Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

30 Cdo 800/2017

30 Cdo 800/2017

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Tomáše Novosada a JUDr. Pavla Vrchy v právní věci žalobce Ing. L. H., zastoupeného Mgr. Janem Vargou, advokátem se sídlem v Praze 2, Fügnerovo nám. 1808/3, proti žalovanému Českému rozhlasu, IČO: 45245053, se sídlem v Praze 2, Vinohradská 12, o uložení povinnosti, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. -124, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. října 2016, č.j. -154, takto:

Stručné odůvodnění( ):

Žalobce se domáhá uložení povinnosti žalovanému strpět vystoupení žalobce ve vysílání, v němž by přednesl text o Atlantidě jako čtení v pěti čtvrthodinových relacích ve vysílacím čase od 15:05 hod každý všední den. Žalobce je přesvědčen, že jeho dílo přispěje k rozmanitosti programu rozhlasového vysílání, přičemž žalovaný má povinnost žalobcovo dílo vysílat v souladu se zaručenou svobodou projevu pro žalobce a s právem veřejnosti na informace.

V záhlaví uvedeným rozsudkem ze dne 27. 10. 2016, č.j. -154 (dále též jen „napadený rozsudek“), potvrdil Městský soud v Praze coby soud odvolací rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 coby soudu prvního stupně ze dne 6. 4. 2016, č.j. -124 (výrok I.), a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II.).

Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, podle něhož svoboda projevu zaručená d umožňuje žalobci zveřejňovat jeho myšlenky a výsledky bádání, ovšem nezakládá nárok na zveřejnění jeho díla prostřednictvím vysílání žalovaného. Svoboda projevu jednoho nezakládá povinnost druhého tuto svobodu realizovat. Žádné takové právo, jehož uspokojení se žalobce domáhá, neplyne ani ze (o Českém rozhlasu). Je na volbě žalovaného a na jeho redakční odpovědnosti, jaké pořady a informace odvysílá, přičemž dohled vykonává Rada pro rozhlasové a televizní vysílání.

Proti rozsudku odvolacího soudu v celém jeho rozsahu podal žalobce (dále též „dovolatel“) včasné dovolání, jehož přípustnost odvozuje z ustanovení (dále jen „ “), neboť má za to, že „napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky procesního práva, která nebyla v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu ČR řešena, která zní: Má přednost svoboda projevu spočívající přednesení vědeckého a osobního názoru člověka nebo redakční odpovědnost Českého rozhlasu jako veřejné služby.“. Jako dovolací důvod uvádí podle , že nepopírá existenci redakční odpovědnosti, avšak nespravedlnost výběru témat. Žalobce nemá prostředky k tomu, aby si mohl zaplatit tisk své knihy apod. Žalobce se dovolává možnosti využití několika minut ve veřejnoprávním médiu, aby mohl promluvit k veřejnosti. Tím, že žalovaný odmítl uveřejnit text žalobce, došlo k předběžné cenzuře a k zásahu do žalobcovy svobody projevu. Ve vztahu k žalobci šlo o diskriminační postup. Žalobce žádá, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek změnil a žalobě v celém rozsahu vyhověl.

Žalovaný ve vyjádření k dovolání opakuje své argumenty a též závěr v napadeném rozsudku předestřený, podle něhož svoboda projevu nezakládá povinnost jiného subjektu toto právo realizovat. Žalovaný jako provozovatel rozhlasového vysílání má právo vysílat programy svobodně, nezávisle a na svou redakční odpovědnost. Žalovaný žádá zamítnutí dovolání.

Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle o. s. ř ve znění účinném od 1. 1. 2014 (viz čl. II bod 2 ).

Dovolací soud uvážil, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou, že byly splněny podmínky , stalo se tak ve lhůtě ve smyslu ustanovení , přičemž je charakterizováno obsahovými i formálními znaky požadovanými ustanovením Poté se zabýval otázkou přípustnosti tohoto dovolání.

Podle ustanovení lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Aby dovolání v projednávané věci mohlo být kvalifikováno jako přípustné, muselo by být ve smyslu ustanovení ve vztahu k dovoláním napadenému rozhodnutí odvolacího soudu shledáno, že nastala jedna z těchto okolností, tj. že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,

- při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (v takovém případě je zapotřebí alespoň stručně uvést, od kterého rozhodnutí, respektive od kterých rozhodnutí se konkrétně měl odvolací soud odchýlit, a v jakém smyslu), nebo

- která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena (zde je třeba vymezit, která právní otázka, na níž závisí rozhodnutí odvolacího soudu, v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena), nebo

- je dovolacím soudem rozhodována rozdílně (zde je třeba vymezit rozhodnutí dovolacího soudu, která takový rozpor v judikatuře dovolacího soudu mají podle názoru dovolatele zakládat a je tak třeba tyto rozpory odstranit), anebo

- má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (zde je zapotřebí vymezit příslušnou právní otázku, její dosavadní řešení v rozhodovací praxi dovolacího soudu a alespoň stručně uvést, pro jaké důvody by měla být dovolacím soudem posouzena jinak).

Nelze pominout skutečnost, že Nejvyšší soud např. ve svém usnesení ze dne 25. září 2013, sp. zn. , uveřejněném pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, přijal závěr, že má-li být dovolání přípustné podle ustanovení ve znění účinném od 1. ledna 2013 proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které „rozhodovací praxe“ se při řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje. Tedy musí být vyloženo, v čem se takto dovoláním napadené rozhodnutí od této rozhodovací praxe odchyluje.

Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladu přípustnosti dovolání, je podle tedy obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje (ani např. jen) pouhá citace textu ustanovení (či jeho části), srovnej shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2013, sp. zn. .

Lze současně připomenout též např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. května 2015, sp. zn. , v němž dovolací soud vyložil, že úkolem Nejvyššího soudu není z moci úřední přezkoumávat správnost (věcného) rozhodnutí odvolacího soudu při sebemenší pochybnosti dovolatele o správnosti takového závěru, nýbrž je vždy povinností dovolatele, aby způsobem předvídaným v ve vazbě na vymezil předpoklady přípustnosti dovolání z hlediska konkrétně odvolacím soudem vyřešené právní otázky ať již z oblasti hmotného či procesního práva (k tomu srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 29. června 2014, sp. zn. ). Ústavní soud pak např. v usnesení ze dne 28. dubna 2015, sp. zn. , „naznal, že pokud Nejvyšší soud požaduje po dovolateli dodržení zákonem stanovených formálních náležitosti dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup.“

Ústavní soud se dále k otázce náležitostí dovolání vyjádřil např. v usnesení ze dne 26. června 2014, sp. zn. , kde vysvětlil účel povinnosti dovolatele uvést, v čem konkrétně spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Účelem zavedení této povinnosti je podle Ústavního soudu „regulace vysokého počtu problematicky formulovaných dovolání a preventivní působení na advokáty potenciálních dovolatelů, aby se otázkou přípustnosti dovolání odpovídajícím způsobem zabývali. To mělo vést k tomu, že dovolání nakonec podáno nebude, neboť advokát při reflexi dosavadní judikatury Nejvyššího soudu sám zjistí, že dovolání rozumný smysl podávat nemá.“

Z tohoto pohledu dovolání podané v označené věci uvedené předpoklady, které jsou jedině způsobilé založit jeho přípustnost, nesplňuje.

Dovolatel předestírá v dovolání otázku, na jejímž vyřešení dle něj závisí napadený rozsudek. Dovolací soud ponechává stranou, že se nejedná o otázku procesní (jak v dovolání sděleno), a uvádí, že dovolatelem formulovaná otázka nebyla odvolacím soudem řešena resp. že na zodpovězení této otázky není napadený rozsudek založen. Je třeba vyjít z odůvodnění napadeného rozsudku, jak je toto již shora předestřeno a podle něhož byla žaloba zamítnuta v prvé řadě z toho důvodu, že není povinností žalovaného realizovat svobodu projevu žalobce tím, že by odvysílal jeho myšlenky a výsledky bádání. Tedy vyřešení odvolatelem vznesené otázky týkající se přednosti svobody projevu před redakční odpovědností žalovaného není pro projednávanou věc podstatné, byť bylo odvolacím soudem v napadeném rozsudku též připomenuto, že je žalovaný za obsah vysílání odpovědný, s čímž souvisí nezávislost při výběru programu. Napadený rozsudek je založen na argumentu, že zde není zákonná povinnost žalovaného uveřejnit ve svém vysílání dílo žalobce, a nikoli na tom, že by redakční odpovědnost žalovaného měla přednost před svobodou projevu žalobce.

Lze tedy uvést, že dovolatel fakticky nezmiňuje žádnou z okolností předvídaných , tedy konkrétně není formulovaná žádná otázka hmotného či procesního práva, na jejímž vyřešení napadený rozsudek závisel.

Dlužno pak dodat, že nespokojenost dovolatele s rozhodnutím odvolacího soudu přitom sama o sobě přípustnost dovolání nezakládá. Je třeba zdůraznit, že pouhá právní polemika dovolatele s právním posouzením věci odvolacím soudem přípustnost dovolání ve smyslu nezakládá. Rovněž nesprávná skutková zjištění či jakákoli v dovolání vyložená skutková polemika dovolatele se skutkovým závěrem, z nějž odvolací soud v napadeném rozhodnutí vycházel při meritorním rozhodování, nepředstavuje a ani v poměrech stávající platné procesní úpravy dovolacího řízení představovat nemůže způsobilý dovolací důvod (k tomu srov. a contrario).

Dovolání proti nákladovému výroku napadeného rozsudku není přípustné, neboť dovolatel ve vztahu k němu neuplatňuje žádnou dovolací argumentaci, takže ohledně něj neotevírá žádnou otázku procesního nebo hmotného práva (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. května 2013, sp. zn. , uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 80/2013).

Protože z uvedeného vyplývá, že nebyl naplněn žádný z případů přípustnosti dovolání, Nejvyšší soud jako soud dovolací ( ) toto dovolání jako nepřípustné odmítl ( ). Rozhodoval, aniž nařídil jednání ( věta první ).

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení netřeba odůvodňovat ( věta druhá ).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 15. června 2017

JUDr. Pavel Pavlík

předseda senátu