Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

29 ICdo 113/2017-96

KSCB 41 INS XY 43 ICm XY29 ICdo 113/2017-96

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEKJMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Milana Poláška a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Zdeňka Krčmáře v právní věci žalobce L. K., narozeného XY, bytem v XY, zastoupeného Mgr. Petrem Smejkalem, advokátem, se sídlem v Českých Budějovicích, Na Sadech 2033/21, PSČ 370 01, proti žalovaným 1/ Kanceláři správců v. o. s., se sídlem v Brně, Čechyňská 419/14a, PSČ 602 00, identifikační číslo osoby 04204867, jako insolvenčnímu správkci dlužnice K. O., a 2/ K. O., narozené XY, bytem v XY, oběma zastoupeným Mgr. Jaroslavem Nekudou, advokátem, se sídlem v Ivančicích, Drůbeží trh 89/1, PSČ 664 91, o určení pravosti pohledávky, vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. XY, jako incidenční spor v insolvenční věci dlužníka K. O., vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. XY, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 23. listopadu 2016, č. j. 43 ICm XY, 103 VSPH XY ( XY), takto:

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem ze dne 29. června 2016, č. j. 43 ICm XY, Krajský soud v Českých Budějovicích (dále jen „insolvenční soud“) určil, že žalobce (L. K.) má za dlužnicí (K. O.) pohledávky přihlášené do insolvenčního řízení vedeného Krajským soudem v Českých Budějovicích pod sp. zn. XY v celkové výši 1 528 000 Kč z titulu smluv o půjčkách blíže označených v tomto rozhodnutí (bod I. výroku) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (bod II. výroku).

Insolvenční soud vyšel z toho, že:

1/ Žalobce poskytl dlužnici a jejímu manželovi J. O. (dále jen „J. O.“) půjčky v celkové výši 1 528 000 Kč, a to dne 5. července 2001 (správně 2011) ve výši 330 000 Kč, dne 9. září 2001 (správně 2011) ve výši 440 000 Kč, dne 16. října 2012 ve výši 160 000 Kč, dne 12. prosince 2012 ve výši 107 000 Kč, dne 17. ledna 2013 ve výši 118 000 Kč, dne 14. února 2013 ve výši 96 000 Kč, dne 28. února 2013 ve výši 108 536 Kč, dne 24. května 2012 ve výši 36 194 Kč, dne 15. února 2013 ve výši 41 770 Kč, dne 22. května 2013 ve výši 30 000 Kč, dne 5. března 2013 ve výši 12 500 Kč, dne 6. září 2013 ve výši 20 000 Kč a dne 27. srpna 2014 ve výši 28 000 Kč.

2/ J. O. uznal dne 25. září 2014 dluh v celkové výši 1 528 000 Kč z titulu výše uvedených smluv o půjčkách.

3/ Usnesením ze dne 13. října 2015, č. j. XY, insolvenční soud mimo jiné zjistil úpadek dlužnice K. O., povolil řešení úpadku oddlužením a ustanovil insolvenčním správcem prvního žalovaného (Kancelář správců v. o. s.).

4/ Přihláškou pohledávky ze dne 11. listopadu 2015 uplatnil žalobce své pohledávky v celkové výši 1 528 000 Kč v insolvenčním řízení dlužnice.

5/ Na přezkumném jednání konaném dne 7. ledna 2016 oba žalovaní (insolvenční správce a dlužnice) popřeli pohledávky žalobce co do pravosti z důvodu jejich neexistence.

6/ Dne 9. února 2016 podal žalobce žalobu na určení pravosti popřených pohledávek.

7/ Usnesením ze dne 7. dubna 2016, č. j. XY, insolvenční soud schválil oddlužení dlužnice plněním splátkového kalendáře.

Insolvenční soud považoval za nedůvodnou obranu dlužnice, která namítala, že nebylo prokázáno uzavření smluv o půjčkách, případně nebylo prokázáno, že by dlužnice o jejich uzavření věděla, s jejich uzavřením souhlasila a nebylo prokázáno, že by sama smlouvy uzavírala. Z výpovědi slyšených svědků naopak vyplynulo, že smlouvy s žalobcem uzavírala dlužnice společně se svým manželem a o všech poskytnutých půjčkách věděla.

K odvolání žalovaných Vrchní soud v Praze napadeným rozhodnutím rozsudek insolvenčního soudu změnil tak, že žalobu v plném rozsahu zamítl (první výrok) a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (druhý výrok).

Odvolací soud vyšel z toho, že žádný ze svědků slyšených před insolvenčním soudem nevypověděl, že dlužnice sporné půjčky uzavírala. Tito svědci pouze uvedli, že dlužnice o jednotlivých půjčkách věděla. Jediným důkazem je v tomto směru uznání dluhu ze dne 25. září 2014, které však podepsal toliko J. O. Ačkoliv dluhy z půjček patří do společného jmění manželů, neboť vznikly za trvání manželství, podpisem uznání dluhu nemohl J. O. zastupovat dlužnici, neboť nešlo o běžnou záležitost.

Cituje rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. září 2007, sp. zn. , uveřejněný pod číslem 24/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, odvolací soud dovodil, že žalobce přihlásil do insolvenčního řízení pohledávky nevykonatelné, a proto je mohl uplatnit pouze vůči J. O. Jiná situace by nastala, kdyby žalobce disponoval rozhodnutím proti J. O., v němž by mu byla uložena povinnost zaplatit sporné pohledávky, neboť pak by podobně jako v exekuci nebo v řízení o výkon rozhodnutí byla dlužnice povinna strpět uspokojení žalobce ze společného jmění manželů, do něhož sporné pohledávky spadají případně i v rámci insolvenčního řízení.

Odvolací soud tak uzavřel, že žalobce prokázal pouze to, „že dlužník měl s dlužnicí dlužit finanční prostředky cca 1 až 1,5 mil. Kč, a že o těchto půjčkách měla dlužnice povědomí“. Naopak neprokázal rozhodné skutečnosti vedoucí ke vzniku těchto pohledávek, ani to, že tvrzené smlouvy uzavřeli oba manželé.

Proti rozsudku odvolacího soudu, a to do obou výroků, podal žalobce dovolání, jež má za přípustné podle , (dále jen „ “), pro řešení otázek „hmotného i procesního práva, které dosud nebyly v rozhodování dovolacího soudu řešeny, proto, že dovolacím soudem mají být právní otázky posouzeny jinak a také proto, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu“, uplatňuje dovolací důvod podle , tj. nesprávné právní posouzení věci, a navrhuje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Podle dovolatele dospěl odvolací soud k odlišným skutkovým závěrům a odlišnému hodnocení jednotlivých důkazů, aniž sám tyto důkazy provedl. Insolvenční soud uzavřel, že jednotlivé půjčky byly poskytnuty oběma manželům. Oproti tomu odvolací soud dospěl k závěru, že půjčky byly poskytnuty toliko manželu dlužnice (J. O.) a nikoliv oběma manželům. Cituje rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. srpna 2000, sp. zn. , odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 29. května 2000, sp. zn. , a nález Ústavního soudu ze dne 12. října 2004, sp. zn. , a dále odkazuje na , dovolatel míní, že odvolací soud neměl dospět při hodnocení důkazů k odlišným závěrům oproti insolvenčnímu soudu, jestliže tyto důkazy sám neprovedl.

Zároveň dovolatel namítá, že odvolací soud porušil , neboť poté, co dospěl k závěru, že dovolatel neunesl důkazní břemeno o poskytnutí půjček, jej ve smyslu označeného ustanovení nepoučil. V tomto směru dovolatel odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. září 2007, sp. zn. .

Dále dovolatel vytýká odvolacímu soudu, že poté, co dospěl k závěru o neprokázání pasivní legitimace dlužnice, neprovedl další důkazy navrhované žalobcem, které insolvenční soud zamítl pro nadbytečnost. Konkrétně jde o účastnický výslech žalobce, který směřoval k prokázání pasivní legitimace dlužnice. V této okolnosti spatřuje dovolatel porušení

Rozhodné znění pro dovolací řízení (do 29. září 2017) se podává z bodu 2., části prvním článku II. , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, , o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony

Dovolání je přípustné podle pro řešení dovolatelem otevřené otázky výkladu a 2 , při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.

Podle odvolací soud není vázán skutkovým stavem, jak jej zjistil soud prvního stupně (odstavec 1). Odvolací soud může zopakovat dokazování, na základě kterého soud prvního stupně zjistil skutkový stav věci; dosud provedené důkazy zopakuje vždy, má-li za to, že je z nich možné dospět k jinému skutkovému zjištění, než které učinil soud prvního stupně (odstavec 2).

Z ustálené judikatury Nejvyššího soudu se podává, že:

1/ Zásada, že odvolací soud není vázán skutkovým stavem zjištěným soudem prvního stupně, neznamená (zejména s přihlédnutím k zásadám přímosti a ústnosti), že by se odvolací soud mohl bez dalšího odchýlit od skutkového zjištění soudu prvního stupně, zejména pokud bylo čerpáno z výpovědí nebo z přednesů účastníků řízení a svědků. V takovém případě spolupůsobí kromě věcného obsahu výpovědi, který je zachycen, a to často nepříliš výstižně, obsahem protokolu, i další skutečnosti, které v protokole zachyceny být nemohou (například přesvědčivost vystoupení vypovídající osoby, plynulost a jistota výpovědi, ochota odpovídat přesně na dané otázky apod.).

2/ Ustanovení je procesním projevem stěžejního principu občanského soudního řízení, podle něhož soudem prvního stupně zjištěný skutkový stav sice může doznat změn v důsledku odchylného hodnocení důkazů, které byly provedeny již soudem prvního stupně, je však nepřípustné, aby odvolací soud jinak hodnotil důkazy, které sám nezopakoval.

3/ Má-li odvolací soud pochybnosti o správnosti skutkových závěrů soudu prvního stupně, musí zopakovat důkazy, ze kterých soud prvního stupně vycházel, popřípadě provést k objasnění rozhodných skutečností další důkazy. Neučiní-li tak, nelze považovat jeho skutkové zjištění, odlišné od skutkového závěru soudu prvního stupně, za podložené (tj. respektující zásady dokazování v odvolacím řízení). Jestliže odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé změní ( ), ačkoli ve skutečnosti dospěl k jinému skutkovému zjištění než soud prvního stupně, byl jeho skutkový závěr učiněn v rozporu s ustanoveními , , a

4/ Naopak u důkazních prostředků listinných ( ) je vliv skutečností nezachytitelných v protokolu o jednání na hodnocení jejich věrohodnosti vyloučen, a proto není porušením zásady přímosti občanského soudního řízení, vyvodil-li z nich odvolací soud jiné skutkové závěry než soud prvního stupně, aniž je sám znovu předepsaným procesním způsobem zopakoval, příp. doplnil; skutková zjištění odvolacího soudu, odlišná od skutkového závěru soudu prvního stupně, lze tedy považovat za podložená – tj. respektující zásady dokazování v odvolacím řízení.

Srovnej za všechna rozhodnutí např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 22. listopadu 2011, sp. zn. , ze dne 30. října 2012, sp. zn. , či ze dne 13. března 2014, sp. zn. .

V projednávané věci odvolací soud shora uvedené principy nerespektoval, neboť na základě hodnocení důkazů provedených insolvenčním soudem, zejména výpovědí svědků a druhé žalované, dospěl k jinému skutkovému zjištění, než které učinil insolvenční soud, aniž by tyto důkazy zopakoval.

Řešení právní otázky, na níž napadené rozhodnutí spočívá, tak není správné a dovolání je důvodné.

S přihlédnutím k tomu, že napadené rozhodnutí neobstálo již v rovině výkladu , pokládal Nejvyšší soud za nadbytečné zabývat se tím, zda byl důvod je zrušit i pro nesplnění poučovací povinnosti dle V další fázi řízení však odvolací soud nepřehlédne, že na závěru o neunesení důkazního břemene ohledně určité právně významné skutečnosti může založit rozhodnutí jen tehdy, jestliže se předtím vypořádal s uplatněnými důkazními návrhy a jestliže dodržel postup předepsaný závěry obsaženými v rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 20. června 2012, sp. zn. , uveřejněného pod číslem 115/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.

Jelikož napadené rozhodnutí není z výše uvedených důvodů správné, Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání ( věta první ), rozsudek odvolacího soudu zrušil podle a věc podle věty první vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný ( věta první za středníkem, ).

O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci ( věta druhá ).

Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i zvláštním způsobem.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně 20. prosince 2017

Mgr. Milan Polášek

předseda senátu