Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

30 Cdo 2616/2017

30 Cdo 2616/2017-73

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a Mgr. Víta Bičáka, ve věci umístěného J. M., zastoupeného opatrovníkem Městem Brandýs nad Labem-Stará Boleslav a opatrovníkem pro řízení JUDr. Zdeňkem Stárkem, advokátem se sídlem v Plzni, Slovanská 64, o vyslovení nepřípustnosti držení v zařízení sociálních služeb, vedené u Okresního soudu Plzeň-jih pod sp. zn. , o dovolání umístěného proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 8. února 2017, č. j. -48, takto:

I. Dovolání umístěného seo d m í t á.

Stručné odůvodnění( ):

Okresní soud Plzeň-jih (dále též „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 1. listopadu 2016, č. j. -32, výrokem I. zamítl návrh umístěného J. M. na propuštění ze zařízení a výroky II. III. a IV. rozhodl o náhradě nákladů řízení, náhradě nákladů řízení státu a odměně opatrovníka pro řízení.

Soud prvního stupně vzal za prokázané, že umístěný, který je podle lékařské zprávy duševně nemocný, byl přijat do zařízení poté, co byl soudním rozhodnutím omezen ve svéprávnosti, a to (mimo jiné) jde-li o právní jednání spočívající v realizaci práva na sociální služby. Podle ošetřující lékařky i stálého opatrovníka umístěný není nadále schopen se o sebe postarat, v domácím prostředí selhává. Sám umístěný nevznesl proti režimu zařízení sociální služby žádné výhrady a v péči tohoto zařízení o umístěného ani nebyly shledány žádné závady. Na podkladě všech provedených důkazů a zjištěných skutečností soud dovodil, že držení umístěného v zařízení není nepřiměřené, ale naopak nezbytné.

K odvolání umístěného Krajský soud v Plzni (dále též „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 8. února 2017, č. j. -48, potvrdil podle ustanovení (dále jen „ “) rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Ztotožnil se se závěrem soudu prvního stupně, že další pobyt umístěného v zařízení je nezbytný pro ochranu jeho života a zdraví. Umístěný trpí duševní chorobou a není schopen se o sebe sám postarat, selhává i v léčbě. I když subjektivně vnímá průvodní jevy svého pobytu v zařízení negativně, nebyly v péči o umístěného shledány žádné závady.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal umístěný dne 28. března 2017 včasné dovolání, které bylo následně doplněno prostřednictvím jeho opatrovníka. Dovolatel napadá dovoláním pouze výrok I. odvolacího soudu. Opatrovník dovolatele sděluje dovolacímu soudu, že dovolání je podáváno výslovně na žádost dovolatele, a to i přes skutečnost, že ač jej jako opatrovník zastupoval před soudy obou stupňů a navrhl zamítnutí návrhu umístěného na propuštění ze zařízení má za to, že vzhledem ke skutečnosti, že napadeným rozhodnutím je učiněn závažný zásah do práv umístěného, je třeba postupovat s největší opatrností a nelze mu odepřít přezkum napadeného rozhodnutí. K přípustnosti dovolání uvádí, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, kdy odvolací soud nesprávně zhodnotil současný zdravotní stav dovolatele, neboť podle jeho přesvědčení byl v době rozhodování o jeho návrhu na propuštění ze zařízení natolik zdráv, že by byl schopen se vrátit do místa svého trvalého pobytu. Pokud by umístěnému bylo vyhověno, našel by si někoho, kdo by mu pomohl v domácnosti. Dovolatel navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a vrátil mu věc k novému rozhodnutí.

K dovolání nebylo podáno žádné vyjádření.

Nejvyšší soud jako soud dovolací ( – dále jen „ “) přihlédl k čl. II bodu 2. , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a vyšel tak ze znění tohoto procesního předpisu účinného od 1. ledna 2014. Po té se nejprve zabýval otázkou přípustnosti tohoto dovolání.

Dovolací soud uvážil, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou, že byly splněny podmínky , stalo se tak ve lhůtě ve smyslu ustanovení Poté se zabýval otázkou přípustnosti tohoto dovolání.

Podle ustanovení lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Podle ustanovení není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podle ustanovení lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odst. 1). V dovolání musí být vedle obecných náležitostí ( ) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ( až 238a ) a čeho se dovolatel domáhá, tj. dovolací návrh (odst. 2). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení (odst. 3).

Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání ( věta první ).

Aby dovolání v projednávané věci mohlo být kvalifikováno jako přípustné, muselo by být ve smyslu ustanovení ve vztahu k dovoláním napadenému rozhodnutí odvolacího soudu shledáno, že nastala jedna z těchto okolností, tj. že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,

- při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (v takovém případě je zapotřebí alespoň stručně uvést, od kterého rozhodnutí, respektive od kterých rozhodnutí se konkrétně měl odvolací soud odchýlit, a v jakém smyslu), nebo

- která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena (zde je třeba vymezit, která právní otázka, na níž závisí rozhodnutí odvolacího soudu, v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena), nebo

- je dovolacím soudem rozhodována rozdílně (zde je třeba vymezit rozhodnutí dovolacího soudu, která takový rozpor v judikatuře dovolacího soudu mají podle názoru dovolatele zakládat a je tak třeba tyto rozpory odstranit), anebo

- má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (zde je zapotřebí vymezit příslušnou právní otázku, její dosavadní řešení v rozhodovací praxi dovolacího soudu a alespoň stručně uvést, pro jaké důvody by měla být dovolacím soudem posouzena jinak).

Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladu přípustnosti dovolání, je podle obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje (ani jen) pouhá citace textu ustanovení , či jeho části (obdobně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2013, sp. zn. ).

Je současně možno připomenout například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. května 2015, sp. zn. , v němž dovolací soud vyložil, že úkolem Nejvyššího soudu není z moci úřední přezkoumávat správnost (věcného) rozhodnutí odvolacího soudu při sebemenší pochybnosti dovolatele o správnosti takového závěru, nýbrž je vždy povinností dovolatele, aby způsobem předvídaným v ve vazbě na vymezil předpoklady přípustnosti dovolání z hlediska konkrétně odvolacím soudem vyřešené právní otázky ať již z oblasti hmotného či procesního práva (k tomu srovnej například usnesení Ústavního soudu ze dne 29. června 2014, sp. zn. ). Ústavní soud pak například v usnesení ze dne 28. dubna 2015, sp. zn. , „naznal, že pokud Nejvyšší soud požaduje po dovolateli dodržení zákonem stanovených formálních náležitosti dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup.“

V projednávané věci dovolatel otázku případné přípustnost předmětného dovolání nikterak nekonkretizoval ve vztahu k uplatněným předpokladům podle , a nedostál tak zákonným požadavkům procesního předpisu. Dovolatel v dovolání uvádí pouze to, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, kdy odvolací soud nesprávně zhodnotil současný zdravotní stav odvolatele. Dovolatelovy výtky ve své podstatě vycházejí z procesně nepřípustné akcentace skutkových poměrů věci.

Z uvedeného vyplývá, že dovolání umístěného ve své podstatě nenaplňuje předpoklady vymezené v ustanovení ve spojení s téhož zákona. Za popsaného stavu Nejvyšší soud proto toto dovolání, aniž nařizoval jednání ( věta první ), odmítl ( věta první ).

U výroku o náhradě nákladů dovolacího řízení se odkazuje na ustanovení věta druhá

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně 8. listopadu 2017JUDr. Pavel Pavlíkpředseda senátu