Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

33 Cdo 5016/2016-389

33 Cdo 5016/2016-389

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Blanky Moudré a soudců JUDr. Václava Dudy a JUDr. Pavla Krbka ve věci žalobkyně J. P., zastoupené JUDr. Veronikou Pupalovou, advokátkou se sídlem Cheb, Mánesova 265/13, proti žalovaným 1/ A. K., a 2/ A. K., zastoupeným JUDr. Martinem Čonkou, advokátem se sídlem Cheb, Komenského 2276/4, o zaplacení 250.000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Chebu pod sp. zn. , o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 14. 6. 2016, č. j. -312, takto:

I. Dovolání se odmítá.

Odůvodnění:

Okresní soud v Chebu rozsudkem ze dne 21. 10. 2015, č. j. -267, uložil žalovaným povinnost zaplatit společně a nerozdílně žalobkyni 250.000 Kč se specifikovanými úroky z prodlení za období od 1. 11. 2008 do zaplacení ve lhůtě tří dnů od právní moci rozsudku (výrok I.), zamítl žalobu s požadavkem na zaplacení úroků z prodlení převyšujících úroky z prodlení přiznané výrokem I. rozsudku (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení.

Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 14. 6. 2016, č. j. -312, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I., vyjma jeho části přiznávající žalobkyni úroky z prodlení ve výši 10,75 % ročně z částky 250.000 Kč od 1. 11. 2008 do 3. 11. 2008 a vyjma lhůty k plnění (výrok I.), v části výroku I. jej změnil tak, že žalobu o zaplacení úroků z prodlení ve výši 10,75 % ročně z částky 250.000 Kč od 1. 11. 2008 do 3. 11. 2008 zamítl a platební povinnost žalovaným k úhradě přisouzené částky s příslušenstvím žalobkyni uložil ve lhůtě šesti měsíců od právní moci tohoto rozsudku (výrok II.); současně rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy všech stupňů (výroky III. a IV.). Ve shodě se soudem prvního stupně dovodil, že zjištěné relevantní okolnosti případu neumožňují učinit závěr, že výkon práva žalobkyně na zaplacení smluvní pokuty je v rozporu s dobrými mravy ve smyslu , , ve znění do 31. 12. 2013 (srov. ; dále jen „obč. zák.“). Rozhodl tak poté, co jeho v pořadí první rozsudek ze dne 8. 9. 2011, č. j. -101, jímž byl změněn žalobě vyhovující rozsudek soudu prvního stupně ze dne 17. 12. 2009, č. j. -43, Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 12. 2. 2014, č. j. -127, zrušil a věc mu vrátil, a co jeho v pořadí druhý rozsudek ze dne 24. 4. 2014, č. j. -154, (až na výrok částečně zamítající žalobu), spolu s rozsudkem soudu prvního stupně ze dne 17. 12. 2009, č. j. -43, Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 26. 5. 2015, č. j. -173, zrušil, v tomto rozsahu vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení a soudy zavázal, aby posoudily, zda uplatněný nárok žalobkyně na smluvní pokutu je či není vzhledem ke zjištěným okolnostem případu výkonem práva v rozporu s dobrými mravy ve smyslu obč. zák.

Žalovaní podali proti rozsudku odvolacího soudu dovolání (vyjma výroku II.); jeho přípustnost spojují s řešením otázek hmotného práva, a to 1/ zda příslib či srozumění žalobkyně je či není právně závazným jednáním ve smyslu , (dále jen „o. z“), která nebyla v rozhodování dovolacího soudu dosud vyřešena (odvolacímu soudu vytýkají - s odkazem na o. z. - nesprávné právní posouzení, jestliže věc nepoměřoval právní úpravou účinnou od 1. 1. 2014), a 2/ zda je či není výkonem práva v rozporu s dobrými mravy ( obč. zák.) uplatnění smluvní pokuty za situace, „kdy osoba uplatňující smluvní pokutu porušila předchozí slib daný straně, na níž je smluvní pokuta vyžadována, že dá nemovitosti do zástavy“, při jejímž řešení se měl odvolací soud odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (představované rozhodnutími Nejvyššího soudu sp. zn. , sp. zn. , sp. zn. , sp. zn. , Krajského soudu v Ostravě ze dne 17. 8. 2004, sp. zn. , uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 79/2005, a Ústavního soudu sp. zn. a sp. zn. ).

Žalobkyně se ztotožnila se skutkovými i právními závěry odvolacího soudu a dovolání navrhla pro nepřípustnost odmítnout.

V dovolacím řízení bylo postupováno podle , , ve znění účinném do 31. 12. 2013 (srov. čl. II bod 2 , čl. II bod 2 ; dále jen „ “).

Podle není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podle lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud ( ).

Pro řešení první nastolené právní otázky nelze shledat dovolání přípustným ve smyslu Oproti očekávání žalovaných dovolací soud již vyřešil otázku výkladu přechodného ustanovení o. z. a aplikovatelnosti základních zásad vyjádřených v ustanoveních části první hlavy I , , účinného od 1. 1. 2014 (konkrétně v ustanoveních až o. z.) na právní vztahy (poměry) vzniklé do 31. 12. 2013. Konkrétně v rozsudku ze dne 16. 6. 2015, sp. zn. , uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4/12016 (na nějž Nejvyšší soud navázal v další rozhodovací praxi), formuloval a odůvodnil právní názor, podle něhož přechodné ustanovení o. z. nelze vykládat tak, že by způsobovalo (umožňovalo) pravou zpětnou účinnost ustanovení až 14 o. z. na dříve (do 31. 12. 2013) vzniklé právní vztahy (poměry). Odvolací soud se od této ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu neodchýlil, jestliže právní vztahy vzniklé mezi účastníky řízení před 1. 1. 2014 nepoměřoval ustanoveními , resp. o. z. Dovolací soud přitom nemá důvod řešit v posuzované věci k dovolacímu přezkumu otevřenou otázku jinak. Argumenty, které žalovaní vztahují k vybraným ustanovením a jejich aplikovatelnosti se proto nemohou prosadit.

Ani ve spojení s řešením otázky, zda je v rozporu s dobrými mravy podle § 3 odst. 1 obč. zák. výkon práva žalobkyně na zaplacení smluvní pokuty, není dovolání žalovaných přípustné.

Judikatura Nejvyššího soudu se z hlediska právní otázky „nemravného“ výkonu práva ustálila v závěru, že smyslem ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. je zamezit výkonu práva, který sice odpovídá zákonu, avšak odporuje dobrým mravům, které lze definovat jako souhrn společenských, kulturních a mravních norem, jež v historickém vývoji osvědčují jistou neměnnost, vystihují podstatné historické tendence, jsou sdíleny rozhodující částí společnosti a mají povahu norem základních. Není tedy vyloučeno, že i takový výkon práva, který odpovídá zákonu, může být shledán v rozporu s dobrými mravy a že mu proto bude soudem odepřena právní ochrana. Na druhé straně však fungování systému psaného práva je založeno zejména na důsledném dodržování pravidel vyplývajících z právních předpisů a korektiv dobrých mravů nesmí být na újmu principu právní jistoty a nesmí nepřiměřeně oslabovat subjektivní práva účastníků vyplývající z právních norem. Postup soudu podle § 3 odst. 1 obč. zák. má proto místo jen ve výjimečných situacích, kdy k výkonu práva založeného zákonem dochází z jiných důvodů, než je dosažení hospodářských cílů či uspokojení jiných potřeb, kdy hlavní nebo alespoň převažující motivací je úmysl poškodit či znevýhodnit povinnou osobu (tzv. šikanózní výkon práva), případně kdy je zřejmé, že výkon práva vede k nepřijatelným důsledkům projevujícím se jak ve vztahu mezi účastníky, tak na postavení některého z nich navenek (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2001, sp. zn. , uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 5/2002).

Pojem „dobré mravy“ ve smyslu § 3 odst. 1 obč. zák. vyložil Nejvyšší soud opakovaně v celé řadě svých rozhodnutí (namátkou lze uvést např. rozhodnutí ze dne 23. 1. 2001, sp. zn. , ze dne 25. 10. 2004, sp. zn. , ze dne 7. 12. 2004, sp. zn. , a ze dne 16. 3. 2005, sp. zn. ). V nich dovodil, že východiskem úvah, zda je výkon práva v rozporu s dobrými mravy, je okolnost, že ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Pro použití korektivu „dobré mravy“ zákon nestanoví, z jakých hledisek má soud vycházet; vymezení hypotézy právní normy tedy závisí v každém konkrétním případě na úvaze soudu. Oprávnění aplikovat ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. o zákazu výkonu práva v rozporu s dobrými mravy proto náleží převažující měrou soudům nižších instancí. Dovolací soud by mohl tuto otázku učinit předmětem svého přezkumu jen v případě zjevné nepřiměřenosti relevantních úvah soudů v nalézacím řízení (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 5. 11. 2013, sp. zn. , a ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. , uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 7/2014).

V posuzovaném případě odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně posoudil věc po právní stránce v souladu s rozhodovací praxí dovolacího soudu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 2009, sp. zn. ), neshledal-li výkon žalovaného práva za odporující dobrým mravům ve smyslu § 3 odst. 1 obč. zák. a neodepřel-li proto žalobkyni ochranu výkonu jejího práva. Z odůvodnění napadeného rozsudku plyne, že soud si za účelem posouzení aplikace ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. opatřil dostatečný skutkový podklad, který je v dovolacím řízení nezpochybnitelný, pečlivě uvážil všechny okolnosti případu v jejich komplexnosti a jeho úvahy se nejeví zjevně nepřiměřenými. Za stěžejní pokládal zjištění, že žalobkyně byla sice před uzavřením kupní smlouvy se zřízením zástavního práva srozuměna, ale protože ji žalovaní před uzavřením smlouvy neinformovali o zamýšleném způsobu úhrady kupní ceny a nevymínili si její souhlas se zřízením zástavního práva před ani při uzavření kupní smlouvy, nemohla předpokládat, že uzavření zástavní smlouvy k jejím nemovitostem je podmínkou poskytnutí úvěru žalovaným k zaplacení kupní ceny; součástí skutkového stavu věci se nestalo zjištění, že žalobkyně se ústně (jednoznačným a určitým způsobem) zavázala, že před uzavřením kupní smlouvy poskytne své nemovitosti ke zřízení zástavního práva za účelem zajištění závazku žalovaných z úvěrové smlouvy sjednané za účelem zaplacení kupní ceny za převáděnou nemovitost.

Zpochybňují-li žalovaní správnost právního závěru, že výkon práva žalobkyně není v rozporu s dobrými mravy, činí tak (částečně) procesně neregulérním způsobem. Námitkami, že nebyly zohledněny veškeré rozhodné okolnosti, které vyšly v řízení najevo, a že soudy nesprávně (v rozporu s logikou) vyhodnotily provedené důkazy (např. výpověď svědkyně B.), jimiž podle jejich přesvědčení byla prokázána jejich verze skutku, že se žalobkyně před uzavřením smlouvy zavázala poskytnout nemovitosti do zástavy, neuplatnili ve skutečnosti jediný v úvahu přicházející dovolací důvod podle Nesprávným právním posouzením věci totiž není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z kterého vyšel odvolací soud. Argumentace žalovaných má v tomto ohledu základ v polemice se skutkovými zjištěními odvolacího soudu, jež dovolacímu přezkumu nepodléhají.

Odkazy žalovaných na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. a Krajského soudu v Ostravě sp. zn. jsou nepřiléhavé, neboť v nich byly řešeny skutkově svébytné (jedinečné) případy a závěry v nich dovozené nelze na nyní posuzovaný případ bez dalšího použít. Žalovanými zmiňovaná judikatura Ústavního soudu sp. zn. a sp. zn. se zabývala otázkou neplatnosti právního úkonu pro rozpor s dobrými mravy podle § 39 obč. zák., a nikoli otázkou výkonu práva v rozporu s dobrými mravy ve smyslu § 3 odst. 1 obč. zák. V otázce definice pojmu dobrých mravů se pak odvolací soud neodchýlil od závěrů vyslovených v dalších odkazovaných rozhodnutích.

Zbylá výtka (nesprávné posouzení vyjádření účastníka řízení z hlediska ) k závěru o přípustnosti dovolání nevede; žalovaní jejím prostřednictvím namítají vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. K ní však dovolací soud přihlédne jen tehdy, je-li dovolání přípustné; samy o sobě nejsou způsobilé založit přípustnost dovolání.

Žalovaní v dovolání sice avizují, že jím napadají též nákladové výroky rozhodnutí odvolacího soudu, ve vztahu k nim však žádnou argumentaci neuplatňují.

Nejvyšší soud z výše uvedených důvodů dovolání žalovaných odmítl ( věta první ). Za této situace bylo již bezpředmětné rozhodovat o návrhu žalovaných na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn ( věta druhá ).

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

Nesplní-li žalovaní dobrovolně, co jim ukládá vykonatelné rozhodnutí, může žalobkyně podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).

V Brně 22. listopadu 2017

JUDr. Blanka Moudrá předsedkyně senátu