Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

30 Cdo 2345/2017

30 Cdo 2345/2017

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Františka Ištvánka v právní věci žalobce P. Z., zastoupeného JUDr. Davidem Mášou, advokátem se sídlem v Praze, Na Zderaze 1275/15, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o zaplacení 209 525,40 Kč a omluvu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. , o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. 5. 2016, č. j. -133, ve znění opravného usnesení Městského soudu v Praze ze dne 4. 4. 2017, č. j. -168, takto:I. Dovolání se odmítá.II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í:

Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 2. 10. 2015, č. j. -85, zamítl žalobu na zaplacení částky 209 525,40 Kč (výrok I), uložil žalované povinnost učinit písemnou omluvu žalobci (výrok II), konstatoval, že délka řízení, zahájeného dne 30. 12. 2005 u Okresního soudu v České Lípě a dále vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. , a délka řízení vedeného u Městského soudu v Praze pod sp. zn. , byla nepřiměřená a tím došlo k porušení práv žalobce na řízení v přiměřené době (výrok III) a dále rozhodl, že je žalovaná povinna zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 8 228 Kč (výrok IV).

Městský soud v Praze jako soud odvolací v napadeném rozsudku ze dne 25. 5. 2016, č. j. -133, ve znění opravného usnesení ze dne 4. 4. 2017, č. j. -168, výrokem I rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Výrokem II stanovil, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 8 228 Kč.

Žalobce se domáhal omluvy a částky 209 525,40 Kč jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která mu měla vzniknout v důsledku nesprávného úředního postupu spočívajícího v nepřiměřené délce řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. (původně vedeného u Okresního soudu v České Lípě) a v druhém řízení o žalobě pro zmatečnost u Městského soudu v Praze pod sp. zn. .

Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce v rozsahu jeho potvrzujícího výroku (obsahově v části zamítnutí nároku na zadostiučinění v penězích) včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud odmítl podle ustanovení , , ve znění účinném od 1. 1. 2014 (viz čl. II a čl. VII ), dále jen „ “

Nejvyšší soud opakovaně konstatuje, že stanovení formy nebo výše přiměřeného zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Přípustnost dovolání nemůže založit pouhý nesouhlas s formou přisouzeného zadostiučinění, neboť ta se odvíjí od okolností každého konkrétního případu a nemůže sama o sobě představovat otázku hmotného práva ve smyslu Dovolací soud při přezkumu formy zadostiučinění v zásadě posuzuje právní otázky spojené s výkladem podmínek obsažených v a 3 , o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. , o notářích a jejich činnosti (notářský řád), přičemž zvolenou formou se zabývá až tehdy, byla-li by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřená, což v případě žalobce není. Jinými slovy, dovolací soud posuzuje v rámci dovolacího řízení, jakožto řízení o mimořádném opravném prostředku, jen správnost základních úvah soudu, jež jsou podkladem pro stanovení formy přiměřeného zadostiučinění (srov. obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. , a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2016, sp. zn. ). S ohledem na výše uvedené tak nesouhlas žalobce s formou přisouzeného zadostiučinění přípustnost dovolání podle nezakládá.

Námitka žalobce, že odvolací soud do celkové délky řízení nezapočítal řízení o mimořádných opravných prostředcích, nemůže založit přípustnost dovolání podle , neboť při jejím řešení se odvolací soud neodchýlil od řešení přijatého v judikatuře Nejvyššího soudu. Odvolací soud totiž do celkové doby řízení zahrnul jak řízení o mimořádných opravných prostředcích, tak i řízení o stížnostech ústavních (srov. např. stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. , uveřejněné pod číslem 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále jen „Stanovisko“, část III bod 2).

Námitky žalobce, podle kterých není pravda, že řízení o mimořádných opravných prostředcích nemělo na nejistotu žalobce vliv, že odvolací soud v podstatě uvedl, že nelze věřit v úspěšnost mimořádných opravných prostředků, rovněž přípustnost dovolání ve smyslu nezakládají, neboť na nich své rozhodnutí odvolací soud nezaložil (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. , uveřejněné pod číslem 27/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 3. 2014, sp. zn. ). Odvolací soud pouze zohlednil, že řízení o mimořádných opravných prostředcích a ústavních stížnostech, které byly (v zásadě) odmítány pro nepřípustnost či zjevnou bezdůvodnost, již neměly na nejistotu žalobce o výsledku řízení významný vliv. Postupoval tak v souladu s částí VI Stanoviska.

Pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že úvaha odvolacího soudu o tom, že se délka posuzovaného řízení musela prodloužit v důsledku nutnosti reagovat na žalobcem podávané mimořádné opravné prostředky a ústavní stížnosti je v souladu s judikaturou soudu dovolacího. Podle ní nelze přičítat k tíži státu prodloužení délky řízení v důsledku nutnosti reagovat na návrhy, opravné prostředky nebo námitky účastníků řízení, zvláště jde-li o návrhy, opravné prostředky či námitky zjevně nedůvodné (srov. např. Stanovisko, část IV písm. b/, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 10. 2010, sp. zn. , nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2011, sp. zn. ).

Námitky žalobce, že rozhodnutí odvolacího soudu neobsahuje řádné odůvodnění zamítnutí zadostiučinění v penězích, že „není přezkoumatelně odůvodněné“, přípustnost dovolání podle nezakládají z toho důvodu, že ani pokud rozhodnutí odvolacího soudu nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly - podle obsahu dovolání - na újmu uplatnění práv dovolatele (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. , uveřejněný pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. ), což v případě žalobce nebyly.

Ani při řešení námitky, že odvolací soud při stanovení zadostiučinění nepřihlédl k délce kompenzačního řízení, se odvolací soud neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe soudu dovolacího (část VI Stanoviska). Je totiž pojmově vyloučeno zvýšení zadostiučinění z důvodu nepřiměřené délky samotného kompenzačního řízení v situaci, kdy zadostiučinění v penězích není přiznáno.

Nákladový výrok netřeba odůvodňovat ( věta druhá ).

Proti tomuto usnesení nejsou přípustné opravné prostředky.

V Brně dne 25. července 2017

JUDr. Pavel Simon předseda senátu