Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

30 Cdo 2223/2017-412

30 Cdo 2223/2017-412

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a Mgr. Víta Bičáka, ve věci posuzované M. H., zastoupené Městskou částí Praha 9, se sídlem v Praze 9, Sokolovská 14/324 jako opatrovníkem, zastoupené v řízení JUDr. Alanem Korbelem, advokátem se sídlem v Praze 1, Vodičkova 17, o svéprávnosti a opatrovnictví člověka, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9, pod sp. zn. , o dovolání posuzované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. října 2016, č. j. -378, takto:

I.Dovolání se o d m í t á.

Stručné odůvodnění( )

Obvodní soud pro Prahu 9 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 24. března 2016, č. j. -354 ( , ), výrokem I. změnil svůj rozsudek ze dne 26. ledna 2012, č.j. -250, jímž byla M. H. (dále jen „posuzovaná“) omezena ve způsobilosti k právním úkonům a jímž jí byl ustanoven opatrovník, a to tak, že posuzovaná se omezuje ve svéprávnosti v rozsahu uvedeném v tomto výroku, výrokem II. ustanovil opatrovníkem posuzované Městskou část Praha 9 a výroky III. a IV. rozhodl o náhradě nákladů řízení státu a účastníků.

Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) k odvolání posuzované rozsudkem ze dne 27. října 2016, č. j. -378, výrokem I. rozsudek soudu prvního stupně podle ustanovení (dále jen „ “) potvrdil, a výroky II. rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. V odůvodnění svého rozhodnutí poukázal na stanovisko sp. zn. (dále jen „stanovisko“), ve kterém Nejvyšší soud podal výklad k ustanovení § 55 odst. 1 zákona č. 89/1912 Sb., , ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ “), a ustanovení , o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ “) a konstatoval, že soud prvního stupně při rozhodování podle ustanovení posuzovanou zhlédl při jednání konaném dne 23. dubna 2016. V protokolu o tomto jednání je zachyceno, že soud s posuzovanou vedl neformální rozhovor zaměřený na její osobní život, záliby, zájmy, zajištění denních potřeb, popis průběhu jejího všedního dne, hospodaření atd. Z protokolu o jednání je zřejmé, že prostředí soudní budovy a jednací síně posuzované nevadilo, nijak ji neomezovalo ve spontánnosti odpovědí, zhlédnutí proběhlo za účasti jejího bratra, jejího zvoleného zmocněnce a opatrovnice jmenované pro řízení. Tento postup odvolací soud hodnotil jako správný, splňující podmínky a účel Rozsah omezení svéprávnosti zcela odpovídá odborným závěrům znaleckého posudku a výslechu ustanovené znalkyně. Jako správný hodnotil odvolací soud i výrok o jmenování veřejného opatrovníka, protože při zamýšleném řešení bytové situace posuzované nastává konflikt zájmů jejích a jejího bratra. V tomto případě jejího bratra nelze ustanovit opatrovníkem vzhledem k ustanovení

Proti rozhodnutí odvolacího soudu podala posuzovaná (dále též „dovolatelka“) dne 14. března 2017 dovolání, jehož přípustnost spatřuje v naplnění předpokladů obsažených v ustanovení , a Domnívá se, že nebyla řádně zhlédnuta tak, jak je to v souladu s ustálenou praxí a tak, aby bylo možné o její osobě soudem prvního stupně náležitě rozhodnout. Její zhlédnutí mělo v souladu se stanoviskem proběhnout v prostředí, v němž se běžně pohybuje, nikoli v soudní síni a na základě usnesení Ústavního soudu ze dne 10. července 2007, sp.zn. dovozuje, že opatrovníkem měl být ustanoven její bratr, nikoli opatrovník veřejný. Navrhla proto, aby dovolací soud zrušil napadené rozhodnutí i rozhodnutí soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Vyjádření k dovolání posuzované nebylo podáno.

Nejvyšší soud jako soud dovolací ( – dále jen „ “) přihlédl k čl. II bodu 2. , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a vyšel tak ze znění tohoto procesního předpisu účinného od 1. ledna 2014. Po té se nejprve zabýval otázkou přípustnosti tohoto dovolání.

Podle ustanovení lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Podle ustanovení není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podle ustanovení lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odst. 1). V dovolání musí být vedle obecných náležitostí ( ) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ( až 238a ) a čeho se dovolatel domáhá, tj. dovolací návrh (odst. 2). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení (odst. 3).

Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání ( věta první ).

Aby dovolání v projednávané věci mohlo být kvalifikováno jako přípustné, muselo by být ve smyslu ustanovení ve vztahu k dovoláním napadenému rozhodnutí odvolacího soudu shledáno, že nastala jedna z těchto okolností, tj. že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,

- při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (v takovém případě je zapotřebí alespoň stručně uvést, od kterého rozhodnutí, respektive od kterých rozhodnutí se konkrétně měl odvolací soud odchýlit, a v jakém smyslu), nebo

- která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena (zde je třeba vymezit, která právní otázka, na níž závisí rozhodnutí odvolacího soudu, v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena), nebo

- je dovolacím soudem rozhodována rozdílně (zde je třeba vymezit rozhodnutí dovolacího soudu, která takový rozpor v judikatuře dovolacího soudu mají podle názoru dovolatele zakládat a je tak třeba tyto rozpory odstranit), anebo

- má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (zde je zapotřebí vymezit příslušnou právní otázku, její dosavadní řešení v rozhodovací praxi dovolacího soudu a alespoň stručně uvést, pro jaké důvody by měla být dovolacím soudem posouzena jinak).

Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladu přípustnosti dovolání, je podle obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje (ani jen) pouhá citace textu ustanovení , či jeho části (obdobně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2013, sp. zn. ).

Je současně možno připomenout například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. května 2015, sp. zn. , v němž dovolací soud vyložil, že úkolem Nejvyššího soudu není z moci úřední přezkoumávat správnost (věcného) rozhodnutí odvolacího soudu při sebemenší pochybnosti dovolatele o správnosti takového závěru, nýbrž je vždy povinností dovolatele, aby způsobem předvídaným v ve vazbě na vymezil předpoklady přípustnosti dovolání z hlediska konkrétně odvolacím soudem vyřešené právní otázky ať již z oblasti hmotného či procesního práva (k tomu srovnej například usnesení Ústavního soudu ze dne 29. června 2014, sp. zn. ). Ústavní soud pak například v usnesení ze dne 28. dubna 2015, sp. zn. , „naznal, že pokud Nejvyšší soud požaduje po dovolateli dodržení zákonem stanovených formálních náležitosti dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup.“

V projednávané věci dovolatelka otázku případné přípustnosti předmětného dovolání nikterak nekonkretizovala ve vztahu k uplatněným předpokladům podle , zejména neuvedla, která ze čtyř tam uvedených okolností podle jejího názoru nastala. Pokud namítá, že nebyla soudem prvního stupně řádně zhlédnuta a poukazuje na výše zmíněné stanovisko Nejvyššího soudu, dovolací soud připomíná, že stanovisko se zabývalo otázkou, která ze soudních osob je povolána ve smyslu ustanovení a ustanovení , v řízení o svéprávnosti ( a násl. téhož zákona), zhlédnout posuzovaného; konkrétně zda je to výlučně příslušný soudce, nebo zda je k tomuto procesnímu úkonu soudu oprávněn případně i vyšší soudní úředník (resp. asistent soudce). Dále v něm Nejvyšší soud mimo jiné konstatoval, že před rozhodnutím o omezení svéprávnosti je soud povinen člověka zhlédnout. Rozumí se tím úsilí o zjištění stavu posuzovaného osobním pozorováním, jež lze spojit s jeho výslechem ( a 2 ) nebo spolu s jiným pokusem o zjištění jeho názoru, jak má být ve věci rozhodnuto ( ). Zhlédnutí má svébytný smysl, jímž je zjištění jeho osobního a zdravotního stavu (schopnost reakce na podněty, zachování logického myšlení apod.), jež se na typické dispozice výslechu či zjištění názoru neomezuje už proto, že směřuje i k postižení nonverbálních reakcí posuzovaného.

V této souvislosti dovolací soud poukazuje na odůvodnění napadeného rozsudku odvolacího soudu, v němž se odvolací soud zcela v intencích zákonné úpravy i zmiňovaného stanoviska Nejvyššího soudu s danou problematikou podrobně a přiléhavě vypořádal, přičemž dovolání podané proti tomuto rozhodnutí neobsahuje taková tvrzení, která by byla způsobilá v souladu s ustanovení založit přípustnost dovolání v označené věci.

Žádnou ze čtyř alternativ přípustnosti dovolání vytčených v ustanovení dovolatelka nezmiňuje, resp. nekonkretizuje ani v případě svého nesouhlasu s ustanovením veřejného opatrovníka, pokud si přála, aby opatrovníkem byl ustanoven její bratr. I v tomto směru dovolací soud navíc poukazuje na přesvědčivé odůvodnění napadeného rozsudku.

Dovolání, pokud směřuje proti výroku o náhradě nákladů řízení, pak není dovolatelkou nikterak zdůvodněno.

Z uvedeného vyplývá, že dovolání posuzované ve své podstatě nenaplňuje předpoklady vymezené v ustanovení ve spojení s téhož zákona. Za popsaného stavu Nejvyšší soud proto toto dovolání, aniž nařizoval jednání ( věta první ), odmítl ( věta první ).

U výroku o náhradě nákladů dovolacího řízení se odkazuje na ustanovení věta druhá

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 6. prosince 2017 JUDr. Pavel Pavlík předseda senátu