Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

23 Cdo 1923/2017

23 Cdo 1923/2017

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., ve věci žalobkyně S W STEEL s.r.o. se sídlem v Praze 5, Na Cihlářce 8, IČO 25089013, zastoupené JUDr. Václavem Mikolášem, advokátem se sídlem v Českých Budějovicích, Dukelská 669/64, proti žalované AKNEL Group a.s. se sídlem v Plané nad Lužnicí, Strkovská 1, IČO 26093260, zastoupené Mgr. Michalem Šimků, advokátem se sídlem v Praze 1, Šítkova 233/1, o zaplacení částky 809 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. , o dovolání žalované proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 19. srpna 2016, č. j. -159, takto:Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 19. srpna 2016, č.j. -159, se ruší a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Praze jako soud odvolací usnesením ze dne 19. srpna 2016, č.j. -159, zrušil rozsudek soudu prvního stupně a věc postoupil k dalšímu řízení Okresnímu soudu v Táboře jako soudu věcně příslušnému.

Odvolací soud dospěl k závěru, že v řízení před soudem prvního stupně o věci rozhodoval věcně nepříslušný soud. Podle názoru odvolacího soudu totiž projednávaná věc nespadala pod taxativní výčet v ustanovení (ve znění účinném ke dni zahájení řízení, tedy 2. listopadu 2012), který vymezuje, v jakých řízeních jsou věcně příslušné krajské soudy jako soudy prvního stupně. Odvolací soud při posouzení, zda řešená věc spadá pod , vycházel z nároku žalobkyně tak, jak jej vymezila v žalobě. Jednalo se tedy o nárok na náhradu škody vzniknuvší tím, že žalovaná bez právního důvodu odňala žalobkyni držbu předmětných nemovitých a movitých věcí, v důsledku čehož žalobkyni vznikla škoda. Závěr o tom, že řešená věc nespadá do výčtu uvedeného v , konkrétně pod , odůvodnil odvolací soud tím, že věcná příslušnost krajských soudů podle uvedeného ustanovení přichází v úvahu pouze tehdy, pokud je žaloba odůvodněna nesplněním závazku mezi podnikateli při jejich podnikatelské činnosti jako relativního právního vztahu inter partes, nikoli v důsledku porušení absolutního (věcného) práva žalobkyně. Příslušnost krajských soudů tak není podle citovaného ustanovení dána, jestliže se nejedná o obchodní závazkový vztah, přičemž existenci obchodního závazkového vztahu mezi účastníky řešeného sporu nelze podle odvolacího soudu z jejich skutkových tvrzení dovodit.

Odvolací soud pro úplnost doplnil, že o neobchodní povaze vztahu mezi účastníky svědčí i to, že žalobkyně svůj nárok opodstatňuje porušením § 131 obč. zák., kdy použití § 373 a násl. obch. zák. je pro posouzení projednávané věci definičně vyloučeno.

Usnesení odvolacího soudu napadla žalovaná včasně podaným dovoláním, jehož přípustnost spatřuje podle v tom, že napadené rozhodnutí spočívá na řešení právní otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Touto otázkou je podle dovolatelky to, zda lze pod (ve znění účinném ke 2. listopadu 2012) podřadit spor mezi podnikateli týkající se náhrady škody způsobené střetem podnikatelských činností stran.

Podle názoru dovolatelky předmětný spor o náhradu škody spadá pod ustanovení a věcně příslušným soudem tak měl být v prvním stupni krajský soud. Podle názoru dovolatelky proto věc správně v prvním stupni rozhodoval Krajský soud v Českých Budějovicích. Odvolací soud pak dle dovolatelky zkoumal věc přehnaně formalisticky a nezohlednil rozšířený výklad pojmu podnikatelské činnosti prezentovaný v ustálené judikatuře dovolacího soudu, čímž se dopustil nesprávného právního posouzení věci. V tomto ohledu dovolatelka poukázala na konkrétní rozhodnutí Nejvyššího soudu, od nichž se odvolací soud dle jejího mínění odchýlil.

Dovolatelka nadto uvedla, že obě strany sporu jsou podnikateli ve smyslu obchodního zákoníku účinného v době podání žaloby a v minulosti spolu uzavíraly právě podnikatelské vztahy a žádné jiné. Dále je dle názoru dovolatelky rozhodnutí odvolacího soudu překvapivé, neboť po celou dobu řízení před soudem prvního stupně se neobjevil ani náznak pochybnosti o jeho věcné příslušnosti a následně odvolací soud vyslovil, že rozhodoval věcně nepříslušný soud, aniž by dal stranám možnost jakkoliv se k tomuto vyjádřit a aniž by zvážil předchozí délku řízení a jeho průběh.

Na základě výše uvedeného dovolatelka navrhla, aby dovolací soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Žalobkyně se k dovolání nevyjádřila.

Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno v zákonné lhůtě a osobou oprávněnou zastoupenou advokátem ( a ), posuzoval, zda je dovolání přípustné.

Podle není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podle (ve znění účinném ke dni podání žaloby, tedy ke 2. listopadu 2012) rozhodují krajské soudy jako soudy prvního stupně ve sporech mezi podnikateli při jejich podnikatelské činnosti z dalších obchodních závazkových vztahů, včetně sporů o náhradu škody a vydání bezdůvodného obohacení, s výjimkou sporů 1. ze smluv o úvěru, o běžném účtu a o vkladovém účtu a z jejich zajištění; ustanovení písmena p) tím není dotčeno, 2. o náhradu škody a o vydání bezdůvodného obohacení vzniklého v souvislosti se smlouvami uvedenými pod bodem 1 a jejich zajištění, 3. o určení vlastnictví k nemovitostem a o neplatnost smlouvy o převodu vlastnictví k nemovitostem, 4. o práva k cizím věcem, 5. týkajících se nájmu nemovitostí, bytů a nebytových prostor, 6. o peněžité plnění, jestliže částka požadovaná žalobcem nepřevyšuje 100 000 Kč; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.

Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání žalované je přípustné a důvodné, neboť odvolací soud se při řešení otázky věcné příslušnosti krajského soudu podle odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.

Dovolatelce lze přisvědčit v tom, že odvolací soud se dopustil nesprávného právního posouzení věci, konkrétně při aplikaci (ve znění účinném k zahájení řízení, tedy ke 2. listopadu 2012), neboť dospěl k závěru, že v řešeném případě není věcně příslušný krajský soud jako soud prvního stupně, neboť mezi účastníky neexistuje obchodní závazkový vztah, čímž se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.

Nejvyšší soud v minulosti dospěl ve své rozhodovací praxi k závěru, že pro vymezení věcné příslušnosti podle není rozhodné, zda jde o nároky vzešlé z právních úkonů nebo zda jde o nároky z titulu náhrady škody či bezdůvodného obohacení. Rozhodujícím kritériem je totiž toliko skutečnost, že se jedná o spor mezi podnikateli při jejich podnikatelské činnosti. K tomu viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. června 2007, sp. zn. , či na něj navazující rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. června 2009, sp. zn. . Uvedený judikatorní závěr vychází také z odborné literatury (viz BUREŠ, Jaroslav. DRÁPAL, Ljubomír. KRČMÁŘ, Zdeněk a kol. . Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2006, 2120 s.).

Výklad, jaký zaujal v řešené věci odvolací soud, je tak v rozporu nejen s citovanou rozhodovací praxí dovolacího soudu, ale odporuje také samotnému znění zákona, neboť ten v výslovně uvádí spory o náhradu škody a vydání bezdůvodného obohacení, tedy na závazky vzniklé z jiných právních skutečností, než z právních úkonů. Nutno podotknout, že i nárok na náhradu škody vyplývá ze závazkového právního vztahu mezi dvěma subjekty, který vzniká na základě porušení právní povinnosti škůdce, jde tedy o závazkový právní vztah vzniklý z deliktu. Závěr odvolacího soudu o tom, že mezi účastníky v řešeném případě nemohl existovat žádný obchodní závazkový vztah, tedy nemůže být správný, neboť v řešené věci se jednalo o spor mezi podnikateli o náhradu škody vzniklé při jejich podnikatelské činnosti. Jestliže totiž jeden podnikatel odňal jinému podnikateli držbu věcí sloužících mu k podnikání, tvořících „podnik“, jde o obchodní závazkový vztah.

Argumentace odvolacího soudu je nesprávná také co do jeho závěru, že o neobchodní povaze vztahu mezi účastníky svědčí i to, že žalobkyně svůj nárok na náhradu škody zakládá na ustanovení obč. zák., přičemž použití úpravy v obchodním zákoníku je v řešené věci vyloučeno. K otázce, zda je pro věcnou příslušnost krajského soudu podle rozhodující, že na nárok dopadají normy , nikoli zákoníku obchodního, se Nejvyšší soud v minulosti již také vyjádřil. Lze odkázat například na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. září 2015, sp. zn. , podle kterého obchodní věcí (ve smyslu ) je třeba mimo jiné rozumět i takovou věc, která vyplývá z právních vztahů mezi podnikateli, přičemž je nerozhodné, zda tento vztah se řídí příslušnými ustanoveními občanského nebo obchodního zákoníku, pokud se tento vztah týká jejich podnikatelské činnosti. (Viz také usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. ledna 2000, sp. zn. , ze dne 23. listopadu 2004, sp. zn. , ze dne 28. dubna 2005, sp. zn. , či ze dne 8. dubna 2008, sp. zn. .)

Z výše uvedeného vyplývá, že odvolací soud otázku předestřenou dovolatelkou nesprávně právně posoudil a odchýlil se tak od výše citované ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.

Nejvyšší soud proto napadené usnesení odvolacího soudu podle zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Vzhledem k tomu, že Nejvyšší soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu k dovolání žalované zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení, o nákladech řízení včetně nákladů řízení dovolacího bude podle věta druhá rozhodnuto v konečném rozhodnutí.

Právní názor vyslovený v tomto usnesení je v souladu s závazný.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 11. července 2017

JUDr. Kateřina Hornochová

předsedkyně senátu