Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

26 Cdo 2513/2017

26 Cdo 2513/2017

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a JUDr. Jitky Dýškové ve věci žalobce hlavního města Prahy, se sídlem v Praze 1, Mariánské náměstí 2, zastoupeného prof. Dr.h.c. JUDr. Janem Křížem, CSc., advokátem se sídlem v Praze 1 – Starém Městě, Rybná 678/9, proti žalované euroAWK s.r.o., se sídlem v Praze 10 – Vršovicích, Konopišťská 739/16, IČO: 43965717, zastoupené JUDr. Ondřejem Rathouským, advokátem se sídlem v Praze 1 – Starém Městě, Ovocný trh 1096/8, o vyklizení, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. , o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. ledna 2017, č. j. -466, ve spojení s usnesením ze dne 21. března 2017, č. j. -475, takto:

I. Dovolání se odmítá.

Odůvodnění:

Obvodní soud pro Prahu 10 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 12. dubna 2016, č. j. -432, uložil žalované povinnost odstranit z tam specifikovaných žalobcových pozemků všechna velkoplošná reklamní zařízení a stavby pro reklamu definované podle katastrálních území a parcelních čísel, jejichž středy jsou určeny prostřednictvím GPS souřadnic uvedených v příloze rozsudku, a takto vyklizené pozemky předat žalobci do patnácti dnů od právní moci rozsudku (výrok I.), zamítl žalobu na odstranění všech velkoplošných reklamních zařízení a staveb pro reklamu z tam specifikovaného dalšího žalobcova pozemku (výrok II.) a rozhodl o nákladech řízení účastníků (výrok III.).

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 10. ledna 2017, č. j. -466, ve spojení s usnesením ze dne 21. března 2017, č. j. -475, odmítl odvolání žalované proti zamítavému výroku II. citovaného rozsudku (výrok I.), rozsudek soudu prvního stupně potvrdil ve vyhovujícím výroku I. a v nákladovém výroku III. (výrok II.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků (výrok III.). Uzavřel, že po uplynutí doby, na níž účastníci uzavřeli nájemní smlouvu ze dne 1. dubna 2000, žalovaná užívá tam specifikované žalobcovy pozemky bez právního důvodu ( , , ve znění do 31. prosince 2013 – dále jen „obč. zák.“). Současně nepovažoval za rozporný s dobrými mravy ( obč. zák.) výkon žalobcova práva realizovaný žalobou na vyklizení, a to i s ohledem na to, že provozování reklamních zařízení na předmětných pozemcích přinášelo žalované po celou dobu jejich užívání zisk. Za této situace rozsudek soudu prvního stupně potvrdil ve vyhovujícím výroku I. Nadto – s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 21. března 2013, sp. zn. – dodal, že uvedená nájemní smlouva je pro neurčitost předmětu nájmu absolutně neplatná podle obč. zák., a to nejen z pohledu jeho vymezení v původní nájemní smlouvě, ale i v jejích následných čtvrtletních aktualizacích, přičemž tuto neurčitost nelze dodatečně odstranit.

Dovolání žalované (dovolatelky) proti výroku II., pokud jím odvolací soud potvrdil ve vyhovujícím výroku I. rozsudek soudu prvního stupně, není přípustné podle ( , , ve znění účinném do 31. prosince 2013 /viz čl. II bod 2. ve spojení s čl. VII / – dále opět jen „ “), neboť tam (účinně) nastolené právní otázky odvolací soud vyřešil v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, od níž není důvod se odchýlit.

Vzhledem k některým dovolacím námitkám však především nelze ztratit ze zřetele, že podle ustanovení lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Z toho vyplývá, že důvody zmatečnosti, jiné vady řízení či pochybení ve zjištění skutkového stavu věci nelze pokládat za způsobilé dovolací důvody. Vedle způsobilého dovolacího důvodu podle však dovolatelka právě takový (nezpůsobilý) důvod rovněž uplatnila, a to zejména výtkou zpochybňující správnost zjištěného skutkového stavu (poukazem na to, k čemu směřovala vůle smluvních stran při uzavření nájemní smlouvy ze dne 1. dubna 2000 a jak měla být tato vůle interpretována).

K ostatním, tentokrát účinně nastoleným, právním otázkám lze uvést následující.

Výrazem standardní soudní praxe je právní závěr, že Nájemní smlouva je absolutně neplatná pro neurčité vymezení předmětu nájmu ( obč. zák. /k posouzení vzniku nájmu podle dosavadních předpisů viz větu první za středníkem , – dále jen „o. z.“/). V této souvislosti lze odkázat např. na rozsudek Nejvyššího soudu z 21. března 2013, sp. zn. , a usnesení Nejvyššího soudu z 11. června 2013, sp. zn. , řešící skutkově shodné věci (proti citovaným rozhodnutím byly podány ústavní stížnosti, které Ústavní soud odmítl usneseními ze 4. července 2013, sp. zn. , a z 25. července 2013, sp. zn. ). Závěry přijaté v těchto rozhodnutích přitom dovolací soud sdílí i v poměrech souzené věci. Zbývá dodat, že nejsou v rozporu ani s názory vyslovenými v rozsudcích Nejvyššího soudu z 28. března 2006, sp. zn. , a z 26. listopadu 2009, sp. zn. , jak chybně uvažovala dovolatelka, a příčinu opustit je nezavdává ani nález Ústavního soudu z 28. února 2013, sp. zn. (ostatně s názory tam přijatými se v obdobném případě vypořádal sám Ústavní soud v usnesení z 18. července 2013, sp. zn. , jímž odmítl ústavní stížnost podanou proti shora zmíněnému rozsudku Nejvyššího soudu z 21. března 2013, sp. zn. ).

Za souladný s ustálenou judikaturou dovolacího soudu lze považovat rovněž právní názor (byť nikoli výslovný), že absolutní neplatnost právního úkonu nemůže být odvrácena ani za použití § 3 odst. 1 obč. zák. (k obsahově shodnému závěru dospěl Nejvyšší soud již v rozsudku z 27. února 2001, sp. zn. , uveřejněném pod č. 23/2002 časopisu Soudní judikatura a pod č. C 266 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu). Odvolací soud přitom z uvedeného právního názoru (mlčky) vycházel výhradně při posouzení otázky (ne)platnosti Nájemní smlouvy, a nikoli (snad) též při řešení otázky rozporu výkonu práva (realizovaného žalobou podanou v této věci) s dobrými mravy. Zmíněnou – svým rozsahem širší – otázku zneužití práva ve skutečnosti zvažoval, a to nejen z pohledu poměrů dovolatelky (v její neprospěch zohlednil zejména zisk, který jí přinášelo provozování reklamních zařízení), nýbrž také z pohledu okolností prospívajících žalobci, přičemž jeho úvaha v tomto směru není zjevně nepřiměřená.

Možnou aplikací § 1 až 14 o. z. na dříve (do 31. prosince 2013) vzniklé právní vztahy (poměry), se Nejvyšší soud již zabýval při výkladu přechodného ustanovení § 3030 o. z. v rozsudku ze dne 16. června 2015, sp. zn. , uveřejněném pod číslem 4/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, v němž formuloval a odůvodnil závěr, že toto ustanovení nelze vykládat tak, že by způsobovalo (umožňovalo) pravou zpětnou účinnost ustanovení § 1 až 14 o. z.

Zbývá dodat, že dovolací soud sice nepřehlédl dovolatelčino sdělení, že dovolání podává i proti výroku II., pokud jím odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v nákladovém výroku III., a dále proti výroku III. napadeného rozsudku, tj. jakoby i proti jeho nákladovým výrokům. Zastává však s přihlédnutím k obsahu dovolání ( ) názor, že proti nákladovým výrokům napadeného rozsudku dovolání ve skutečnosti nesměřuje. Proti tomuto výroku totiž dovolatelka nikterak nebrojila, nýbrž ho napadla ryze formálně jen proto, že jde o výrok závislý. Tato skutečnost je pak zřejmá rovněž z toho, že v poměru k uvedenému výroku schází v dovolání jakékoli odůvodnění.

S přihlédnutím k uvedenému lze uzavřít, že dovolání není přípustné podle , a proto je dovolací soud podle odmítl – se souhlasem všech členů senátu ( ) – pro nepřípustnost.

Bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno (srov. větu druhou ).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 15. 8. 2017

JUDr. Miroslav Ferák předseda senátu