Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

32 Cdo 4494/2017-215

32 Cdo 4494/2017-215

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Hany Gajdziokové v právní věci žalobkyně O2 Czech Republic a.s., se sídlem v Praze 4 - Michli, Za Brumlovkou 266/2, PSČ 140 22, identifikační číslo osoby 60193336, proti žalované G. V., zastoupené JUDr. Milanem Hoke, advokátem se sídlem v Benešově, Pražského povstání 1950, o zaplacení 29 929 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Benešově pod sp. zn. , o dovolání žalované proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 13. 3. 2017, č. j. -89, takto:I. Dovolání se odmítá.II. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Krajský soud v Praze k odvolání žalované v záhlaví označeným usnesením potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v napadených částech výroků I. a II. o lhůtě k plnění (výrok pod bodem I.) a rozhodl o nepřiznání náhrady nákladů řízení žádné z účastnic (výrok pod bodem II.).

Usnesení odvolacího soudu napadla žalovaná dovoláním. Jeho přípustnost podle (dále jen „ “) spojuje s tvrzením, že odvolací soud (a stejně i soud prvního stupně) se při posuzování pariční lhůty ve smyslu odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, na niž poukazuje, a to ať již při zvažování možnosti uložit jí plnění dluhu ve splátkách, či v delší lhůtě splatnosti. Namítá, že odvolací soud při rozhodování spravedlivě nezohlednil výši částky, která byla předmětem řízení, postavení žalobkyně a otázku rovnováhy mezi zájmy účastnic řízení. Za dosud nevyřešenou označuje otázku počátku běhu pariční lhůty, když odvolacímu soudu vytýká chybnost úvahy, že je třeba konkrétně (zcela přesným dnem) stanovit nejen délku pariční lhůty, ale i její počátek. Míní, že obdobně jako jde o relativně neurčitý údaj v případě počátku pariční lhůty vázaného na právní moc rozhodnutí, měl by soud připustit možnost navázání počátku pariční lhůty i na jinou skutečnost, která ale musí být „zcela přesně“ seznatelná v budoucnu. Za takový okamžik označuje den, k němuž skončí její pracovní neschopnost. Podle jejího názoru jí tak měl soud umožnit zaplatit dluh buď ve lhůtě počítané od skončení její současné pracovní neschopnosti, anebo v měsíčních splátkách s účinností od měsíce následujícího po skončení pracovní neschopnosti. Proto navrhuje, aby dovolací soud zrušil usnesení odvolacího soudu v napadeném výroku pod bodem I. a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení.

Podle mínění žalobkyně žalovaná ani v dovolání neuvedla žádné podstatné skutečnosti, které by měly svědčit pro prodloužení lhůty ke splatnosti jejího dluhu, zvláště pak poukazuje-li na podmínku skončení pracovní neschopnosti, aniž by bylo zřejmé, zda a kdy tato podmínka vůbec nastane a váže na ni počátek lhůty k plnění. Navrhuje dovolání odmítnout, případně ho pro nedůvodnost zamítnout s tím, že žádné z účastnic nebude přiznána náhrada nákladů dovolacího řízení.

Se zřetelem k době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu Nejvyšší soud projednal dovolání a rozhodl o něm – v souladu s bodem 2. čl. II přechodných ustanovení části první , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, , o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů a některé další zákony – podle , ve znění účinném od 1. 1. 2014 do 29. 9. 2017.

Podle není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podle v dovolání musí být vedle obecných náležitostí ( ) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ( až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).

Zákon, který zásadně předpokládá, že povinnosti uložené rozsudkem je třeba splnit v třídenní lhůtě, umožňuje soudu, aby v odůvodněných případech určil lhůtu delší nebo stanovil splátky peněžitého plnění, přičemž nevymezuje, jakými kritérii se má soud při rozhodování o jiné než třídenní lhůtě řídit a jaké okolnosti má posuzovat (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2000, sp. zn. , jenž je veřejnosti dostupný, stejně jako ostatní zde citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu, na jeho webových stránkách).

Ustanovení je právní normou s relativně neurčitou hypotézou a vymezení hypotézy právní normy závisí v každém konkrétním případě na úvaze soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 8. 2015, sp. zn. ).

Důvody, proč stanovil lhůtu k plnění delší, než je zákonná třídenní, nebo proč uložil zaplacení peněžitého plnění ve splátkách, je soud povinen v rozhodnutí uvést. Má-li soud za to, že je namístě v projednávaném případě určit k plnění lhůtu delší nebo stanovit, že se plnění má stát ve splátkách, musí být rozhodnutí podloženo zjištěním všech potřebných skutečností, které by přesvědčivě zdůvodnily závěr, že vzhledem k povaze projednávané věci, přiznanému nároku a osobním poměrům účastníků je takový postup namístě. V souladu s ustálenou soudní praxí (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 4. 1966, sp. zn. , uveřejněný pod číslem 67/1966 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále například jeho rozsudek ze dne 15. 6. 2016, sp. zn. ) se zpravidla důvody pro rozhodnutí ve smyslu věty za středníkem odvíjejí od povahy projednávané věci, přiznaného nároku a osobních a majetkových poměrů účastníků. Vedle toho je soud současně povinen posoudit, zda případné zaplacení peněžitého plnění ve splátkách v určité výši nepředstavuje s ohledem na výši dlužné částky a délku prodlení s placením dlužné částky neúměrné zvýhodnění dlužníka na úkor věřitele; uvedeným hlediskům totiž nelze vždy nadřadit osobní a majetkové poměry dlužníka (srov. výše citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. či sp. zn. , dále jeho rozsudek ze dne 28. 11. 2012, sp. zn. , nebo jeho usnesení ze dne 10. 2. 2016, sp. zn. , ze dne 26. 10. 2016, sp. zn. , a ze dne 23. 5. 2017, sp. zn. ).

V projednávané věci odvolací soud při úvaze o lhůtě k plnění peněžitého dluhu delší než třídenní, popřípadě o určení plnění ve splátkách, vycházel mimo jiné ze zjištění, že žalovaná není v současné době (tj. v době rozhodování věci) schopna platit dlužnou částku ani ve splátkách, když není ani jisté, za jak dlouhou dobu (a zda vůbec) bude dosahovat vyšších příjmů. Dále přihlédl i ke stanovisku žalobkyně, která v průběhu řízení nabízela žalované možnost smírného řešení věci s povolením splátek v minimální měsíční výši 1 500 Kč, avšak žalovaná s touto výší splátek nesouhlasila s tím, že na jejich splácení nemá. Rovněž vzal v potaz i uplynuvší dobu od splatnosti vymáhaného plnění a absenci jakékoli viditelné snahy žalované splácet dobrovolně dluh alespoň v postupných, jakýchkoli možných částkách.

Nelze souhlasit s dovolatelkou, že odvolací soud nesprávně zohlednil rozhodné skutečnosti (výši částky, postavení žalobkyně, rovnováhu mezi zájmy účastnic řízení) za situace, kdy samotná žalovaná nebyla schopna navrhnout ani delší konkrétní lhůtu, v níž je schopna dluh uhradit, a ani výši jednotlivých splátek, neboť svoji platební schopnost vázala na skončení své pracovní neschopnosti a nástup do pracovního procesu, tedy na okolnostech, o nichž není jisté, kdy a zda nastanou (srov. obdobně právní závěry v rozsudku ze dne 21. 10. 1969, sp. zn. , uveřejněném pod číslem 43/1970 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Neurčil-li tedy odvolací soud dovolatelce delší lhůtu pro zaplacení dluhu a nedal-li jí ani možnost uhradit dluh ve splátkách, Nejvyšší soud uzavřel, že odvolací soud se v otázce výjimky z pariční lhůty podle neodchýlil od konstantní rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, včetně judikatury, na niž dovolatelka v dovolání odkazovala.

Neshledal-li odvolací soud důvod pro aplikaci uvedené výjimky z , aniž by se přitom odchýlil od ustálené judikatury dovolacího soudu, pak je nadbytečné řešit otázku počátku delší pariční lhůty (či počátku lhůty pro plnění ve splátkách), vymezené dovolatelkou, která podle jejího mínění nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud řešena. Navíc takové zmocnění, aby při určení delší lhůty (či lhůty pro plnění ve splátkách) podle mohl soud stanovit odchylně též její počátek, uvedené ustanovení neobsahuje.

K obsahu dovolání ze dne 20. 5. 2017 (č. l. 94 spisu), sepsanému samotnou dovolatelkou, dovolací soud nepřihlížel, neboť při sepisu tohoto podání, v němž dovolatelka vymezila důvod dovolání, nebyla splněna podmínka jejího povinného zastoupení stanovená v (srov. ).

Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání ( věta první ), odmítl dovolání podle pro nepřípustnost.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (srov. větu druhou ).

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně 11. 12. 2017

JUDr. Miroslav Gallus

předseda senátu