Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

20 Cdo 3421/2017-219

20 Cdo 3421/2017-219

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a soudců JUDr. Vladimíra Kůrky a JUDr. Karla Svobody, Ph.D., v právní věci žalobkyně I. Z., Č. L., zastoupené JUDr. Kamilou Vítkovou, advokátkou se sídlem v České Lípě, Pátova č. 394/4, proti žalovaným 1) J. V., Č. L., a 2) P. V., Č. L., o vyloučení věcí z exekuce, vedené u Okresního soudu v České Lípě pod sp. zn. , o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 2. března 2017, č. j. -168, takto:

Dovolání žalobkyně se odmítá.

Odůvodnění:

Okresní soud v České Lípě rozsudkem ze dne 7. 6. 2016, č. j. -141, rozhodl, že z exekuce vedené u Okresního soudu v České Lípě pod sp. zn. , se vylučují 1. srážky ze mzdy žalobkyně u plátce Nemocnice s poliklinikou Česká Lípa, a. s., IČO 27283518, se sídlem Česká Lípa, Purkyňova č. 1849, 2. jiná majetková práva žalobkyně, tj. členská práva a povinnosti v družstvu s názvem Okresní stavební bytové družstvo, Barvířská č. 738, Česká Lípa, IČO 00005622, a 3. peněžité částky, na které má, nebo bude mít, žalobkyně nárok od H. H., na základě podnájemní smlouvy ze dne 11. 1. 2010 (výrok I.), že žalovaní jsou povinni zaplatit společně a nerozdílně žalobkyni náklady řízení ve výši 8 534 Kč (výrok II.), a že žalovaní jsou povinni zaplatit společně a nerozdílně České republice na náhradě nákladů řízení placených státem 4 719 Kč na účet Okresního soudu v České Lípě.

K odvolání žalovaných Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci rozsudkem ze dne 2. 3. 2017, č. j. -168, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. bodu 1 potvrdil, ve výroku I. bod 3 jej změnil tak, že se žaloba zamítá (výrok I.), a ve výroku I. bod 2 a ve výrocích II. a III. rozsudek zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení (výrok II.).

Žalobkyně jako dovolatelka brojí proti rozsudku odvolacího soudu ve výroku I. v té jeho části, v níž byl změněn výrok I. bod 3 rozsudku soudu prvního stupně tak, že se žaloba zamítá, a dále zcela napadá výrok II. rozsudku odvolacího soudu.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací ( ) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení a že věc je třeba i v současné době - vzhledem k tomu, že řízení v projednávané věci bylo zahájeno v době po 1. 1. 2014 - posoudit (srov. Čl. II bod 2 ) podle , , ve znění pozdějších předpisů, účinného od 1. 1. 2014 (dále jen „ ˮ), se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání a dospěl k závěru, že dovolání není přípustné.

Nejvyšší soud již dříve dovodil, že „zvláštním právním předpisem“, na jehož základě má soud posoudit, zda je majetek ve společném jmění manželů nebo majetek manžela povinného postižen ve větším rozsahu, je právní předpis, který byl účinný v době, kdy vznikl závazek povinného, který je předmětem soudního výkonu rozhodnutí (exekuce), (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 8. 2016, sp. zn. , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 3. 2017, sp. zn. ). Názoru dovolatelky, že v projednávané věci je exekučně vymáhán závazek, který vznikl až po 31. 12. 2013, a proto je při posouzení toho, zda je majetek ve společném jmění manželů nebo majetek manžela povinného postižen ve větším rozsahu, třeba použít právních norem účinných od 1. 1. 2014, a to zejména ustanovení , ve znění pozdějších předpisů, dále též jen „o. z.“, však nelze přisvědčit. Podle dovolatelky vymáhaný závazek povinného vůči žalovaným vznikl až po 31. 12. 2013 proto, že rozsudek Okresního soudu v České Lípě ze dne 10. 9. 2014, sp. zn. , jímž byl povinný uznán vinným pokračujícím přečinem podvodu vůči žalovaným jako poškozeným, tím, že od nich vylákal částku ve výši 43 700 Kč, která je jako jistina předmětem nynější exekuce, nabyl právní moci až po 31. 12. 2013. Dovolatelka však nedocenila, že podle ustanovení je soud vázán rozhodnutím příslušných orgánů o tom, že byl spáchán trestný čin, jakož i tím, kdo jej spáchal; to ovšem neznamená, že právo poškozených žádat po pachateli náhradu škody způsobené trestným činem vzniká až právní mocí odsuzujícího trestního rozsudku. Naopak se uplatní pravidlo, že právo na náhradu škody (a tedy i povinnost k její náhradě) vzniká již na základě právní skutečnosti (zde podvodného jednání povinného), která byla příčinou vzniku škody; právě tato skutečnost totiž zakládá vznik odpovědnosti za škodu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2011, sp. zn. , nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. ). Protože se povinný vůči oprávněným dopustil přečinu podvodu podle ustanovení , 3 tr. zák. v blíže nezjištěný den měsíce dubna 2012, odvolací soud správně uzavřel, že právní režim závazku povinného způsobeného tímto přečinem a možností, jež mají poškození při jeho uspokojení, se řídí právními předpisy účinnými do 31. 12. 2013, tedy včetně ustanovení a násl. a rovněž ustanovení , , ve znění účinném do 31. 12. 2013, dále též jen „obč. zák.“.

Dovolatelka dále namítá, že i kdyby závazek povinného, který je předmětem exekuce, vznikl do 31. 12. 2013, neměl odvolací soud pominout, že za účelem jeho uspokojení je exekutorem postižen její výlučný majetek, protože společné jmění žalobkyně a povinného bylo ještě před vznikem vykonávaného závazku zúženo a následně vypořádáno, a při posouzení důvodnosti žaloby se měl soud zabývat otázkou, zda žalovaní (věřitelé) o zúžení společného jmění žalobkyně a povinného v době vzniku závazku věděli (a případně i tím, zda o vzniku závazku předem věděla povinná a zda proto mohla žalovaným oznámit existenci dohody o zúžení společného jmění). Dovolatelka však pomíjí, že odvolací soud ve svém rozhodování vycházel ze skutečnosti, že členská práva a povinnosti v Okresním stavebním bytovém družstvu se sídlem v České Lípě, Barvířská č. 739, žalobkyně nabyla smlouvou ze dne 12. 4. 2006, tedy za trvání manželství. Zdůraznil, že podle ustanovení § 703 odst. 2, 3 obč. zák. platí, že vznikne-li jen jednomu z manželů za trvání manželství právo na uzavření smlouvy o nájmu družstevního bytu, vznikne se společným nájmem bytu manželovi i společné členství v družstvu a z tohoto členství jsou oba manželé oprávněni společně a nerozdílně, s výjimkou případů, kdy spolu manželé nežijí (z tohoto důvodu odvolací soud rozsudek okresního soudu ve výroku I. bod 2 zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení, aby se touto otázkou zabýval). Za těchto okolností odvolací soud neaplikoval ustanovení věty druhé , o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád), ve znění účinném do 31. 12. 2013, dále též jen „ex. řád“, ale ustanovení věty první ex. řádu, a nebylo tedy rozhodné, zda žalovaní o zúžení a vypořádání společného jmění žalobkyně a povinného věděli, případně zda dovolatelka věděla o vzniku závazku povinného, neboť při postižení členských práv k předmětnému bytovému družstvu jde o exekuci na majetek, který se přímo nachází ve společném jmění žalobkyně a povinného. Ustanovení , 3 obč. zák. je totiž podle názoru odvolacího soudu v poměru speciality vůči ustanovení a násl. obč. zák., takže se uplatní i tehdy, když manželé dříve uzavřeli dohodu o zúžení jejich společného jmění na věci tvořící obvyklé vybavení domácnosti.

Shora uvedený závěr odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu [srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 6. 2011, sp. zn. , rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 8. 2012, sp. zn. (ústavní stížnost proti tomuto rozsudku byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu České republiky ze dne 29. 11. 2012, sp. zn. ), a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 9. 2012, sp. zn. , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2006, sp. zn. ] podle níž v případě podílu v bytovém družstvu platí, že společné členství manželů v bytovém družstvu a následně i společný nájem manželů k družstevnímu bytu vzniká ze zákona, jakmile jsou naplněny předpoklady podle ustanovení , 3 obč. zák.; vznik, existenci a zánik společného členství i společného nájmu družstevního bytu upravují kogentní ustanovení a nelze je smluvně ovlivnit. Tento závěr je třeba přijmout i v případě, kdy ke zúžení společného jmění manželů došlo před nabytím členství v družstvu na základě smlouvy, kterou dovolatelka uzavřela dne 12. 4. 2006. Smyslem ustanovení , 3 obč. zák. a shora uvedené judikatury provádějící výklad těchto ustanovení totiž je pokládat ustanovení , 3 obč. zák za speciální právní normu, podle níž ke zúžení společného jmění manželů nemůže dojít ve vztahu k nabytí členského podílu k bytovému družstvu, s nímž je spojeno právo na uzavření smlouvy o nájmu družstevního bytu. Společné členství manželů v bytovém družstvu za trvání manželství (žijí-li spolu manželé trvale) tedy vznikne i v případě, kdy dříve došlo k zúžení společného jmění manželů jen na věci tvořící obvyklé vybavení společné domácnosti.

Jde-li o závěr odvolacího soudu o tom, že peněžité částky, na které má nebo bude mít žalobkyně nárok od H. H., na základě smlouvy o podnájmu družstevního bytu ze dne 11. 1. 2010, jsou součástí společného jmění žalobkyně a povinného, je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (k tomu se dodává, že podnájemní vztah byl podle skutkových zjištění odvolacího soudu nastolen za manželství dovolatelky a povinného, konkrétně smlouvou ze dne 11. 1. 2010 a ukončen ke dni 31. 3. 2014, tedy ještě za trvání manželství dovolatelky s povinným). Dovolací soud totiž již dříve uzavřel, že nejen výnosy, které jsou součástí společného jmění manželů, ale i výnosy z odděleného majetku jednoho z manželů vzniklé za trvání manželství patří do společného jmění manželů (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 1. 2013, sp. zn. , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2016, sp. zn. ).

Z výše uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, dovolací soud proto postupoval podle , a dovolání žalobkyně odmítl.

Tímto rozhodnutím dovolacího soudu se řízení o věci nekončí. Proto bude rozhodnuto i o náhradě nákladů vzniklých v tomto dovolacím řízení až v konečném rozhodnutí soudu prvního stupně, popřípadě soudu odvolacího ( , ).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 10. 10. 2017

JUDr. Miroslava Jirmanová, Ph.D.předsedkyně senátu