Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

23 Cdo 1421/2016-124

-124

U S N E S E N Í

Česká republika

-

Ministerstvo obrany

, se sídlem v Praze 6, Tychonova 221/1, identifikační číslo osoby 60162694, proti žalované

Česká kancelář pojistitelů

, se sídlem v Praze 4, Na Pankráci 1724/129, identifikační číslo osoby 70099618, o zaplacení částky 51.756 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. , o dovolání žalované proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 18. 12. 2015, č. j. -81, takto:

Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 18. 12. 2015, č. j. -81,

se zrušuje

a věc

se vrací

Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 24. 9. 2015, č. j. -53, zamítl žalobu o zaplacení částky 51.756 Kč s příslušenstvím ve výroku blíže specifikovaným (bod I. výroku) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (bod II. výroku).

Rozhodl tak o žalobě, kterou se žalobce domáhal po žalované zaplacení shora uvedené částky s příslušenstvím s odůvodněním, že žalobce odškodňuje paní M. H. z titulu občanskoprávní odpovědnosti za smrtelný úraz jejího manžela J. H. při dopravní nehodě dne 17. 10. 1997, zaviněné M. U. Žalobce pozůstalé manželce přiznal náhradu nákladů na výživu pozůstalých za období od 1. 1. 2012 do 31. 12. 2013 ve výši 103.512 Kč. Následně však žalovaná odmítla tento nárok žalobce v rozsahu 50 %, tedy ve výši 51.756 Kč, refundovat z důvodu dle žalované nevznikající ztráty na výživě pozůstalé M. H.

Soud prvního stupně vyšel z toho, že J. H. zemřel dne 17. 10. 1997 při dopravní nehodě v souvislosti s provozem motorového vozidla, jehož provozovatelem byl žalobce. Za dopravní nehodu odpovídá provozovatel vozidla, tedy žalobce. Paní M. H. byla ke dni úmrtí J. H. manželkou zesnulého a žalovaná je s ohledem na ustanovení , o pojištění odpovědnosti za újmu způsobenou provozem vozidla a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla) – dále též jen „“, pojistitelem ve vztahu k žalobci. Žalobce na náhradu výživného paní M. H. v důsledku výše uvedené dopravní nehody pravidelně plnil, přičemž v minulosti mu bylo plnění ze strany žalované refundováno, a to do výše 50 %. Naposledy byla takto žalobci refundována žalovanou náhrada výživného za měsíc květen 2010, a to dne 19. 11. 2010. Náhrada na výživném byla žalobcem paní H. poskytována i nadále po květnu 2010.

Po právní stránce soud prvního stupně věc posoudil dle ustanovení , , , , (dále též jen „obč. zák.“), a podle vyhlášky Ministerstva financí České republiky č. , kterou se stanoví rozsah a podmínky zákonného pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem motorového vozidla (dále též jen „“).

Jelikož byla žalovanou vznesena námitka promlčení, zabýval se soud prvního stupně přednostně touto otázkou. Uvedl, poukazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2003, sp. zn. , že nárok na náhradu škody dle § 448 obč. zák., spočívající v nákladech na výživu pozůstalým, má charakter opětujícího se plnění a promlčuje se jako celek, nikoli jen nároky na jednotlivá plnění z něj vyplývající poskytovaná ve formě důchodu, a to bez ohledu na to, od kdy žalobce jednotlivé měsíční dávky požaduje. Dospěl tedy k závěru, že požadavek refundace náhrady nákladů na výživu M. H. mohl být žalobcem uplatněn proti žalované již za měsíc červen 2010, žaloba však byla podána až dne 17. 4. 2015, přičemž není rozhodné, za jaké období žalobce refundaci jím poskytnuté náhrady výživného žalobou uplatnil, mohl-li uplatnit již náhradu výživného poskytnutou za měsíc červen 2010. V červnu 2014 tedy došlo k promlčení nároku jako celku, tudíž žalobu zamítl.

K odvolání žalobce odvolací soud usnesením v záhlaví uvedeným zrušil rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

Odvolací soud na projednávanou věc aplikoval ustanovení , ve znění v době trvání nároku žalobce, a ustanovení , o pojistné smlouvě a o změně souvisejících zákonů (dále též jen „“). Konstatoval, že pro posouzení námitky promlčení je třeba vycházet z tříleté promlčecí lhůty. Předmětem sporu však není nárok na náhradu nákladů na výživu pozůstalých podle ustanovení obč. zák., ale je jím náhrada škody, kterou žalobce požaduje proti pojistiteli (žalované) jako úhradu částky, kterou poskytl pozůstalé manželce paní H., představující náhradu nákladů na její výživu po smrti jejího manžela. Neztotožnil se tak se závěrem soudu prvního stupně o počátku běhu promlčecí lhůty (červen 2010), protože dle jeho názoru je pro počátek jejího běhu v tomto případě rozhodné datum, kdy žalobce poskytl plnění poškozené pozůstalé paní H., tj. okamžik, kdy došlo ke zmenšení jeho majetku. Poukázal přitom na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2009, sp. zn. . Uvedl, že jestliže první část nároku (leden až květen 2012) byla paní H. vyplacena v květnu 2012 a žaloba byla k soudu podána dne 17. 4. 2015, je zřejmé, že k marnému uplynutí tříleté promlčecí lhůty dojít nemohlo, stejně jako v případě proplacení zbylých částí nároku, ke kterým došlo v pozdější době. Uzavřel tedy, že žalovaný nárok promlčen není.

Proti usnesení odvolacího soudu podala žalovaná (dále též „dovolatelka“) dovolání s tím, že je považuje za přípustné dle ustanovení , (dále jen „“), uplatňujíc dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci dle

K dovolání žalované se žalobce vyjádřil tak, že je navrhuje zamítnout.

Nejvyšší soud jako soud dovolací ( ) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas k tomu oprávněnou osobou jednající prostřednictvím osoby s právnickým vzděláním ve smyslu o. s. ř, se zabýval přípustností dovolání.

Podle ustanovení dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Podle ustanovení není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Dovolání žalované je přípustné podle ustanovení , neboť odvolací soud se při aplikaci a odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolání je rovněž přípustné ve vztahu k otázce dosud v rozhodovací praxi dovolacího soudu neřešené, a to jaké povahy je právo pojištěného na refundaci vůči pojišťovně podle

Dovolání je též důvodné.

Předně dovolatelka namítá, že odvolací soud aplikoval nesprávné právní předpisy, a to a

Ustanovení , (dále též jen „o. z.“ či „“), stanoví, že podle dosavadních právních předpisů se až do svého zakončení posuzují všechny lhůty a doby, které začaly běžet přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, jakož i lhůty a doby pro uplatnění práv, která se řídí dosavadními právními předpisy, i když začnou běžet po dni nabytí účinnosti tohoto zákona.

Vzhledem k tomu, že promlčecí doba počala běžet přede dnem 1. 1. 2014, kdy nabyl účinnosti, je třeba posoudit otázku promlčení podle dosavadních předpisů, tj. podle , .

Do 31. 12. 1999 byla v účinnosti , kterou se - v návaznosti na ustanovení , o bezpečnosti a plynulosti provozu na pozemních komunikacích - stanovil rozsah a podmínky zákonného pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem motorového vozidla.

Dle ustanovení u škodných událostí, které nastaly před 1. 1. 2000, a nároků z nich vzniklých se postupuje podle dosavadních právních předpisů. Až tento zákon upravil institut tzv. povinně smluvního pojištění. Podle jeho ustanovení mohla být pojistná smlouva uzavřena s účinností nejdříve od 1. 1. 2000. Do konce roku 1999 tak bylo pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem motorového vozidla koncipováno jako pojištění zákonné.

Vzhledem k tomu, že v dané věci nastala škodná událost dne 17. 10. 1997, tedy před účinností , který teprve upravil institut tzv. povinně smluvního pojištění, jednalo se dle citovaného ustanovení ve vztahu k uplatněné odpovědnosti za škodu způsobenou provozem motorových vozidel o pojištění ze zákona. Takové pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem motorového vozidla je pojištěním zákonným, vzniká automaticky ze zákona, dojde-li ke skutečnosti, s níž zákon vznik tohoto pojištění spojuje. Osoba odpovědná za škodu způsobenou provozem motorového vozidla je pro případ své odpovědnosti ( až 431 obč. zák.) pojištěna v rozsahu a za podmínek stanovených zvláštními právními předpisy - (srov. ). Na zákonné pojištění, resp. na vztahy účastníků pojištění vzniklého na základě zákona (nikoli na základě pojistné smlouvy), pak není možno aplikovat , o pojistné smlouvě a o změně souvisejících zákonů.

Ze shora uvedeného je tedy zřejmé, že odvolací soud na projednávanou věc aplikoval nesprávné právní předpisy – a , když správně měla být aplikována vyhláška Ministerstva financí České republiky č. ; jeho právní posouzení tak není v tomto ohledu správné a je v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2000, sp. zn. , nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 3. 2005, sp. zn. , či ze dne 14. 6. 2006, sp. zn. ).

Dále dovolatelka brojí proti závěru odvolacího soudu, že předmětem sporu je náhrada škody, kterou žalobce požaduje proti žalované jako úhradu částky, kterou poskytl pozůstalé manželce paní H., představující náhradu nákladů na její výživu po smrti jejího manžela. Otázka, jaké povahy je právo pojištěného na refundaci vůči pojišťovně, nebyla dosud v judikatuře Nejvyššího soudu řešena.

Podle § 822 obč. zák. ve znění účinném do 31. 12. 2004, z pojištění odpovědnosti za škody má pojištěný právo, aby v případě pojistné události pojistitel za něho nahradil podle pojistných podmínek škodu, za kterou pojištěný odpovídá.

Podle § 823 obč. zák. ve znění účinném do 31. 12. 2004, náhradu platí pojistitel poškozenému; poškozený však právo na plnění proti pojistiteli nemá, nestanoví-li zvláštní předpisy jinak.

Podle § 448 obč. zák. při usmrcení se hradí peněžitým důchodem náklady na výživu pozůstalým, kterým zemřelý výživu poskytoval nebo byl povinen poskytovat. Náhrada nákladů na výživu náleží pozůstalým, pokud tyto náklady nejsou hrazeny dávkami důchodového zabezpečení poskytovanými z téhož důvodu (odst. 1). Při výpočtu náhrady se vychází z průměrného výdělku zemřelého; náhrada nákladů na výživu všech pozůstalých nesmí však úhrnem převýšit částku, do které by náležela zemřelému náhrada za ztrátu na výdělku podle ustanovení § 447 odst. 2 (odst. 2).

Podle provozovatel i řidič motorového vozidla, na kterého se vztahuje zákonné pojištění (dále jen „“), má právo, aby pojišťovna za něho nahradila v rozsahu a ve výši podle příslušných právních předpisů poškozeným uplatněné a prokázané nároky na náhradu škody způsobené provozem motorového vozidla jinému na zdraví nebo usmrcením.

Podle nahradil-li poškozenému škodu nebo její část přímo, má právo, aby mu pojišťovna vydala to, co takto bezdůvodně získala, a to až do výše, v jaké byla povinna nahradit škodu poškozenému za pojištěného, nejde-li o případy podle ustanovení .

Na tomto místě je třeba přisvědčit dovolatelce, že refundační nárok pojištěného vůči pojišťovně nemá povahu nároku na náhradu škody. I v případě, kdy škůdce nahradí poškozenému způsobenou škodu přímo, nevzniká mu vůči pojišťovně právo na náhradu škody; jedná se o „právo na plnění z pojištění“. Způsobí-li škodu, má povinnost k její náhradě. škůdce je sám odpovědný za způsobenou škodu, pojistitel se nestává osobou odpovědnou za škodu namísto škůdce.

Refundační nárok pojištěného vůči pojišťovně však není možno považovat ani za právo na vydání bezdůvodného obohacení (jak je přesvědčena dovolatelka). Ačkoliv ustanovení hovoří o „bezdůvodném získání“ plnění, nelze toto právo považovat za právo na vydání bezdůvodného obohacení, jak je v rozhodné době upravoval obč. zák. ( a ). Výklad logický zde musí mít přednost před výkladem jazykovým. Ustanovení pouze upravuje regresní nárok pojištěného vůči pojišťovně (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2010, sp. zn. ), nikoliv nárok na vydání bezdůvodného obohacení.

Jestliže odvolací soud posoudil právo pojištěného na refundaci jako právo na náhradu škody, a tudíž se zabýval tím, kdy žalobci škoda vznikla, je nutno uzavřít, že i v této otázce nebyl jeho právní závěr správný.

Jelikož odvolací soud předmět sporu posoudil jako náhradu škody, kterou žalobce požaduje proti pojistiteli, vyšel z toho, že pro počátek běhu promlčecí doby je v daném případě rozhodné datum, kdy žalobce poskytl plnění poškozené pozůstalé paní H., tj. okamžik, kdy došlo ke zmenšení majetku. Jelikož ale v projednávané věci se jedná o právo na plnění z pojištění, jde o závěr nesprávný. Správně mělo být promlčení práva na pojistné plnění posuzováno podle a obč. zák., ve znění účinném do 31. 12. 2004. Ze stejného principu promlčení „práv na plnění z pojištění“ vychází i , o pojistné smlouvě. Ustanovení uvedeného zákona výslovně stanoví, že tříletá promlčecí doba práva na pojistné plnění, jež počíná běžet za 1 rok po vzniku pojistné události, platí i v případě, kdy poškozenému vznikl přímý nárok na pojistné plnění vůči pojistiteli, nebo v případě, kdy žádá na pojistiteli úhradu částky, kterou poskytl poškozenému jako náhradu škody, za kterou poškozenému odpovídá. Obdobně srov. , .

Z uvedeného vyplývá, že usnesení odvolacího soudu není správné; Nejvyšší soud je proto bez nařízení jednání ( ) podle ustanovení zrušil.

V dalším řízení bude odvolací soud na základě ustanovení a vázán právním názorem vysloveným v tomto rozhodnutí.

O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí o věci ( věta druhá ).

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 25. října 2017

JUDr. Pavel Horák, Ph.D.

předseda senátu