Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

30 Cdo 701/2016

30 Cdo 701/2016

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEKJMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka a JUDr. Františka Ištvánka v právní věci žalobkyně Mgr. M. M., zastoupené JUDr. Vojtěchem Veverkou, advokátem se sídlem v Kladně, Hajnova 40,proti žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o zadostiučinění za nemajetkovou újmu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. , o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. 7. 2015, č. j. -150, ve znění doplňujícího rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 8. 2015, č. j. -153, takto:

O d ů v o d n ě n í:

Žalobkyně se na žalované domáhá zaplacení 4 891 000 Kč jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu, jež jí měla vzniknout jednak trestním stíháním vedeným před Okresním soudem v Kladně pod sp. zn. , jež skončilo zproštěním obžaloby, a jednak tím, že uvedené trestní stíhání bylo nepřiměřeně dlouhé.

Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 15. 1. 2015, č. j. -118, uložil žalované zaplatit žalobkyni 273 000 Kč (výrok I), co do částky 4 306 000 Kč žalobu zamítl (výrok II) a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení 10 456 Kč (výrok III).

Městský soud v Praze jako soud odvolací napadeným rozsudkem, ve znění rozsudku doplňujícího, změnil rozsudek soudu prvního stupně ze dne 15. 1. 2015, č. j. -118, v zamítavém výroku o věci samé tak, že žalované uložil zaplatit žalobkyni 203 000 Kč, jinak jej co do částky 4 415 000 Kč potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu), a dále rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení před soudy všech stupňů 43 378,50 Kč (výrok II rozsudku odvolacího soudu).

Nejvyšší soud dodává, že předchozí rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 26. 4. 2012, č. j. -60, rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 10. 11. 2011, č. j. -34, jakož i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. , byly zrušeny nálezem Ústavního soudu ze dne 29. 4. 2014, sp. zn. .

Soudy obou stupňů vyšly z toho, že trestní stíhání žalobkyně, vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. , bylo zahájeno dne 3. 6. 1999 sdělením obvinění z trestného činu zneužití pravomoci veřejného činitele; téhož dne byla žalobkyně zadržena policií. K propuštění žalobkyně došlo dne 5. 6. 1999, když byl zamítnut návrh na její vzetí do vazby. Obžaloba byla podána dne 13. 9. 2002, první hlavní líčení před okresním soudem se konalo dne 2. 4. 2003. Ve věci bylo nařízeno několik hlavních líčení, jejichž průběh byl komplikován nedostavením se svědků. První odsuzující rozsudek vynesl Okresní soud v Kladně dne 10. 6. 2004, k odvolání žalobkyně však bylo napadené rozhodnutí zrušeno a věc vrácena k novému projednání. V pořadí druhým rozsudkem okresního soudu byla žalobkyně dne 26. 2. 2008 opětovně shledána vinnou z trestného činu zneužití pravomoci veřejného činitele; i tento rozsudek byl Krajským soudem v Praze zrušen a věc byla vrácena k novému projednání. Až rozsudkem Okresního soudu v Kladně ze dne 26. 5. 2009, sp. zn. , byla žalobkyně obžaloby zproštěna; odvolání státního zástupce, podané v neprospěch žalobkyně, bylo usnesením krajského soudu zamítnuto. Před zahájením řízení žalovaná poskytla žalobkyni na přiměřeném zadostiučinění částku 109 000 Kč.

Po právní stránce hodnotil odvolací soud (ve shodě se soudem prvního stupně) věc tak, že žalobkyně v řízení uplatnila pouze nárok na přiměřené zadostiučinění za nesprávný úřední postup, spočívající v nepřiměřené délce trestního řízení, ve smyslu , o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. , o notářích a jejich činnosti (notářský řád), dále jen „OdpŠk“. Trestní řízení vedené proti žalobkyni bezmála jedenáct let bylo nepřiměřeně dlouhé. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění vyšel odvolací soud – s ohledem na mimořádnou délku trestního řízení – z částky 30 000 Kč za jeden rok trvání řízení (snížené v prvních dvou letech řízení na polovinu); základní částka při délce trvání řízení 10 let a 9 měsíců tak činila 292 500 Kč. Uvedenou základní částku pak soudy s ohledem na mimořádné okolnosti případu, zakládající zvýšený význam trestního řízení pro žalovanou (zvýrazněný konkrétními negativními zásahy do života žalované, zejména medializací jejího případu) zvýšily o 100 % na výslednou částku 585 000 Kč (po započtení zadostiučinění poskytnutého žalovanou žalobkyni dobrovolně). O náhradě nákladů řízení rozhodl odvolací soud podle 142 odst. 3 ve spojení a 2 s tím, že odměnu advokáta žalobkyně určil podle

Rozsudek odvolacího soudu, ve znění rozsudku doplňujícího, napadla žalobkyně včasným dovoláním, ve kterém jednak zpochybnila výši přiznaného zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou jí nepřiměřenou délkou trestního řízení, jednak měla za to, že odvolací soud v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu posoudil právní otázku, zda žalobkyně v řízení uplatnila vedle zmíněného nároku rovněž nárok na zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou trestním stíháním, které neskončilo odsuzujícím rozsudkem. Dále žalobkyně uvedla, že odvolací soud nesprávně stanovil výši náhrady nákladů řízení, když při výpočtu výše odměny advokáta vycházel z ust. , což podle žalobkyně představuje změnu výkladové praxe dovolacího soudu. Z uvedených důvodů žalobkyně navrhovala, aby Nejvyšší soud napadená rozhodnutí odvolacího soudu zrušil.

Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.

Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle , , ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (viz čl. II bod 7 a čl. II bod 2 ), dále jen „ “.

Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, za splnění podmínky a obsahovalo náležitosti vyžadované ustanovením Dovolací soud se proto zabýval přípustností dovolání.

Podle lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.

Podle není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Otázka, zda odvolací soud postupoval správně, stanovil-li tarifní hodnotu věci, týkající se zadostiučinění za nemajetkovou újmu vzniklou v důsledku nepřiměřené délky trestního řízení, dle ustanovení advokátního tarifu, nemůže založit přípustnost dovolání ve smyslu , neboť ohledně ní nepředstavuje rozsudek odvolacího soudu jiné řešení, než jakého bylo dosaženo v judikatuře Nejvyššího soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2014, sp. zn. , proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením ze dne 20. 10. 2014, sp. zn. , nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 2. 2014, , uveřejněné pod číslem 40/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Nejvyšší soud k tomu dodává, že citovaná judikatura nepředstavuje změnu rozhodovací praxe dovolacího soudu, jak se nesprávně domnívá žalobkyně, nýbrž je výrazem jejího sjednocení.

Dovolání je však přípustné pro posouzení otázky, zda žalobkyně v řízení uplatnila vedle nároku na zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou jí nepřiměřenou délkou trestního stíhání též nárok na zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou jí trestním stíháním, které neskončilo pravomocným odsuzujícím rozsudkem. Při řešení této otázky se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.

Dovolání je důvodné.

Podle § 7 odst. 1 OdpŠk právo na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím mají účastníci řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí, z něhož jim vznikla škoda.

Dle § 13 odst. 1 OdpŠk stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě.

Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. (uveřejněném pod č. 122/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), v souvislosti s nárokem na zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou trestním stíháním, které neskončilo odsuzujícím rozsudkem, uvedl, že „je však třeba věnovat zvýšenou pozornost možnému zdvojení uplatňovaného nároku založeného na totožném skutkovém základě, a to zejména ve spojení s možnou nepřiměřenou délkou trestního stíhání. Úkolem soudu proto je, aby na základě vylíčených skutkových tvrzení právně posoudil, mezi jakou újmou (jako následkem) a jakou skutečností (jakožto příčinou této újmy) má být příčinná souvislost zjišťována a zda se jedná o nárok jediný, či zda žalobce v rámci svých žalobních tvrzení vymezuje nároků více. Zatímco nepřiměřená délka řízení typicky způsobuje újmu spočívající zejména v nejistotě ohledně výsledku řízení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2012, sp. zn. ) a udržování osoby obviněné z trestné činnosti v tomto stavu nejistoty, samotné trestní stíhání způsobuje zpravidla újmy, jež vylíčil žalobce a které by se souhrnně daly označit za morální poškození osobnosti (integrity) poškozeného v době trestního stíhání a narušení jeho soukromého, rodinného, popřípadě i jiného života (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2012, sp. zn. )“.

V poměrech posuzované věci to znamená, že bylo úkolem soudů nižších stupňů zkoumat, zda žalobkyně v rámci svých skutkových tvrzení uplatnila pouze nárok na zadostiučinění za nepřiměřenou délku trestního stíhání, nebo zda vedle něj uplatnila rovněž nárok na zadostiučinění za trestní stíhání, které neskončilo odsuzujícím rozsudkem. Z žalobních tvrzení žalobkyně přitom bezpochyby vyplývá, že vedle újmy, jež jí měla vzniknout v důsledku nepřiměřeně dlouhého trestního stíhání (srov. tvrzený stres vyvolaný nejistotou o výsledku řízení), žalobkyně již žalobě vylíčila taktéž skutečnosti, které se týkaly narušení jejího rodinného (srov. tvrzená nutnost přestěhování rodiny) či pracovní života (srov. tvrzenou skutečnost, že jako bývalá starostka obce byla nucena stáhnout se z veřejného života) a které zasáhly i její osobní integritu (zejm. osobní čest a dobrou pověst). Lze tak mít za to, že žalobkyně žalobou uplatnila dva nároky, a to jednak z titulu nesprávného úředního postupu spočívajícího v porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě (§ 13 odst. 1 OdpŠk), a jednak z titulu trestního stíhání, které skončilo zproštěním obžaloby (§ 7 odst. 1 OdpŠk). Jestliže odvolací soud věc takto neposuzoval, je jím provedené právní hodnocení věci neúplné, a tedy nesprávné.

Dovolací soud k tomu dodává, že ze závěru o uplatnění dvou rozdílných nároků žalobkyní vycházel i Ústavní soud v nálezu ze dne 29. 4. 2014, sp. zn. , jenž se týkal uvedené věci, když uvedl, že „[s]těžovatelka se jako žalobkyně domáhala v řízení před … soudy přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu vzniklou jejím neoprávněným a nepřiměřeně dlouho trvajícím stíháním“ (srov. bod 2 cit. nálezu).

Nejvyšší soud proto postupoval podle a rozsudek odvolacího soudu, ve znění rozsudku doplňujícího, zrušil. Vzhledem k tomu, že důvody, pro které bylo v uvedeném rozsahu zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí také pro rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud v odpovídajícím rozsahu i toto rozhodnutí a vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení ( věta druhá ).

V dalším řízení soud prvního stupně žalobkyni nejprve postupem podle vyzve, aby po skutkové stránce zcela jednoznačně vymezila oba uplatněné nároky, tj. aby přesně vylíčila, jaká konkrétní újma jí měla vzniknout v důsledku nepřiměřené délky posuzovaného trestního řízení a jaká jiná újma jí měla být způsobena následkem skutečnosti, že trestní řízení neskončilo odsuzujícím rozsudkem. Zároveň soud žalobkyni vyzve, aby rozlišila, jakého odškodnění (v jaké výši) se na základě každého z těchto samostatně uplatnitelných nároků (titulů) domáhá (srov.rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 10 2011, sp. zn. , zapovídající možnost žádat odškodnění z více skutkově samostatných důvodů jedinou částkou). Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění za obě újmy, jejichž odškodnění se žalobkyně domáhá, soudy následně neopomenou zohlednit specifika vzájemného vztahu mezi oběma uplatněnými nároky tak, aby nedocházelo k nepřípustnému „zdvojení“ přiznaného zadostiučinění za tutéž újmu (srov. k tomu rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. , uveřejněný pod číslem 122/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Soudy jsou ve smyslu ustanovení , části věty první za středníkem, ve spojení s ustanovením vázány právními názory dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými.

O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí o věci ( ).

Proti tomuto rozsudku nejsou přípustné opravné prostředky.

V Brně dne 27. června 2017

JUDr. Pavel Simon předseda senátu