Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
+ 9 ďalších priamych citácií
Zobraziť všetky (14)683143D3719CBA5DC1257A4E0068A284.html
HTML · 21.25 KB
No categories available
20 Cdo 2115/2005
U S N E S E N Í
I. Dovolání se odmítá.
O d ů v o d n ě n í :
Obvodní soud pro Prahu 10 rozsudkem ze dne 26. 11. 2004, č.j. 11 C 101/2004 -16, zamítl žalobu na vyloučení bytu č. 1093/22 v budově č. p. 1093 postavené na pozemku parc. č. 2500 v katastrálním území N., obci P., a k němu náležejícího spoluvlastnického podílu v rozsahu 427/10565 na společných částech domu a pozemku z exekuce a žalobkyni uložil povinnost zaplatit žalovanému 4.650,- Kč na náhradě nákladů řízení. Soud prvního stupně uzavřel, že na základě smlouvy o převodu družstevního bytu do vlastnictví, kterou dne 25. 6. 1998 uzavřela s bytovým družstvem pouze žalobkyně, se byt a podíl na společných částech domu a pozemku stal předmětem bezpodílového spoluvlastnictví (od 1. 8. 1998 společného jmění) žalobkyně a P. H., jejího manžela; oba manželé totiž byli společnými členy družstva, neboť v době, kdy se žalobkyně stala členkou družstva s právem na uzavření smlouvy o nájmu družstevního bytu, spolu trvale žili (úprava vzniku společného nájmu a společného členství manželů v družstvu je kogentní). I kdyby dohoda o zúžení rozsahu bezpodílového spoluvlastnictví z 11. 11. 1997, týkající se výlučně uvedeného bytu a podílu na společných částech domu a pozemku, byla platným právním úkonem, nelze k ní přihlédnout, protože byla uzavřena po vzniku závazku (směnka, z níž vznikla pohledávka, byla vystavena 21. 7. 1997 a téhož dne P. H. avalována) vymáhaného v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 19 Nc 8395/2003 . Právo k věcem, které ve smyslu ustanovení § 267 odst. 1 , 2 zákona č. 99/1963 Sb. , občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „o.s.ř. “), nepřipouští výkon rozhodnutí (exekuci), tedy prokázáno nebylo.
Rozsudkem ze dne 27. 4. 2005, č.j. 19 Co 109/2005 -44, Městský soud v Praze rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé potvrdil, ve výroku o náhradě nákladů řízení změnil tak, že žalobkyni uložil povinnost zaplatit žalovanému 5.533,50 Kč, a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud vyšel ze skutkového zjištění soudu prvního stupně, podle něhož v době, kdy žalobkyně nabyla členská práva a povinnosti v bytovém družstvu, trvale žila s P. H.. Jestliže se tedy manželé stali společnými nájemci družstevního bytu, vzniklo jim i společné členství v družstvu; družstevní byt a podíl na společných částech domu a pozemku byli tudíž oprávněni nabýt do bezpodílového spoluvlastnictví (společného jmění). Smlouvou o převodu družstevního bytu do vlastnictví z 25. 6. 1998 se tak – bez zřetele na to, že ji s bytovým družstvem uzavřela toliko žalobkyně – skutečně stalo. Otázka, zda byt a podíl na společných částech domu a pozemku nejsou součástmi společného jmění proto, že byl dohodou zúžen zákonem stanovený rozsah společného jmění, je s ohledem na ustanovení § 42 odst. 1 zákona č. 120/2001 Sb. , o soudních exekutorech a exekuční činnosti /exekuční řád/ a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 120/2001 Sb. “), irelevantní.
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním, jehož přípustnost opřela o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. , majíc – v rámci důvodu vyjádřeného ustanovením § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. – za zásadního právního významu otázku, zda byt s podílem na společných částech domu a pozemku „patří do společného jmění manželů,“ nebo je ve výlučném vlastnictví dovolatelky, které exekuci jeho prodejem nepřipouští. Oproti soudům obou stupňů prosazuje, že se stala výlučnou členkou bytového družstva, neboť v době nabytí členských práv a povinností „včetně nájemního práva k bytu“ s manželem trvale nežila (tuto okolnost soudy ani nezjišťovaly). K převodu bytu do jejího vlastnictví tak došlo v souladu s § 23 odst. 1 zákona č. 72/1994 Sb. , kterým se upravují některé spoluvlastnické vztahy k budovám a některé vlastnické vztahy k bytům a nebytovým prostorům a doplňují některé zákony, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 72/1994 Sb. “). Poukazuje i na to, že vůlí její matky bylo převést členská práva a povinnosti v bytovém družstvu jen na ni, tedy šlo o „právní úkon, který se svou povahou nejvíce blíží darování,“ takže nabytý majetek (členství v družstvu) byl majetkem výlučným. Pokud by tomu tak nemělo být, namítá absolutní neplatnost převodu členských práv a povinností ve smyslu § 37 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb. , občanského zákoníku ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“). Závěrem – nad rámec uvedeného – se vyjadřuje i k otázce platnosti dohody o zúžení rozsahu bezpodílového spoluvlastnictví. Navrhla, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Dovolání není přípustné.
Podle ustanovení § 236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Je-li napadeným rozhodnutím – jako v projednávaném případě – rozsudek odvolacího soudu, jímž byl ve věci samé potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, je dovolání přípustné za podmínek vymezených v § 237 odst. 1 písm. b/ nebo c/ o.s.ř. Protože použití ustanovení § 237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. je vyloučeno (rozhodnutí soudu prvního stupně nepředcházelo dřívější, odvolacím soudem zrušené, rozhodnutí téhož soudu), zbývá přípustnost dovolání vyvozovat již jen z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. , které ji spojuje se závěrem dovolacího soudu, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. O takový případ jde zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o.s.ř. ).
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po stránce právní, vyplývá, že dovolací přezkum se otevírá toliko pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního významu; dovolání lze proto odůvodnit jen ustanovením § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. (nesprávným právním posouzením věci). Při přezkumu napadeného rozhodnutí – a tedy i v rámci posouzení zásadního významu právních otázek, jejichž řešení odvolacím soudem dovolatel zpochybnil – je dovolací soud uvedeným důvodem včetně jeho obsahového vymezení vázán (§ 242 odst. 3 , věta první, o.s.ř. ).
Odvolací soud převzal následující skutkové zjištění soudu prvního stupně. Usnesením ze dne 5. 12. 2003, č.j. 19 Nc 8395/2003 -35, nařídil Obvodní soud pro Prahu 10 k uspokojení pohledávky žalovaného (oprávněného) ve výši 7.165.000,- Kč s příslušenstvím na majetek P. H. (povinného) exekuci, jejímž provedením pověřil Mgr. M. D., soudního exekutora. Vymáhaná pohledávka vznikla ze směnky, jež byla vystavena 21. 7. 1997 a téhož dne P. H. avalována. Exekučním příkazem z 19. 3. 2004, č.j. EX 756/03 -25, soudní exekutor postihl předmětný byt s podílem na společných částech domu a pozemku způsobem uvedeným v § 59 odst. 1 písm. c/ zákona č. 120/2001 Sb. Žalobkyně za trvání manželství s P. H. nabyla podle § 230 zákona č. 513/1991 Sb. , obchodního zákoníku ve znění pozdějších předpisů, práva a povinnosti spojené s členstvím v bytovém družstvu „I. 1093“ (není rozhodující, zda se tak stalo oznámením dosavadní členky H. Ř., matky žalobkyně, z 20. 1. 1997 nebo dohodou z 5. 5. 1997). Nájemní smlouvu uzavřelo bytové družstvo s žalobkyní v době, kdy s manželem trvale žila (opak v řízení před soudem prvního stupně nebyl tvrzen, natož prokázán). Smlouvou z 25. 6. 1998 (s právními účinky vkladu práva k 7. 7. 1998) převedlo bytové družstvo družstevní byt a podíl na společných částech domu a pozemku podle § 23 a násl. zákona č. 72/1994 Sb. na žalobkyni. Dne 11. 11. 1997 uzavřeli žalobkyně a P. H. formou notářského zápisu dohodu, kterou zúžili bezpodílové spoluvlastnictví tak, že předmětný byt se spoluvlastnickým podílem bude ve výlučném vlastnictví žalobkyně.
Odvolací soud vystavěl své právní posouzení (ústící v závěr o nabytí bytu a podílu na společných částech domu a pozemku do bezpodílového spoluvlastnictví, transformovaného ve společné jmění manželů) na tom, že ve smyslu ustanovení § 703 odst. 2 obč. zák. uzavřením smlouvy o nájmu družstevního bytu vznikl nejen společný nájem, ale žalobkyně a P. H. se stali společnými členy družstva, neboť výhrada podle § 703 odst. 3 obč. zák. se neuplatnila. Současně se – implicite – ztotožnil s názorem vyjádřeným soudem prvního stupně, že ustanovení § 703 odst. 2 obč. zák. je kogentní.
Závěr o nabytí bytu a podílu na společných částech domu a pozemku do bezpodílového spoluvlastnictví dovolatelka sice zpochybnila, ovšem učinila tak námitkami, které se týkají skutkových okolností, tj. tvrzením (vneseným do řízení až odvoláním), že s P. H. v době rozhodné pro vznik společného členství trvale nežila. Jinak řečeno, závěr o svém výlučném vlastnictví věcí vybudovala na vlastních skutkových tvrzeních, odlišných od zjištění, k nimž dospěl soud prvního stupně a která odvolací soud převzal. Výtka, že soudy obou stupňů nezjišťovaly skutečnosti rozhodné z hlediska ustanovení § 703 odst. 3 obč. zák., představuje dovolací důvod ve smyslu § 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř. , jímž lze namítat, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci; k přípustnosti dovolání, jež může být založena jen na úvaze o zásadním významu rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce, však taková argumentace nemůže vést (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004 , uveřejněné v časopise Soudní judikatura 7/2004 pod č. 132, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 751/2003 ).
Neshoda vůle a projevu H. Ř. při převodu členství v družstvu na žalobkyni má rovněž skutkový podklad (tedy platí to, co je uvedeno shora). Navíc nelze přehlédnout, že posouzení převodu jako neplatného právního úkonu by k úspěchu vylučovací žaloby vést nemohlo.
Za zásadně právně významnou ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ , odst. 3 o.s.ř. nelze označit ani otázku týkající se povahy úpravy vzniku práva společného členství manželů v družstvu. Soudní praxe je jednotná v tom, že z povahy ustanovení § 703 obč. zák., jež zakotvuje – pozitivně i negativně – podmínky vzniku práva společného nájmu bytu, společného nájmu družstevního bytu a společného členství v bytovém družstvu, vyplývá nemožnost se od něj odchýlit (§ 2 odst. 3 obč. zák.); jde tedy o kogentní (kategorickou) právní normu, tj. takovou, jejíž použití na právní poměry, které upravuje, nemůže být vyloučeno ani omezeno projevem odchylné vůle subjektů právního vztahu, ani jiných subjektů (nebo státních orgánů). V daných souvislostech to znamená, že při splnění hypotézy (podmiňující části) ustanovení § 703 odst. 2 obč. zák., jako konsekvent nastává to, co je vyjádřeno v její dispozici (normativní části), tj. vznik společného členství manželů v družstvu. Bez významu je, zda žalobkyně nabyla členská práva a povinnosti v družstvu úplatně či bezúplatně (taková okolnost může být relevantní v případě vypořádání společného jmění, srov. § 149 , § 150 obč. zák.).
Lze uzavřít, že dovolání není přípustné podle žádného v úvahu připadajícího ustanovení občanského soudního řádu ; Nejvyšší soud je proto bez jednání (§ 243a odst. 1 , věta první, o.s.ř. ) odmítl (§ 243b odst. 5 , věta první, § 218 písm. c/ o.s.ř. ).
O nákladech dovolacího řízení rozhodl dovolací soud podle ustanovení § 243b odst. 5 , § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o.s.ř. (žalované náklady v tomto stadiu řízení nevznikly a žalobkyně na jejich náhradu nemá právo).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 16.května.2006
JUDr. Pavel K r b e k , v.r.
předseda senátu