Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

26 Cdo 2758/2012

26

Cdo 2758/2012

ROZSUDEK

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Pavlíny Brzobohaté ve věci žalobce J. K., zastoupeného JUDr. Vladimírem Kristýnem, advokátem se sídlem v Brně, Kobližná 19, proti žalovanému Š. B., zastoupenému JUDr. Jaromírem Josefem, advokátem se sídlem v Hodoníně, Velkomoravská 378/1, o zaplacení částky 1.219.635,- Kč, vedené u Okresního soudu v Hodoníně pod sp. zn. , o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 20. října 2011, č. j. -259, takto:

I. Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 20. října 2011, č. j. -259, v části výroku I., jíž byl potvrzen rozsudek pro uznání Okresního soudu v Hodoníně ze dne 14. září 2009, č. j. -97, ohledně povinnosti žalovaného zaplatit žalobci částku 846.035,- Kč, a v nákladovém výroku II., a rozsudek pro uznání Okresního soudu v Hodoníně ze dne 14. září 2009, č. j. -97, v části výroku I., jíž byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobci částku 846.035,- Kč, a v nákladovém výroku II.,

se zrušují

a věc

se vrací

v tomto rozsahu Okresnímu soudu v Hodoníně k dalšímu řízení.

II. Dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 20. října 2011, č. j. -259, v části výroku I., jíž byl potvrzen rozsudek pro uznání Okresního soudu v Hodoníně ze dne 14. září 2009, č. j. -97, ohledně povinnosti žalovaného zaplatit žalobci částku 3.600,- Kč, se odmítá; jinak sezamítá.

O d ů v o d n ě n í:

Žalobce se domáhal, aby žalovanému byla uložena povinnost zaplatit mu částku 1.219.635,- Kč. Žalobu odůvodnil tvrzením, že do 29. února 2008 měl od žalovaného pronajaty

„nebytové prostory v domě č. p. 1444 v obci U.“

(dále jen „předmětné nebytové prostory“, resp. „nebytové prostory“), v nichž provedl s jeho souhlasem „úpravy“, na něž vynaložil náklady ve výši 802.033,- Kč, které s ním žalovaný odmítá vypořádat; na uvedené náklady započetl jeho pohledávky vůči své osobě v částce 430.000,- Kč, z čehož vyplývá, že z tohoto titulu po něm požadoval částku 372.033,- Kč (dále jen „nárok na vypořádání nákladů na úpravy nebytových prostor“). Dále uvedl, že v nebytových prostorách má umístěny své movité věci sloužící jako vybavení restaurace (dále jen „vybavení restaurace“), které mu žalovaný odmítá vydat a jejichž hodnota činí 474.002,- Kč, což po něm rovněž požadoval (dále jen „nárok na úhradu hodnoty vybavení restaurace“); na tomto místě dodal, že

„k tomu je nutno připočítat palivové dříví v hodnotě 3.600,00 Kč“

(dále jen „nárok na úhradu hodnoty palivového dříví“). Vedle toho požadoval též úplatu ve výši 220.000,- Kč za neoprávněné užívání vybavení restaurace v období od 1. března 2008 do 31. ledna 2009 (dále jen „nárok na úplatu za neoprávněné užívání vybavení restaurace“) a úroky ve výši

„nejméně 150.000,00 Kč“

, které si vyžádá půjčka, jíž byl nucen si sjednat – ke „krytí“ jiné půjčky – v důsledku toho, že mu žalovaný odmítá vydat vybavení restaurace a vypořádat s ním náklady na úpravy nebytových prostor (dále jen „nárok na úroky z půjčky“).

Okresní soud v Hodoníně (soud prvního stupně) rozsudkem pro uznání ze dne 14. září 2009, č. j. -97, vyhověl žalobě a uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci (do patnácti dnů od právní moci rozsudku) částku 1.219.635,- Kč (výrok I.); současně rozhodl o nákladech řízení účastníků (výrok II.).

Při vydání rozsudku pro uznání postupoval podle , , ve znění před novelou provedenou (dále jen „ před novelou“), a usnesením ze dne 15. června 2009, č. j. -91 (doručeným dne 20. července 2009 – srov. doručenku na č. l. 89 spisu), vyzval žalovaného (dále jen „výzva soudu prvního stupně“), aby se ve věci písemně vyjádřil. Jelikož žalovaný se ve stanovené lhůtě třiceti dnů nevyjádřil (byť podáním ze dne 23. července 2009 ohlásil, že tak učiní) a ani v této lhůtě nesdělil, jaký vážný důvod mu v tom brání, rozhodl ve věci rozsudkem pro uznání ( ve spojení s ustanovením před novelou).

K odvolání žalovaného Krajský soud v Brně jako soud odvolací rozsudkem ze dne 20. října 2011, č. j. -259, citovaný rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků (výrok II.).

Odvolací soud přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně z hlediska zákonem připuštěných odvolacích důvodů ( a před novelou) a neshledal odvolání žalovaného opodstatněným. Předně nepokládal za právně významnou odvolací námitku, že náhlé zhoršení zdravotního stavu žalovanému bránilo ve stanovené lhůtě soudu byť i jen sdělit důvod, jenž mu překážel podat v této lhůtě řádné vyjádření k žalobě; třebaže doložil, že v průběhu července 2009 byl opakovaně hospitalizován v souvislosti s prodělaným infarktem myokardu, byl schopen se soudem komunikovat, jak o tom vypovídá jeho podání ze dne 23. července 2009, a tedy nic mu nebránilo už tehdy soudu sdělit, že trpí natolik závažnými zdravotními obtížemi, že mu to brání se k žalobě ve stanovené lhůtě kvalifikovaně vyjádřit. Následně neshledal důvodnou ani odvolací námitku, že žaloba vykazovala vady, které bránily pokračování v řízení a potažmo i vyhovění žalobě rozsudkem pro uznání. V této souvislosti – s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 20. října 2004, sp. zn. zdůraznil, že projednatelnosti žaloby není na překážku, že v ní žalobce neuvedl všechna potřebná tvrzení významná podle hmotného práva nebo že vykazovala nedostatky v právní kvalifikaci vylíčených rozhodujících skutečností, jestliže v ní byly, jako v daném případě, vylíčeny alespoň takové rozhodující skutečnosti, jimiž byl vymezen předmět řízení po skutkové stránce. Vycházeje z uvedených právních názorů uzavřel, že pro vydání rozsudku pro uznání soudu prvního stupně byly naplněny předpoklady stanovené v ve spojení s ustanovením před novelou; proto citovaný rozsudek potvrdil.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost opřel o ustanovení , , ve znění před novelou provedenou (dále jen „ “). Uplatněné dovolací námitky podřadil pod dovolací důvod podle Předně namítl, že náhlé zhoršení zdravotního stavu nastanuvší bezprostředně po podání ze dne 23. července 2009 mu znemožnilo ve stanovené lhůtě soudu sdělit byť i jen důvod, který mu bránil se na výzvu soudu prvního stupně včas vyjádřit ve smyslu před novelou. V návaznosti na to odvolacímu soudu vytkl, že při úvaze o závažnosti jeho zdravotního stavu se nevypořádal se skutečnostmi uvedenými v

„lékařské zprávě MUDr. S.“

a vycházel jen z toho, že byl schopen komunikovat se soudem prvního stupně podáním z 23. července 2009, a proto mu nic nebránilo sdělit soudu alespoň příčinu (vážný důvod), která mu znemožňuje vyjádřit se k žalobě v soudem určené lhůtě. Měl rovněž za to, že není správný právní názor, že žaloba nevykazovala vady bránící pokračování v řízení a tudíž také tomu, aby o ní bylo rozhodnuto rozsudkem pro uznání. V této souvislosti – s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. března 2005, sp. zn. , ze dne 28. června 2005, sp. zn. , a ze dne 11. října 2006, sp. zn. – zdůraznil, že vylíčením rozhodujících skutečností se rozumí vylíčení skutkového děje, na jehož základě žalobce uplatňuje svůj nárok, přičemž v žalobě musí být rozhodující skutečnosti vylíčeny v rozsahu, který umožňuje jednoznačnou individualizaci uplatněného nároku. V daném případě však

„z žaloby a tvrzení v ní uvedených není … zřejmé, zda se žalobce domáhá … úhrady nákladů spojených s úpravou … nebytového prostoru podle § 667 odst. 1 věta druhá obč. zák., nebo protihodnoty toho, o co se zvýšila hodnota pronajatého nebytového prostoru podle § 667 odst. 1 věta poslední obč. zák.“

; navíc žalobce ani neuvedl (a neoznačil k tomu důkaz), zda s provedením úprav předmětných nebytových prostor souhlasil, přičemž takovýto souhlas je pro oba zmíněné nároky rozhodující. Dodal, že uvedené platí obdobně i z důvodu

„nespecifikování … jednotlivých úprav provedených žalobcem a … jím dále žalovaných movitých věcí a palivového dříví“

. V tomto kontextu přitom zmínil rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 19. října 2006, sp. zn. , z něhož dovozoval, že

„prostý odkaz žalobce na soubor přiložených listin nelze považovat za splnění povinnosti vylíčit v žalobě rozhodující skutečnosti“

. Navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudky obou soudů a věc vrátil k dalšímu řízení soudu prvního stupně.

Žalobce ve vyjádření k dovolání především namítl, že dovolání není přípustné. Pro případ, že by se dovolací soud s tímto neztotožnil, vyvracel správnost uplatněných dovolacích námitek, přičemž se ztotožnil s právními názory odvolacího soudu a navrhl, aby dovolání bylo odmítnuto, popř. zamítnuto.

Na vyjádření žalobce reagoval dovolatel podáním ze dne 25. června 2012, v němž zopakoval již uplatněné dovolací námitky, které dále argumentačně rozvinul.

Na tomto místě je zapotřebí zdůraznit, že odvolací soud postupoval v odvolacím řízení v souladu s čl. II bodem 10 správně podle ve znění účinném před 1. červencem 2009 (dále opět jen „ před novelou“), neboť rozsudek pro uznání byl vydán po řízení provedeném právě podle tohoto zákona. Správnost jeho postupu (příp. postupu soudu prvního stupně) v souzené věci je proto zapotřebí zkoumat z pohledu právní úpravy civilního procesu účinné do uvedeného data. Bylo-li však napadené rozhodnutí vydáno až po nabytí účinnosti (tj. po 1. červenci 2009), Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací ( ) dovolání projednal a o něm rozhodl podle , , ve znění po novele provedené a ve znění před novelou provedenou – čl. II bod 7. (dále opět jen „ ”).

Nejvyšší soud shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení ( ), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatele ( a 4 ).

Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.

Proti potvrzujícímu výroku I. napadeného rozsudku by mohlo být dovolání objektivně přípustné podle nebo c/ (ustanovení bylo zrušeno uplynutím dne 31. prosince 2012 nálezem Ústavního soudu České republiky ze dne 21. února 2012, sp. zn. ; pro posouzení přípustnosti dovolání podaných do 31. prosince 2012 je však i nadále použitelné /srov. nález Ústavního soudu České republiky ze dne 6. března 2012, sp. zn. ). Nelze ovšem přehlédnout, že odvolací soud tímto napadeným výrokem ve skutečnosti rozhodoval o pěti různých nárocích (nároku na vypořádání nákladů na úpravy nebytových prostor, nároku na úhradu hodnoty vybavení restaurace, nároku na úhradu hodnoty palivového dříví, nároku na úplatu za neoprávněné užívání vybavení restaurace a nároku na úroky z půjčky), z nichž každý mohl být žalován samostatně. Přitom prostřednictvím názoru, že nebyly naplněny předpoklady pro vydání rozsudku pro uznání, dovolatel – s přihlédnutím k obsahu dovolání ( ) – zpochybnil správnost potvrzujícího výroku I. napadeného rozsudku pouze ve vztahu k nárokům na vypořádání nákladů na úpravy nebytových prostor, na úhradu hodnoty vybavení restaurace a úhradu hodnoty palivového dříví (ve vztahu k nárokům na úplatu za neoprávněné užívání vybavení restaurace a na úroky z půjčky ho nezpochybnil). Protože odvolací soud na věc pohlížel jako na věc občanskoprávní a nárok na úhradu hodnoty palivového dříví nepřevyšoval částku 50.000,- Kč (okolnost, že uplatněné, resp. dovoláním napadené nároky ve svém součtu tuto částku převyšují, je nerozhodná), nelze dovodit přípustnost dovolání proti výroku I. v části, jíž byl potvrzen rozsudek pro uznání soudu prvního stupně ohledně povinnosti žalovaného zaplatit žalobci částku 3.600,- Kč, neboť ustanovení to vylučuje. Na uvedeném závěru nemůže nic změnit ani nesprávné poučení odvolacího soudu o možnosti podat dovolání, neboť nesprávné poučení odvolacího soudu o tom, že dovolání je přípustné, přípustnost dovolání nezakládá (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. června 2002, sp. zn. , uveřejněné pod č. 51 v sešitě č. 6 z roku 2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Vycházeje z uvedených závěrů, dovolací soud – bez nařízení jednání ( věta prvá ) – dovolání proti výroku I. v části, jíž byl potvrzen rozsudek pro uznání soudu prvního stupně ohledně povinnosti žalovaného zaplatit žalobci částku 3.600,- Kč, podle věty první a jako nepřípustné odmítl.

Dovolání proti výroku I. v části, jíž byl potvrzen rozsudek pro uznání ohledně nároků na vypořádání nákladů na úpravy nebytových prostor a na úhradu hodnoty vybavení restaurace nemůže být přípustné podle (proto, že rozsudek soudu prvního stupně, potvrzený napadeným rozsudkem, byl jeho prvním rozhodnutím ve věci). Dovolací soud se tudíž zabýval přípustností dovolání podle Je-li přípustnost dovolání podle spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, pak také dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních a způsobilým dovolacím důvodem je proto v tomto případě zásadně jen důvod podle

Prostřednictvím způsobilého dovolacího důvodu podle dovolatel brojil proti právnímu názoru, že pro vydání rozsudku pro uznání byly naplněny předpoklady stanovené v ve spojení s ustanovením před novelou. Dovolací soud dospěl k závěru, že z pohledu uplatněných dovolacích námitek lze napadenému potvrzujícímu rozhodnutí přisoudit zásadní právní význam pro řešení otázky naplněnosti předpokladů pro vydání rozsudku pro uznání na základě fikce uznání nároku ( před novelou); tato otázka je totiž soudy rozhodována rozdílně, byť již byla v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena (viz posléze uvedený výklad). Je-li podle závěru dovolacího soudu napadené rozhodnutí v tomto ohledu zásadně právně významné, stává se tím dovolání – pro řešení zmíněné otázky – přípustným podle

Podle a 3 dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil. Z ustanovení věty druhé vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout k vadám řízení uvedeným v , a b/ a , jakož i k tzv. jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci ( ). Existence uvedených vad namítána nebyla a tyto vady nevyplynuly ani z obsahu spisu.

Prostřednictvím dovolacího důvodu podle lze odvolacímu soudu vytknout, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Podle před novelou vyžaduje-li to povaha věci nebo okolnosti případu, může předseda senátu, s výjimkou věcí, v nichž nelze uzavřít a schválit smír ( , 2 před novelou), a věcí uvedených v a před novelou, místo výzvy podle před novelou, nebo nebylo-li takové výzvě řádně a včas vyhověno, žalovanému usnesením uložit, aby se ve věci písemně vyjádřil a aby v případě, že nárok uplatněný v žalobě zcela neuzná, ve vyjádření vylíčil rozhodující skutečnosti, na nichž staví svoji obranu, a k vyjádření připojil listinné důkazy, jichž se dovolává, popřípadě označil důkazy k prokázání svých tvrzení. K podání vyjádření určí lhůtu, která nesmí být kratší než 30 dnů od doručení usnesení. Toto usnesení nelze vydat nebo doručit po prvním jednání ve věci, nesmí být žalovanému doručeno dříve než žaloba a lze jej doručovat výhradně do vlastních rukou; náhradní doručení je vyloučeno ( a 4 před novelou). Jestliže se žalovaný bez vážného důvodu na tuto výzvu soudu včas nevyjádří a ani ve stanovené lhůtě soudu nesdělí, jaký vážný důvod mu v tom brání, má se za to, že nárok, který je proti němu žalobou uplatňován, uznává; o tomto následku ( ) musí být poučen ( před novelou).

Podle před novelou rozsudkem pro uznání rozhodne soud také tehdy, má-li se za to, že žalovaný nárok, který je proti němu žalobou uplatňován, uznal ( ). Jen pro vydání rozsudku pro uznání nemusí být nařízeno jednání ( před novelou).

Ustálená soudní praxe (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 8. března 2005, sp. zn. , uveřejněný pod č. 21 v sešitě č. 3 z roku 2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek /citovaný rozsudek byl uveřejněn rovněž pod č. 69 v sešitě č. 5 z roku 2005 časopisu Soudní judikatura/) dovodila, že má-li se za řízení ve smyslu ustanovení před novelou za to, že žalovaný nárok uplatněný proti němu žalobou uznal, soud rozhodne podle ustanovení před novelou rozsudkem pro uznání, i když se žalovaný ještě před vydáním rozsudku pro uznání ve věci písemně vyjádřil tak, že nárok žalobce zcela neuznává, a i když ve svém opožděném vyjádření vylíčil rozhodující skutečnosti, na nichž staví svoji procesní obranu. Jestliže podal vyjádření ve věci až po uplynutí lhůty určené v usnesení o výzvě k vyjádření vydaném podle ustanovení před novelou, nenastane fikce uznání nároku uplatněného v žalobě jen tehdy, jestliže prokáže, že mu v podání vyjádření bránil vážný důvod, a současně, jestliže takový vážný důvod alespoň sdělil soudu ve lhůtě stanovené pro podání vyjádření nebo jestliže šlo o tak vážný důvod, který mu zabránil v tom, aby soudu byť jen sdělil, že u něj tento vážný důvod nastal ( před novelou).

Z obsahu spisu se podává, že výzva soudu prvního stupně, v níž byla určena třicetidenní lhůta k vyjádření ve věci ve smyslu před novelou, byla žalovanému doručena dne 20. července 2009; uvedená třicetidenní lhůta tudíž skončila uplynutím dne 19. srpna 2009. V této lhůtě učinil žalovaný podání ze dne 23. července 2009 (odevzdané osobně na podatelnu soudu prvního stupně následujícího dne), v němž ohlásil, že ve stanovené třicetidenní lhůtě podá písemné vyjádření, kde uvede a vylíčí rozhodující skutečnosti jako obranu proti žalobě včetně doložení a prokázání svých tvrzení (srov. podání na č. l. 93 spisu). V dotčené lhůtě však již neučinil žádné podání, jímž by skutečně vyhověl výzvě soudu prvního stupně. Rozhodující skutečnosti, na nichž staví svoji procesní obranu ve sporu, vylíčil teprve podáním ze dne 10. září 2009 (opět odevzdaným osobně na podatelnu soudu prvního stupně následujícího dne). Přitom ve svém odvolání (proti rozsudku prvního stupně) ze dne 25. září 2009 mimo jiné uvedl, že

„v průběhu doby, kdy měly být soudu doručeny důkazy proti žalobě“

, vážně onemocněl (postihl ho srdeční infarkt), že v této souvislosti byl hospitalizován a podrobil se lékařskému zákroku (pro obnovení funkce cévního systému), že

„závažný zdravotní stav“

u něj dosud trvá a že v jeho důsledku se bude muset podrobit ještě dalšímu

„zákroku“

. Současně zdůraznil, že to byl tedy závažný důvod, který mu bránil

„mimo jiné i informovat soud“

. K doložení uvedených tvrzení pak přiložil lékařské zprávy z 25. září 2009 (vyhotovenou MUDr. L. Z.) a z 27. ledna 2010 (vyhotovenou MUDr. B. S.). Z prve jmenované zprávy vyplývá, že v průběhu července 2009, konkrétně 10. až 17. a 22. dne toho měsíce, byl žalovaný opakovaně hospitalizován pro

„subakutní infarkt myokardu“

, že 28. července 2009 se podrobil vyšetření pomocí Holterova monitorování EKG a že i poté u něj přetrvávaly

„námahové oprese na hrudi“

, které si dne 16. září 2009 vyžádaly provedení

„opakované selektivní koronografie“

. K tomu druhá zpráva doplňuje, že pro

„závažné akutní a subakutní onemocnění, v jehož důsledku bylo nutné preferovat výrazný klidový režim“

a jehož další vývoj nemohl žalovaný

„tušit ani předpokládat“

, nebyl s velkou pravděpodobností schopen v době po 22. červenci 2009

„rozsáhlejších psychických a fyzických úkonů“

; pokud v dané věci podal dne 23. července 2009

„nekvalifikované vyjádření“

, bylo to

„v době akutního kardiovaskulárního onemocnění“

.

Dovolateli lze přisvědčit v názoru, že jen z toho, že byl schopen komunikovat se soudem prvního stupně podáním ze dne 23. července 2009, nelze bez dalšího dovozovat, že mu nic nebránilo ve lhůtě určené ve výzvě soudu prvního stupně alespoň sdělit vážný důvod, který mu znemožňuje se v uvedené lhůtě kvalifikovaně vyjádřit ve věci. Opačný názor totiž opomíjí, že vyjádřit se ve věci ve smyslu před novelou mohl žalovaný kdykoliv až do uplynutí soudem určené lhůty (tedy i v době po 23. červenci 2009 /do 19. srpna 2009/) a že vážný důvod, který mu v takovém kvalifikovaném vyjádření zabránil, u něj mohl nastat i později před skončením uvedené lhůty, tudíž i v uvedeném časovém rozpětí. S dovolatelem však již nelze souhlasit v tom, že náhlé zhoršení jeho zdravotního stavu nastanuvší bezprostředně po učinění podání ze dne 23. července 2009 mu znemožnilo ve stanovené lhůtě soudu byť jen sdělit vážný důvod, který mu bránil se na výzvu soudu prvního stupně včas vyjádřit ve smyslu před novelou. Ze shora citovaných lékařských zpráv sice vyplývá, že v průběhu července 2009 byl opakovaně hospitalizován a že ani po ukončení hospitalizace (tj. po 22. červenci 2009) nebyl s velkou pravděpodobností schopen (do uplynutí soudem stanovené lhůty)

„rozsáhlejších psychických a fyzických úkonů“

. Za takový úkon však nelze označit podání, jímž by pouze oznámil vážný důvod, který mu bránil se ve věci písemně vyjádřit ve smyslu před novelou. Takové oznámení je totiž svou povahou úkon zcela triviální (nenáročný na přípravu a realizaci). Z obsahu zmíněných lékařských zpráv tudíž nelze dovodit, že by u něj nastal tak vážný důvod, že mu až do uplynutí lhůty určené pro podání vyjádření bránil soudu byť jen sdělit, že u něj tento vážný důvod nastal ( před novelou). To platí tím spíše, že i

„v době akutního kardiovaskulárního onemocnění“

byl schopen učinit vůči soudu úkon srovnatelné (tj. zanedbatelné) náročnosti, konkrétně podání ze dne 23. července 2009, jímž ohlásil, že ve stanovené třicetidenní lhůtě se ve věci písemně vyjádří (uvede a vylíčí rozhodující skutečnosti jako obranu proti žalobě včetně doložení a prokázání svých tvrzení). Ostatně nelze ani přehlédnout, že ještě ve svém odvolání ze dne 25. září 2009 konstatoval, že u něj dosud trvá

„závažný zdravotní stav“

, jenž mu bránil

„mimo jiné i informovat soud“

; přesto mu nepřekážel v podání řádného odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně, tj. v uskutečnění procesního úkonu podstatně vyšší náročnosti než vyžaduje pouhé sdělení vážného důvodu bránícího včas se vyjádřit ve věci ve smyslu před novelou. V naznačených souvislostech tudíž nebyl dovolací důvod podle užit opodstatněně.

Už na tomto místě je zapotřebí připomenout, že uplatnil-li žalobce, jako v daném případě, v žalobě více práv (nároků) se samostatným skutkovým základem a soud je projednává (aniž by postupoval podle ustanovení před novelou) ve společném řízení, nastává (může nastat) fikce uznání ve smyslu ustanovení před novelou vůči každému z těchto práv (nároků) samostatně a také samostatně vůči nim soud posuzuje i předpoklady pro vydání rozsudku pro uznání podle ustanovení před novelou (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. května 2005, sp. zn. , uveřejněný pod č. 107 v sešitě č. 7 z roku 2005 časopisu Soudní judikatura).

Již v rozsudku ze dne 12. srpna 2003, sp. zn. , uveřejněném pod č. 153 v sešitě č. 9 z roku 2003 časopisu Soudní judikatura, Nejvyšší soud České republiky vyložil, že usnesení podle ustanovení před novelou je právním prostředkem přípravy jednání, kterou soud provádí se záměrem (srov. před novelou), aby bylo možné věc rozhodnout zpravidla při jediném (prvním) jednání. K přípravě jednání – a v jejím rámci též k vydání usnesení podle ustanovení před novelou – soud přistoupí teprve tehdy, jsou-li splněny podmínky řízení a byly-li odstraněny případné vady v žalobě. Jinými slovy řečeno, soud může vydat v souladu se zákonem usnesení podle ustanovení před novelou a rozhodnout rozsudkem pro uznání vydaným podle ustanovení a před novelou, jen jestliže nenastal takový nedostatek podmínky řízení, pro který by řízení muselo být zastaveno ( před novelou), a jestliže žaloba není postižena takovými vadami, které by bránily pokračování v řízení. Ustálená soudní praxe rovněž dovodila, že nedostatek náležitostí žaloby brání jejímu věcnému projednání a pokračování v řízení, neobsahuje-li vylíčení rozhodujících skutečností, nebo je-li vylíčení těchto skutečností natolik neúplné, neurčité nebo nesrozumitelné, že nelze bez dalšího stanovit, jaký skutek má být předmětem řízení, nebo je-li mezi tvrzenými skutečnostmi a žalobním petitem logický rozpor (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu z 15. října 2002, sp. zn. , a z 18. června 2003, sp. zn. , uveřejněná pod č. 209 a č. 135 v sešitech č. 11 z roku 2002 a č. 8 z roku 2003 časopisu Soudní judikatura). Přitom v soudní praxi není pochyb ani o tom, že rozhodujícími skutečnostmi (které musí být ve smyslu před novelou obsaženy v žalobě) se rozumějí údaje, které jsou zcela nutné k tomu, aby bylo jasné, o čem a na jakém podkladě má soud rozhodnout. Žalobce musí v žalobě uvést takové skutečnosti, kterými (pravdivě) vylíčí skutek (skutkový děj), na jehož základě uplatňuje svůj nárok, a to v takovém rozsahu, který umožňuje jeho jednoznačnou individualizaci (nemožnost záměny s jiným skutkem). Právní charakteristiku skutku (tzv. právní důvod žaloby) není povinen v žalobě uvádět. Vylíčení rozhodujících skutečností slouží k vymezení předmětu řízení po skutkové stránce; zároveň však z něho musí vyplynout, o jaký právní poměr žalobce svůj nárok opírá (právní důvod žaloby), byť žalobce sám není povinen tento právní důvod v žalobě výslovně uvádět. K tomu srov. , Komentář, 5. vydání 2001, vydaný nakladatelstvím C. H. BECK, strana 241, a dále např. usnesení Nejvyššího soudu České republiky z 21. května 1996, sp. zn. , a z 28. května 1998, sp. zn. , uveřejněné pod č. 4 v sešitě č. 1 z roku 1998 a pod č. 119 v sešitě č. 17 z roku 1998 časopisu Soudní judikatura.

Z výkladu uvedeného na jiném místě odůvodnění tohoto rozhodnutí již vyplynulo, že žalobce uplatil v žalobě pět různých nároků, z nichž každý mohl být žalován samostatně. Dovolací námitkou, že žaloba vykazovala vady bránící jejímu věcnému projednání, dovolatel zpochybnil předpoklady pro vydání rozsudku pro uznání pouze ohledně nároku na vypořádání nákladů na úpravy nebytových prostor, nároku na úhradu hodnoty vybavení restaurace a nároku na úhradu hodnoty palivového dříví (srov. shora uvedený výklad). Otázkou, zda v žalobě byly vylíčeny alespoň takové rozhodující skutečnosti, kterými byl vymezen předmět řízení po skutkové stránce, se proto dovolací soud dále zabýval již jen ve vztahu k nárokům na vypořádání nákladů na úpravy nebytových prostor a na úhradu hodnoty vybavení restaurace.

Vylíčení rozhodujících skutečností může mít – zprostředkovaně – původ i v odkazu na u, kterou žalobce (coby důkazní materiál) připojí k žalobě a v textu žaloby na takovou u výslovně odkáže (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 30. ledna 2003, sp. zn. , uveřejněný pod č. 35 v sešitě č. 2 z roku 2003 časopisu Soudní judikatura, a ze dne 15. července 2008, sp. zn. , uveřejněný pod č. 38 v sešitě č. 4 z roku 2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

V dané věci žalobce připojil k žalobě a v jejím textu výslovně odkázal jednak (zvlášť) na seznam nákladů spojených s úpravami nebytových prostor a jednak (zvlášť) na seznam movitých věcí sloužících jako vybavení restaurace; přitom v uvedených seznamech náležitě specifikoval jak jednotlivé úpravy nebytových prostor tak „žalované movité věci“ (tj. vybavení restaurace). V případě zmíněných seznamů tedy nešlo o

„prostý odkaz žalobce na soubor přiložených listin“

, jak to vyjádřil Nejvyšší soud v usnesení ze dne 19. října 2006, sp. zn. . Za této situace dovolací soud nesdílí dovolatelovo stanovisko, že rozhodující skutečnosti, o něž se opíraly posledně uvedené nároky, nebyly v žalobě vylíčeny v dostatečném rozsahu z důvodu

„nespecifikování … jednotlivých úprav provedených žalobcem a … jím dále žalovaných movitých věcí“

.

Podle , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“), změny na věci je nájemce oprávněn provádět jen se souhlasem pronajímatele. Úhradu nákladů s tím spojených může nájemce požadovat jen v případě, že se k tomu pronajímatel zavázal. Nestanoví-li smlouva jinak, je oprávněn požadovat úhradu nákladů až po ukončení nájmu po odečtení znehodnocení změn, k němuž v mezidobí došlo v důsledku užívání věci. Dal-li pronajímatel souhlas se změnou, ale nezavázal se k úhradě nákladů, může nájemce požadovat po skončení nájmu protihodnotu toho, o co se zvýšila hodnota věci. Ustálená soudní praxe přitom dovodila, že ustanovení obč. zák. o změnách na pronajaté věci se uplatní i při nájmu nebytového prostoru (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 14. května 2002, sp. zn. , uveřejněný pod č. 14 v sešitě č. 2 z roku 2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek /citovaný rozsudek byl uveřejněn rovněž pod č. 125 v sešitě č. 7 z roku 2002 časopisu Soudní judikatura/).

V posuzované věci žalobce odůvodnil nárok na vypořádání nákladů na úpravu nebytových prostor konstatováním, že v postavení nájemce předmětných nebytových prostor v nich se souhlasem dovolatele (pronajímatele nebytových prostor) provedl úpravy (specifikované v příslušném seznamu), s nimiž měl náklady ve výši 802.033,- Kč, které s ním dovolatel odmítá po skončení nájmu vypořádat (a na něž započetl jeho pohledávky v částce 430.000,- Kč); po dovolateli, jak vyplývá z obsahu žaloby, pak tudíž požadoval rozdíl mezi uvedenými částkami, tj. sumu 372.033,- Kč. Přestože je nepochybné, že peněžité plnění ve výši 372.033,- Kč žalobce odvozoval od nákladů, které vynaložil na úpravu předmětných nebytových prostor, jíž provedl se souhlasem dovolatele, nelze z vylíčení rozhodujících skutečností, jimiž odůvodnil požadavek na zaplacení uvedené částky, spolehlivě stanovit, zda právní poměr, o nějž zmíněný nárok opírá (právní důvod žaloby), vychází z ustanovení § 667 odst. 1 věty druhé obč. zák. nebo z ustanovení § 667 odst. 1 věty čtvrté obč. zák. Vypořádat investice nájemce provedené se souhlasem pronajímatele na pronajaté věci je totiž účelem obou citovaných ustanovení, třebaže každé z nich upravuje jiný nárok. Rozlišovací kritérium mezi těmito nároky spočívá – po skutkové stránce – v tom, že v případě nároku majícího základ v ustanovení § 667 odst. 1 věty druhé obč. zák. se pronajímatel zavázal nájemci, že mu uhradí náklady vynaložené na změnu pronajaté věci, kdežto v případě nároku vycházejícího z ustanovení § 667 odst. 1 věty čtvrté obč. zák. vůči němu takový závazek nepřijal. K řádné identifikaci skutkového základu sporu o vypořádání nákladů nájemce na změnu pronajaté věci provedené se souhlasem pronajímatele se proto vyžaduje, aby žalobce již v rámci vylíčení rozhodujících skutečností v žalobě uvedl mimo jiné i okolnosti, z nichž vyplyne, zda se pronajímatel zavázal uhradit mu náklady spojené se změnou pronajaté věci či nikoliv; jinak nelze určit, zda se vypořádání uvedených nákladů domáhá z titulu náhrady nákladů spojených se změnou pronajaté věci, k jejichž úhradě se mu žalovaný zavázal (§ 667 odst. 1 věta druhá obč. zák.), nebo z titulu protihodnoty toho, o co se v důsledku změny pronajaté věci zvýšila její hodnota (§ 667 odst. 1 věta čtvrtá obč. zák.). Jelikož v dané věci žalobce takové okolnosti neuvedl, lze ohledně nároku na vypořádání těchto nákladů uzavřít, že vylíčení rozhodujících skutečností v žalobě je do té míry neúplné, že nelze bez dalšího stanovit, jaký skutek má být předmětem řízení. To platí bez zřetele k tomu, že právní charakteristiku skutku (právní důvod žaloby) nebyl žalobce povinen v žalobě výslovně uvádět. Pro úplnost zbývá dodat, že spatřoval-li dovolatel vadu žaloby i v tom, že v ní žalobce neoznačil důkaz o jeho souhlasu s provedením úprav předmětných nebytových prostor, přehlédl, že vydání rozsudku pro uznání nepředchází žádné dokazování a jsou-li splněny všechny zákonné podmínky fikce, že žalovaný uznává nárok, který je proti němu žalobou uplatňován ( před novelou), je soud povinen rozhodnout o nároku, který je předmětem sporu, podle této zákonné fikce uznání (která je vlastně sankcí za nečinnost žalovaného), bez ohledu na to, zda žalobní tvrzení jsou podložena důkazy a zda dosavadní výsledky řízení prokazují oprávněnost nároku (srov. usnesení Nejvyššího soudu z 20. března 2003, sp. zn. , ze 17. prosince 2003, sp. zn. , z 13. října 2004, sp. zn. , a z 1. prosince 2004, sp. zn. ).

Na jiném místě odůvodnění tohoto rozhodnutí bylo již uvedeno, že nedostatek náležitostí žaloby brání jejímu věcnému projednání a pokračování v řízení mimo jiné také tehdy, je-li mezi tvrzenými skutečnostmi a žalobním petitem logický rozpor. Uvedené přitom v plném rozsahu platí ve vztahu k nároku na úhradu hodnoty vybavení restaurace. Zmíněný nárok žalobce odůvodnil tvrzením, že v nebytových prostorách má umístěny své movité věci sloužící jako vybavení restaurace, které mu žalovaný odmítá vydat. Ačkoli by se za této situace logicky nabízela (vlastnická) žaloba na vydání uvedených – neoprávněně zadržovaných – věcí (srov. ustanovení § 126 odst. 1 obč. zák.), žalobce – v rozporu s logikou věci – požadoval úhradu hodnoty vybavení restaurace (těchto movitých věcí), jež ocenil částkou 474.002,- Kč. Takový nárok však z vylíčených rozhodujících skutečností nevyplývá, a tudíž nutně musí vycházet z jiných, v žalobě neuvedených okolností. Jestliže tedy žalobce v žalobním petitu požadoval, aby mu dovolatel zaplatil též částku 474.002,- Kč (hodnotu vybavení restaurace), nebylo z obsahu žaloby možné dovodit, na základě čeho má být o takto formulovaném žalobním návrhu (tzv. petitu) rozhodnuto.

Dospěl-li tedy odvolací soud k závěru, že podmínky pro vydání rozsudku pro uznání soudu prvního stupně byly splněny i ohledně (samostatných) nároků na vypořádání nákladů na úpravy nebytových prostor a na úhradu hodnoty vybavení restaurace, není jeho právní posouzení věci v této části správné. Nejvyšší soud proto napadené rozhodnutí v uvedené části podle věty za středníkem zrušil, a to včetně souvisejícího (závislého) výroku o nákladech odvolacího řízení účastníků ( ). Jelikož důvody, pro něž bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, dovolací soud zrušil – v rozsahu vymezeném ve výroku I. tohoto rozsudku – i toto rozhodnutí a věc vrátil v tomto rozsahu k dalšímu řízení soudu prvního stupně ( věta druhá ).

Naproti tomu vzhledem k absenci obsahové konkretizace uplatněného dovolacího důvodu podle je zapotřebí napadený rozsudek pokládat za správný ohledně nároku na úplatu za neoprávněné užívání vybavení restaurace a nároku na úroky z půjčky. V této části bylo proto dovolání zamítnuto ( věta před středníkem ).

Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud (soud prvního stupně) závazný ( věta první ).

V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud o náhradě nákladů řízení, včetně řízení dovolacího ( věta druhá ).

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 22. ledna 2013

JUDr. Miroslav F e r á k, v. r.

předseda senátu