Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

23 Cdo 3894/2015

23 Cdo 3894/2015

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEKJMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D. ve věci žalobkyně ALTAR s.r.o., se sídlem v Ostravě - Moravská Ostrava, Gorkého 2085/7, PSČ 702 00, IČO 25634941, zastoupené JUDr. Alfrédem Šrámkem, advokátem, se sídlem v Ostravě, Českobratrská 1403/2, PŠC 702 00, proti žalované ADC Blackfire Entertainment, s.r.o., se sídlem v Praze 9 - Hostavice, Novozámecká č. p. 495, PSČ 198 00, IČO 25788418, o zaplacení částky 522 926,40 Kč s příslušenstvím, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 13. června 2012, č. j. -144, takto:I. Dovolání se zamítá.II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Soud prvního stupně zjistil, že mezi žalobkyní a žalovanou byla uzavřena rámcová Smlouva o spolupráci a distribuci zboží ze dne 8. října 2001 (dále jako Smlouva o spolupráci). V článku IV. bodu 1 této smlouvy je obsaženo písemné ujednání o smluvní pokutě a to tak, že poruší-li jedna ze smluvních stran své povinnosti způsobem, který vyústí ve výpověď smlouvy druhou smluvní stranou pro opakované naplnění některého z výpovědních důvodů dle ustanovení článku V odst. 2 a 3 této smlouvy, je porušující strana povinna zaplatit druhé smluvní straně smluvní pokutu odpovídající součinu 50 000 Kč a počtu kalendářních dnů, o které byla níže dohodnutá činnost této smlouvy v důsledku výpovědi smlouvy zkrácena.

Soud prvního stupně dospěl výkladem ujednání o smluvní pokutě k závěru, že tato smluvní pokuta není vázána na porušení smluvní povinnosti, ale je vázána na výpověď smlouvy z určitého konkrétního důvodu, tedy v daném případě to, že se žalovaná dostala opakovaně do prodlení s plněním svých platebních povinností, které jí z uzavřené smlouvy vyplývají, které bylo delší než 14 dnů. Smluvní pokuta tedy není vázána na porušení povinnosti, ale na provedení úkonu žalobkyně, a to dání výpovědi žalované, kdy toto právo žalobkyně může využít, ale také nikoli.

S ohledem na uvedenou skutečnost, tj. že vznik smluvní pokuty není vázán na porušení povinnosti, je citované ujednání o smluvní pokutě neplatné, a tedy nárok žalobkyně na zaplacení smluvní pokuty nevznikl.

K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 13. června 2012, č. j. -144, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok pod bodem I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok pod bodem II).

Odvolací soud vyšel z toho, že v článku V. bodu 2 písm. a) rámcové distribuční smlouvy ze dne 8. října 2011 si mezi sebou účastníci sjednali, že pokud by se žalovaná jako kupující dostal opakovaně do prodlení s placením kupní ceny zboží, přičemž doba prodlení by překročila čtrnáct dnů, je žalobkyně oprávněna od distribuční smlouvy odstoupit.

Žalobkyně dne 27. září 2005 distribuční smlouvu vypověděla s odkazem na článek V bod 2 písm. b) smlouvy s právními účinky ke dni 30. září 2005.

Z jazykového a gramatického výkladu obsahu tohoto ujednání o smluvní pokutě dospěl odvolací soud k závěru, že povinnost porušující strany zaplatit sjednanou smluvní pokutu je vázána na podanou výpověď a to i vzhledem k tomu, že se ujednání o způsobu výpočtu výše smluvní pokuty váže k době, po kterou byla smlouva z důvodu výpovědi oprávněné strany zkrácena. Takový výklad citovaného ustanovení smlouvy odpovídá písemnému projevu účastníků a následnému chování žalobkyně, která teprve po učiněném úkonu výpovědi smlouvy mohla přistoupit k výpočtu smluvní pokuty podle doby, po kterou byl smluvní vztah zkrácen. V daném případě v souladu s ujednáním o smluvní pokutě právo na zaplacení smluvní pokuty nevzniklo žalobkyni v okamžiku, kdy žalovaná porušila svou povinnost vyplývající z uzavřené smlouvy, ale až v okamžiku učiněné výpovědi smlouvy žalobkyní, tj. právo na zaplacení smluvní pokuty vznikne oprávněné straně teprve v případě porušení smluvních povinností, které vyústí ve výpověď smlouvy druhou smluvní stranou.

Odvolací soud s ohledem na uvedené shledal předmětné ujednání účastníků za neplatné podle ustanovení , , platného do 31. 12. 2013 (dále jen “obč. zák.“). Žalobkyni proto nárok na zaplacení smluvní pokuty nevznikl. Z toho důvodu odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.

Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním. Přípustnost podaného dovolání zakládá žalobkyně na tom, že podle dovolatelky má být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak a věc nebyla odvolacím soudem správně posouzena.

Dovolatelka napadá názor odvolacího soudu, že předmětné ujednání (článek IV. bodu 1 Smlouvy o spolupráci) je neplatné podle ustanovení § 39 obč. zák.

V tomto článku je jasně ujednáno, že nárok na smluvní pokutu vznikne v případě, že některá ze smluvních stran smlouvy poruší povinnosti ze smlouvy, kdy pak v tomto případě vzniká druhé smluvní straně nárok na zaplacení smluvní pokuty. Vznik nároku na smluvní pokutu není vázán na jiné jednání oprávněné strany. Vznik nároku na smluvní pokutu není podmíněn výpovědí smlouvy, jak nesprávně dovodil soud prvního stupně i soud odvolací, ale takovým porušením smlouvy, které vyústí ve výpověď smlouvy. Vznik nároku na zaplacení smluvní pokuty se tedy výslovně váže na porušení právní povinnosti, nikoli na úkon vypovězení smlouvy, kdy vypovězení smlouvy je pouze důsledkem porušení smlouvy.

Soudy uváděná nemožnost sjednání smluvní pokuty se v daném případě neuplatní z důvodu, že smluvní pokuta nepůsobí proti té straně, která vykonává právo ze smlouvy. Smluvní pokuta byla sjednána ve prospěch smluvní strany, která činí výpověď smlouvy, resp. smluvní strany, jež smlouvu neporušila.

Ani případné vázání nároku na smluvní pokutu na výpověď smlouvy není neplatným ujednáním a v tomto smyslu je nutno podle názoru dovolatelky změnit dosavadní rozhodovací praxi Nejvyššího soudu (zejména rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. ledna 2011, sp. zn. ). Závěr učiněný v tomto rozsudku, tj. že odstoupení od smlouvy není porušením smluvní povinnosti, nýbrž výkonem práva, a dále, že smluvní pokutu, kterou je nutno ve smyslu obč. zák. vázat vždy na případ porušení smluvní povinnosti, lze sjednat vždy jako nepodmíněnou, je v rozporu s logikou věci, jakož i s ochranou smluvní volnosti smluvních stran. I podle nového platí, že ujednali-li si strany, že dlužník zaplatí určitou částku pro případ, že nastane jiná skutečnost, než je porušení smluvní povinnosti, nepůjde sice o smluvní pokutu, nicméně půjde o platné ujednání. Takové ujednání se pak má podle okolností posoudit jako ujednání o odstupném, případně jako nepojmenovaná smluvní klauzule.

Dovolatelka je toho názoru, že neexistuje žádný legitimní důvod vylučovat nárok na smluvní pokutu z důvodu učinění jiného dalšího úkonu poškozené smluvní strany, byť i směřující k zániku právního vztahu, kdy takové ujednání nijak neporušuje žádné zásady práva.

Dovolatelka proto navrhla, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil.

Žalovaná se podle obsahu spisu k podanému dovolání nevyjádřila.

Nejvyšší soud jako soud dovolací ( ) věc projednal podle , ve znění účinném od 1. ledna 2014 (srov. bod 2 článku II., , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony).

Nejvyšší soud opakovaně zdůraznil, že povinnost zaplatit smluvní pokutu podmíněná nejen porušením smluvní povinnosti jednou stranou, ale i následným odstoupením od smlouvy, je ujednáním odporujícím ustanovení § 544 obč. zák. Odstoupení od smlouvy ve smyslu § 48 obč. zák., ať už ze zákona, nebo na základě ujednání účastníků, nepředstavuje porušení smluvní povinnosti, na něž by mohla být řádně navázána povinnost zaplatit smluvní pokutu. Je-li smluvní pokutou sankcionován v podstatě výkon práva odstoupit od smlouvy, je ujednání o povinnosti platit smluvní pokutu při odstoupení od smlouvy třeba považovat za absolutně neplatné podle § 39 obč. zák. (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 1998, sp. zn. , publikovaný v časopise Právní rozhledy pod č. 4/1999, ze dne 30. 11. 2004, sp. zn. , ze dne 24. 8. 2010, sp. zn. , či ze dne 31. 8. 2011, sp. zn. , veřejnosti dostupné na www.nsoud.cz), aniž by bylo rozhodující, že odstoupení od smlouvy bylo vyvoláno porušením povinností druhou smluvní stranou (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2011, sp. zn. , ze dne 10. 1. 2011, sp. zn. , či ze dne 19. 10. 2011, sp. zn. , veřejnosti dostupné na www.nsoud.cz). Kumulativní vázanost povinnosti platit smluvní pokutu na porušení smluvní povinnosti i na následné odstoupení od smlouvy představující výkon práva, brání tomu, aby na smluvní pokutu bylo pohlíženo tak, jak si zákon (konkrétně § 544 obč. zák.) žádá, tedy jako na sankci za porušení povinnosti, pročež takové její sjednání nemůže obstát jako platné (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 4. 2014, sp. zn. , či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 1. 2011, sp. zn. , veřejnosti dostupné na www.nsoud.cz).

Rozhodnutím většiny senátu dospěl Nejvyšší soud k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu není v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a že senát Nejvyššího soudu se proto nehodlá odklonit od v tomto rozhodnutí uvedené ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 1998, sp. zn. , publikovaný v časopise Právní rozhledy pod č. 4/1999, a též rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2004, sp. zn. , ze dne 24. 8. 2010, sp. zn. , či ze dne 31. 8. 2011, sp. zn. , a rovněž ze dne 26. 1. 2011, sp. zn. , ze dne 10. 1. 2011, sp. zn. , či ze dne 19. 10. 2011, sp. zn. , veřejnosti dostupné na www.nsoud.cz), podle níž, je-li smluvní pokutou sankcionován v podstatě výkon práva odstoupit od smlouvy, je ujednání o povinnosti platit smluvní pokutu při odstoupení od smlouvy třeba považovat za absolutně neplatné, aniž by bylo rozhodující, že odstoupení od smlouvy bylo vyvoláno porušením povinností druhou smluvní stranou. Senát Nejvyššího soudu setrvává i na dosavadní ustálené rozhodovací praxi, že kumulativní vázanost povinnosti platit smluvní pokutu na porušení smluvní povinnosti i na následné odstoupení od smlouvy představující výkon práva, brání tomu, aby na smluvní pokutu bylo pohlíženo jako na sankci za porušení povinnosti, pročež takové její sjednání nemůže obstát jako platné (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 4. 2014, sp. zn. , či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 1. 2011, sp. zn. , veřejnosti dostupné na www.nsoud.cz).

Za dané situace by bylo namístě dovolání žalobkyně podle ustanovení odmítnout. Jelikož však toto rozhodnutí nebylo členy senátu přijato jednomyslně, nebylo možno dovolání odmítnout, protože podle k přijetí usnesení o odmítnutí dovolání z důvodu, že dovolání není podle přípustné, je třeba souhlasu všech členů senátu.

Nejvyšší soud proto rozhodl o zamítnutí dovolání [ ], nemohl-li dovolání odmítnout, když s rozhodnutím nesouhlasili všichni členové senátu ( ).

Nejvyšší soud nepřiznal žádné z účastnic náhradu nákladů dovolacího řízení, neboť žalované (účastnici, která měla ve věci plný úspěch) podle žádné náklady v dovolacím řízení nevznikly.

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 7. června 2017

JUDr. Kateřina Hornochovápředsedkyně senátu