Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 3249/2017-280

28 Cdo 3249/2017-280

U S N E S E N Í

TIMAL, s.r.o.

1) V. H.

, Z., a

2) R. N.

, Z., oběma zastoupeným JUDr. Janem Juračkou, advokátem se sídlem ve Znojmě, Tovární 881/7,

o zaplacení částky 650 000 Kč s příslušenstvím

, vedené u Okresního soudu ve Znojmě pod sp. zn. , o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 14. března 2017, č. j. -256, takto:

I. Dovolání

se

odmítá

.

II. Žalobkyně

je povinna

zaplatit žalovaným rovným dílem na náhradě nákladů dovolacího řízení celkem částku 21 465,40 Kč k rukám advokáta JUDr. Jana Juračky do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.

O d ů v o d n ě n í :(dle )

V záhlaví označeným rozsudkem odvolacího soudu byl potvrzen rozsudek Okresního soudu ve Znojmě ze dne 6. září 2016, č. j. -228, ve výroku pod bodem I ve věci samé, jímž byla zamítnuta žaloba na zaplacení částky 650 000 Kč se specifikovaným úrokem z prodlení (výrok I); současně bylo rozhodnuto o nákladech řízení (výroky II a III).

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, které Nejvyšší soud odmítl [dle věty první , , ve znění účinném do 29. 9. 2017; k tomu srov. bod 2. čl. II. přechodných ustanovení části první , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, , o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony – dále jen „ “], neboť není přípustné.

Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu, jímž se končí odvolací řízení, tu jest třeba poměřovat hledisky uvedenými v ustanovení , z nichž ovšem žádné naplněno není (napadené rozhodnutí nezávisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně a nejde ani o případ, kdy má být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak).

Při řešení relevantní otázky hmotného práva [zda se právní poměr mezi účastníky vzniklý, jenž je kvalifikován jako závazkový vztah z bezdůvodného obohacení, řídí výlučně občanskoprávními předpisy – , , ve znění platném a účinném do 31. 12. 2013; dále jen „obč. zák.“), nebo zda jde o obchodní závazkový vztah ( , obchodní zákoník, ve znění platném a účinném do 31. 12. 2013; dále jen „obch. zák.“], se odvolací soud – po opětovném prověření relevantních okolností o tom, zda žalovaní vstupovali do právního vztahu s žalobkyní jako podnikatelé – neodchýlil od závěrů ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, jíž Nejvyšší soud v dané věci shrnul již ve svém předchozím kasačním rozsudku ze dne 17. 5. 2016, sp. zn. (a z níž znovu srovnej zejm. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 6. 2003, sp. zn. , či rozsudek velkého senátu obchodního a občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 11. 1. 2012, sp. zn. , jež byly uveřejněny ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod čísly 26/2004 a 40/2012).

Závěr odvolacího soudu o povaze vztahu účastníků respektuje, že ke kvalifikaci závazkového vztahu jako relativního obchodu (§ 261 odst. 1 obch. zák.) musí být splněny obě podmínky, tedy že jde o vztah mezi podnikateli a že při jeho vzniku – s přihlédnutím ke všem okolnostem – je zřejmé, že se týká jejich podnikatelské činnosti (k tomu opětovně srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2006, sp. zn. , rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2007, sp. zn. , rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 9. 2010, sp. zn. , rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2015, sp. zn. , či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2006, sp. zn. , a ze dne 23. 5. 2012, sp. zn. ).

Argumentace dovolatelky, jež zde usuzuje na obchodní povahu závazku účastníků, není relevantní již proto, že v dané věci – po opětovném prověření všech okolností provázejících vznik posuzovaného závazku – bylo najisto postaveno, že žalovaní (fyzické osoby nezapsané do obchodního rejstříku, které v rozhodné době nepodnikaly na základě živnostenského oprávnění, ani na základě jiného oprávnění podle zvláštních předpisů; srov. § 2 odst. 2 obch. zák.) do závazkového vztahu nevstupovali jako podnikatelé, ale toliko jako vlastníci disponující s věcí ve svém vlastnictví, již přenechali k dočasnému užívání jiné osobě (smlouvou o nájmu nebytových prostor ze dne 7. 1. 2009, od níž později odstoupili). Tedy i pokud by žalovaní – navzdory dále uvedenému – podnikateli vskutku byli, nemohlo jít o obchodní závazkový vztah (relativní obchod ve smyslu § 261 odst. 1 obch. zák.) již proto, že pro jeho vznik nebyla splněna druhá ze shora uvedených podmínek (nebylo zřejmé, že se závazek týká podnikatelské činnosti žalovaných; z okolností provázejících uzavření smlouvy (a v ní následně projevené vůle) vyplývá spíše závěr opačný.

K tomu dále srovnej např. i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 7. 2005, sp. zn. , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2006, sp. zn. , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2007, , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 7. 2009, sp. zn. , či usnesení Nejvyššího sudu ze dne 17. 8. 2010, sp. zn. .

Namítá-li dovolatelka „rozpor s dosavadní judikaturou Nejvyššího soudu, jež se vyslovuje k povaze závazku vyplývajícího ze smlouvy o nájmu nebytových prostor“ (majíc zde patrně na mysli již shora odkazovaný rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. ), nelze jí ani v tomto přisvědčit, jestliže označené rozhodnutí Nejvyššího soudu vychází ze situace, kdy na obou stranách tehdy posuzovaného závazkového vztahu vystupovali podnikatelé (ve smyslu § 2 odst. 2 písm. a/ obch. zák.), zatímco v nyní projednávané věci – navzdory jinému mínění dovolatelky – tomu tak není (žalovaní nepatří do žádné ze čtyř skupin podnikatelů, jejichž taxativní výčet je uveden v § 2 odst. 2 obch. zák.). Na žalované, jež přenecháním nebytového prostoru do užívání jiné osobě toliko realizovali své vlastnické právo k věci, nelze pak vztáhnout ani dovolatelkou současně odkazované ustanovení obch. zák. (v němž jde o podnikání osob, jež je vyloučeno z působnosti , o živnostenském podnikání, ve znění pozdějších předpisů, a jehož výkon je zpravidla regulován samostatnými právními předpisy; k tomu přiměřeně srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2003, sp. zn , nebo usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 8. 2007, sp. zn. , uveřejněné pod č. 34/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Toliko výkon vlastnického práva, k němuž patří i právo s věcí disponovat (srov. obč. zák., či dovolatekou odkazované ustanovení d) z vlastníků věci podnikatele bezesporu nečiní (a základních práv a svobod – coby součást ústavního pořádku České republiky – není ani oním „zvláštním předpisem“, který má na mysli ustanovení obch. zák.).

Vzhledem k přijatému závěru o povaze závazkového vztahu účastníků (jako závazku, jenž řídí se výlučně občanskoprávními předpisy), je pak v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (viz např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2000, sp. zn. , ze dne 27. 3. 2003, sp. zn. , či ze dne 25. 4. 2001, sp. zn. ) rovněž závěr o promlčení žalobkyní uplatněného práva na vydání bezdůvodného obohacení (§ 107 obč. zák.), přičemž vůči tomuto závěru dovolatelka žádnou další argumentaci ani nevznáší.

Proti dalším výrokům rozhodnutí (body II a III rozsudku, jimiž bylo rozhodováno o náhradě nákladů řízení), jež napadá patrně toliko jako výroky akcesorické, pak dovolatelka již žádnou argumentaci – natož tu, jež by se vázala k obligatorním náležitostem dovolání podle – v dovolání nevznáší a tedy ani neotevírá právní otázku, pro jejíž řešení mohla by být založena přípustnost dovolání proti těmto výrokům napadeného rozsudku.

O náhradě nákladů dovolacího řízení pak Nejvyšší soudu rozhodl v souladu s ustanovením věty první, a za situace, kdy dovolání žalobkyně bylo odmítnuto a kdy k nákladům (k náhradě oprávněných) žalovaných, jež se prostřednictvím svého zástupce (advokáta) vyjádřili k dovolání, patří odměna advokáta za každou z jím zastupovaných osob ve výši 8 720,- Kč [srov. , , a , o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů], spolu s náhradou hotových výdajů advokáta stanovených paušální částkou 300,- Kč na jeden úkon právní služby ( téže vyhlášky) a náhradou za daň z přidané hodnoty ( ) ve výši 3 725,40 Kč.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 13. prosince 2017

Mgr. Petr Krauspředseda senátu