Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

3 Tz 56/2017

-36

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEKJMÉNEM REPUBLIKY

J. K.

takto:

Pravomocným usnesením bývalého Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 28. 11. 1991, sp. zn. , byl porušen zákon v ustanovení , 2 a , o soudní rehabilitaci, ve znění , ve vztahu k ustanovením § 145, § 146 písm. c) a § 149 zákona č. 19/1855 ř. z., vojenský trestní zákon o zločinech a přečinech, ve znění pozdějších předpisů, a to v neprospěch obviněného J. K.

Usnesení bývalého Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 28. 11. 1991, sp. zn. ,

s e z r u š u j e .

Zrušují se též všechna další rozhodnutí na zrušené usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, zejména usnesení bývalého Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 19. 12. 1991, sp. zn. , a rozsudek bývalého Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 6. 2. 1992, sp. zn. .

Městskému soudu v Brně

s e p ř i k a z u j e

, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Odůvodnění:

Rozsudkem bývalého Krajského vojenského soudu v Brně ze dne 20. 12. 1948, sp. zn. , byl obviněný J. K. (dále jen „obviněný“) uznán vinným zločinem porušení subordinace podle § 145, § 146 písm. c) a § 149 zákona č. 19/1855 ř. z., vojenský trestní zákon o zločinech a přečinech, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „vojenský trestní zákon), kterého se měl dopustit tím, že „ dne 5. 11. 1948 u vojenského útvaru v K., odvolávaje se na své náboženské přesvědčení, neuposlechnul služebního rozkazu velitele setniny, aby přijal vojenskou výzbroj a výstroj a podrobil se vojenskému výcviku. Za tento trestný čin byl podle § 149 vojenského trestního zákona za použití § 92 a § 125 vojenského trestního zákona odsouzen k nepodmíněnému trestu žaláře v trvání deseti měsíců, zostřenému jedenkrát měsíčně postem a tvrdým ložem a samovazbou v každém třetím měsíci trestu.

Obviněný svým podnětem ze dne 6. 5. 1991, adresovaným bývalé Generální prokuratuře ČSFR, požádal o soudní rehabilitaci podle , o soudní rehabilitaci, ve znění (dále jen „“). Přípisem ze dne 7. 6. 1991, sp. zn. , byla věc postoupena Vojenskému obvodovému soudu v Brně.

Usnesením bývalého Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 28. 11. 1991, sp. zn. byl rozsudek bývalého Krajského vojenského soudu v Brně ze dne 20. 12. 1948, sp. zn. ve spojení s rozsudkem Nejvyššího vojenského soudu ze dne 20. 1. 1949, sp. zn. soudu P-5/49, podle § 14 odst. 1 písm. f) zákona o soudní rehabilitaci, zrušen ve výroku o trestu, a podle § 14 odst. 3 zákona o soudní rehabilitaci rovněž všechna další rozhodnutí na zrušenou část obsahově navazující, přičemž výrok o vině trestným činem podle § 145, § 146 písm. c) a § 149 zákona č. 19/1855 ř. z., vojenského trestního zákona, zůstal nedotčen. Usnesení nabylo právní moci dne 10. 12. 1991.

Bývalý Vojenský obvodový soud v Brně následně rozhodl usnesením ze dne 19. 12. 1991, sp. zn. , o účasti obviněného na amnestii prezidenta republiky ze dne 9. 5. 1960, přičemž podle čl. V (s odkazem na část II a čl. III tohoto rozhodnutí) bylo trestní stíhání obviněného pro výše popsaný skutek v souladu s § 223 odst. 1 tr. ř. a § 11 odst. 1 písm. a) tr. ř. zastaveno. V návaznosti na toto usnesení učinil obviněný dne 14. 1. 1992 prohlášení podle § 15 odst. 3 zákona o soudní rehabilitaci, na jehož základě se v řízení pokračovalo.

Rozsudkem bývalého Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 6. 2. 1992, sp. zn. , bylo rozhodnuto tak, že při nezměněném výroku o vině z rozsudku bývalého Krajského vojenského soudu v Brně ze dne 20. 12. 1948, sp. zn. ve spojení s rozsudkem Nejvyššího vojenského soudu v Praze ze dne 20. 1. 1949, sp. zn. P-5/49, kterými byl obviněný uznán vinným zločinem porušení subordinace podle § 145, § 146 písm. c) a § 149 vojenského trestního zákona, bylo podle § 227 tr. ř. upuštěno od potrestání obviněného.

Proti pravomocnému usnesení bývalého Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 28. 11. 1991, sp. zn. , podal ministr spravedlnosti České republiky (dále jen „ministr spravedlnosti“) podle § 266 odst. 1 tr. ř. stížnost pro porušení zákona ve prospěch obviněného s tím, že zákon byl podle jeho názoru porušen v ustanoveních § 1 odst. 1, 2 a § 14 odst. 1 zákona o soudní rehabilitaci ve vztahu k ustanovením § 145, § 146 písm. c) a § 149 vojenského trestního zákona.

V odůvodnění stížnosti pro porušení zákona ministr spravedlnosti s poukazem na dikci příslušných ustanovení zákona o soudní rehabilitaci a vojenského trestního zákona konstatoval, že bývalý Vojenský obvodový soud v Brně se předmětnými ustanoveními neřídil, jelikož rehabilitace byla zúžena pouze na výrok o trestu, i když smyslem zákona o soudní rehabilitaci je a bylo právně i morálně rehabilitovat ty, kteří v období totalitního režimu trpěli a byli pronásledováni.

K porušení zákona podle názoru ministra spravedlnosti došlo tím, že rozsudek bývalého Krajského vojenského soudu v Brně ze dne 20. 12. 1948, sp. zn. , byl zrušen pouze ve výroku o trestu podle § 14 odst. 1 písm. f) zákona o soudní rehabilitaci a bez nápravy byl ponechán v platnosti výrok o vině s odůvodněním, že bývalý Krajský vojenský soud v Brně provedl dokazování v potřebném rozsahu a správně zjistil skutkový stav. S tímto odůvodněním ministr spravedlnosti souhlasil, rehabilitačnímu senátu nicméně vytkl, že se plně spolehl na právní hodnocení provedené v roce 1948 a obhajobu obviněného nehodnotil v kontextu ústavně zaručených osobnostních práv, ač bylo jeho povinností provést ústavně konformní výklad i starších trestněprávních norem a zajistit účel rehabilitačního řízení ve smyslu § 1 odst. 1 zákona o soudní rehabilitaci. Namítl rovněž, že ústavně garantovaná práva obviněného byla v rozporu s účelem rehabilitačního řízení ignorována i postupem rehabilitačního senátu podle § 227 tr. ř.

Ministr spravedlnosti dále zdůraznil, že bývalý Vojenský obvodový soud v Brně náležitě nezvážil, že obviněný svým jednáním uplatnil toliko právo na svobodu svědomí zaručené tehdejšíu (ústavní zákon č. 150/1948 Sb.), jelikož pokud by tak učinil, shledal by, že souzený skutek není trestným činem pro absenci jeho imanentního znaku – protiprávnosti. Uvedené základní právo podle jeho názoru nelze zaměňovat s právem na svobodu víry, či se svobodou náboženskou, když motiv jednání pod imperativem svědomí je v případě odmítání vojenské služby nutno považovat za určující. V této souvislosti odkázal na nález Ústavního soudu ze dne 26. 3. 2003, sp. zn. , podle něhož nemůže být výklad i sebestarších trestněprávních norem, je-li prováděný soudem dnes s důsledky pro posouzení trestního postihu osoby, proveden bez ohledu na platné konstitutivní hodnoty a principy demokratického právního státu tak, jak jsou vyjádřeny v ústavním pořádku České republiky, a tedy jen takto hodnotově diskontinuálně lze chápat kontinuitu se „starým právem“, jehož aplikace je předmětem soudobého řízení o stížnosti pro porušení zákona. Svoboda svědomí patří ve světle citovaného nálezu mezi tzv. absolutní základní práva, jež nelze omezit obyčejným zákonem a takový charakter základního práva nemůže změnit ani skutečnost, že ústavní zákon č. 150/1948 Sb., svobodu svědomí deklarovanou v jeho § 15 odst. 1 negoval tím, že tato nemohla být důvodem k odepření splnění občanské povinnosti, kterou stanovil obyčejný zákon.

Vzhledem k průběhu přezkumného rehabilitačního řízení dospěl k názoru, že Nejvyšší soud by měl sám rozhodnout o návrhu na rehabilitaci a zrušit rozsudek bývalého Krajského vojenského soudu v Brně ze dne 20. 12. 1948, sp. zn. , v celém jeho rozsahu, jakož i další rozhodnutí na toto rozhodnutí obsahově navazující, jelikož skutek byl uznán trestným v rozporu s tehdy platným ústavním zákonem č. 150/1948 Sb., kdy v tomto směru příkladmo poukázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 7. 2014, sp. zn. . S přihlédnutím k důkazní i procesní situaci, kdy reálně nepřipadá v úvahu jakékoliv doplňování dokazování, vyjádřil svůj názor, že by bylo vhodné, aby Nejvyšší soud rozhodl sám též o zproštění obviněného obžaloby podle tr. ř., poněvadž v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem, načež příkladmo odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2001, sp. zn. .

V závěru podané stížnosti pro porušení zákona ministr spravedlnosti navrhl, aby Nejvyšší soud

- podle § 268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že usnesením bývalého Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 28. 11. 1991, sp. zn. , byl v neprospěch obviněného porušen zákon v ustanoveních § 1 odst. 1, 2 a § 14 odst. 1 zákona o soudní rehabilitaci ve vztahu k ustanovením § 145, § 146 písm. c) a § 149 vojenského trestního zákona,

-

podle § 269 odst. 2 tr. ř. napadené usnesení zrušil a zrušil rovněž další obsahově navazující rozhodnutí, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a to zejména usnesení bývalého Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 19. 12. 1991, sp. zn. , a rozsudek bývalého Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 6. 2. 1992, sp. zn. ,

- dále postupoval podle ustanovení tr. ř. a podle zákona o soudní rehabilitaci, ve znění , zrušil rozsudek bývalého Krajského vojenského soudu v Brně ze dne 20. 12. 1948, sp. zn. , v celém jeho rozsahu a podle zákona o soudní rehabilitaci, ve znění , zrušil zároveň všechna další obsahově navazující rozhodnutí, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, zejména též rozsudek Nejvyššího vojenského soudu Praha ze dne 20. 1. 1949, sp. zn. P-5/49,

-

a podle § 226 písm. b) tr. ř. zprostil obviněného obžaloby pro skutek spočívající v tom, že „dne 5. 11. 1948 u Vojenského útvaru v Kroměříží, odvolávaje se na své náboženské přesvědčení, neuposlechnul služebního rozkazu velitele setniny, aby přijal vojenskou výzbroj a výstroj a podrobil se vojenskému výcviku, čímž měl spáchat zločin porušení subordinace podle § 145, § 146 písm. c) a § 149 vojenského trestního zákona, neboť v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem.

K podané stížnosti pro porušení zákona se vyjádřil obhájce obviněného JUDr. Lubomír Müller. S obsahem podaného mimořádného opravného prostředku se plně ztotožnil, když zde popsaný skutkový děj i jeho hodnocení označil za správné. Vyjádřil i souhlas s navrhovaným postupem ministra spravedlnosti. Nicméně poznamenal, že praxe jednotlivých senátů Nejvyššího soudu se rozchází, přičemž v jejímž rámci dochází ke třem variantám, a to k případům, kdy je zrušeno vadné rehabilitační usnesení a soudu prvního stupně je nařízeno provést celé přezkumné řízení podle , v platném znění, dále k případům, kdy je zrušen i původní odsuzující rozsudek a soudu prvního stupně je nařízeno projednat původní obžalobu, nebo k případům, kdy Nejvyšší soud po zrušení rehabilitačních rozhodnutí i původního rozsudku sám obžalovaného zprostí obžaloby podle tr. ř. V návaznosti na to uzavřel, že z hlediska obviněných jsou všechny varianty přijatelné, kdy podle jeho názoru by se měla judikatura Nejvyššího soudu ovšem ztotožnit.

Nejvyšší soud v souladu s § 267 odst. 3 tr. ř. přezkoumal zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž byla podána stížnost pro porušení zákona, v rozsahu a z důvodů v ní uvedených, jakož i řízení napadenému rozhodnutí předcházející, přičemž shledal, že zákon byl napadeným rozhodnutím soudu skutečně porušen v neprospěch obviněného.

Základní pochybení bývalého Vojenského obvodového soudu v Brně spočívá v tom, že si neujasnil účel rehabilitace a z toho vyplývající rozsah, v němž bylo třeba zrušit rozsudek bývalého Krajského vojenského soudu v Brně. V důsledku toho bývalý Vojenský obvodový soud v Brně chybně omezil rehabilitaci v dané věci jen na otázku trestu. Jeho závěr uvedený v odůvodnění napadeného usnesení, totiž že výrok o vině obviněného je správný, rozhodně nemůže obstát v konfrontaci s ustanovením § 1 odst. 1, 2 zákona o soudní rehabilitaci.

Ve smyslu zákona o soudní rehabilitaci bylo účelem zákona o soudní rehabilitaci zrušit odsuzující soudní rozhodnutí za činy, které v rozporu s principy demokratické společnosti respektující občanská a politická práva a svobody zaručenéu a vyjádřené v mezinárodních dokumentech a mezinárodních právních normách, zákon označoval za trestné, umožnit rychlé přezkoumání případu osob takto protiprávně odsouzených v důsledku porušování zákonnosti na úseku trestního řízení, odstranit nepřiměřené tvrdosti v používání represe, zabezpečit neprávem odsouzeným osobám společenskou rehabilitaci a přiměřené hmotné odškodnění a umožnit ze zjištěných nezákonností vyvodit důsledky proti osobám, které platné zákony vědomě nebo hrubě porušovaly.

V souladu s zákona o soudní rehabilitaci byly činy, které směřovaly k uplatnění práv a svobod občanů zaručenýchu a vyhlášených ve Všeobecné deklaraci lidských práv a v navazujících mezinárodních paktech a občanských a politických právech, československými trestními zákony prohlášeny za trestné v rozporu s mezinárodním právem a mezinárodnímu právu také odporovalo jejich trestní stíhání a trestání.

Zjistí-li soud v přezkumném řízení na základě § 14 odst. 1 písm. d) zákona o soudní rehabilitaci, že přezkoumávané rozhodnutí je vadné zejména proto, že skutek byl uznán trestným v rozporu s tehdy platným zákonem, zruší rozhodnutí zcela nebo v části, v níž je vadné.

Podle čl. 18 Všeobecné deklarace lidských práv má každý právo na svobodu myšlení, svědomí a náboženství. Toto právo zahrnuje v sobě i volnost změnit své náboženství nebo víru, jakož i svobodu projevovat své náboženství nebo víru sám nebo společně s jinými, ať veřejně nebo bohoslužbou a zachováním obřadů.

Podle d se garantuje svoboda myšlení, svědomí a náboženského vyznání. Každý má právo změnit své náboženství nebo víru anebo být bez náboženského vyznání.

Skutkové okolnosti uvedené ve stížnosti pro porušení zákona podané ministrem spravedlnosti jsou v souladu se zjištěným stavem věci. Z obsahu rozsudku bývalého Krajského vojenského soudu v Brně ze dne 20. 12. 1948, sp. zn. , vyplývá, že obviněný dne 5. 11. 1948 u Vojenského útvaru v Kroměříží, odvolávaje se na své náboženské přesvědčení, neuposlechnul služebního rozkazu velitele setniny, aby přijal vojenskou výzbroj a výstroj a podrobil se vojenskému výcviku. Z odůvodnění citovaného rozhodnutí se podává, že obviněný se k jednání, které mu bylo kladeno za vinu, v plném rozsahu doznal a na svou obhajobu uvedl, že jeho náboženské přesvědčení svědků Jehovových mu nedovoluje konati službu se zbraní. K tomu se bývalý Krajský vojenský soud v Brně vyjádřil tak, že náboženské přesvědčení nemůže obviněného nikterak exkulpovat, jelikož branná povinnost je všeobecnou, a proto je každý vojín povinen se podrobit předepsanému výcviku.

Bývalý Vojenský obvodový soud v Brně svým usnesením ze dne 28. 11. 1991, sp. zn. , potvrdil závěry bývalého Krajského vojenského soudu v Brně o vině obviněného ze spáchání zločinu porušení subordinace podle § 145, § 146 písm. c) a § 149 vojenského trestního zákona, neboť výrok o vině z rozsudku bývalého Krajského vojenského soudu v Brně ze dne 20. 12. 1948, sp. zn. , ponechal v platnosti. Bývalý Vojenský obvodový soud v Brně svůj postup odůvodnil s tím, že bylo nepochybně prokázáno, že obviněný dne 5. 11. 1948 nastoupil vojenskou základní službu, přičemž po obdržení rozkazu od velitele jednotky se odmítl podrobit vojenskému výcviku s odůvodněním, že mu jeho náboženské přesvědčení, nedovoluje konat službu se zbraní. Bývalému Vojenskému soudu v Brně nelze z hlediska správného skutkového zjištění ani právního posouzení spáchaného skutku nic vytknout, neboť jeho rozhodnutí bylo učiněno v souladu s tehdy platným zákonem za dodržení všech procesních ustanovení trestního řádu.

Citované rozhodnutí bývalého Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 28. 11. 1991, sp. zn. je však třeba označit za nesprávné, neboť nerespektovalo principy demokratické společnosti garantující právo na svobodu svědomí. Z uvedených skutkových zjištění, z nichž tento soud (jakož i bývalý Krajský vojenský soud v Brně) vycházel, vyplývá, že obviněný setrvával na stanovisku odmítajícím převzít přidělenou služební pušku a cvičit s ní, poněvadž mu v tom bránilo jeho vyznání. Ze strany obviněného se tak jednalo pouze o čin směřující k uplatnění jeho základního práva na svobodu svědomí zaručeného v § 15 odst. 1 ústavního zákona č. 150/1948 Sb.,y.

V dané souvislosti považuje Nejvyšší soud za nutné připomenout zejména právní názor a závěry nálezu Ústavního soudu ze dne 11. 3. 2003, sp. zn. a nálezu pléna Ústavního soudu ze dne 26. 3. 2003, sp. zn. a dále navazujícího rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 22. 5. 2003, sp. zn. , v jiné obdobné trestní věci, že "

pokud obviněný odmítl konat vojenskou službu z důvodu svého náboženského přesvědčení a toto jeho jednání bylo reálně projeveným osobním rozhodnutím diktovaným svědomím, na kterém se maximy plynoucí z víry či náboženského přesvědčení toliko podílely, pak svým jednáním pouze uplatňoval i tehdejšíu 9. května č. 150/1948 Sb. zaručené právo na svobodu svědomí a náboženského přesvědčení. Ačkoli totiž citovaná deklarovala v svobodu svědomí, zároveň ji nepřípustně omezila již v odstavci 2 citovaného ustanovení, podle něhož mimo jiné víra nebo přesvědčení nemůže být nikomu na újmu, nemůže však být důvodem k tomu, aby někdo odpíral plnit občanskou povinnost uloženou mu zákonem. Deklarovanou svobodu svědomí tak negovala i v tak, když stanovila každému občanu povinnost mimo jiné konat vojenskou službu, navíc v době, kdy tehdejší právní řád neumožňoval alternativu k výkonu základní vojenské služby pro případy, kdyby její výkon vedl k popření náboženského přesvědčení jednotlivce. Vzhledem k uvedenému a s odkazem na výše citované výkladové teze vztahující se k naplňování svobody svědomí jednotlivce i z pohledu dnes platných norem, především d, nelze považovat jednání obviněného spočívající v odmítnutí konání vojenské služby v roce 1954 za trestný čin“.

Citované závěry Ústavního soudu je nutné vztáhnout i na nyní posuzovaný případ. Vzhledem ke skutečnosti, že obviněný odmítl konat vojenskou službu se zbraní z důvodu svého vyznání a takové jednání bylo reálním projevem jeho osobního rozhodnutí diktovaného svědomím, na kterém se maximy plynoucí z víry či náboženského přesvědčení toliko podílely, lze konstatovat, že obviněný svým jednáním pouze uplatnil i tehdejšíy (ústavním zákonem č. 150/1948 Sb.) zaručené právo na svobodu svědomí a náboženského přesvědčení. Právo na svobodu svědomí deklarováno v § 15 odst. 1 ústavního zákona č. 150/1948 Sb., bylo následně nepřípustně negováno v odstavci 2 daného ustanovení, podle něhož víra nebo náboženské přesvědčení sice nemohla být nikomu na újmu, avšak nemohla být důvodem k tomu, aby někdo odpíral plnění občanské povinnosti uložené mu zákonem, jímž byla i povinnost každého občana konat vojenskou službu v souladu s tehdejšíy. „Staré právo“ je však nutné vykládat ve smyslu judikatury Ústavního soudu a principů demokratického právního státu hodnotově diskontinuálně, tzn. s ohledem na základní práva chráněná českým ústavním pořádkem, jímž je i absolutní právo na svobodu svědomí garantované d, jež nelze omezit na úrovni obyčejného zákona.

Vojenský obvodový soud v Brně v provedeném rehabilitačním řízení výše uvedené závěry nerespektoval, když usnesením ze dne 28. 11. 1991, sp. zn. , zrušil rozsudek bývalého Krajského vojenského soudu v Brně ze dne 20. 12. 1948, sp. zn. , toliko ve výroku o trestu. Uvedeným postupem pominul účel zákona o soudní rehabilitaci, neboť správně neaplikoval § 1 odst. 1, 2 předmětného zákona a v rozporu s jeho nezrušil rozsudek bývalého Krajského vojenského soudu v Brně, na jehož základě byl obviněný odsouzen pro jednání, kterým realizoval svou svobodu svědomí a náboženského vyznání deklarovanou tehdejšíu, jakož i Všeobecné deklarace lidských práv, v celém rozsahu. Pokud tak neučinil a omezil se v napadeném usnesení jen na zrušení výroku o trestu, porušil zákon v ustanoveních , 2 a zákona o soudní rehabilitaci ve vztahu k ustanovením , a vojenského trestního zákona v neprospěch obviněného.

Nejvyšší soud proto vyslovil podle § 268 odst. 2 tr. ř. zjištěné porušení zákona, zrušil napadené usnesení, jakož i všechna další obsahově navazující rozhodnutí, která tím ztratila podklad (zejména usnesení bývalého Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 19. 12. 1991, sp. zn. ), a rozsudek bývalého Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 6. 2. 1992, sp. zn. ).

Věc poté podle § 270 odst. 1 tr. ř. přikázal Městskému soudu v Brně, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Nejvyšší soud považuje za vhodné podotknout, že nemohl sám ve věci rozhodnou postupem podle § 271 odst. 1 tr. ř., jak navrhl ministr spravedlnosti. Stížnost pro porušení zákona byla podána proti rozhodnutí, které učinil bývalý Vojenský obvodový soud v Brně v rehabilitačním řízení na podkladě návrhu obviněného na soudní rehabilitaci. Po zrušení tohoto rozhodnutí mohl Nejvyšší soud v rámci postupu podle § 271 odst. 1 tr. ř. nově rozhodnout opět jen o návrhu obviněného na soudní rehabilitaci. Rámec rehabilitačního řízení navrhované rozhodnutí o zproštění překračuje v tom smyslu, že je výsledkem řízení konaného na podkladě původní obžaloby.

Odkaz ministra spravedlnosti na to, že v rámci postupu podle tr. ř. Nejvyšší soud zprošťujícím výrokem v minulosti rozhodl rozsudkem ze dne 26. 4. 2001, sp. zn. , je nepřiléhavý. Citovaným rozsudkem Nejvyšší soud rozhodl o stížnosti pro porušení zákona, která byla podána proti rozsudku bývalého Vojenského obvodového soudu v Ostravě ze dne 26. 9. 1958, sp. zn. , jímž byl jiný obviněný uznán vinným a odsouzen pro trestný čin nenastoupení služby v branné moci podle , trestní zákon. Nejvyšší soud poté, co vyslovil porušení zákona a zrušil napadený rozsudek bývalého Vojenského obvodového soudu v Ostravě i další obsahově navazující rozhodnutí, v rámci postupu podle tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněného podle tr. ř. zprostil obžaloby. K tomu, aby Nejvyšší soud mohl přikročit ke zproštění, byl dán podklad tím, že stížnost pro porušení zákona byla podána v původní trestní věci proti odsuzujícímu rozsudku, a nikoli – jak se stalo v nyní projednávané věci obviněného – proti pozdějšímu rozhodnutí učiněnému v rehabilitačním řízení. Rozhodování o stížnosti pro porušení zákona je ovládáno zásadou, že v rámci postupu podle tr. ř. Nejvyšší soud svým novým rozhodnutím nahrazuje rozhodnutí, které bylo stížností pro porušení zákona napadeno a které bylo z tohoto podnětu zrušeno. Rozhodnutím, které bylo napadeno stížností pro porušení zákona podanou ve prospěch obviněného, nebyl původní rozsudek bývalého Krajského vojenského soudu v Brně, a proto Nejvyššímu soudu nepřísluší rozhodnout o zproštění (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 6. 2016, sp. zn. ).

Se zřetelem k uvedenému a s ohledem na ustanovení § 15 odst. 1 zákona o soudní rehabilitaci Nejvyšší soud přikázal podle § 270 odst. 1 tr. ř. věc Městskému soudu v Brně, jako soudu příslušnému podle § 7 odst. 1 zákona o soudní rehabilitaci, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Městský soud v Brně, který provede další řízení na podkladě obžaloby, jež byla na obviněného podána pro zločin porušení subordinace podle § 145, § 146 písm. c) a § 149 vojenského trestního zákona, a o této obžalobě meritorně rozhodne, přitom bude vázán právními názory vyslovenými v tomto rozsudku Nejvyšším soudem.

Poučení

: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 29. 11. 2017

JUDr. Petr Šabata předseda senátuVypracovala:JUDr. Marta Ondrušová