění pozdějších předpisů („ “). Za důvod podání dovolání uvádí nesprávné právní posouzení věci ( ).

Namítají, že při uzavírání kupní smlouvy učinili vše tak, aby jejich dobrá víra nemohla být zpochybněna; nespolehlivý způsob evidence nemovitostí (tj. neexistence intabulačního principu v období socialismu) nemá vliv na dobrou víru při nabytí vlastnického práva. Jsou přesvědčeni, že předmětem kupní smlouvy byly mimo jiné i pozemky, ze kterých byly vyděleny sporné pozemky; soud pominul, že sporné parcely byly součástí přídělového řízení jejich právních předchůdců. Navrhují, aby dovolací soud napadené rozhodnutí zrušil a změnil tak, že se potvrzuje rozsudek soudu prvního stupně nebo zrušil a věc vrátil zpět odvolacímu soudu k novému projednání.

Žalobci se k dovolání nevyjádřili.

Dovolání není přípustné.

Podle není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

V posuzovaném případě je dovolání nepřípustné již z toho důvodu, že dovolatelé v rozporu s a a 3 s. o. ř. v dovolání nevymezili otázku přípustnosti dovolání. Taková otázka se nepodává ani z obsahu dovolání. V dovolání není vůbec uvedeno, v čem dovolatelé spatřují splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Nevymezují ani žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, která by založila přípustnost dovolání ve smyslu Pouhý odkaz na poučení odvolacího soudu přípustnost dovolání nezakládá; to jen vykládá podmínky, za kterých by dovolání mohlo být přípustné. Skrze poučení plní odvolací soud toliko svoji zákonnou povinnost uvědomit účastníky řízení o možnosti podat dovolání. Je potom na dovolatelích, jak vymezí přípustnost, tj. v čem přesně spatřují splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Teprve řádné vymezení přípustnosti dovolání vytváří předpoklad k tomu, aby dovolací soud přezkoumal důvodnost dovolání; tento předpoklad v dané věci není naplněn.

Požadavek, aby dovolatelé v dovolání uvedli, v čem spatřují splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle nyní účinného znění (podle ) obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle (jako v této věci), jsou dovolatelé povinni v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považují za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení či jeho části (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sp. zn. , a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. ). Srov. ostatně též usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 1.2014, sp. zn. , ze dne 12. 2. 2014, sp. zn. , ze dne 17. 4. 2014, sp. zn. a ze dne 24. 6. 2014, sp. zn. . Nesplní-li dovolatelé tuto povinnost, nezbývá, než dovolání odmítnout; pokud Nejvyšší soud požaduje po dovolatelích dodržení zákonem stanovených formálních náležitostí dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup (usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. ). V dané věci není důvod přípustnosti dovolání výslovně uveden a ani z obsahu dovolání nevyplývá.

Skutečnost, že dovolání (posuzováno podle jeho obsahu - ) neobsahuje údaj o tom, v čem žalovaní spatřují splnění předpokladů přípustnosti dovolání, postačí k odmítnutí dovolání (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sp. zn. , popř. ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. , které obstálo i v ústavní rovině; Ústavní soud ústavní stížnost proti němu podanou odmítl usnesením ze dne 21. 1.2014, sp. zn. ). Dovozování otázky přípustnosti z obsahu dovolání má své meze. Není možné, aby si dovolací soud sám otázku přípustnosti dovolání vymezil namísto dovolatelů, neboť takovým postupem by porušil zásadu dispoziční a zásadu rovnosti účastníků řízení.

Vzhledem k tomu Nejvyšší soud dovolání odmítl ( ).

Protože řízení ve věci není dosud skončeno, dovolací soud o nákladech dovolacího řízení nerozhodoval.

Poučení:

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 5. prosince 2017

JUDr. Jiří Spáčil, CSc. předseda senátu