Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

30 Cdo 2989/2017

30 Cdo 2989/2017

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Tomáše Novosada a JUDr. Pavla Vrchy v právní věci žalobce P. K., zastoupeného Mgr. Václavem Voříškem,advokátem se sídlem v Praze 8, Černého 517/13, proti žalovanému JUDr. V. G., zastoupenému Mgr. Vlastimilem Slanařem, advokátem se sídlem v Brně, Krušinova 140/1, vedené u Okresního soudu Brno - venkov pod sp. zn. , o ochranu osobnosti, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 14. 9. 2016, č. j. -257, takto:I. Dovolání se odmítá.II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Žalobce tvrdí, že žalovaný neoprávněně zasáhl do jeho osobnosti difamačními výroky (dále též jen „Předmětné výroky“), které uvedl jako zaměstnanec Magistrátu města Brna do usnesení Magistrátu města Brna ze dne 3. 7. 2014, č.j. ODSČ-13123/13-15, sp. zn. ODSČ 13123/13-GA PŘ. Žalobce žádá poskytnutí satisfakce v podobě určení nepravdivosti Předmětných výroků, zaslání omluvného dopisu a zaplacení částky 20.000 Kč.

Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými a právními závěry soudu prvního stupně. Naznal, že žalovaný není ve věci pasivně věcně legitimován, neboť při vyhotovování daného usnesení konal svou úřední povinnost, Předmětné výroky (byť nesprávné) nepředstavují prostou samoúčelnou dehonestaci žalobce žalovaným a že nesprávný úsudek byl učiněn ve zřetelné funkční souvislosti s výkonem veřejné moci. Tedy činnost žalovaného ústící ve vydání a odůvodnění daného usnesení nebyla svou povahou soukromým jednáním žalovaného, avšak výkonem veřejné moci Magistrátu města Brna, na němž žalovaný jako referent odboru dopravněsprávních činností participoval.

Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce v plném rozsahu včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle , , ve znění účinném od 1. 1. 2014 (viz čl. II bod 2 , arg. a contrario), dále jen „ “, dílem pro vady a dílem pro nepřípustnost odmítl.

V dovolání žalobce nejprve obšírně předestírá, jak bylo odvolacím soudem rozhodnuto, jaké skutkové okolnosti předcházely podání žaloby, jaké jsou právní důvody podání žaloby a jaká jsou skutková zjištění a právní posouzení věci krajským soudem. Následně žalobce uvádí, že dovolání je přípustné z toho důvodu, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe a která má být dovolacím soudem posouzena jinak. Dále pak žalobce vysvětluje, že podle jeho názoru se žalovaný dopustil excesu z úřední činnosti, a navrhuje, aby „tento jeho právní názor přezkoumal a vyslovil se k němu Nejvyšší soud“. Dále též vytýká odvolacímu soudu, že se v napadeném rozsudku nevyslovil, které ministerstvo by mělo jménem státu jednat. Konečně žalobce namítá, že odvolací soud jednal v jeho nepřítomnosti, a předkládá otázku, „zda má účastník civilního soudního řízení právo být přítomen na jednání ve své věci anebo nikoli“.

Nejprve je nutno upozornit, že žalobcova povinnost daná (stran vymezení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání) nemohla být řádně splněna tím, že žalobce povšechně zmínil zároveň a bez rozlišení dva důvody přípustnosti dovolání uvedené v , které si navzájem konkurují. Nemůže obstát argument, že odvolacím soudem řešená otázka byla vyřešena v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a zároveň že tato otázka má být vyřešena dovolacím soudem jinak, než jaká je jeho dosavadní rozhodovací praxe, neboť tyto dva důvody se navzájem vylučují.

Je možné, že žalobce při formulaci předpokladů přípustnosti dovolání měl na mysli toliko ten důvod, podle něhož odvolacím soudem řešená otázka byla vyřešena v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, přičemž zřejmě fakticky vyjádřil svůj požadavek, aby dovolací soud rozhodl jinak (tedy dle své ustálené rozhodovací praxe), než rozhodl (nesprávně) odvolací soud. Pro ten případ je ovšem třeba zdůraznit, že žalobce v dovolání neformuluje žádnou konkrétní otázku, na jejímž vyřešení by napadený rozsudek závisel, v návaznosti na konkrétně vystiženou rozhodovací praxi dovolacího soudu, od níž se měl odvolací soud odchýlit. Nejvyšší soud již ve svém usnesení ze dne 25. září 2013, sp. zn. , uveřejněném pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, přijal závěr, že má-li být dovolání přípustné podle ustanovení ve znění účinném od 1. ledna 2013 proto, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které rozhodovací praxe se při řešení této právní otázky odvolací soud odchyluje. Tedy musí být vyloženo, v čem se takto dovoláním napadené rozhodnutí od této rozhodovací praxe odchyluje. Při té příležitosti je vhodné také připomenout např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. května 2015, sp. zn. , v němž dovolací soud vyložil, že úkolem Nejvyššího soudu není z moci úřední přezkoumávat správnost (věcného) rozhodnutí odvolacího soudu při sebemenší pochybnosti dovolatele o správnosti tohoto rozhodnutí, nýbrž je vždy povinností dovolatele, aby způsobem předvídaným v ve vazbě na vymezil předpoklady přípustnosti dovolání z hlediska konkrétně odvolacím soudem vyřešené právní otázky ať již z oblasti hmotného či procesního práva.

Námitka žalobce poukazující na údajné procesní pochybení odvolacího soudu, který měl jednat v nepřítomnosti žalobce v rozporu s procesními pravidly, je námitkou vady řízení uvedené v K této námitce ovšem dovolací soud není oprávněn přihlížet, neboť dovolání není (z jiných důvodů) přípustné ( ).

Proti té části výroku napadeného rozsudku, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně v rozsahu jeho výroku IV. (jehož předmětem bylo zamítnutí žaloby stran požadovaného peněžního zadostiučinění v částce 20.000 Kč), není dovolání přípustné ve smyslu

Dovolání do výroků, jimiž odvolací soud rozhodl o náhradě nákladů řízení, není přípustné vzhledem k

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není odůvodněn s přihlédnutím k věta druhá

Proti tomuto usnesení nejsou přípustné opravné prostředky.

V Brně dne 30. srpna 2017

JUDr. Pavel Pavlík předseda senátu