Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

29 ICdo 79/2015

KSPL 56 INS XY

156 ICm XY

29 ICdo 79/2015-111

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEKJMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a Mgr. Milana Poláška v právní věci žalobkyně Ferona, a. s., se sídlem v Praze 1, Havlíčkova 1043/11, PSČ 111 82, identifikační číslo osoby 26 44 01 81, zastoupené JUDr. Alenou Jarešovou, advokátkou, se sídlem v Praze 10, Polygrafická 262/3, PSČ 108 00, proti žalovanému Finančnímu úřadu pro Karlovarský kraj, se sídlem v Karlových Varech, Západní 19/1800, PSČ 360 01, identifikační číslo osoby 72 08 00 43, o určení pořadí pohledávky, vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 156 ICm XY, jako incidenční spor v insolvenční věci dlužníka K. Ch., narozeného XY, bytem v XY, vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. XY, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 3. června 2015, č. j. 156 ICm XY, 103 VSPH XY ( XY), takto:

Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 3. června 2015, č. j. 156 ICm XY, 103 VSPH XY ( XY), se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Krajský soud v Plzni (dále jen „insolvenční soud“) rozsudkem ze dne 26. listopadu 2013, č. j. 156 ICm XY, rozhodl o žalobě žalobkyně (Ferona, a. s.) proti žalovanému (Finančnímu úřadu pro Karlovarský kraj) tak, že:

I. Určil, že „popření pořadí pohledávek žalovaného č. P - 11 označených pořadovým číslem 134, 135, 136, 137, 138, 139, 140, 141, 142, 143, 145, bylo popřeno po právu“.

II. Určil, že „pořadí pohledávek žalovaného v přihlášce č. P - 11 označených pořadovým číslem 123, 124, 125, 126, 127, 128, 129, 130, 131, 133, 144, 150 bylo popřeno po právu“.

III. Určil, že „pořadí pohledávek žalovaného v přihlášce č. P - 11 označených pořadovým číslem 146, 147, 151, 152 a 153 bylo učiněno po právu“.

IV. Uložil žalovanému zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů řízení 15.164,- Kč.

Insolvenční soud dospěl po provedeném dokazování k následujícím závěrům:

1) Žalovaný přihlásil do insolvenčního řízení dlužníka (K. Ch.) jakožto věřitel č. 11 pohledávky č. 1 až 155 v celkové výši 994.692,01 Kč.

2) Pohledávky č. 134 až 145 „byly identifikovány“ platebním výměrem na penále ze dne 16. července 2008 ve vztahu k dani z přidané hodnoty č. j. 59256/08/123910/0345, každá pohledávka v jiné výši, pohledávky č. 123 až 133, 144 a 150 „byly identifikovány“ dodatečným platebním výměrem ze dne 6. září 2002 ve vztahu k dani z přidané hodnoty č. j. 63536/02/123910/1305, pohledávky č. 146, 147, 151 až 153 „byly identifikovány“ jednak dodatečným daňovým přiznáním ze dne 17. dubna 2002 ve vztahu k dani silniční č. j. 34524/02/123910/1305, jednak dodatečným platebním výměrem ze dne 22. července 2002 ve vztahu k dani silniční č. j. 54187/02/123910/1305.

3) Všechny pohledávky uvedené v bodě 2) byly přihlášeny jako zajištěné a k přihlášce „bylo doloženo“ rozhodnutí o zřízení zástavního práva ze dne 1. dubna 2003 k zajištění „níže uvedených“ daňových pohledávek za dlužníkem v celkové výši 426.905,- Kč a jejich příslušenství, přičemž rozhodnutí nebylo opatřeno doložkou právní moci. Druhé rozhodnutí o zřízení zástavního práva „bylo vydáno“ 2. srpna 2002, a to k zajištění „níže uvedených“ daňových pohledávek v celkové výši 88.373,46 Kč s příslušenstvím. Na rozhodnutí je uvedena doložka právní moci ke dni 10. září 2002.

Na tomto základě insolvenční soud zdůraznil, že „sama přihláška pohledávek žalovaného je co do přihlašovaného pořadí neurčitá, když žalovaný až v průběhu sporu ve svém vyjádření (jde o vyjádření ze dne 4. listopadu 2013 – č. l. 16), sdělil, které pohledávky mají být zajištěny kterým rozhodnutím správce daně“. V rozhodnutích o zřízení zástavního práva k zajištění daňových pohledávek a jejich příslušenství přitom není příslušenství nijak specifikováno, a to ani obecným způsobem, ani odkazem na příslušené zákonné ustanovení; rozhodnutí tak nesplňují náležitosti správního rozhodnutí, respektive náležitosti, které má mít rozhodnutí správce daně podle zákona o správě daní a poplatků.

Dále insolvenční soud „podotknul“, že pohledávky č. 134 až 145 „odkazují“ na platební výměry ze dne 16. července 2008, přičemž z rozhodnutí o zřízení zástavního práva plyne, že byla vydána v roce 2002 a 2003; nemohla tak zajišťovat pohledávky, které vznikly později. Konečně u pohledávek č. 123 až 131, 133, 144 a 150 žalovaný (mimo jiné) argumentoval rozhodnutím o zajištění ze dne 1. dubna 2003, u něhož ale nedoložil (neprokázal), že by „vůbec nabylo právní moci“. Navíc pohledávky č. 146, 147, 151 až 153 nebyly v ani jednom rozhodnutí o zajištění uvedeny.

Proto insolvenční soud „žalobě zcela vyhověl“.

Vrchní soud v Praze k odvolání žalovaného rozsudkem ze dne 3. června 2015, č. j. 156 ICm XY, 103 VSPH XY ( XY), rozsudek insolvenčního soudu změnil tak, že žalobu o určení, že žalovanému nesvědčí právo na uspokojení pohledávek č. 123 - 131, 133 - 147 a 150 - 153 ze zajištění majetkem dlužníka, zamítl pro předčasnost (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (druhý výrok).

Odvolací soud zopakoval dokazování přihláškou pohledávky (P-11), přičemž zjistil, že přihlášku „podal do insolvenčního řízení vedeného s dlužníkem žalovaný a že v ní je uvedeno 155 vykonatelných daňových pohledávek řazených podle pořadí za sebou“. „P/123 – 150“ jsou přihlášeny jako pohledávky zajištěné majetkem dlužníka (specifikovaným v důvodech rozhodnutí). „U každé zajištěné pohledávky je uvedeno pořadové číslo, označení rozhodnutí správce daně druhem pohledávky, datem jeho rozhodnutí, výši pohledávky a výší, v níž je uplatněná (údaje se liší jen u P/146 a P/154), a dále výší pohledávky, v níž uplatňuje zajištění (výše pohledávek uplatněná a uplatněná se zajištěním se neliší). Jako důvod vzniku přihlášených pohledávek je uvedeno neplnění daňových povinností dlužníkem“. Dále přihláška obsahuje identifikaci zajištění (rozhodnutí správce daně) ze dne 1. dubna 2003 č. j. 33682/03/123940/0259 a ze dne 2. srpna 2002, č. j. 57382/02/123940/0259. Pohledávky jsou označeny jako peněžité, nepodřízené, nepodmíněné, splatné a vykonatelné; celková výše zajištěných pohledávek je 921.375,62 Kč.

Za tohoto stavu odvolací soud − cituje ustanovení , , , , a a 5 , o úpadku a způsobech jeho řešení ( ), a ustanovení , o jednacím řádu pro insolvenční řízení a kterou se provádějí některá ustanovení (dále jen „ “) – akcentoval, že „podání přihlášky pohledávky u insolvenčního soudu má povahu uplatnění práva obdobně jako žaloba a zakládá účastenství věřitele v insolvenčním řízení. Přihláška pohledávky musí obsahovat rozhodné skutečnosti podstatné pro vznik pohledávky, které jí individualizují tak, aby nebyla zaměnitelná s pohledávkou jinou, neboť jen v takovém případě může být kvalifikovaně přezkoumána nejen insolvenčním správcem, ale také věřiteli, kteří mohou přihlášenou pohledávku popřít; popření pohledávky pak představuje obdobu vyjádření žalovaného k žalobě. Řádné uplatnění nároku přihláškou pohledávky pak je předpokladem pro závěr, zda věřitel popřené pohledávky se domáhá podanou incidenční žalobou určení pohledávky na základě skutečností, jež byly předmětem přezkumu“.

V poměrech projednávané věci – pokračoval odvolací soud – žalovaný do insolvenčního řízení přihlásil 155 pohledávek, z nichž pohledávky „P/123 – 155“ přihlásil jako zajištěné, přičemž označil jednotlivé pohledávky tak, že jsou jednotlivě identifikovatelné, u žádné z nich však není uveden právní titul, na základě kterého je zajištěna; v rozhodnutí o zřízení zástavního práva ze dne 1. dubna 2003 lze identifikovat pouze pohledávky „P/144, 150, 123 - 131, 133“ a v rozhodnutí ze dne 2. srpna 2002 lze identifikovat pohledávky č. 148 a 149, zatímco ostatní pohledávky uvedené v P-11 nelze z obsahu těchto rozhodnutí zjistit.

Jelikož pro přihlášení pohledávky jako zajištěné je zásadní, aby již z přihlášky vyplynulo, na základě kterého právního titulu zajištění (každé pohledávky) vzniklo, odvolací soud shledal přihlášku, jde-li „o vylíčení rozhodujících skutečností týkajících se zajištění některých v ní uvedených pohledávek“, neúplnou, což „vylučovalo přezkum pořadí těchto pohledávek, respektive přezkum vůbec“. V této souvislosti poukázal i na vyjádření žalovaného (ze dne 4. listopadu 2014), podle něhož zajištění všech sporných pohledávek došlo jen na základě rozhodnutí z 1. dubna 2003, pročež „zůstává otázkou, z jakého důvodu byl v přihlášce pohledávky uváděn další právní titul pro zajištění.“

Proto odvolací soud rozsudek insolvenčního soudu změnil tak, že žalobu pro předčasnost zamítl, s tím, že bude-li přihláška k řádné výzvě insolvenčního správce doplněna, bude třeba ji znovu přezkoumat na zvláštním přezkumném jednání.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, které má za přípustné podle ustanovení , (dále jen „ “), namítajíc, že spočívá na nesprávném právním posouzení věci, a požadujíc, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu změnil a potvrdil rozsudek soudu insolvenčního.

Podle dovolatelky v rozhodovací praxi (Nejvyššího soudu) dosud nebyla řešena (mimo jiné) otázka „vady přihlášky“ a jejích důsledků v případě, kdy „přihlašovatel neuvede, která z více přihlašovaných pohledávek je zajištěna, kterým z více zajištění váznoucích na týchž věcech“.

Rozhodnutí odvolacího soudu považuje dovolatelka za „příliš formalistické, celou věc neodůvodněně paušalizující a podstatu sporu neřešící“. V situaci, kdy „v ani jednom ze žalovaným přiložených rozhodnutí o zřízení zástavního práva nelze sporné pohledávky žalovaného identifikovat a z průběhu celého řízení je zřejmé, že žalovaný trvá na jejich zajištění právě těmito rozhodnutími“, nemůže jít o (odstranitelnou) vadu přihlášky. Navíc přihláška žalovaného byla popřena i „jinými procesními subjekty a v žádném z řízení o jejich žalobách nebyla o nich rozhodujícími soudy přihláška žalovaného shledána vadnou a jejich žaloby předčasnými“; potud poukázala na rozsudek Vrchního soudu v Praze „č. j. 102 VSPH XY“ [správně jde o rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 20. března 2014, č. j. 156 ICm XY, 102 VSPH XY (56 INS XY].

Podle dovolatelky přitom podstata sporu tkví v řešení otázky, zda je možné (podle ustanovení , o správě daní a poplatků, ve znění platném k datu vydání obou rozhodnutí o zřízení zástavního práva) zajistit příslušenství daňové pohledávky rozhodnutím o zřízení zástavního práva bez jeho konkretizace (pouhým uvedením „s příslušenstvím“) a „dopředu, aniž by už v době vydání zajišťujících rozhodnutí bylo o konkrétním příslušenství daně také pravomocně rozhodnuto“.

Dovolání žalobkyně je přípustné podle a to k řešení otázky dovoláním otevřené, týkající se náležitostí přihlášky pohledávky (vad přihlášky), a je i důvodné.

Rozhodné znění pro dovolací řízení (do 29. září 2017) se podává z bodu 2., článku II, části první , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, , o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony).

Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Podle ustanovení přihláška pohledávky musí kromě obecných náležitostí podání obsahovat důvod vzniku a výši přihlašované pohledávky. Důvodem vzniku přihlašované pohledávky se rozumí uvedení skutečností, na nichž se pohledávka zakládá (odstavec 2). Jde-li o pohledávku zajištěnou, musí věřitel v přihlášce uvést, zda uplatňuje právo na její uspokojení ze zajištění a označit druh zajištění a dobu jeho vzniku; nestane-li se tak, má se za to, že právo na uspokojení přihlašované pohledávky ze zajištění v insolvenčním řízení uplatněno nebylo (odstavec 3). Jde-li o pohledávku vykonatelnou, musí věřitel v přihlášce uvést i skutečnosti, o které vykonatelnost opírá (odstavec 4).

Podle ustanovení insolvenční správce přezkoumá podané přihlášky pohledávek zejména podle přiložených dokladů a podle účetnictví dlužníka nebo jeho evidence vedené podle zvláštního právního předpisu. Dále vyzve dlužníka, aby se k přihlášeným pohledávkám vyjádřil. Je-li to třeba, provede o pohledávkách nezbytná šetření s tím, že využije součinnosti orgánů, které mu ji jsou povinny poskytnout (odstavec 1). Nelze-li přihlášku pohledávky přezkoumat pro její vady nebo neúplnost, vyzve insolvenční správce věřitele, aby ji opravil nebo doplnil do 15 dnů, nestanoví-li lhůtu delší. Současně jej poučí, jak je nutné opravu a doplnění provést. Přihlášky pohledávek, které nebyly včas a řádně doplněny nebo opraveny, předloží insolvenční správce insolvenčnímu soudu k rozhodnutí o tom, že se k přihlášce pohledávky nepřihlíží; o tomto následku musí být věřitel poučen (odstavec 2).

Nejvyšší soud především zdůrazňuje, že jeho judikatura spočívá na závěrech, podle nichž:

1) Přihláška pohledávky je podáním majícím charakter žaloby, a proto musí obsahovat, v rozsahu, ve kterém nestanoví jinak ( ), náležitosti předepsané ustanovením (srov. např. usnesení ze dne 26. října 2010, sen. zn. , jakož i usnesení ze dne 28. dubna 2016, sen. zn. ).

2) Postup podle ustanovení se uplatní pouze tehdy, je-li vadný sám procesní úkon, tj. přihláška pohledávky. Okolnost, že věřitel nepřipojí požadované přílohy, nemůže mít jiný následek, než že uplatněný nárok neprokáže (nesplní povinnost důkazní). Nedoplní-li věřitel ani přes výzvu insolvenčního správce zákonem požadované přílohy (kopie smluv, soudních nebo jiných rozhodnutí a dalších listin dokládajících údaje uvedené v přihlášce pohledávky), čili listinné důkazy ve smyslu ustanovení , je na insolvenčním správci, zda takovou pohledávku co do pravosti nebo obsahu zpochybní a podle ustanovení a násl. ji popře (viz usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 15. července 2008, sen. zn. XY, uveřejněné pod číslem 13/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 13/2009“, k jehož závěrům se Nejvyšší soud přihlásil např. v důvodech výše zmíněného usnesení sen. zn. a v důvodech usnesení ze dne 27. září 2017, sen. zn. ).

Jestliže v poměrech projednávané věci žalovaný v přihlášce pohledávky k zajištění pohledávek výslovně uvedl, že tyto jsou zajištěny majetkem dlužníka, a to zástavním právem zřízeným rozhodnutími správce daně ze dne 1. dubna 2003, č. j. 33682/03/123940/0259, a ze dne 2. srpna 2002, č. j. 57382/02/123940/0259 (a tato rozhodnutí o zřízení zástavního práva dle seznamu příloh i doložil), přičemž na takto tvrzeném zajištění pohledávek setrval i v rámci odvolání proti rozhodnutí insolvenčního soudu (viz č. l. 71-73), nemá Nejvyšší soud (na rozdíl od soudu odvolacího) pochybnosti o tom, že přihláška obsahuje dostatečné údaje ohledně pořadí pohledávek (práva na uspokojení ze zajištění) a právní posouzení věci odvolacím soudem tak neodpovídá výše citované judikatuře Nejvyššího soudu.

Konečně Nejvyšší soud dodává, že v době po rozhodnutí odvolacího soudu v rozsudku ze dne 31. října 2016, sen. zn. , formuloval a odůvodnil závěr, podle něhož je-li zástavní právo podle zákona o správě daní a poplatků zřízeno k zajištění konkrétní daňové pohledávky, vztahuje se na její příslušenství i tehdy, jestliže právo na toto příslušenství správci daně v době zřízení zástavního práva ještě nevzniklo ( , ).

Posledně označeným rozsudkem přitom zamítl dovolání tamního žalobce (FINCOM TRADE LTD.) proti rozsudku ze dne 20. března 2014, č. j. 156 ICm XY, 102 VSPH XY (56 INS XY), kterým Vrchní soud v Praze změnil rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 8. listopadu 2013, č. j. 156 ICm XY, tak, že zamítl žalobu o určení, že pohledávky tamního žalovaného (Finančního úřadu pro Karlovarský kraj) nejsou zajištěny zástavním právem. Přitom šlo o pohledávky, které věřitel (Finanční úřad pro Karlovarský kraj) přihlásil do insolvenčního řízení dlužníka (K. Ch.) přihláškou (P - 11) [konkrétně šlo o pohledávky č. 134 až 143, 145, 150, 154 a 155], a u kterých uplatnil zajištění s odkazem na rozhodnutí o zřízení zástavního práva ze dne 1. dubna 2003 č. j. 33682/03/123940/0259 a ze dne 2. srpna 2002, č. j. 57382/02/123940/0259.

Jinými slovy, ve shora uvedené věci Nejvyšší soud rozhodoval o (ne)důvodnosti popření pořadí týchž pohledávek (přihlášených stejnou přihláškou), které jsou (mimo jiné) předmětem řízení i v projednávané věci.

Jelikož právní posouzení věci, na němž rozhodnutí odvolacího soudu spočívá a které bylo dovoláním zpochybněno, není správné, Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení ( a odst. 2 věta první ).

Právní názor Nejvyššího soudu je pro odvolací soud závazný. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci ( ).

Toto rozhodnutí se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i zvláštním způsobem.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně 30. listopadu 2017

JUDr. Petr G e m m e l

předseda senátu