Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

26 Cdo 5184/2016

26 Cdo 5184/2016

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a JUDr. Jitky Dýškové ve věci žalobkyně A. A., se sídlem v Ostravě – Moravské Ostravě, Sadová 2650/20, jako insolvenční správkyně majetkové podstaty dlužníka P. B., O., zastoupené Mgr. Janem Petrákem, advokátem se sídlem v Praze, Václavské náměstí 828/23, proti žalovanému V. H., P., zastoupenému Mgr. Ondřejem Mičaníkem, advokátem se sídlem v Ostravě, U Skleníku 1905/7, o zaplacení částky 31.773.207,- Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. , o dovolání žalovaného proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 4. května 2016, č. j. -275, takto:

Dovolání

se odmítá

.

O d ů v o d n ě n í :

Návrhem na vydání platebního rozkazu podaným dne 25. ledna 2011 u Městského soudu v Praze (soudu prvního stupně) se P. B. (dále jen „dlužník“) domáhal, aby mu žalovaný zaplatil částku 31.773.207,- Kč s příslušenstvím (v podobě úroku z prodlení). Návrh odůvodnil tvrzením, že od žalovaného měl do 19. prosince 2008 pronajaty tam specifikované nemovitosti (dále jen „pronajaté nemovitosti“), které za trvání nájmu opravil a upravil na své náklady ve výši 85.873.207,- Kč, které mu žalovaný částečně uhradil postupnými platbami v celkové částce 54.100.000,- Kč. Do současné doby mu však neproplatil zbylou část takto vynaložených investic (odpovídající žalované částce), a to přesto, že tyto investice vložil do pronajatých nemovitostí v souladu s ustanoveními a , , ve znění do 31. prosince 2013 – dále jen „obč. zák.“ ( věta první za středníkem , ). Později, v podáních z 25. dubna 2013 (č. l. 51 až 54 spisu), z 27. května 2013 (č. l. 59 až 73 a 78 až 92 spisu) a z 30. října 2013 (č. l. 99 až 111 spisu), jakož i při jednáních před soudem prvního stupně dne 23. října 2013 (č. l. 96 a 97 spisu) a dne 27. srpna 2014 (č. l. 149 až 152 spisu), jednotlivé opravy a úpravy upřesnil a uvedl, že všechny své investice do pronajatých nemovitostí žalovaný odsouhlasil a zároveň se zavázal uhradit mu veškeré náklady s nimi spojené.

Usnesením ze dne 5. listopadu 2014, č. j. , Krajský soud v Ostravě zjistil (s účinky od 5. listopadu 2014, 10.42 hod.) úpadek dlužníka a na jeho majetek prohlásil konkurs; insolvenčním správcem majetkové podstaty dlužníka ustanovil A. A. Prohlášením konkurzu na majetek dlužníka bylo řízení v této věci ze zákona přerušeno. Jelikož podáním doručeným soudu prvního stupně dne 29. ledna 2015 insolvenční správkyně dlužníka navrhla, aby v řízení bylo pokračováno (viz č. l. 202 spisu), stala se tímto dnem účastníkem daného řízení na straně žalobce namísto dlužníka ( , o úpadku a způsobech jeho řešení / /, ve znění pozdějších předpisů).

Soud prvního stupně nejprve usnesením ze dne 11. listopadu 2013, č. j. -124, zastavil řízení – v důsledku částečného zpětvzetí žaloby – ohledně částky 563,- Kč. Poté rozsudkem ze dne 27. května 2015, č. j. -253, žalobu ohledně částky 31.772.644,- Kč s tam uvedeným úrokem z prodlení zamítl a rozhodl o nákladech řízení účastníků.

K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Praze jako soud odvolací usnesením ze dne 4. května 2016, č. j. -275, citovaný rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Dovolání žalovaného (dovolatele) proti usnesení odvolacího soudu není přípustné podle ( , , ve znění účinném do 31. prosince 2013 /viz čl. II bod 2. ve spojení s čl. VII / – dále opět jen „ “), neboť napadené rozhodnutí je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, od níž není důvod se odchýlit.

S přihlédnutím k charakteru uplatněných dovolacích námitek je zapotřebí zdůraznit, že návrh na zahájení řízení (žaloba) musí obsahovat kromě obecných náležitostí podání ( ) mimo jiné rovněž vylíčení rozhodujících skutečností (viz ). V soudní praxi není pochyb o tom, že rozhodujícími skutečnostmi se rozumějí údaje, které jsou zcela nutné k tomu, aby bylo jasné, o čem a na jakém podkladě má soud rozhodnout. Žalobce musí v žalobě uvést takové skutečnosti, kterými vylíčí skutek (skutkový děj), na jehož základě uplatňuje svůj nárok, a to v takovém rozsahu, který umožňuje jeho jednoznačnou individualizaci (nemožnost záměny s jiným skutkem). Právní charakteristiku skutku (tzv. právní důvod žaloby) není povinen v žalobě uvádět. Vylíčení rozhodujících skutečností slouží k vymezení předmětu řízení po skutkové stránce; zároveň však z něho musí vyplynout, o jaký právní poměr žalobce svůj nárok opírá (právní důvod žaloby), byť sám není povinen tento právní důvod v žalobě výslovně uvádět (srov. usnesení Nejvyššího soudu z 21. května 1996, sp. zn. , a z 28. května 1998, sp. zn. , uveřejněná pod č. 4/1998 a č. 119/1998 časopisu Soudní judikatura). V soudní praxi nebyl zaznamenán odklon ani od závěru, že vylíčení rozhodujících skutečností může mít – zprostředkovaně – původ i v odkazu na u, kterou žalobce (coby důkazní materiál) připojí k žalobě a v textu žaloby na takovou u výslovně odkáže. Nelze ovšem opomenout, že uvedený závěr je výjimkou ze zásady, že vylíčení rozhodujících skutečností má obsahovat samotná žaloba ( ), a jako výjimka by měl být aplikován restriktivně (srov. rozsudky Nejvyššího soudu z 30. ledna 2003, sp. zn. , uveřejněný pod č. 35/2003 časopisu Soudní judikatura, a z 15. července 2008, sp. zn. , uveřejněný pod č. 38/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Zbývá dodat, že prostřednictvím vylíčení rozhodujících skutečností plní žalobce i povinnost tvrzení, kterou mu ukládá ustanovení V této souvislosti však nelze ztratit ze zřetele, že zatímco v žalobě jde o základní nezaměnitelné vylíčení skutku (skutkového děje) neboli vymezení předmětu řízení po skutkové stránce tak, aby žaloba byla projednatelná, týká se povinnost účastníka uložená v ustanovení všech skutečností významných pro rozhodnutí věci. Určení těchto skutečností závisí na právní kvalifikaci skutku soudem. Které skutečnosti jsou právně významné, je v zásadě dáno skutkovou podstatou (hypotézou) právní normy, která má být ve věci aplikována. Ve sporném řízení, kde strany stojí proti sobě a mají opačný zájem na výsledku řízení, povinnost tvrzení a důkazní povinnost zatěžuje každou ze sporných stran ve zcela jiném směru. Každá ze sporných stran musí v závislosti na hypotéze právní normy tvrdit skutečnosti a označit důkazy, na základě kterých bude moci soud rozhodnout v její prospěch (břemeno tvrzení a důkazní břemeno). Povinnost tvrzení a povinnost důkazní jsou ve vzájemné jednotě. Rozsah důkazní povinnosti je zásadně určen rozsahem povinnosti tvrdit skutečnosti, neboť aby mohl účastník nějakou skutečnost prokázat, musí ji nejdříve tvrdit. V tomto smyslu právní teorie hovoří o břemenu tvrzení, jímž rozumí procesní odpovědnost účastníka řízení za to, že za řízení netvrdil všechny rozhodné skutečnosti významné pro rozhodnutí a že z tohoto důvodu muselo být rozhodnuto o věci samé v jeho neprospěch. Smyslem břemene tvrzení je umožnit soudu rozhodnout o věci samé i v takových případech, kdy určitá skutečnost, významná podle hmotného práva pro rozhodnutí věci, pro nečinnost účastníků (v důsledku nesplnění povinnosti uložené účastníkům ustanovením ) nemohla být prokázána, neboť vůbec nebyla účastníky tvrzena (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. května 2008, sp. zn. , a dále např. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 20. června 2012, sp. zn. , uveřejněný pod č. 115/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

V posuzovaném případě předně nelze ztratit ze zřetele, že dlužník (bývalý nájemce) v průběhu řízení před soudem prvního stupně vylíčení rozhodujících skutečností v žalobě doplnil tvrzením, že dovolatel (pronajímatel) se mu zavázal uhradit veškeré náklady spojené s (odsouhlasenými) investicemi do pronajatých nemovitostí. Za této situace bylo napříště zřejmé, že se domáhá vypořádání uvedených investic z titulu náhrady nákladů spojených se změnou pronajaté věci, k jejichž úhradě se pronajímatel zavázal (§ 667 odst. 1 věta druhá obč. zák.). Pak je ovšem nerozhodné, že některé z těchto investic případně mohly mít charakter nákladů vynaložených nájemcem při opravě, ke které byl povinen pronajímatel (§ 669 obč. zák.). I oprava věci, která je předmětem nájmu, totiž může představovat (odsouhlasenou) změnu této věci (k tomu viz odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu z 24. února 2015, sp. zn. ), přičemž podkladem pro její vypořádání je zde právě závazek pronajímatele ve smyslu § 667 odst. 1 věty druhé obč. zák., a nikoli okolnosti rozhodné pro aplikaci obč. zák. Byť tedy dlužník v žalobě odkázal rovněž na posléze uvedené ustanovení, není to pro další průběh řízení směrodatné, není-li soud při svém právním posouzení věci právním názorem účastníků vázán (srov. Drápal, L., Bureš, J. a kol. I. až 200za. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, str. 505, a v soudní praxi např. rozsudek Nejvyššího soudu z 24. února 2004, sp. zn. , uveřejněný pod č. C 2392 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu; obdobný závěr vyplývá i z rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu z 19. října 2011, sp. zn. , uveřejněného pod č. 27/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

K dalším dovolacím námitkám (podřaditelným pod dovolací důvod podle ) lze uvést následující. Předně je zapotřebí zdůraznit, že z odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 22. ledna 2013, sp. zn. , na nějž v dovolání odkázal dovolatel, nevyplývá požadavek, aby ve sporu o vypořádání nákladů nájemce na odsouhlasenou změnu pronajaté věci žalobce (nájemce) v rámci vylíčení rozhodujících skutečností v žalobě ( ), eventuálně v průběhu řízení při plnění povinnosti tvrzení ( ), rovněž uvedl, kdy a jakým „způsobem“ (míněno patrně formou) dal pronajímatel souhlas se změnami na předmětu nájmu a kterých konkrétních úprav se takový souhlas týkal. Nelze opomenout, že pro souhlas pronajímatele není předepsána zvláštní forma a navíc jej lze udělit i dodatečně po provedení změny předmětu nájmu (srov. Švestka, J., Spáčil, J., Škárová, M., Hulmák, M. a kol. II. až 880. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, 1114 s., str. 1899 a 1900, a dále např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 5. dubna 2004, sp. zn. , uveřejněný pod č. C 2574 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, či ze dne 25. května 2010, sp. zn. ). Současně nelze ztratit ze zřetele, že byť je souhlas pronajímatele (hmotně)právním úkonem (srov. opět naposledy citovaný rozsudek Nejvyššího soudu), a musí proto splňovat jeho obecné náležitosti, např. určitost, lze změny předmětu nájmu, k jejichž schválení směřuje, vymezit i úhrnně, a to např. i tak, že udělený souhlas „pokryje“ veškeré změny pronajaté věci provedené nájemcem za trvání nájmu. V uvedených souvislostech je třeba si též uvědomit, že okolnosti rozhodné pro závěr o souhlasu pronajímatele s konkrétní změnou pronajaté věci lze prokázat nejen důkazy přímými, ale i nepřímými (přímým důkazem je ten, který přímo potvrzuje nebo vyvrací dokazovanou skutečnost; nepřímým je pak důkaz, který dokazuje skutečnost jinou, ale takovou, ze které je možné usuzovat, zda se stala či nestala skutečnost, která je předmětem dokazování – v podrobnostech viz odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu z 26. června 2014, sp. zn. , uveřejněného pod č. 93/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Pro úplnost zbývá dodat, že uvedené platí obdobně též pro závazek pronajímatele ve smyslu věty druhé obč. zák.

Lze uzavřít, že odvolací soud se od citované judikatury neodchýlil (jeho rozhodnutí je naopak výrazem standardní soudní praxe), jestliže ve vylíčení rozhodujících skutečností v žalobě ( ) ve spojení s tvrzeními učiněnými žalující stranou v průběhu řízení ( ) neshledal nedostatky, jež by odůvodňovaly závěr, že žalobkyně dosud neunesla břemeno tvrzení o právně významných skutečnostech, jež je povinna tvrdit z hlediska aplikované hmotněprávní normy (hypotézy věty první a druhé obč. zák.). K tomu se sluší poznamenat, že vady ve vylíčení rozhodujících skutečností, nepodaří-li se je odstranit postupem podle , jsou důvodem pro odmítnutí žaloby ( ), nikoli pro její zamítnutí (kvůli nesplnění povinnosti tvrzení podle o.s.ř), jak se snad – vzhledem k obsahu dovolání – mylně domníval dovolatel.

K ostatním dovolacím výtkám zbývá dodat, že podle obsahu spisu nenastaly v souzené věci účinky tzv. koncentrace řízení podle , jelikož účastníci dosud nebyli o koncentraci řízení a jejích účincích řádně poučeni (k tomu viz rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 4. září 2013, sp. zn. , uveřejněný pod č. 98/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Vycházeje z uvedených závěrů, dovolací soud dovolání podle odmítl – se souhlasem všech členů senátu ( ) – pro nepřípustnost.

Nejvyšší soud nerozhoduje o nákladech dovolacího řízení, jestliže dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu není rozhodnutím, jímž se řízení končí, a jestliže řízení nebylo již dříve skončeno (srov. usnesení Nejvyššího soudu z 23. července 2002, sp. zn. , uveřejněné pod č. 48/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 21. září 2017

JUDr. Miroslav Ferák

předseda senátu